Kapitola 23
Kapitola 23 – Co zbylo z dřívějška
Těch překvapení se na nás vyvalilo nějak moc. Kromě toho, že máme sloužit jako nájemní zabijáci jsme se tu ještě setkali s dalším poníkem, který dokonce patřil k nám. Představil se nám jako Honor Quinn, první důstojník první výpravy, a potvrdil nám, že je šaman důvěryhodná osoba.
Neustále se nás vyptával, kdo jsme, odkud pocházíme, co se změnilo doma, jestli je někdo postrádal a kolik že nás tu vlastně je a také, jestli ho konečně můžeme vzít domů.
Vysvětlili jsme mu naši situaci, pochlubili jsme se nedávným vítězstvím nad piráty a sdělili mu tu nepříjemnou skutečnost o ztroskotané vzducholodi. To ho sice trochu mrzelo, ale stále byl velice radostný a konečně jsme ukončili jeho dlouhé čekání.
Zeral souhlasil, abychom ho vzali s sebou zpět do Osady, ale připustil, že prozatím by bylo lepší, aby zůstal v Ruinách. Venku to pro něj totiž může být velice nebezpečné. Pokud by ho totiž objevil někdo z Vesnice, mohlo by ho to stát život. Nakonec to dopadlo tak, že Crystal Eyeho, Honora, Tlux a Curtise Wingbonera jsme nechali v Ruinách. Curtis je pegas a tudíž by v případě nouze mohl rychle přiletět k nám nebo do Osady a informovat nás o případném problému.
Shodli jsme se, že už nic dalšího nemůžeme na místě vymyslet a proto jsme Ruiny opustili hned druhý den ráno.
Byli jsme na cestě už půl druhé hodiny, když se Zertushi, který se stal naším novým stopařem, zastavil vprostřed kroku a naznačil nám, ať zastavíme.
Začal vytahovat z pouzdra svou dýku a my jsme ho napodobili. Během dalších minut jsem pochopil, proč to udělal. Kolem se začali objevovat další poníci, kteří patřili k divochům. V rukou měli foukačky z bambusu, kopí s kamennými hroty a tu a tam jsem viděl nějaké špatně udržované železné zbraně.
Byli jsme připraveni se rvát, ale jeden z divochů odložil svoji zbraň do pouzdra a přišel k nám.
„Vy cizinci?“ zeptal se.
Souhlasně jsem přikývl.
„My vám neublížit. Vy jít s námi,“ řekl lámanou Equestrijštinou.
„My nechceme,“ zkusil jsem vyjednávat.
Divoch se usmál.
„Vy nemít na vybranou.“
Nechali nám zbraně, ale nedali nám možnost úniku. Svoje donucovací prostředky měli stále u sebe a z džungle jich nakonec vystoupilo víc než nás.
Naštěstí nikdo z nás nepromluvil a nezkoušel vyjednávat s odkazem na Zerala nebo Tlux. Nějak nám došlo, že tihle asi nebudou ti z té dobré strany barikády. Na druhou stranu, stále jsme ještě nebyli úplně rozhodnuti, že Zeral je ten v právu a náčelník by zasloužil smrt.
Do Vesnice jsme dorazili navečer stejného dne, kdy jsme byli nedobrovolně přesvědčeni, že máme jít s nimi. Překvapivě jsme se dočkali vřelého přijetí. Byla nám udělena audience u náčelníka, který měl plno otázek a neustále se ptal na všechno, včetně našich zbraní. Tipoval jsem ho tak na třicet, jako Znaménko jsem viděl něco, co se podobalo vavřínovému věnci vítězů a jeho zelené oči měly tvrdý a nepříjemný pohled. Připadal jsem si spalován a mám dojem, že to nebylo jen očima, ale roh neměl, takže magií to být nemohlo.
„Velice by nás zajímalo,“ mluvil o sobě v množném čísle, „čím jste sem připluli?“
Jeho Equestrijština byla sice drobet slabší než Zeralova, ale stále to bylo na velice dobré úrovni. Poněkud větší nedorozumění vzniklo, když se začal až příliš přesně ptát na naši výzbroj a vše, kolem našich technologií. Chápali jsme, že je velice zvědavý, ale nebyli jsme ani natolik bláhoví, abychom mu všechno vyslepičili.
Ke konci nám byla dána chatrč vyloženě pro naše potřeby, ale trochu nás znepokojilo, když jsme se kdykoliv zeptali na možnost a dobu našeho odchodu, vždycky nám bylo zodpovězeno mlhavě nebo bylo téma hovoru chytře přesměrováno jinam. Rozhodli jsme se v tom moc nešťourat a zkusit něco vymyslet až později.
***
Mathias měl výborný den. Poník, který mu každý den přinášel jídlo, rozdrcenou navařenou velice slupkovitou rýži s kousky ovoce, mu dal o trochu větší porci, než dostával běžně. Také dostal navíc celý jeden banán a kokosový ořech, jehož obsah hned vypil a vnitřek vydlabal a snědl.
Jakmile takto bohatě posnídal, pozoroval starším trochu narezlým dalekohledem osadu u hory a osadu na pobřeží. Beathan mu za každou užitečnou informaci dal trochu jídla navíc a občas, pokud měl náčelník hodně dobrou náladu, dostal i klisnu a někdy i dvě. Zezačátku ho velice zraňovalo, k tomuto účelu dostával pouze dvě klisničky ze své bývalé posádky, kromě něj poslední dvě přeživší z celé druhé výpravy, ale nakonec si zvykl a byl i rád, že se nemusel bát, že by chytil nějakou nemoc od těch divochů nebo tak.
Chvíli si i hrál s možností, že by jim dal něco ze své porce jídla, aby nestrádali nebo tak. Jídlo dostávali jen velice málo a Beathan už je poslední dobou moc nenavštěvoval. Jenomže to by to jídlo musel získat, nebo ještě hůř, musel by se vzdát části toho svého a to si nemohl dovolit. Dostával příliš málo na to, aby se s někým ještě dělil. A co víc, pokud by nezjistil nic nového, nemusel by pak už dostat žádné a mohl by umřít hlady! To se nesmělo stát. Musel přežít, pokud ne ostatní, tak alespoň on.
Podíval se znovu na osadu na pobřeží. Ta klisna s plechovými křídly právě přišla za svým druhem a jdou do té velké chatky. To už se stalo po několikáté a Beathan už o tom patřičně ví.
Za tohle nic nedostane. Pokračoval dál. Nikde neviděl toho vznešeného aristokrata, ani kapitána a ještě některé další, které běžně vídával. To mu začalo dělat starosti. Tohle by mohl říct Beathanovi, ale těžko říct, jestli za to dostane nějaké jídlo nebo dokonce společnici.
Šel se napít vody a podíval se na vesnici, kterou měl pár set metrů pod sebou. Nacházel se totiž na menším kopci, který se tyčil přímo nad vesnicí, ale pochopitelně byl schován okolním porostem a nikdo na něj neviděl. On ale viděl vše a díky dalekohledu byl lepší než orel se svým skvělým zrakem.
Jakmile dole spatřil toho šlechtice, kapitána i těch pár dalších, které mu před tím chyběli, jak jdou k náčelníkovi s ozbrojeným doprovodem, zaskočilo mu a začal kašlat. Vyplival všechnu vodu, vykašlal i ten její zbytek a nechtěně si polil košili.
„Svatá Celestie, celé ty měsíce jsem se modlil a nyní jsi mě konečně vyslyšela.“
Objevily se nové možnosti. Třeba má ještě šanci na záchranu. Teď už nemusí Beathana poslouchat a co víc, možná se mu nakonec i pořádně pomstí. Musí vymyslet plán, který mu to usnadní, ale bude to chtít zásoby, aby mohl případně přežít v džungli aspoň chvíli sám.
Raději se proto ještě koukne na osadu u hory. Co kdyby se tam objevilo něco zajímavého, co by mu mohlo dobře posloužit.
***
„Ten náčelník mi přijde nesympatický,“ šeptal jsem těsně před tím, než jsme šli spát.
„Nedávej na první dojem, třeba to nakonec bude jinak. Uvidíš, že se s ním do několika dní domluvíme, za pár týdnů postavíme loď a za pár měsíců jsme doma s prvním nákladem.“
„Jo a s Generálovou žalobou na krku,“ prohodil jsem sarkasticky.
„Máš už na to nějaký plán, velitelskej?“ zeptal se mě Frankie.
Povzdechl jsem si.
„Možná.“
„Co jste vymyslel?“ zeptal se Zertushi.
Začal jsem si poklepávat po dece. Ta rohož, na které jsem ležel, mě kousala do zad a chtěl bych zpátky do své houpací sítě v Osadě.
„Dopis,“ řekl jsem bez jakýchkoliv dodatků.
„A?“ ptal se Frankie dál.
„Napsal jsem dopis Celestii. Jsem připraven jí vše vysvětlit.“
„To nás má zachránit?“ zeptal se Strong skepticky.
Zamrkal jsem, abych ještě chvíli byl vzhůru.
„Jo, má.“
Ozval se Lucien, o kterém jsme si mysleli, že už spí, ale evidentně nás celou dobu poslouchal.
„Myslím, že vím, kam tím míříte.“
„Hm?“
„Podle vojenského zákoníku se některé velice důležité dopisy přednostně pošlou expresní poštou ještě před příletem. Princezna by pak mohla vše zařídit v náš prospěch a rozhodnout ještě než bychom stihli zakotvit.“
„A nejen to.“
„Něco mi uniklo?“ vložil se do toho Strong.
„Jakmile dorazíme s prvním nákladem, cena podílů expedice vzroste raketovým způsobem. Osobní odhad mám na tři sta procent, ale je možné, že to bude ještě víc. Pokud Princezna nakoupí všechny podíly včas, tak kromě toho, že vyhrajeme spor s Generálem, budeme mít tolik peněz, že každý, kdo se expedice zúčastnil, už si může dělat, co bude chtít.“
„Jo, na prachy to já slyšim, ale stejně mi to do starý stodoly připadá jako střelba se zavázanýma očima,“ řekl Frankie
„Abych ti odpověděl, je to spíš jako s někým, kdo ti říká jak mířit a ke všemu máš slabý šátek a vidíš, kam střílíš.“
„Vy jste génius velitelskej.“
„Já ne. To Princezna Luna mě to všechno naučila.“
„Myslel jsem, že přes den spí,“ prohodil Strong Hoof.
„A kdo říká, že mě učila ve dne?“ řekl jsem pobaveně. „Dávala mi lekce ve snech.“