Kapitola 1
Kapitola 1 – Posbírat figurky rozpadlé šachovnice
Zíral jsem na kudlu, která se nepříjemně blížila k mému krku. Upřený pohled té divošky, která byla rozhodnuta mě sprovodit ze světa, pokud neřeknu, co mám.
„Kde jsou další?“ štěkla.
„Kdo další?“
Odklonila nůž a vrazila mi kopytem. Prokousl jsem si ret a začala mi téct drobně krev.
„Kde jsou další?“
„Nevím.“
Připravila si nůž a chtěla říznout, ale něco zašustilo v křoví a to ji vyrušilo. Odvedlo to její pozornost. Praštil jsem ji do kopyta, takže jí nůž vypadl. Převalil jsem ji na záda a i když se prala jako divoká šelma, dokázal jsem ji na chvíli vydržet. Z křoví vylezl jeden z mých vojáků (troufnu si říct mých, jsou věrní mně a ne Generálovi).
„Rychle, spoutejte ji.“
Voják přiběhl a praštil tu klisnu pažbou, takže sebou přestala házet. Svázali jí kopyta, dali na kus klády, kterou našli vedle a vzali ji s sebou. Podíval jsem se na dva vojáky, kteří šli před tím se mnou. Ten jeden si nechal obvázat obličej a druhého vzkřísili trochou vody a profackováním.
Všichni vojáci, kteří byli se mnou, až na Jamese se vrátili ke mně. Generál jim hrozil soudem a dalšími tresty, ale nenechali se zastrašit. Přísahali věrnost mě a Princezně a ačkoliv je Generál formálně velitelem expedice, pro ně budu vždy šéfem já.
Vrátili jsme se do osady. Viděli jsme už jen to, jak se Aurora potápí uprostřed moře. Obloha nyní byla téměř čistá, kromě dvou Vážek, které mířili k nám.
„Chci dva hřebce na přistávací zónu, dalšího chci nahoře na věži. Dva hřebce u vchodu do osady. Ostatní, vytvořte dvě pátrací skupiny, jedna půjde tudy, druhá tudy,“ řekl jsem a ukázal na dva směry po pobřeží.
Než skupiny vyrazily, objevila se první Vážka. Rovnou jsem tam doběhl s hlídkou, kterou jsem určil. Přiletěli dva námořníci, které jsem znal jen od vidění.
„Podejte hlášení.“
„Organizovaný plánovaný přepad, nepřátelská loď provedla sebevražedný útok.“
„Jeden námořník zůstává tady, druhý letí k troskám a zkusí najít přeživší. Musíme jich zachránit co nejvíc.“
„Rozkaz!“
Těšilo je, že se tolik starám o záchranu jejich přátel. Vrátil jsem se zpět do osady. Chtěl jsem vše zaznamenat na fonograf, ale zastavila mě Isabel.
„Musím najít Harveyho.“
„Nerozešli jste se náhodou, protože vám to neklapalo v posteli?“
„Jo,... tedy ne, ale musím ho prostě najít.“
„Vezmi si mechanická křídla a leť s Vážkou nad moře. Je třeba zachránit ty, co nedokážou doplavat.“
Jakmile jsem zaznamenal nahrávku, odešel jsem na věž, podívat se, jestli nejsou nějaké nové zprávy. Druhá Vážka stále nedoletěla. Na pláži sto metrů od osady se objevil jeden námořník, který doplaval. Patrně někdo silný. Myslel jsem si, že to je Louis, ale nakonec jsem zjistil, že je to někdo jiný.
Přiběhl jsem s tím námořníkem z Vážky k němu.
„Jste v pořádku námořníku?“
„Kde jsou ostatní?“ zeptal se.
„Jste jeden z prvních. Pojďte se osušit, jste určitě vyčerpaný.“
Druhá Vážka pořád nikde. Začal jsem mít obavy, jestli někde nehavarovala. Další, co přistálo u nás na pláži, nebyl člen posádky, ale bedna z nákladu. Měla na sobě pečeť Canterlotských továren. Přikázal jsem to donést do skladu, kde jsem dohlížel na otevření. Byly v něm konzervy plné jablek, což bylo opravdu famózní. Nechal jsem ji vybalit do poliček a vrátil se opět k pozorování z věže.
Přiletěl jeden pravý pegas. Už dávno si všichni odvykli, vidět pravé pegase mimo Cloudsdale a některé čtvrtě v Caterlotu. Občas se i stalo, že si někteří nechali schválně vyoperovat křídla a dát si místo nich mechanická, ale to byly jen ojedinělé případy a byly za ně vysoké tresty. Bohužel, společnost je neměla moc ráda, nebylo to moderní.
Signalizoval jsem, ať přistane pod věží, což během několika sekund udělal. Mezitím jsem slezl dolů.
„Lord Frolda val Hallen, velitel této osady a její posádky.“
„Curtis Wingboner, vojín pod velením kapitána Strong Hoofa.“
„Vy nejste od Generála?“
„Ne, část vojenské posádky lodě byla vybrána z dobrovolníků i mimo Generálovy ochranky. Musím vám něco oznámit, zhruba den cesty pěšky odsud je skupina zraněných trosečníků ze vzducholodě. Jsou tam i zranění.“
„Dobře, tím směrem vyrazila před několika hodinami skupina, která má najít trosečníky. Připojte se k nim a zkuste to místo najít.“
„Rozkaz.“
Jakmile odletěl, usmál jsem se. Wingboner, na to se ho budu muset zeptat. Komické jméno. Dobrou náladu mi překazil až fakt, že druhá Vážka se stále neobjevila. Patrně havarovala někde v džungli.
***
Strong Hoof vyplivl zbytek slané vody, který se mu dostal do úst, zvedl se a oklepal. Screw Hammerhead byl kousek vedle a vypadalo to, že žije a dýchá. Kapitánovi spadl kámen ze srdce a mohl opět začít rozumně myslet a porozhlédnout se po okolí. Byli v nějaké zátoce, patrně ne příliš daleko od osady, možná den, dva cesty pěšky. Nebyl si ovšem jistý, neboť během plavby na chvíli omdlel a probudil se až tady na pláži. Byl zázrak, že je voda nestáhla oba dolů a že Screw ještě žije.
„Screwe, jsi v pohodě?“
Mechanik jen něco zamumlal a drobně se pohnul. Kapitán ho vytáhl do stínu džungle, která vyrůstala kousek od pláže. Během odpočinku ve stínu si všiml, že je vedle malý potůček, který ústí do oné zátoky. Rozhodl se tedy, že se pořádně napijí a trochu i umyjí, neboť všude cítili slanost moře, kterou byli nasáklí.
„Screwe, vydrž tady ano? Porozhlédnu se po okolí.“
Odpovědí mu opět bylo nesourodé zamumlání. Kapitán mu ještě udělal pohodlí, aby neležel na větvičkách, co by ho bodaly do zad a pak odklusal, aby si prohlédl onu zátoku.
Všiml si, že na jednom místě je trochu řidší porost. Možná by tam mohlo něco být. Vše vypadalo poměrně čerstvé, avšak nikdo tu přinejmenším několik let nebyl. Ve stínu stromů si všiml, že vidí tři kameny, které tam jakoby nepatřily. Přišel k nim a zjistil, že se jedná o náhrobky.
„Tyhle náhrobky jsou Equestrijské,“ konstatoval si pro sebe, když je uviděl blíž.
Viděl na nich jména, ale žádné neznal. Kousek vedle pak uviděl rozvaliny něčeho, co připomíná chatrč. Pomalu k nim přišel, dotkl se kopytem nahrubo otesaného chrámu a setřel trochu prachu a mechu. Ze zvědavosti nahlédl dovnitř, ale jakmile uviděl, kdo tuto chatrč obývá, okamžitě se zase vrátil ven a vydýchával se.
Uvnitř byla stará zaprášená kostra. Okem vylézalo několik pavouků a na něčem, co připomínalo tělo, byly náznaky staré látky, která kdysi bývala vojenskou košilí. Kapitán se zhluboka nadechl a opět vkročil dovnitř. Kromě staré košile tu byl i špatně čitelný list vytržený z nějakého deníku, který měl kus okraje rozřízlý. Patrně ho někdo přitloukl hřebíkem nebo dýkou, ale ta tu nikde nebyla. Dopis vzal s sebou, stejně jako kus košile, ze které odfoukl pryč všechny pavouky a vrátil se ke Screwovi.
„Dělo se něco?“ zeptal se ho.
Odpovědí mu bylo nesouhlasné zamručení. Kapitán košili umyl v potoku a přišel s ní ke Screwovi. Očistil mu čelo, které bylo hrozně zpocené, a také se podíval na jeho ránu, která stále slabě krvácela. Svlékl ho z kabátu a vyhrnul košili. Z rány vylezl malý pramínek krve, který Strong očistil mokrým hadrem a přiložil ho na ránu. Provizorní obvaz ukryl pod košilí a posunul Screwa tak, aby vše drželo.
„No, vypadá to, že jsme v kruté šlamastice, kamaráde.“
***
Objevila se Helm. Přiletěla do Osady pár minut poté, co odletěl Curtis. Radostně jsem se s ní přivítal, trochu ji mrzelo, že nikde nebylo tolik poníků, ale ujistil jsem jí, že se snažíme všechny najít a je to teprve pár hodin.
„Neboj Helm, jsem si jist, že se najdou. Vyslal jsem početné skupiny. Ten proradný Generál vás tu chtěl nechat napospas.“
Helm tato zpráva dost znepokojila.
„Co ti ten parchant řekl?“ zeptala se.
„Prý ho Strong poslal napřed, aby se mu nic nestalo. Odešel k Dolu a mě nechtěl pustit zpět. Nakonec jsem zmizel se dvěma vojáky, byl přepaden domorodkyní a přiběhla za mnou většina mně věrných vojáků. Zbytek už znáš, jsme tady, hledáme přeživší, organizujeme pomoc a to včetně zásob a tak dále.“
„To, že ho Strong poslal napřed, ti řekl on?“
„Ano, předpokládám, že kecal.“
„Froldo, ten parchant uviděl nepřátelský balon a nechal by nás tam postřílet!“