Kapitola 13

Kapitola 13 – Svatyně

                Džungle je velice nehostinné prostředí, ale tak jako vše, i nesnesitelné horko se dá přežít. Cervidasští poníci jsou na tyto podmínky, včetně velice dotíravého hmyzu, zvyklí, koneckonců zde žijí už mnoho generací. Tlux měla džungli ráda. Znala ji velice dobře a naopak džungle znala ji. Věděli, kde je ta tenká linie a ani jeden ji nepřekračovali.

                Nyní mířila na jedno velice tajné místo, které by nenašla ani ona, kdyby jí o něm někdo již před tím neřekl. Jednalo se o takzvanou Svatyni, místo určené pro ty nejzapovězenější meditace šamanů, používané jen v těch nejkrajnějších případech. Měla tam schůzku se Zeralem, nikdo jiný, kromě jich dvou to místo neznal.  

                Pomalu prošla skrýší ve stínu mezi liánami a listím a vešla do starého kamenného oltáře. Nechala se osvítit drobnými paprsky slunce, které sem pronikly skrz vysoké džunglové stromy, a posadila se na starý spadlý sloup. Kdysi tu bylo památné, skoro až posvátné místo, ale dnes to jsou jen málo využívané ruiny.

„Jsi tu, má lásko?“ zašeptala.

                Odpovědí jí ale bylo pouhé ticho, občas proložené zvuky džungle. Teprve po několika desítkách minut se objevil Zeral, který přišel k Tlux a romanticky ji objal.

„Nemohla ses dočkat?“ zeptal se jí místo pozdravu.

                Otřela se mu ohonem o bok.

„Včera večer, to bylo hrozné. Chtěla jsem tě mít u sebe, chtěla jsem tě mít v sobě. Potřebuju tě, drahý.“

„Sama dobře víš, jak na tom jsme…, my oba.“

„Já vím, ale dělá mi to starosti, i tak.“

                Zeral neměl jak jinak ji utěšit. Nemohl říct, že najednou se vše změní. Lhal by a to neměl ve zvyku. Velice dobře chodil v umění klamu, lži a diplomacie, ale Tlux byla jediná, komu nikdy nelhal.

„Sledoval tě někdo?“ zeptal se šaman.

„Šla jsem oklikami. Pokud tu někdo byl, ztratil se v džungli.“

„Výtečně. Jak moc ses seznámila s těmi cizinci?“

                Tlux si protáhla záda, která drobně zakřupala, a začala svůj stručný výklad.

„Jsou podobní těm, co tu byli před několika lety. Stejné oblečení, stejné zbraně, podobné věci a také mluví stejnou řečí. Postavili si pevnost na pobřeží. Velmi mě znepokojuje, že mají dva náčelníky.“

„Dva?“ zeptal se Zeral a pozvedl obočí nad pravým okem.

„Ano, dva. Jeden má zlatou zbroj a je to dospělý, statný hřebec. Chová se ale hodně namyšleně a bude velice tvrdohlavý. Druhý je takový mladíček v parádním obleku. Snažil se se mnou mluvit, je si hodně nejistý a vlastně ani nevím, co si o něm mám pořádně myslet. Je velice neobvyklý.“

„Ví, že umíš jejich řeč?“

„Ano,“ řekla Tlux provinile. „Prohodili jsme spolu pár vět.“

„To nevadí. Co všechno o nás ví?“

„Nic. Vědí jen, že tu někde jsme, ale obávám se, že ví i o kontaktu mezi námi a těmi cizinci před nimi.“

„Našli snad jeden z těch válečků?“

„To nevím. Když mě nečekaně zajali, získali můj trofejní nůž, který jsem získala právě od těch cizinců. Pokud nejsou blbí jak staré muly, pak na to určitě přijdou.“

„To je nepříjemné. Víme toho o nich příliš málo. Nechce se mi svěřovat životy obyvatel vesnice těm cizincům, ačkoliv sami Beathana odstranit nezvládneme.“

                Tlux pokrčila rameny.

„Beathan mě poslal, abych je nějakou dobu sledovala. Má podezření, že mají druhé ležení. Podívám se jim trochu do kotle a pak ti předám zprávu.“

                Nečekaně se k němu naklonila. Zeral jí věnoval jeden hluboký pohled do očí.

„Jak jsi říkala, že jsi mě chtěla cítit v sobě…“ nadhodil.

„Už se nemohu dočkat.“

***

                Mladý černý poník prošel velice potichu stěnou z lián a přikradl se k spadlému sloupu. Byl od nich daleko skoro padesát metrů, nemohli ho vidět. Sledoval tu klisnu až sem, aby se ocitl na úplně neznámém místě, o kterém bezpochyby nikdo kromě šamana nevěděl a teď tu je. Musel se ale soustředit. Snažil se porozumět tomu, čemu říkají, ale mluvili potichu a nebyla možnost, jak se k nim dostat aniž by si ho všimli.

                V duchu zaklel. Ti dva se k sobě pořádně naklonili a teď už nemohl ani odezírat. Beztak si všiml jen několika slov, které mu ale nedávaly smysl. Pak jeho tělem projela vlna studu a nakonec i něčeho jiného, co znal velice dobře, ale tady to bylo trochu nevhodné a hlavně to tu nečekal.

                Uviděl, jak se začali líbat, osahávat a nakonec propuklo opravdu vášnivé milování. Klisna ležela na zemi, zatímco na ni šaman ulehl a započal tak celý akt.

                Zvěd nejprve odvrátil pohled, ale viděl vše až příliš dobře a jasně, ačkoliv se jednalo o takovou vzdálenost. Jeho mysl začaly napadat oné necudné obrazy a on cítil, že je třeba utišit svou chuť a hlavně lítost, že tam s takovou krásnou klisničkou nemůže být o samotě on sám.

                Začal se hladit a nakonec kopytem pohyboval naplno, ale snažil se být tichým a pochopitelně to nedělal tak rychle. Ale nemohl si pomoct.

***

                Jakmile se do ní Zeral vložil, Tlux se s ním začala milovat, jakoby to bylo jejich poslední spojení. Nevěděla, co bude zítra, ale to sem teď nepatřilo. Chtěla s ním splynout v jedno tělo, což jí její a jeho magie dovolovala. Moc svůj roh nepoužívala, neboť neměla téměř žádnou magickou energii a jednalo se spíš už jen o doplněk, než o věc každodenní potřeby.

                Zeral naproti tomu magií doslova žil. Už se nevědělo, jestli všichni vyjma šamanů o svou magii přišli dobrovolně nebo vnějšími vlivy, ale fakt byl, že kromě nich už nikdo nějaká složitější kouzla neuměl. Což o to, zvednout pár misek uměl každý, ale porozumět velice složitým řádům, jako je příroda, to už umí jen několik vyvolených.

                I šaman nyní chtěl s Tlux splynout v jedno. Cítili, že každým pohybem jsou sobě blíž a blíž, ačkoliv se fyzicky vždy vrátil a vše zkusil znovu, mentálně to bylo naprosto odlišné. Započal běh na dlouhou trať a pomalu se blížil k cíli.

                Její obraz se zjevoval v jeho mysli. Nejprve se jednalo jen o drobné přeludy, poté o slabě znatelný obrys. Teprve po chvíli se objevovalo celé jeho tělo, jakoby právě vyplouvalo z hluboké hladiny tmavého nočního jezera.

                Obě těla se protáhla, jak dokončila tento akt kompletního spojení. Obraz byl najednou naprosto jasný.

„Jedna mysl, jedna duše, můj drahý.“  

***

                Zeral odešel dřív než Tlux. Musel se co nejdřív vrátit do vesnice, neboť přicházel čas jeho další meditace a promlouvání k předkům. Kodex šamana je v tomto bohužel velice přísný a zpoždění několika sekund by mohlo mít fatální následky.

                Tlux vyrazila chvíli po něm. Ještě se upravila, urovnala hřívu a vyčistila se v blízké studánce a pak opustila tuto Svatyni. Šla pomalu, nebylo kam spěchat. Beztak by se akorát vyčerpala, kdežto ona potřebovala zůstat silná. Její průzkum bude dlouhý a intenzivní a toto vyčerpání by mohlo znamenat neúspěch jejího úkolu.

                Také chtěla získat zpět svůj nůž, takže kromě toho, že bude nějakou dobu na průzkumu ležení, bude také vymýšlet jak se do toho na pobřeží dostat a vzít si tak zpět svou trofej.

                Džungle zněla trochu jinak, než když ji opouštěla prve. Netušila, jestli to bylo tím přehlušujícím efektem Svatyně, nebo jestli se stalo něco jiného. Změnil ji účinek Zeralovy magie? Nebo tu snad byl nějaký jiný cizí vliv?

                Sklonila svou siluetu a začala splývat s džunglí. Prolezla některými velkými kmeny a skrývala se v keřích a bylinách. Pohybovala se tak tiše a pomalu, až nevydávala žádné zvuky. Zpomalila tlukot svého srdce, tak jako predátor čekající na svou kořist a začala hledat.

                Měla skvělý výhled a ještě lepší a navíc vyostřené smyslové vnímání. Kdokoliv cizí je zde, toho si určitě všimne. Nejprve se nic nedělo a lovkyně začala mít pocit, že své paranoie dává až příliš prostoru a že její jinak skvělou intuici a smysly změnilo milování s jejím milým. Pak se ale objevil ten, na koho čekala.

                Variel, uvědomila si okamžitě. Jeden z Beathanových přisluhovačů. Velice se snaží vetřít se do náčelníkovy přízně. Skoro nepoznala, že ji sleduje, ale cítila z něj neklid a také něco jiného. Pak jí to došlo. On je viděl! Věděl, že existuje Svatyně.

                Začala myslet. Pokud ho zabije, Beathan to zjistí, pokud ne, Svatyně bude prozrazena a kromě toho, že se nebude mít se Zeralem kde bezpečně scházet, se tak prozradí i jedno z největších šamanských tajemství, po kterých Beathan pochopitelně velice touží.

                Musela počkat, dokud se nepřiblíží. Bylo vidět, že značně znejistěl a pohyboval se velice opatrně, přesto postupoval dál. Když byl sotva deset metrů od ní, tak se zastavil.

                Je rozhodnuto. Ten hřebec musí zemřít.

                Šel dál, přímo k Tlux, ale bylo vidět, že o ní nevěděl. Vystartovala na něj jako šelma, která lapí svou kořist. Ačkoliv byla menší než on, povalila ho na zem. Zacpala mu kopytem tlamu a přitiskla ho k zemi. Svíjel se a snažil se vypáčit z jejího sevření, ale ona měla jasně navrch.

                Nemohla vytáhnout svou kostěnou dýku, neboť měla všechny kopyta zaměstnaná. Vymyslela ale jinou metodu. Přitiskla ho tělem a začala mu hlavu posouvat do strany. Stále proti tomu nemohl nic udělat, neboť to byl spíše zvěd než bojovník. Neměl proti ní takovou sílu.

                Prudce mu křupla krkem, když mu bradou trhla na druhou stranu. Poník naprosto ochabl.

                Mohli tu být další, bylo první, co ji napadlo. Chvíli ještě čekala v bylinách vedle, ale když se pár chvil nikdo neblížil, zkontrolovala, že tu po ní nezbyla jediná stopa, a klusala dál.