Kapitola 2

Kapitola 2 – Harvey, ach můj drahý Harvey

                Zprvu se mi nechtělo věřit, že by byl Generál až tak ošklivá záležitost, ale uvědomil jsem si, jak se choval ke mně a dalším a proto jsem nemohl jinak, než souhlasit s Helm.

„Měla by ses přidat k Isabel a dalším. Snažíme se najít přeživší, co nedoplavali na pláž.“

„Ano, to bude asi nejlepší,“ řekla. Měla k tomu i osobní důvod. Nikde totiž neviděla Screwa ani Stronga. Možná jsou pořád někde na moři. Ještě se napila vody z kádě se stříškou nedaleko pozorovací věže uprostřed osady a odletěla.

                Vrátila se za hodinu spolu s Isabel a Harveym, který byl pravděpodobně dlouho ve vodě. Ležel nehybně, a jakmile měl záda na zemi, vrhla se na něj Isabel, která se snažila zjistit, jestli dýchá a tak.

„On nedýchá, Celestie! On nedýchá.“

„Helm odveď ji pryč, doktore, umělé dýchání hned!“ zakřičel jsem.

Doktor, jeden z mála, co nebyl zapojen do pátrání, okamžitě přiběhl a snažil se Harveyho oživit. Magií ho zběžně prohlédl a okamžitě věděl, co musí udělat.

„Potřebuji pomocníka.“

                Nikdo nebyl okolo a tak jsem rychle přiskočil a začal pomáhat.

„Zvednout bradu, otevřít tlamu.“

                Jednou jsem o tom četl a všichni jsme dělali povinně kurzy první pomoci. Equestrie je hodně vepředu v tomto oboru. Nadzvedl jsem Harveymu bradu a zajistil tak snadnější přístup ke kyslíku.

„Až řeknu teď, začněte umělé dýchání.“

                Zalitoval jsem, že jsem tu nenechal Isabel, ale doktor nenechal čas na přemýšlení, ostatně nebylo to ani možné.

„Teď.“

                Hluboce jsem se nadechl a foukl veškerý svůj nádech do Harveyho. Doktor zatím začal prudce masírovat srdce a tlačil do hrudníku. Pár sekund počkal a pak svoje Teď zopakoval. Opět jsem do Harveyho hluboce dýchl a čekal. Zopakovali jsme to takhle ještě několikrát, pak se Harvey zakuckal, vyplivl velký chrchel vody a třásl sebou. Ještě chvíli pak kašlal, ale už byl opět v pořádku a mimo nebezpečí života.

                Chvíli jsem ležel vedle a oddychoval. Tohle teda byly nervy.

„Můžete zavolat Isabel. Harvey ještě bude muset chvíli odpočívat, ale jinak je v pořádku.“

                Odešel jsem za Helm s Isabel, které byly v jedné z chatek. Isabel plakala Helm do ramene a když mě uviděli, okamžitě hořely zvědavostí a ptali se.

„Bude v pořádku, jen se musí pořádně zotavit a odpočinout.“

                Isabel se mi šťastně vrhla kolem ramen.

„Bude tě potřebovat, běž se za ním podívat.“

                Okamžitě za ním odběhla a nechala mě s Helm samotné. Navigátorka mu naznačila, ať si sedne vedle, že s ním chce mluvit.

„Pořád nic?“

„Screw ani Strong stále nikde nejsou,“ řekl jsem smutně. Strašně rád bych jí řekl nějaké dobré zprávy, ale nic moc mě nenapadlo.

„Alespoň jsme zatím nenašli jejich těla, stále je šance,…že…“

                Objal jsem ji. Helm ale nepotřebovala utěšovat od nevycválaného sviště. Tedy, dá-li se to tak říct.

***

                Začalo se stmívat. Strong se snažil rozdělat oheň, ale našel jen pár suchých větví a většinou byly příliš velké, aby šly dobře rozhořet. Zkoušel onen klasický způsob navrtávání a zkoušení vytvořit dostatečný zápal třením, ovšem v blízké vlhkosti džungle se mu to moc nedařilo.

                Screwův stav byl pořád stejný, nehoršil se, ale ani nelepšil.

                Těsně před tím, než vypukla úplná tma a Strong už začal podléhat strachu a panice, tak se dřívko rozsvítilo a objevil se plamínek, který se pak dál rozhořel. Strong byl sice špatný zálesák, ale evidentně měl štěstí, protože za pár desítek minut seděli u docela slušného ohně. Díky tomu pak mohl vysušit další větve a měl o zásobu topiva postaráno.

„Tak, za chvíli tu bude teplíčko,“ řekl. Kolem začínala být docela slušná zima. Stále totiž byli blízko pláže, která byla velmi studená, a od moře foukal studený vítr.

                Ozvalo se praskání větviček. Někdo se ukrývá v houštinách a chce si smlsnout, patrně ucítili krev od Screwa. Strong vzal do tlamy hořící větev a pokusil se osvítit okolí. Všiml si jen dvou zářících červených očí uprostřed tmavého houští. Hodil tam tu větev a uviděl levharta, který jen rychle uskočil zpět do stínu se sykavým zvukem divoké kočky.

                V jednu chvíli to byl pohled z očí do očí. Poník, který byl odhodlán bránit svého kamaráda, třeba holými kopyty a predátor, který chtěl zabořit své hladové zuby do křehkého a čerstvého masa.

                Predátor se na chvíli naprosto utišil. Nebylo slyšet nic, jen zvuky džungle. Pak najednou vše ztichlo a byl naprostý klid.

„Teď to přijde,“ řekl Strong a vzápětí čelil skoku velké mnohakilogramové nestvůře. Shodil ji rovnou do ohniště. Levhart se popálil, rozdupal všude kolem řeřavé uhlíky, a pak utekl s drobnými ublíženými zvuky pryč.

                Přijde znovu, napadlo ho. Jen na to půjde důmyslněji.

                Levhart opravdu přišel. Byl o dost agresivnější a také hladovější. Chvíli obcházel kolem Stronga a pak se na něj vrhl. Tentokrát ho Strong nedokázal dostat do ohniště a dokonce i promáchl svůj hod pochodní. Levhart ho srazil na zem a snažil se ho zakousnout, ale kapitán ho chytl za krk a snažil se ho nepustit blíž. Bohužel, Screw mu nemohl pomoct, neboť byl v polovičním bezvědomí a jakýkoliv pohyb Strongových končetin byl znemožněn.

                Už to byl jen kousek, cítil smradlavý pach levhartího dechu, viděl, jak se jeho ostré tvrdé zuby chystají zakousnout do jeho krku a ukončit jeho trápení. Už nikdy neuvidí ostatní, Screwa, který umře po něm, Helm, Harveyho, Froldu i Lillian a Jessi. Ach Jessi.

                Ještě se naposledy zapřel a snažil se o pár sekund oddálit svou smrt.

„Doufám, že se ti aspoň zaseknu v krku a zadusím tě, ty parchante jeden…“

                Už jenom pár milimetrů zbývalo k bolestivému zakončení kapitánova života. Jenomže se nic nekonalo. Dokonce síla, která měla ukončit jeho život, zmizela. Levhart zavrčel a ublíženě uskočil na stranu. Přiběhl nějaký neznámý poník, který měl ale uniformu Canterlotské armády. Byl jeden z mála těch, kteří nepatřili ke Generálovi.

                Strong Hoof ho zatím nepoznal, ale teď nebyl čas na dohady. Levhart byl stále tu a pokukoval po zraněném Screwovi tam na straně. Poník tasil meč a zamával s ním výhružně Levhartovi před nosem. Ten pochopil, že tady nepořídí a radši odešel. Pud sebezáchovy byl silnější než hlad.

                Jakmile nebezpečí pominulo, poník odešel k ohni, aby na něj bylo vidět, uklonil se a řekl:

„Mon Sieur, pánové. Omlouvám se, že jsem se tak zdržel.“

„Lucien Torpedo?“ zeptal se Strong, který poznal tvář onoho cizince.

„Toť jméno mé.“

                Ani za všechno na světě by ho nenapadlo, že ten, kdo je oba dva zachrání, bude šarmantní elegán z lodě, který se hodí spíše do městské zástavby, na nějaké bály a ne do války v džungli. Blonďaté vlasy, elegantní bílá srst, znaménko červená trojcípá hvězda, jednorožec. Z jeho chůze i chování vyzařovala přirozená inteligence, šarmantnost a styl. Dokázal ovšem, že s mečem bojovat umí.

„Kde jste se tu vzal?“ zeptal se Strong.

„Za touhle horou,“ ukázal na horu na druhé straně zátoky, „jsem byl vyplaven mořem. Vyskočil jsem ze vzducholodě pár vteřin před vámi a chytl se dřevěného sudu. Pak jsem se na něm odplavil a až tam, bohužel jinak to nešlo. Unášel mě silný proud a obávám se, že tam dál bude rozeseto daleko víc nákladu a posádky než jen byla moje skromná osoba.“

„Chcete říct, že tam mohou být další? Viděl jste někoho?“

„Ne, obávám se, že neviděl. Viděl jsem ale další náklad. Nějaké klády, sudy a tak dále. Zdálo se mi to divné. Myslel jsem, že naše vzducholoď měla plechové trámy.“

„Měla. Tam byly dřevěné?“

„Ano, dřevěné, avšak s Canterlotským značením. Byly jasně ze vzducholodě.“

„Musely být z expedice, která přistála několik let před námi. Našel jsem tu jednoho z bývalé posádky a hroby.“

                Lucien se nezeptal, kdo to byl, ten jeden. Tušil, že byl po smrti.

„Musíme jít hledat další přeživší,“ prohlásil Strong.
„Pomalu, kapitáne. Tady pan mechanik na tom není vyloženě moc dobře, musíme ho dostat někam, kde mu pomohou. Navrhuji jít tudy. Měla by tam být osada.“

„Proč jste si tak jistý, že je to tamtudy?“

„Protože než nás napadli, měl jsem hlídku v pozorovací místnosti. Jsem si tím jist.“

***

                Generál Ailone zavedl v Dolu přísný režim. Nikdo nesměl bez povolení dovnitř ani ven. Tuto situaci snášel velice špatně Crystal Eye, který byl zvyklý chodit ven kdykoliv se mu zamane. Nejradši spal pod stromem a ničeho si nevšímal, dokonce ani několika horníků, kteří začali krumpáči hloubit vchod do dolů.

                Plukovník při své ranní hlídce našel klenotníka při své siestě a okamžitě ho upozornil na porušení Generálových nařízení.

„Pane, žádám vás, abyste šel zpět do tábora. Vaše porušení pravidel rozebereme později.“

„Ať se jde ten váš namyšlený neumětel bodnout.“

„Pane, toto je poslední varování.“

„Ts.“

                Crystal Eye odešel spolu s Plukovníkem do Dolu. Jakmile prošli vstupní branou, zmizel ve své chatrči, kterou měl jen pro sebe, vzal si osobní věci a odešel tajným vchodem, odvodňovací strouhou. Protáhl své úzké tělo špinavým otvorem a zmizel v lese. Hlídka si ho naštěstí ani nevšimla.

                Zamířil rovnou do Osady. Sice neměl Froldu po nedávných událostech moc v lásce, ale stále mu byl o mnoho milejší než ten náfuka Generálek, co si hraje na velkého pána. Po několika desítkách metrů si uvědomil, že není sám.

                Jeho přirozený intelekt mu napověděl, že bude jen jeden poník, co je takhle v džungli a nesmrdí jak stará mršina.

                Lierén brousila nové šípy a ležela na větvi vzrostlého mahagonu. Jakmile viděla Eyeho, řekla:

„Zdrháš od toho magora?“

„Ten papaláš dělá jen samé problémy a zbytečně víří vodu. Chci odsud vzít roha, než se rozhodne mě pro něco nedobrovolně upsat.“

„Jdu s tebou,“ řekla.
„Neprosím se o společnost.“

                Lierén si odfrkla.

„Já taky ne, ale tady nehodlám být už ani minutu.“