Kapitola 10

Kapitola 10 – Exodus

                Tlux byla konečně osvobozena. Její druhové přesekli lana, kterými byla svázaná, a konečně se mohla postavit. Nejprve se pořádně protáhla, až jí křuply některé klouby, a pak se vrhla do hovoru s ostatními se svou rodnou řečí.

„Co se stalo?“ zeptal se jí jeden z nich.

„Beathan mě vyslal na průzkumnou misi na pobřeží, jestli se tu neobjevili cizinci. Jedno z těch jeho vidění a tak. Našla jsem několik cizinců, patrně ze stejné země jako to jeho domácí zvířátko. Bylo jich moc a nedokázala jsem se ubránit. Pak mě zajali, vzali do jejich osady a dali do vězení, kde jsem se setkala s tamtěma. Pomohla jsem jim utéct, ale pak mě spoutali a od té doby jsem s nimi. Než jste přišli vy, bohům díky,“ řekla. Nemluvila o Beathanovi špatně, ačkoliv byl náčelník vesnice, náhodou. Oba se do morku kosti nenávidí a náčelník zneužívá svého postavení a posílá ji na velice nepříjemné a často i smrtelně nebezpečné výpravy kvůli velice nízkým cílům. Tlux měla tušení, že Beathan moc dobře věděl, že se cizinci utábořili na déle a že je jich hodně, ovšem lovkyni nic neřekl.  

„Takže Beathan měl pravdu. Vrátili se. Myslíš, že mají nepřátelské úmysly?“ pochopil, že ti, se kterými bojovali, nepatří k těm cizincům z pobřeží.

„Nevím, nebyla jsem s nimi tak dlouho, abych si udělala o všech obrázek. Musíme se vrátit do vesnice. Zeral…nebo Beathan už budou vědět, co dělat.“

                Zeral, ach jak na něj často myslí.

***

„Veliteli, máme potíže!“ přiběhl ke mně Curtis Wingboner.

„Co se děje?“

„Generálovy hřebci chtějí odejít ke svému veliteli do Dolu.“

„A co je za problém?“

„Chtějí si s sebou vzít většinu potravin, to by nás odsoudilo k smrti.“

                Popadl jsem některé své důležité věci a okamžitě jsem se s Curtisem rozeběhl ke dvěma hloučkům, které se mezi sebou rozvášněně hádaly. Přiběhl jsem mezi ně a vykřikl:

„Tak dóost! Jakým právem si hodláte uzurpovat většinu zásob?! Neptaje se na rozkaz, který vás ospravedlňuje k přesunu.“

„Rozkaz máme přímo od Generála, písemně!“ vykřikl kapitán a ukázal mi pergamen s jeho podpisem.

                Vytrhl jsem mu ho z kopyt a začal číst. Ano, opravňoval je k přesunu, ale nikde nebylo ani slovíčko o tom, že s sebou mají vzít většinu zásob.

„V případě odporu máme dovoleno použít násilí,“ řekl ještě důrazně. Násilí řekl zpomaleně, aby ukázal, že to myslí vážně. Jeho podřízení měli u sebe pistole a nasadili přísné výrazy.

„Střílet do vlastních je vlastizrada,“ prohlásil jsem. Měl jsem pravdu, tahle část byla jasně definována ve vojenském zákoníku a byly za ni kruté tresty.

„V tom případě doufám, že nám nebudete stát v cestě.“

„Takhle to rozhodně neskončí. Buďte si jist, že vše dám k vojenskému soudu v Canterlotu a můžete hádat, kdo vyhraje.“

„Pokud Generál doveze Izrit, v čí prospěch porota rozhodne?“ vpálil mi do očí otázku, která v sobě skrývala slušné trumfy.

„Ještě nevykopal ani zrníčko. Takže je spravedlnost stále na mé straně.“

„My odcházíme. Vy zůstáváte. Máte tu dost zásob na týden, do té doby jistě něco seženete.“

                Kapitán se otočil, vykřikl rozkaz k odchodu a odešli bez jakéhokoliv rozloučení nebo odporu. Začala se mi třást kolena. Otočil jsem se na nejbližšího poníka vedle a zeptal se:
„Co nám zbylo?“

„Trochu cukru a potraviny, které nejsou moc trvanlivé. Při větším šetření dokážeme přežít i několik týdnů, ale musíme ukrutně rychle najít nějaký nový zdroj.“

„Zorganizujte výpravy a začněte hledat jakékoliv jídlo v okolí. Ovoce nebo něco takového. A zjistěte, jak je na tom naše úroda. Jdu do své chatky a uvědomte mě jen v naléhavých případech.“

                Odešel jsem jako zpráskané opelichané kuře. Mohl nás zachránit jedině zázrak.

***

                Kapitán Strong Hoof se vrátil zpátky. To byla první a bohužel také poslední dobrá zpráva dne. Ačkoliv se výpravy snažily, nenašly nic. Žádné jídlo.

                První místo, které navštívil, byla provizorní ošetřovna s Helm a Screwem. Helm byla nejprve překvapená, kdo se objevil, ale pak byla docela ráda, že konečně vidí přátelskou tvář.

„Ahoj, Strongu, co tady děláš?“

„Ahoj Helm, jak je mu?“

„Už líp.“

„To je dobře. Co tu dělám? Dělám to, co považuji za správné. Helm, udělali jsme velkou chybu a je třeba ji napravit.“

„Co tím myslíš?“
„Frolda nemohl za to, že Screwa postřelili piráti a nikdo z Osady ho nemohl najít. Dokonce ani nemohl za to, že tě nepustil k doktorovi, který Screwovi zachránil život. Postupoval správně podle předpisů.“

„Strongu, co to říkáš?“

„Copak to nechápeš? On je v právu a to jak trestním tak morálním, to my jsme tu byli za pořádné voly. Podívej se na sebe, děláš tu ze sebe nějakou chudinku, která všechno svede na nevinného, hlavně že máš, co chceš. Já vím, že ti na Screwovi záleží, taky mi na něm záleží a jsem rád, že se mu daří lépe, ale nemusíme se kvůli tomu chovat jak banda pitomých hříbat. Musíme se začít opět chovat normálně a hlavně musíme pracovat. Na nás závisí úspěch expedice a neztratili jsme naši loď jen kvůli několika bednám kakaa, korálům a troše dřeva. Musíme to vzít opět do našich kopyt.“

                Helm to ponechala bez odpovědi. Strong na ni nečekal a odešel rovnou ke mně do chatky. Zrovna jsem psal do deníku Osady o odchodu Generálových hřebců a o jejich protiprávním jednání, když jsem ho spatřil, jak stojí ve dveřích a tiše mě pozoruje. Nejprve jsem se leknul, že se jedná o přízrak, ale když jsem si uvědomil, že je to on, vstal jsem a přátelsky jsme se objali.

„Co tu děláš?“ zeptal jsem se.

„Jdu se ti omluvit. Choval jsem se jako idiot.“

„Myslím, že to my všichni. Jsme rád, že jsi konečně zpátky, bohužel, do velice nepříznivých okolností.“

                Pozval jsem ho na skleničku a vysvětlil mu vše, co se stalo. Strong pozorně poslouchal a bylo vidět, že se v jeho hlavě klube nápad, kterým by nám všem mohl vytrhnout trn z paty.

„Když jste sem šli s Frankiem, Lucienem a Screwem, nenašli jste cestou nějaké ovoce nebo tak?“

„Ano, našli, jsme tam jeden banánovník, ale bylo tam těch banánů málo. Navíc, velkou část jsme snědli a vzali s sebou na cestu, nemyslím, že by tam toho bylo moc. Nicméně, potřeboval bych od tebe povolení pro dva průzkumné lety. Jeden právě podél pobřeží, kde bychom mohli najít další jídlo a jeden do zátoky, kde jsem se objevil po ztroskotání. Našel jsem tam hrob a chatu po předchozí výpravě. Možná bychom mohli tam vedle někde něco najít.“

„Také bych tě chtěl o něco požádat,“ řekl jsem, odkašlal si a začal: „Poslední dobou tu jde všechno do háje. Generálovy hřebci dělali spoustu problémů a teď to pohřbili úplně. Většina námořníků mi nevěří, a rozkazy plnili, jen protože jsem tu byl největší autorita a protože mě poslouchali radši než ty pozlacené náfuky. Myslím, že bys je měl povzbudit a trochu je podpořit. Oficiálně jsou pod tvým velením.“

„To není problém. Promluvím k nim a řeknu, kdo je tu pánem a spoléhá na jejich výkony. Máme-li Generála porazit, musíme se do toho pořádně obout a začít sekat pořádné výkony.“

„Souhlasím. V první řadě musíme zajistit nové zdroje potravy a zprovoznit vrtací stroj, který jste k nám přivezli. Pak bych mohl u případného soudu argumentovat. Vše pečlivě zapíšu, abych měl důkazy.“

„Perfektní. Okamžitě vyrazíme.“

„Díky.“

                Když byl ve dveřích, zavolal jsem na něj.

„Strongu?“

„Ano?“

„Vítej zpátky. Bez tebe to tu nestálo za nic.“

                Strong Hoof se usmál a opustil chatku. Možná, že se konečně začnou věci hýbat kupředu.