Kapitola 16

Kapitola 16 – Příprava na příchod stroje

                Jakmile přišel dopis od Lorda, Generál byl překvapivě potěšen. Nikdo z Generálových poníků nečekal, že bude spokojen s jakýmkoliv Lordovým návrhem, ale očividně se mýlili, neboť sám Generál uznal, že návrh obsažený v příchozím dopise je dle jeho slov: „Konečně něco rozumného, co vypadlo z té vygumované palice.“ Lord vzkazoval, že během několika dní pošle připravený funkční důlní rypadlo. Okamžitě byly vydány rozkazy, které uspíšily chod v Dolu.

                Dřevorubci, kteří se posledních několik dní kromě tesání výdřevy do připravovaného dolu, pouze flákali v chatkách, nyní opět začali naplno pracovat. Měli za úkol vysekat cestu širokou pět metrů a začít z nich dělat trámy pro úzkorozchodnou dráhu.

                Další pracovníci, kterých ale bylo dosud jen pár, měli začít dělat štěrk z dosud vytěžené hlušiny, aby bylo z čeho udělat násep, na který se ta dráha položí. Byl tu i statik a architekt, kteří na vše dohlíželi a pochopitelně tu byli i dva předáci, kteří poháněli dělníky a rozdělovali práci tak, aby vyšlo na všechny akorát a nepřetěžovali se.

                Začalo se také s přípravou budoucího depa pro malé parní vláčky, které sem mají přijíždět a vyzvedávat natěženou rudu. Dva poníci měli začít kopat základy, dokud dřevorubcinepřinesou natesané trámy, které poslouží jako kostra plánovaného přístřešku. Depo by mělo mít také malý příbytek pro mechanika, sklad nářadí a plánuje se i nakládací prostor pro vagony. Není třeba řešit otáčení vlaku, neboť bude mít dvě lokomotivy a tudíž vždy pojede pouze jedna a to ta, kterým směrem se zrovna pojede.

                Všichni nafasovali nástroje ze skladu, z nichž většina z nich bude použita prvně, a vydali se ke svým pracovištím, se kterými se seznámili během předchozího dne, kdy se vše ještě plánovalo a začal se dělat rozvrh a další důležité organizační věci.

                Jednoho odpoledne přišel Generál s Plukovníkem na inspekci a nechal si vysvětlit některé věci, například proč se nestíhá plnit plán, kvůli čemu jsou dělníci z džungle tak vystrašení a kdo může za drobné pracovní nehody. Jako odpověď se mu dostalo jediné věty: „Bojí se, že přijdou divoši.“

„Nesmysl,“ odbyl předáka Generál. „Dobrý Equestrijský poník si musí umět poradit se všemi živly.“

„Pane, možná byste mohl postrádat dva nebo tři vojáky a dát je sem na hlídku. Dělníci by pracovali rychleji a lépe a nás by to skoro nic nestálo,“ navrhl Plukovník.

„Naprosto skandální, copak to nechápete? Jsou jen líní jak veš a odmítají plnit své povinnosti. Měl bych je tu všechny nechat na místě zastřelit, nebo ještě líp, poslat je do džungle, ať se pokusí na týden přežít na své kopyto. Ale dobře, ať je po vašem. Dnes večer tu máte hlídku a vezměte si k sobě toho lordíčkova pirátského poskoka,“ vyštěkl a aniž by se rozloučil, odešel pryč.

                Plukovník jen zkousl příkoří a hněv a odešel najít Jamese. Za pár minut byl u něj a sdělil mu, co dostali za úkol a kde budou držet hlídku. Hned jak splnil své každodenní povinnosti a odešel zkontrolovat vojáky, jestli dělají, co mají, vzal si pušku a odešel na místo hlídky několik minut před začátkem.

                James dorazil přesně na čas, ani pozdě, ani dřív. Také správně vybaven. Chvíli oba pozorovali pracující dělníky, kteří právě končili šichtu, a nakonec ještě sledovali nadcházející soumrak. Poté rozdělali oheň, sehnali si nějaké dřevo na otop a bez jakékoliv známky socializace sledovali třepotající se plameny.

                Jako první promluvil James. Zeptal se Plukovníka na jméno, ten ale stále mlčel.

„Nerad hovoříš s cizími?“

„Ne, jen s piráty.“

                Takže idealista, pomyslel si James. Všichni jsou buď černí, nebo bílí.

„Je poník, který ukradne chleba, aby nasytil rodinu černý, nebo bílý?“ zeptal se a přihodil poleno na oheň.

„Černý, stále něco ukradl. Jeho důvody jsou sice hezké, ale jsou i jiné možnosti.“

„Každý nemá bohatého strýčka, který by mu zařídil důstojné místo někde v bance. Tovární dělníci mají často velice nízkou mzdu, která sotva uživí je, natož jejich rodinu.“

„Tak si nemají žádnou pořizovat,“ odsekl.

„Třeba neměli tolik štěstí. Jeho bratr zemřel a zanechal tři sirotky. Kdo by se o ně kromě něj postaral než on a jeho žena?“

„Budeme v tom pokračovat ještě dlouho?“ vykřikl. „Nehodlám se s tebou o tom bavit. Život má mnoho cest a ta je buď správná, nebo ne. A krást chleba není správné.“

                Chvíli zase jen zírali do ohně a pak znenadání promluvil plukovník.

„Jmenuji se Darius. Darius Clyde.“

„Já jsem James, příjmení si bohužel nepamatuji.“

„Nehraješ fér hru.“

„Ten tvůj Generál nehraje fér hru. Ty jsi dobrý hřebec.“

„Přestaň se pořád otírat o mě, rozumíš?“ opět dotčeně odsekl Plukovník.

„Já jen konstatuji fakta. Existují poníci, kteří si na jeho místě dokáží představit někoho lepšího, zásadového a charismatického hřebce znajícího právo, boj i čest a ctnost. Vojáci by ho nenásledovali jen z povinnosti a ze strachu z pověšení.“

„To má být test? Nehodlám Generála nijak podrazit, je to můj velitel a jsem mu vázán svatou přísahou. Moje čest by byla poskvrněna navěky.“

„Brzy nastane chvíle, kdy se budeš muset rozhodnout, příteli. Tahle situace nepotrvá věčně a bude doba pro změnu. Pak bude třeba naleznout někoho, kdo tyhle hřebce vyvede z jícnu smrti.“

                Pak až do konce hlídky jen zírali do ohně.

***

                Tlux sledovala, jak se ti dva baví u rozdělaného ohně. Jednoho by mohla potichu zabít a z druhého by mohla vytlouct všechny potřebné informace. Její rozkazy ale v případě kontaktu zněly, že nesmí dát najevo, že o nich vesničané vědí. Tohle bude práce pro skupinu lovců a ne jen pro jednu průzkumnici. Už takhle ale věděla dost, nechápala, proč tu ještě zůstává. Cizinci si tu postavili pevnost a to znamená, že to musí co nejdřív oznámit Beathanovi a ten už bude vědět, co dělat.

                Nejraději by Beathanovi nalhala, že zde nikdo není a není třeba se ničeho obávat. Na druhou stranu, tomu jejich vůdci vůbec nevěřila. Ne, že by ten druhý z vesnice na pobřeží, byl něco extra, ale pořád to bylo víc, než ten pozlacený osel. Ten, co teď seděl u ohně, byl patrně jeho pravé kopyto. To on by měl velet. Co takhle Tlux pozorovala, hřebci mají větší respekt k němu a ne k tomu falešnému vůdci.

                Tlux si uvědomila, že si jsou tihle poníci s jejími krajany velice podobní. Špatný náčelník, jiný, lepší hřebec jeho sluhou a poníci trpí. Takhle to nemá být, řekla si. Nemohla s tím ale nic dělat a nezbývá jí nic jiného, než zatím snášet veškerá příkoří, ačkoliv se určitě nenechá v noci překvapit jeho nenasytným chtíčem.

                Rozhodla se, že už zde nic lepšího nenajde a že už má informací dost. Pomalu se vytratila do nitra džungle a odklusala zpět do vesnice.

***

                O několik dní později stála v náčelníkově chatrči a pečlivě mu sdělila vše, co věděla. Náčelník si vše poslechl poměrně pozorně, ačkoliv to nemíval ve zvyku. Možná ho konečně osvítili bohové a pochytil i nějakou moudrost.

„Připravte skupinu lovců a ať si vezmou foukačky s jedem. Musíme je co nejrychleji zničit.“

                Dobře, nepochytil, řekla si Tlux. Je to pořád stále ten horkokrevný a tupý Beathan. Jakmile někde vidí nebezpečí, mlátí kolem sebe a je mu úplně jedno, že tím způsobí víc škody než užitku.

„Beathane, ráda bych se připojila k nim.“

                Beathan polkl a sjel ji pohledem.

„Moc se mi to nelíbí, ale ať je po tvém. Alespoň jim pomůžeš s orientací a zařídíš, že se všichni vrátí zdraví a posilnění krví svých nepřátel.“

                Hlupák. Klidně je mohla navést přímo do Zakázané bažiny k vetřelcům a oni by nic nepoznali. Vyznala se v džungli tak, jako nikdo jiný. Vůbec ho nenapadlo, že by se mohla domluvit s někým z cizinců a ochudit tak vesnici o několik Beathanovi věrných hřebců.

                Ani Tlux ale nebyla tak hloupá jako Beathan. Pokud by se spolčila s cizinci, mohli by stejně dobře převést i ji. Stačilo by, aby zabili lovce a pak by byla vesnice slaběji bráněná. Ne, to se nesmí stát. Beathan je možná zlý, ale jak se říká, známý nepřítel je lepší než ten neznámý.  

„Máš ještě nějaké přání náčelníku?“

„Ano, chci, abys neměla zbraň.“

„Co prosím?“ zeptala se překvapeně.

„Lovci se o tebe postarají, na tobě je, ukázat, kam mají jít. K tomu zbraň nepotřebuješ a v džungli se vyznáš dobře, takže půjdeš bez ní.“

„Náčelníku já…“
„Poslední slovo,“ odsekl a nenechal ji domluvit. Tlux naštvaně odešla pryč do své chatrče, kde se začala připravovat. Nesměla ho za žádnou cenu poslechnout. Jakmile by došli k nepřátelské pozici, neměla by pro něj žádnou cenu a nechal by ji zabít. Jistě vymyslí dobré místo, kam si ten nůž schovat.

V opačném případě by to byla její poslední cesta.