Kapitola 20

Kapitola 20 – Tady už jsem jednou byl

                Jakmile se Plukovník vrátil do Dolu se zprávami o úspěšné akci a se vzorkem ukořistěného pokladu, byl Generál opravdu potěšen, ale tak jak je u něj zvykem, chválou obdaroval pouze své hřebce. Byl dokonce tak pomatený laciným úspěchem, že ho ani nezajímal osud toho zebřího samce, který jak jsem se dozvěděl, se jmenuje Zertushi.

                Vše, co ho zajímalo, bylo ukončení pirátské hrozby, ukořistěné zlato a část pirátských zásob, která mu byla vyměřena podle dohody. Těch zásob bylo tolik, že se o ně ani nehádal a velkoryse nám dovolil si značnou část ponechat. Něco takového je od něj nevídané a nám to přineslo značná pozitiva.

                Zakládání Pozorovatelny bylo ale značně problematické už od samého začátku. Poněvadž se nacházela celkem tři dny cesty od Dolu a dokonce necelé čtyři dny od Osady, musela se část zásob v ní ponechat a také se musel sepsat rozpis, kdo bude kdy na hlídce. Dohodli jsme se se Strong Hoofem, že se tříčlenné hlídky budou střídat po jednom týdnu a rozdělili jsme vše tak, aby se zapojila většina Osady, která nemá nějaké důležité úkoly jinde, a samozřejmě aby někteří jedinci nesloužili v podstatě ob týden.

                Dalším problémem byl právě Zertushi. Těžko říct, jak někteří přijmou fakt, že se ještě před několika dny jednalo o nepřítele, který by je bez okolků zabil, dostal-li by k tomu příkaz. Pochopitelně ani když jsem přijal do posádky Jamese, neobešlo se to bez důležitých opatření. Nehledě na to, že kromě mě, Strong Hoofa a několika málo vyvolených, z nichž většina zůstala v Canterlotu, jeho minulost nikdo neznal.

                Zde už se to nedalo tak jednoduše ututlat, neboť zde nebylo moc zdrojů, odkud sehnat nové rekruty a poníci z Osady mě znali dost dobře na to, aby si byť jen náhodou pomysleli, že bych byl schopen přijmout někoho z Generálovy bandy. Na to jsem nebyl podle nich dost velký blázen a musel jsem jim dát za pravdu, neboť mít u sebe kohokoliv se zlatým brněním mi už bohatě stačilo a nehodlal jsem to opakovat častěji než je nutné.

                No a v neposlední řadě jsem musel myslet i na tu divošku, kterou jsem se Strong Hoofovou pomocí zachránil od jisté smrti a sexuální potupy, které by se jí před oným osudným koncem dostalo. Pro začátek jsem přemýšlel, že bych ji nechal bydlet někde jinde než ve vězení. Na druhou stranu jsem si nebyl úplně jist, komu vlastně nyní patří její loajalita. Nevěřil jsem totiž tomu, že by se mi za záchranu okamžitě vrhla do náruče. Patrně využije první příležitost k útěku a bude přežívat někde v džungli.

                Když jsem si ji byl vyzvedávat v Dolu, potkal jsem se se Screwem, který pár dní po našem odchodu zprovoznil dolovací stroj a nyní řídil stavbu kolejiště. Co se týče techniky, byl skutečně všestranným.

„Nazdar Modrokrevče, prý jste ty piráty pořádně vyřídili.“

„Jojo, dokonce máme i dva zajatce, toho pirátského kapitána a nějakého jeho zebřího zabijáka.“

                Screw se zamyslel a řekl:

„Ten jejich kápo přežil taky? Co s ním bude?“

„To ještě nevím. Představuje ale velké nebezpečí. Ačkoliv bych rád našel jinou cestu, nejspíš mi nezbyde nic jiného, než ho zabít.“

                Mechanik si odfrkl a pak sarkasticky pronesl:

„Mluvíš o tom, jako kdyby ti to mělo dělat potíže.“

„Nezabíjím pro zábavu. Něco jiného je nutná sebeobrana a něco jiného je chladnokrevně někoho popravit. Na tohle já nejsem stavěný.“

                Mechanik radostně poklepal kopyty o zem a pak se ke mně naklonil a nadhodil:

„Od toho tu na to máš takové, jako jsem já,“ a spiklenecky na mě mrkl.

                Povytáhl jsem krk.

„Myslel jsem, že nezabíjíš pro zábavu.“

„Čas od času udělám výjimku. Musím pro to mít pořádný důvod.“

                Zamračil jsem se.

„A máš ho snad teď?“

                On mi pak stále stejným pobízivým hlasem moudrého hádánkáře odpověděl:

„Mluvíš o někom, jehož rozkazy zničili něco, co mně a mnoha dalším bylo velice drahé. Aurora byla celý můj život a nejen moje, ale i Helm a pochopitelně také Strong Hoofa, Harveyho a dalších. Pro mě ale měla ještě větší cenu. Choval jsem ji jako svou dceru. Staral jsem se o ni, pečoval jsem o každý její šroubek nebo nýt, ale on mi ji vzal.“

„Co s ním chceš dělat? Mučit ho? To si na krk nevezmu.“

„Ale no tak no tak no tak. Nemusíme to nazývat mučení. Dokonce ani pomsta nebo vyrovnání tu není to správné slovo. Nazval bych to spíše ponaučením, řekněme, že dostane to poslední životní ponaučení, které mu ukáže, že udělal velkou chybu.“

                Zbledl jsem.

„Ty se na to třeseš jako dítě na čokoládu ve spíži.“

                Udělal krok vpřed a dal mi kopyta na ramena.

„Udělám cokoliv, abys mě s ním nechal deset minut o samotě. Nebo pět, jak říkám, cokoliv. I kdybych ti měl každé ráno leštit zlaté knoflíky tvého kabátu.“

                Sundal jsem jeho kopyta z ramen a přemýšlel. Díval se na mě s chtivým pohledem a jsem si jist, že kdybych ho odmítl, tak by mi to do konce života nezapomněl. Podíval jsem se na to z té druhé stránky. Co to pro mě znamenalo? Smrt jednoho piráta. Zemře tak jako tak a musím se přiznat, že díky němu jsem měl hodně bezesných nocí. A co by ten jejich pirátský kapitán udělal mně, kdyby se rozhodoval, jak se mnou naloží?

                Znovu jsem se na Screwa podíval a pak jsem poddajně přikývl.

„Jeho popravu dostaneš na starost. Uděláš to někde mimo ostatní a je mi jedno, co s ním bude. Už toho kapitána nikdy nechci vidět.“

                Na tváři se mu objevil ohromný úsměv.

„A kdepak je teď?“

„Je s druhou skupinou, která jde rovnou do Osady. Každou chvíli tam musí být.“

„V tom případě se o něj důkladně postarám a slibuji, že už ho nikdy neuvidíš. Na to máš moje čestné slovo.“

                Netrvalo to ani pět minut a už si mě odchytil další poník, tentokrát to byl James. Svěřil se mi, že navštěvoval tu divošku ve vězení a sdělil mi vše, co o ní věděl. Ta divoška se jmenuje Tlux, ráda jí mrkev a tak jak jsem předpokládal, její krajané od ní dali kopyta pryč. Podle Jamese ji ale opustili moc rádi a moc rychle, takže se jí chtěli zbavit a to znamená, že bychom mohli najít našeho prvního spojence v našem snažení.

                Pokud je takhle rozhádaná celá osada, mohlo by to pro nás znamenat daleko snazší vstup do jejich událostí a mohli bychom tak vyhledat další případné spojence, na které bychom se mohli obrátit v případě našeho snažení.

                Myslel jsem, že je tím náš rozhovor u konce, ale zcela nepředpokládaně měl James ještě jednu prosbu. Chtěl se vrátit do Osady. Jako důvod mi řekl Lierén, ale měl jsem drobné podezření, že se jednalo ještě o něco jiného, potvrdit jsem to ale nemohl, neboť jsem neměl jak.

„Mohu se zeptat, co přesně budeš chtít probrat s tvou manželkou?“

„Zeptat se můžete, ale odpovědi se bohužel nedočkáte. Poprosil bych vás, abyste byl diskrétní a řekl ostatním, že jsem se vrátil kvůli něčemu jinému.“

                Mrzelo mě, že jsem se nedozvěděl víc, ale měl pravdu a nemohl jsem naléhat. Tady se nebylo třeba důkladně rozhodovat, neboť kdybych byl já v jeho situaci, také bych chtěl být s Lillian co nejdéle a nejčastěji, takže jsem Jamese docela i chápal.

„Budete chtít ještě něco?“

„Ne, toto zcela postačí. Jsem vám velice vděčný.“

„Není moc za co. Připadám si trochu jako obyčejný pěšák a velice špatný diplomat.“

„Snad jsem se nepřičinil tolik.“

                S drobným úsměvem jsem negativně zakýval hlavou.

„Ne ne, jde o to, že už je to několikátý požadavek, se kterým za mnou přišli, a já na něj kývl.“

„Pokud vám mohu drobně poradit, neberte si to tak. Jste dobrý vůdce a teď to neříkám jen, protože jste mi v mé prosbě vyhověl, ale protože si to i myslím a věřím ve vás. Máte rozený talent a umíte vycházet s ostatními, ačkoliv se to nezdá. Podívejte se třeba na Generála. Může mít vyznamenání, může mít doporučení, ale pravý vůdce nikdy nebude, protože mu jeho mužstvo nevěří a pouze plní rozkazy. Přitom na první pohled své hřebce značně upřednostňuje před ostatními a také jim nadržuje. Pokud by došlo na lámání chleba, utečou. Jsou tu pochopitelně i tací, kteří tu jsou právě kvůli tomuto prospěchu, ale většina to cítí tak, jak jsem řekl.“

„Jako třeba Plukovník.“

„Plukovník je zvláštní poník a stále si nejsem ještě jist, jaká je to osobnost, ale už teď vím jistě, že není takový fanatik a nevěří Generálovi tolik, jak by se na první pohled mohlo zdát.“

                Tohle pro mě bylo překvapující zjištění. Nechtěl jsem tomu věřit, ale po tolika měsících mám v Jamese docela velkou důvěru a nemyslím si, že by mě chtěl oklamat.

„No, třeba máte pravdu, v tomhle máte rozhodně lepší úsudek než já. Zhruba za hodinu vyrážím do Osady, tak vás pak někde najdu.“

                Moje poslední zastávka byla ta divoška, které jsem chtěl oznámit náš odchod. Neviděla mě ráda, ale udělala by cokoliv, aby mohla odejít z téhle díry a stejně jako i my ostatní si vypěstovala silnou nenávist k pozlaceným hřebcům. Nemusel jsem ji tedy přesvědčovat dlouho. Netrvalo to ani tu hodinu, kterou jsem řekl Jamesovi, a byli jsme na cestě do Osady.