Kapitola 4
Kapitola 4 – Nevyžádaný nález
„Veliteli, kromě čtyř poníků a jedné Vážky s posádkou jsme nalezli všechny trosečníky, bohužel část z nich se utopila nebo zemřela při boji. Také jsme našli piráty, ale pouze mrtvá těla. Očekáváme ale, že se někteří dostali na pobřeží a mohou být v okolí.“
„Dobře, udržujte i nadále pohotovost. Zesilte hlídky u zbrojnice a taky na palisádě.“
„Jak si přejete a pane, ještě jedna věc. Někteří hřebci podléhající Generálovi odmítají plnit vaše rozkazy.“
„Plánují vzpouru?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Nemyslím si, pravděpodobně jen chtějí odejít za ním do Dolu. Zatím ale hodlají vyčkat, jak se situace vyvine.“
„Dobře, děkuji za upozornění. Ať obě dvě Vážky začnou pátrat v okolí po ztraceném stroji a Strongově skupině.“
„Rozkaz,“ řekl poručík a opustil místnost. Sedl jsem si za stůl a napil se čaje. Začínal jsem zvažovat možnosti a taky jsem si promýšlel varianty, co řeknu Jessi a Helm o tom, že se jejich milí nevrátí. Ani chutný čaj z dovozu však nepřehlušil mé špatné pocity a proto jsem se raději zhluboka napil vína. Teď už to bylo lepší.
***
Vážka výjimečně vyletěla i v noci. Jednoho z pilotů napadlo, že by se uprchlíkům mohlo podařit rozdělat oheň. Jakmile byla ve vzduchu, chvíli kroužila nad džunglí a pak se objevila nad pláží. Chvíli rotovala kolem a pak se rozhodla vrátit se do Osady s nepořízenou. Po několika minutách uviděl pozorovatel světlo a ohlásil to pilotovi. Ten okamžitě zamířil na místo, které mu pozorovatel vytyčil. Oheň už dohoříval a nikdo kolem nebyl. Bylo to poměrně blízko u Osady, jen pár kilometrů. Opět pár minut kroužili kolem a pak, jakmile zanesli místo do map se vrátili zpátky.
Okamžitě vše oznámili mně. Rozhodl jsem se vyslat tam pátrací skupinu, pro jistotu dobře ozbrojenou, neboť jsem nevěděl, jestli tam náhodou nebude nějaký predátor z džungle a šel opět spát. Nechtěl jsem se o tom zatím moc vyjadřovat a budit kvůli tomu celou osadu bylo zbytečné. Začal jsem doufat, že je najdou živé. Možná nakonec nebudu muset vytvářet nějaký nekrolog nebo oznamovat klisnám o ztrátě v rodině.
Také jsem se rozhodl vše nahrát na fonograf. Nechtělo se mi už psát.
***
Nahrávka číslo 72
Osada Celestia´s Pride
Lord Frolda val Hallen
Nahrávající je Lord Frolda val Hallen, nahrávám na soukromý fonograf. Před okamžikem mě informoval pilot vážky o nálezu hořícího ohně uprostřed malého paloučku v džungli. Očekávám buď piráty nebo ztracenou skupinu s kapitánem Strong Hoofem a několika dalšími. V případě, že se jedná o piráty, budu postupovat podle běžného protokolu o výslechu, případně o vykonání rozsudku, který je pro všechny piráty stejný, pokud velitel, tedy já nebo Generál, nerozhodne jinak. Nahrávání končí.
***
Vojáci přiběhli na místo. Kolem ohniště byly jasné stopy poníků. Průzkumníci vzali louče a připravili zbraně, kdyby náhodou. Okamžitě začali prohledávat okolí, dokud jeden nezakřičel:
„Něco jsem našel.“
Velitel skupiny tam okamžitě přiběhl. Voják měl v ruce kovové pouzdro, značně zdobené a s jasnými Canterlotskými znaky. Dal si ho do své tašky, kterou měl na boku a nařídil pokračovat v pátrání.
„Kontakt! Vidím pohyb v džungli.“
„Rychle za nimi!“ vykřikl.
První co veliteli prošlo hlavou, bylo: „Utíkají, nejsou to přátelé.“ Zastavil se, namířil pistolí nad ně a vystřelil. Kulka zasáhla strom, ale to byl jeho plán. Tušil, že se jedná o piráty. Ti, jakmile viděli, že nemohou utéct a střílí se po nich, padli na zem a zakřičeli:
„Nestřílejte, vzdáváme se!“
Velitel s ostatními k nim přiběhl, vzal jim šavli, kterou měl jeden z nich a zavelel:
„Vracíme se do Osady, už tu nikdo není.“
***
Byl jsem zklamaný, když patrola našla jen dva piráty. Nechal jsem je dát do vězení k té divošce, které jsem se osobně omluvil. I když mě nejspíš chtěla zabít, nezasloužila si být v jedné místnosti s takovou lůzou. Ti dva piráti, jeden jednorožec a druhý zemní poník chtěli vědět, co s nimi bude a proč je s nimi zrovna ženská.
„Proč musíme být v jedné místnosti s touhle divoškou? Zasloužíme si lepší zacházení.“
„Mlč, troubo, mohli jsme už dávno viset na stromě.“
Ukázal jsem na toho rozumnějšího, jednorožce.
„Ten ví, jak se chovat. Poslouchej ho a možná i přežiješ.“
Ještě jsem rozkázal, ať přidají k ostraze i silného jednorožce, aby v případě pokusu o útěk měla šanci ho zastavit. Také jsem přemýšlel, jestli té klisně nezařídit něco lepšího, ale nakonec jsem to hodil za hlavu. Zas tak hrozné to není a nic, kde by se dala dobře uvěznit jsme tu neměli.
Někteří se začínali budit a zjišťovat, co se stalo. Informoval jsem je o pirátech, ale dál jsem to nerozebíral. Stále jsem doufal, že je najdeme.
***
Bylo jasné, že kapitán s ostatními nedokáže dorazit do Osady před setměním. Proto se rozhodl, že přenocují na pláži, kde rozdělají oheň. Mohlo by to k nim přilákat jejich kolegy nebo také piráty, ale byli ochotni to risknout. Přinejhorším se vždy mohli schovat v džungli nebo bojovat do posledního dechu. Daleko větší šance však byla pro ty kolegy a v to doufali.
U táboráku se kapitán rozpovídal o svém životě, Frankie řekl jen pár drobností z farmy a Lucien zase mluvil o klisnách, bohatství a luxusu. Ačkoliv bylo jasné, že nebyl šlechtic, velice se jím snažil být. Zachoval si však své dobré vlastnosti a nepřetvařoval se, což bylo jen k jeho dobru.
Stav Screwa Hammerheada se stále zhoršoval. Nebylo jak vytáhnout kulku a v tom vedru mu rána začala hnisat. Nebýt Luciena, který se o něj staral svou magií, byl by už dávno mrtvý. Bylo ale velice riskantní, vytahovat kulku magií bez jakéhokoliv lékařského vzdělání, proto vždy jen vyčistil ránu a trochu dodal mechanikovi sil. Ostatně to byl také jeden z důvodů, proč se rozhodli odhalit takhle neopatrně svou pozici.
„Jak dlouho to ještě vydrží?“ zeptal se ho kapitán.
„Bude rád, když přežije do zítřejšího večera. Udělám, co budu moci, ale nemohu zabránit všemu.“
„Screw je silný hřebec, on to dá,“ řekl Frankie.
„Doufejme, že ano. Nemůžeme dělat nic jiného než čekat.“
***
Druhý den ráno jsem si nechal tu divošku přivést do svého domku. Chtěl jsem se jí zeptat na pár otázek a taky se o ní dozvědět něco víc než se pokusí utéct a hlídka by ji mohla zastřelit.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se jí.
„Tlux.“
„Tlux, hezké jméno. Ty jsi z většího kmene?“
Mlčela. Takže ano.
„Kdo je váš náčelník?“
Opět mlčela, tady jsem si už nevěděl rady.
„Máš nějaké speciální přání? Nechceš čaj?“
„Čaj? To je ten aromatický nápoj od vás?“
„Ano.“
„Nikdy jsem ho nepila.“
Pokrčil jsem rameny a nalil jí hrnek. Už to nebylo horké, spíš vlažné.
„Na.“
Opatrně přičichla, pak drobně ochutnala na špičku jazyka a pak ho hltavě vypila do poslední kapky.
„Je moc dobrý viď?“
„Ano, ale nechápu, o co vám jde. Neprozradím ani slovo o mém kmeni, můžete to zkoušet jak chcete. Vydržím i ta sebevětší mučení."
„Nebudu tě mučit, ale nemohu tě ani pustit. Budeš muset zůstat tady.“
„Pak se tedy nemáme o čem bavit.“
„Možná někdy najdeme způsob jak spolu komunikovat.“
Zavolal jsem stráž a nechal Tlux odvést opět do cely. Nalil si nový šálek a napil se vlažného čaje dobré značky. Ach jo, proč jsou někteří tak tvrdohlaví.
Vzpomněl jsem si na krabičku, kterou mi velitel skupiny, co přivedla piráty, přinesl. Měla jasné Canterlotské znaky, ale od nás nebyla. Vzal jsem ji a zkusil otevřít. Měla jednoduchou páčku, která držela víko. Dal jsem ho na stranu a otevřel ji. Uvnitř byla menší krabička a v ní váleček do fonografu. Nainstaloval jsem ho do toho svého a zapnul.
***
Nahrávka číslo 37
Mathias Kollo
Tábor výpravy Divinity
Nahrávající je Mathias Kollo, velitel výpravy. Jsou mrtví, všichni jsou mrtví. Poslední byl mladý plavčík Valentin. Byl to ještě mladíček, skoro hříbě. Neměl jsem ho na tu výpravu brát. Vzali ho ti divoši, určitě ho sežerou, jsou to kanibalové. Já…musím odsud pryč. Toto bude pravděpodobně poslední nahrávka. Musím dostavět ten vor. Ano, dostavím vor a zmizím z tohohle hrozného prokletého místa. Pokud někdy někdo najde tuhle nahrávku, ať informuje moji rodinu o tom, co se stalo. Domem číslo 47 v ulici Twilight Sparkle. Prosím, ať vám Celestia a Luna za to žehnají. Já u se domů nejspíš nedostanu. Nahrávání končí.