Kapitola 28

Kapitola 28 – Lovná zvěř

                Beathan si moc dobře uvědomil, že nemá žádnou šanci, pokud nezkusí vymyslet něco geniálního. Byl si ale jist, že někdo tak chytrý jako je on určitě přijde na malý zázrak a svou přirozenou inteligencí a šarmem dostane sebe, ty dva zajatce a své dva strážce z této nepěkné šlamastiky.

                Otevřel truhlici, jejíž vnitřek už hodně dlouhou dobu neviděl. Vytáhl malou zdobenou krabičku, která určitě nepocházela z Cervidasu a vytáhl z ní malé voskované plátno. Vevnitř byla krásná zdobená pistole, kterou vzal, očistil z ní drobné nečistoty kopytem a nabil bronzovými patronami.

                Pokud si dobře pamatoval Mathiasova slova, jednalo se o prototyp opakovací pistole a měla by vystřelit celkem šestkrát. To by mohlo stačit. Beathan s ní uměl dobře zacházet, ale ani tak nechtěl nechat nic náhodě a proto si vzal i nůž. Musel spěchat, neboť ho mohli každou chvíli najít. Zavelel svým dvěma nejvěrnějším, kteří vzali Crystal Eyeho i Curtise Wingbonera, a všech pět poníků vyběhlo z náčelníkovy chatrče směrem do džungle ke skrýši na úpatí hory.

                Pořád je popoháněl a snažil se vše urychlit, protože se mohlo kdykoliv stát, že by je někdo uviděl a snažil se je dostihnout. V ústech ho pořád pálila chuť Zeralovy zrady. Považoval ho za méněcenného, nedůstojného soupeře, který pořád jen medituje a chrápe s tou pizdou, ale jak se ukázalo, hluboce se mýlil a to ho pořádně nakrklo.

                Ve skrýši ihned zamířil ke kleci s klisničkami Charlotte a Margi. Otevřel ji a už do tak stísněného prostoru k nim hodil Curtise a Crystala.

„Ještě nám dobře posloužíte,“ prohodil.

                Dva bodyguardi přišli za Beathanem a zeptali se:

„Co máme dělat náčelníku?“

„Hlídat je a čekat.“

***

                Ve vesnici propukla panika. Zeral a Tlux se ji snažili krotit, ale nešlo to úplně zlehka. Divoši se báli a popravdě řečeno, vidět Generála a jeho ozbrojence v mé rodné vesnici, taky bych se bál. K panice přispěl i fakt, že Náčelník zmizel a nikdo ho nikde neviděl. Generál ho chtěl ale získat za každou cenu a proto rozhodl, že se celá vesnice převrátí vzhůru nohama.

                Neviděl jsem to rád, ale nemohl jsem do toho mluvit. Stále jsem byl paralyzován faktem, že ho Lierén nedokázala zabít. James na sobě pochopitelně nedal nic znát a dokonce ho dokázal přesvědčit, že ten šíp opravdu patřil k divochům. Jeho schopnosti jsou bezkonkurenční.

                Zeral také poslal pro Honora Quinna, který stále schovaný v ruinách. Bylo mi divné, jak to, že on se schovat dokázal, ale Crystal Eye a Curtis Wingboner ne. Ihned jsem se ho na to proto zeptal.

„Zeral se nás pokusil skrýt všechny, ale do skrýše už jsem se dostal jen já. Překvapili nás.“

„Nechce se mi věřit, že je to opravdu jen taková…náhoda.“

„Odpřísáhnu to třeba na svůj život. Opravdu je ukrýt nestihl a dostalo se to až do této šlamastiky.“

„Jakmile najdeme nějaké stopy, které povedou k náčelníkovi, půjdete se mnou.“

„Jak si přejete.“

                Jen tak pro potvrzení jsem se na to samé zeptal i Zerala, pochopitelně tajně, aby mě Honor neviděl. Zeral mi řekl zhruba stejnou verzi, která se lišila jen v úhlu pohledu a drobných detailech. Nenašel jsem na jeho vyprávění žádnou vadu, ale stejně jsem nebyl na sto procent přesvědčen.

                Asi po hodině prohledávání vesnice se objevily první problémy. Našlo se několik skrýší s uprchlíky a Generáloví hřebci si začali některé prohlídky až příliš užívat, případně je zneužívat pro vlastní obohacení nebo pobavení. Zeral proti tomu protestoval, ale bohužel u mě. Snažil jsem se Generálovi aspoň nadhodit, že by se dalo postupovat i trochu slušněji, ale byl jsem jen odbit několika tvrdými poznámkami.

                Zkusil jsem trochu šachovat. Zeptal jsem se Zerala, jestli nemá nějakou stopu, která by vedla k náčelníkovi. Argumentoval jsem mu tím, že to je vlastně to, co hledáme. Nakonec nás navedl na stopu skryté skrýše na úpatí hory, která se tyčila vedle vesnice. Promluvil jsem si o tom s Jamesem a Generálem, ale u toho druhého jsem se nesetkal s pochopením.

„Klidně si tam běžte, ale mí muži převrátí tuhle vesnici vzhůru kopyty.“

                Vzal jsem Luciena, Frankieho, Honora, Jamese, Isabel a Zertushiho, tedy celou moji skupinu, a vyrazili jsme. Nešli jsme úplně pochodovým klusem, ale pomalí jsme také nebyli. Výstup to byl obtížný, nenašli jsme žádnou vyšlapanou cestu, a proto jsme museli postupovat hustou džunglí. Během několika desítek minut jsme byli vyčerpaní, možná ještě víc než, když jsme šli do Pozorovatelny. Tam aspoň nebyl všude ten hrozný porost

                Sotva jsme se doploužili k pískovcovému zlomu, na který jsme měli vylézt, vyhlásil jsem párminutový odpočinek. James ale nečekal a začal hledat schůdnou cestu přes zlom. Byl velice dobrý lezec a za pár minut byl nahoře.

                Za tu dobu, co jsme ho sledovali, jsme si alespoň trochu odpočinuli a vydali se nahoru za ním. I přes pomoc ostatních jsem se nahoru nedokázal dostat. Proto jsem se od nich odpojil a zkoušel najít jinou schůdnější cestu.

                Najednou jsem se cítil docela nesvůj. Když jsem měl kolem ostatní, tak jsem na to vůbec nepomyslel, ale teď když tu jsem sám, nedokázal jsem myslet na nic jiného než na okolní džungli a na to, že se v ní pro obyčejného poníka skrývají velká nebezpečí.

                Překročil jsem malý potok a dostal se na místo, kde byl pískovcový sráz mnohonásobně menší a tedy i schůdnější pro někoho jako jsem já. Začal jsem lézt nahoru a znenadání se za mnou ozvalo zařvání. Opatrně jsem otočil hlavu a uviděl jsem asi dvacet metrů ode mě nějaké hrozné monstrum. Silné tlapy, velké bílé tesáky, tvrdá kůže a zabijácký pohled predátora.

                Ani nevím, jak jsem se dostal nahoru, ale do deseti vteřin jsem utíkal za ostatními snad tou největší rychlostí, kterou jsem kdy ze sebe dostal. Za pár minut jsem dohnal ostatní a pokračovali jsme v cestě.

„Taky jste slyšeli to zařvání?“ zeptal jsem se.

„Jo, něco tu je a to hodně blízko.“

„Doufám, že se s tím nepotkáme.“

***

                Crystal Eye a ostatní dali hlavy dohromady a začali vymýšlet, jak se odtamtud dostat. Curtis Wingboner našel malý drátek, Crystal si ho vzal a pomocí magie se snažil otevřít starý zrezivělý zámek. Šlo to velice těžce, protože zámek velmi protestoval. Navíc si museli dávat pozor, neboť tu kolem klece hlídkovali ti dva bijci. Beathana od té doby, co je sem strčil, neviděli. Patrně je někde ve skrýši a něco tam připravuje.

                Zámek cvakl a mříž klece se otevřela. Všichni čtyři vyběhli ven, přetáhli po hlavě oba bodyguardy několika kameny, co ležely vedle, a rozeběhli se směrem k vesnici, ale zastavil je Beathanův výkřik. Otočili se na něj a všichni si moc dobře všimli jeho revolveru, který měl v kopytu.

„Ještě krok a střílím. Vraťte se zpátky. A vy vstávejte pitomci.“

                Nikdo se nechtěl nechat zastřelit a všichni se co nejpomaleji vraceli do klece. Z jejich smutného pochodu je vyrušil výkřik od dalšího aktéra.

„Odlož zbraň!“

                Na náčelníka mířily tři pistole. Jamesova, Frankieho a moje. Všichni ostatní měli tasené kordy a šli osvobodit zajatce a uvěznit dva bijce. Beathan se ale nechtěl nechat jen tak zaskočit. Popadl Crystal Eyeho, který byl kousek vedle a přiložil mu pistoli k hlavě.

„Zbraň odložíte vy.“

                Chvíli jsme takhle stáli a vymýšleli, jak to všechno vyřešit. Beathan pak namířil na nás cele Crystal Eye do Beathana strčil a přestože náčelník vystřelil, kulka jen těsně minula Frankieho Atlase. Z džungle vyběhlo to monstrum, které jsem před tím viděl. Všichni jsme zkameněli hrůzou. Monstru zamířilo k náčelníkovi a křičelo:

„Garry ulovil svou kořist!“

                Vzal ho, praštil ho do hlavy a rozeběhl se zpět do džungle. Než jsme stihli cokoliv udělat, náčelník byl pryč a monstrum taky.

„Do starý stodoly, konečně přestane páchat podobné neplechy.“

                James zamířil rovnou do náčelníkovy jeskyně, zatímco já a Lucien jsme se šli postarat o ty dvě dívky.

„Jsme vám velice zavázáni, Mylorde. Už jsme mysleli, že je s námi ámen,“ řekla Margi.

„Vyslýchali jsme Mathiase Kolla a zjistili, co se tu děje. Přišli bychom pro vás i bez Crystala s Curtisem.“

„Doufám, že to prase dostalo, co si zasloužil.“

„Je uvězněn a bude potrestán v Canterlotu u Nejvyššího soudu.“

                Uprostřed hovoru nás vyrušil James.

„Tohle musíte vidět,“ řekl.

                Běželi jsme s ním. Zavedl nás do jeskyně, kde jsme prošli několika chodbami a našli náčelníkovu svatyni. Bylo tu všechno možné, zbraně, nože, dalekohledy, knihy, bedny, porcelánové hrnky, dokonce i písemné záznamy, fonograf a gramofon. Ten parchant tu měl snad všechno možné vybavení z předchozí výpravy. Honor Quinn, který se na to podíval, jen hlesl a hned se vydal hledat lodní deník.

                Mě osobně zajímal náčelníkův zlatý poklad, který byl v jeskyni vedle. Pokud tohle budeme mít jak dostat do Canterlotu, vyřeší to všechny naše problémy.

***

Když jsme dorazili dolů do vesnice, bylo dole velké pozdvižení. Cervidasští začali bláznit a tvrdili, že se blíží zlí duchové z nebes a Generál jim pochopitelně nevěřil ani slovo.

Večer nás čekala velká hostina na oslavu našeho vítězství. Nechali jsme si připravit různé pokrmy ze všech možných druhů zeleniny a těšili se na konec našich útrap. Začalo se projevovat budovatelské nadšení a všichni se těšili, jak se postaví loď, kterou se dostaneme všichni domů. Každý už se viděl, jak bude svůj žold propíjet v některém z levných přístavních hostinců nebo nevěstinců. Bylo nás tu ale pár takových, kteří se těšili na své blízké. Nebylo dne, kdybych si nevzpomněl na Lillian, ale těšilo mě vědomí, že za pár měsíců už budu znovu v jejím objetí.

Crystal Eye si velice často povídal s Curtisem Wingbonerem. Probírali, co se jim stalo a dali se tak nějak do řeči i o dalších příbězích ze svých životů. Občas jsem zaslechl, jak se baví o tématech, které patří do debaty spíše mezi dvěma milenci než mezi přáteli. I když, je otázka, jak už jsou daleko.

Večeře byla bohatá a všichni jsme se bavili. Dokonce jsme ochutnávali i místní alkohol a bylo to na nás pochopitelně docela znát. Pár minut po půlnoci se ozvaly výstřely. Všichni jsme vyběhli ven a zjišťovali jsme, co se stalo. Všude pobíhali Cervidasští a křičeli: „Duchové jsou tady!“

Vzal jsem si kord, který jsem měl u sebe jako součást slavnostní „uniformy“ (měl jsem pořád ten svůj krásný kabát) a začal hledat ty duchy, se kterými bych se měl prát. K mému překvapení jsem jednoho skutečně zahlédl. Rozeběhl jsem se za ním, ale ten parchant zamířil do džungle. V tu chvíli mě nenapadlo nic jiného, než ho pronásledovat.

Vše jsem vnímal matně a zpomaleně. Šlahouny porostů mě začaly švihat a po pár desítkách metrů jsem zakopl o kořen a spadl. Něco mě rychle zvedlo. Byl to ten poník, kterého jsem pronásledoval. To přece nebyl duch. Tohle byl pirát!

„Zdá se, že jsi v maléru,“ řekl. Praštil mě do hlavy a já ztratil vědomí.