Kapitola 26

Kapitola 26 – Dvě tvrdá mlýnská kola

                Po několika dnech jsme dorazili k vesnici a k našemu velkému překvapení jsme nepotkali až doteď žádného divocha, přesto jsme byli přesvědčení, že už o nás vědí s několikadenním předstihem. Druhé překvapení bylo, když jsme si všimli, že už na nás čekají a nikde se neschovali.

                Nebyli tak naivní, že by nás vítali s otevřenou náručí. Jsem si jist, že nám to chtějí pěkně nandat a na rozdíl od Generála jsem naše protivníky nepodceňoval. Také bych dal svůj poslední zlaťák, že jich na nás pár čeká i v okolní džungli a v chatrčích.

                Plukovník přikázal rozvinout formaci Hradba, která se skvěle hodila do zeleninového pole, ve kterém jsme se právě nacházeli. Všude kolem vesnice je pruh takového pole, takže vesnice z výšky vypadá jako velký terč.

Generálovo vojsko bylo rozděleno na dvě části. Jedna byla těžce opancéřovaná, ta přiběhla jako první a zaklekla. Na rozdíl od svých kolegů nebyli ozbrojení. Druhá půlka mužstva zaklekla za ně a na jejich záda položila dlouhou patronovou pušku nové výroby. Všichni na ní měli dokonce i trubicové dalekohledy.

                Moje skupina byla na úrovni běžné lehké pěchoty. Pušky jsme měli, ale byly zhruba o půlku kratší a neměli takovou sílu a ráži. Moje skupina se také rozdělila na dvě části a umístila se na křídlech. Já stál u Generála a Plukovníka, neboť jsem neměl pušku a navíc by mi ji pro jistotu ani nesvěřili, ačkoliv jsem střelbu poctivě trénoval. Pravdou je, že jsem byl i tak trochu rád, že jsem tam nemusel ležet s nimi a čekat.

                Divoši zůstávali stále skryti, teprve po chvíli vyšel Zeral, kterého jsem na dálku poznal. V tlamě měl bílý kapesník a mával s ním, abychom nestříleli. Generál se na něj díval docela znepokojeně.

„Snad se nepokusí o dohodu,“ řekl. „Hej ty modrokrevče, půjdeš tam k němu a zjistíš, co chce.“

„Já?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Chceš snad prokázat službu Princezně nebo snad ne? Tady je tvoje příležitost ty jeden hrdino.“

                Jamesův návrh na jeho „odstranění“ se mi začal zamlouvat, ale stále tu v mé hlavě byla jakási brzda, která mě varovala, že by se to všechno mohlo otočit proti mně. Pomalu jsem tedy vyrazil k Zeralovi a skoro jako bych cítil jeho smutek, že k němu jdu zrovna já.

                Setkali jsme se v zemi nikoho a zdvořile se pozdravili.

„Mají Crystal Eyeho i Curtise Wingbonera, chtějí ho použít jako předmět vyjednávání. Mám vás tu zdržet, dokud se neusadí jeden od nás, který vás má zastřelit.“

„Lze nějak předejít prolévání krve?“

„Jediný, kdo chce bojovat je náčelník a má pod kopytem většinu ostatních.“

„U nás je to to samé. Zerale, nechci se s vámi utkat. Pokud odstraníme našeho a vašeho vůdce, můžeme nakonec přežít všichni.“

„Byl bych za to rád, ale obávám se, že už je skoro pozdě.“

„Sbohem a snad se potkáme za lepších okolností.“

„Utíkejte.“

                Otočil jsem se a rozeběhl se přímo k naší linii. Vedle mě se do země zabořil šíp a já začal kličkovat a ještě víc jsem zrychlil. V duchu jsem se proklínal, proč neběžím bez kabátu, který mě velmi tížil. Ani jsem si nevšiml, že jsem zakopl a kotouly jsem se dostal až k našim. Doplazil jsem se dovnitř uličkou, kterou mi dva poníci vytvořili, a vrátil se ke Generálovi.

„Tak co, vy hrdino?“ řekl pohrdavým tónem.

„Je to past.“

„Bylo to vidět. Plukovníku zavelte k útoku.“

„Vojáci, po třech vpřed.“

                Po třech vpřed znamenalo, že se vždy pancéřovaní poníci zvedli, udělali tři přískoky dopředu a zase zalehli. Jejich kolegové se zbraněmi udělali něco podobného, akorát nedělali přískoky, ale vždycky doběhli ke svým kolegům.

                Doběhl jsem za Jamesem, který se ještě nestačil zvednout a běžet dopředu.

„Mám plán,“ řekl jsem tak, aby nás nikdo kolem neslyšel.

„Nebojte, o všechno se postarám,“ řekl, aniž by si nechal cokoliv vysvětlit, a rozeběhl se k ostatním. Byl jsem naštvaný, že mě odmítl, a vrátil se zpět ke Generálovi.

„Copak víte ještě něco, o čem jste mi neřekl?“

„Chtěl jsem je před bojem ještě povzbudit.“

                Generál si odfrkl.

„Laciné řeči a ztráta času. Oni moc dobře vědí, proč tu jsou a co se od nich čeká.“

                Už jsem to nijak nekomentoval. Za mnou jsem uslyšel šustění listů. Normálně bych si toho nevšiml, ale už jsem v džungli nějaký dobu na to, abych věděl, že tu je něco, co sem nepatří. Otočil jsem se, ale nic jsem nespatřil. Asi si jen moje smysly se mnou začínají hrát.

                Jednotky vepředu se dostali na dostřel. Plukovník se podíval na Generála.

„Pane, naše jednotky jsou na dostřel. Navrhuji se přesunout blíž.“

„Souhlasím. Pojďte taky modrokrevče, nerad bych, abyste mi vrazil kudlu do zad.“

                Opět bez komentáře jsem šel s ním. V duchu jsem doufal, že se o to James skutečně postará. Byl jsem plně v jeho schopnostech.

                Jakmile jsme byli u vojska, Generál vydal příkaz k varovnému výstřelu. Jeden voják nadzvedl pušku a vystřelil.

                A pak ten cirkus začal. Všude kolem nás se objevili divoši. Vyběhli z džungle ze stran, zezadu a k našemu velkému neštěstí, z vesnice se nikdo neobjevil. Moje skupiny na boku se rychle otočili a vystřelili, ale bohužel nikdo nezasáhl. Divoši přece jen nebyli blízko u sebe a moji neměli šanci dobře zacílit. Zato Generáloví hřebci byli jako na střelnici.

První salva šípů dorazila po několika sekundách a sebrala krvavou daň. Viděl jsem několik hřebců, kteří byli na místě mrtví, a pak jsem viděl další, kteří nemohli bojovat. Pár poníků se dokázalo otočit a dokonce i dobře zamířili a na útok divochů odpověděli zase naším rukopisem. Několik divochů skončilo na zemi a byli tak vyřazeni z boje.

                Pak se začalo bojovat hřebec proti hřebci. Pancéřovaní hřebci vytáhli svoje těžké meče a střelci odložili pušky a tasili kordy. Moje skupina udělala to samé.

                Já, Plukovník i Generál, všichni jsme tasili svoje zbraně a začali bojovat s divochy. Jejich schopnosti byly obdivuhodné, ale stejně jsme měli v některých oblastech trochu navrch.

                Můj protivník byl mohutnější a bojoval se mnou obrovskou palicí z bambusu, dřeva a železných nýtů, které musel získat z trosek staré vzducholodě. Se svým párátkem jsem proti němu neměl ani tu sebemenší šanci.

                Zkusil jsem alespoň pár šermířských pokusů a dokonce se mi i poštěstilo k výpadu, ale nezanechalo to na něm žádné viditelnější stopy a bylo to, jako když lechtáte párátkem kokosový ořech.

                Praštil prudkou silou a vyrazil mi kord z tlamy. Pak mě nějaká síla praštila do boku a dostala mě na zem, což už mi začalo být i trochu trapné, jak mě každý knockoutovává, a já končím s hubou v hlíně, ale v tu chvíli jsem tomu nedával velkou váhu a byl rád, že jsem přežil. K mému velkému překvapení stál nahoře Generál. Jeho kord byl lepší a i v šermířském umění byl daleko zdatnější než já.

                Vyvedl svého protivníka z rovnováhy několika chytrými kroky a pak ho podsekl a dostal na zem. Namířil mu na krk a dokončil svůj úder.

„Na co tak koukáte. Buďte rád, že nejste mrtvý. Popadněte kord a do boje.“

                Natáhl krk a já si všiml, jak z jednoho stromu vzadu vylétl šíp. Byl to jiný šíp, než používali divoši. Tenhle mi připadal, jako když letí věčnost a skoro jsem si všímal i těch nejmenších detailů, třeba ocelových rytin, které měli sloužit k potrhání masa.

                Šíp jasně mířil na Generála. Všiml si, že na něco zírám a pomalu se otáčel, aby zjistil, co se děje, ale bylo jasné, že to nestihne. Pak trochu zrychlil a také si všiml, že je krůček od smrti. Šíp se k němu řítil a každý, kdo tu scenérii viděl, si uvědomil, že si Generála bere smrt.

                Vmžiku se tu objevil plukovník, který nastavil svůj těžký meč tak, aby šíp odklonil, a i když neměl téměř žádnou šanci, podařilo se mu šíp vychýlit tak, aby jen o vlásek minul Generálovo tělo.

„Proklatě, málem jsem umřel.“

„Pane Generále, vyhráváme. Musíte se dostat do vesnice, než přiletí další šíp.“

                Pochopil jsem, že ten šíp byl od Lierén. Musela se s Jamesem domluvit a následovala nás džunglí. Stejně tak jsem pochopil, že veškerá má vložená důvěra v Jamese byla zmařena Plukovníkem a Generál je stále naživu.

                Připadal jsem si strašně neschopný a ponížený a Generál mi to nezapomněl dát najevo. Následoval jsem ho do vesnice, ale než jsme tam došli, našel si mě James, který se ke mně naklonil a řekl.

„Nebojte se, je to součást plánu.“

                Chtěl jsem se na něj rozeřvat. Ty jeho plány mě začínaly neskutečně vytáčet a já už měl po krk toho, tancovat jak jiní pískají. Přesto jsem to neudělal. Z nějakého důvodu jsem si řekl, že pokud to mám domlátit až do konce, tak ať je to aspoň s Jamesem.