Kapitola 7

Kapitola 7 – Vraťte odesílateli

„Veliteli! Veliteli! Někdo k nám jde. Je na pláži, ne…je jich víc! Pojďte rychle sem!“

                Okamžitě jsem poslechl a vylezl nahoru na věž. S sebou jsem si vzal i trubkový dalekohled, který jsem přiložil k oku a zaměřil na příchozí skupinku. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím.

„Okamžitě chci obě Vážky ve vzduchu, to je Strong Hoof a mají raněného. Jsou čtyři. Rychle!“

                Hlídka to zakřičela na poníky dole. Celá Osada se dala do pohybu, teda až na většinu Generálových poníků, ti jen zjistili, co se děje a zařídili, ať nepřekáží a nikdo po nich nic nechce. Pár z nich stále drželo hlídku u brány, takže jakmile uviděli oba piloty, napnuli všechny síly, aby otevřeli bránu.

                Piloti nasedli do Vážek, nastartovali motor a během několika minut vyletěli směrem ke skupince. Za pár minut se vrátili zpátky i se zraněným Screwem Hammerheadem, který vypadal, že je na tom opravdu špatně a s poníkem, kterého jsem neznal, ale protože na sobě neměl pozlacené brnění Generálových hřebců, ale obyčejný kožené brnění, začal jsem mu zcela instinktivně důvěřovat.

                Doktor tu byl co nevidět. Okamžitě si prohlédl jeho tělo rohem a nasadil léčebnou techniku.

„Potřebuji čistou vodu, silný alkohol a hadr.“

                Vytáhl svou brašnu, kde našel malé kleštičky, zatímco ostatní mu přinesli jeho chtěné věci. Jeden voják prohodil:

„Štěstí, že jsme teď dva dny makali na tom potrubí, aspoň nechytne žádnou infekci.“

                Musel jsem mu dát za pravdu. Skoro, jakoby se to stalo náhodou. Zřejmě nám byly Celestie s Lunou nakloněny. Screw Hammerhead už byl napůl v bezvědomí, proto ani nebylo třeba ho moc přidržovat. Zeptal jsem se toho druhého, jak dlouho už je takhle zraněný.

„No, velitelskej, asi tejden. Do starý stodoly, vždyť by už byl dávno pod drnem, nebýt toho modrýho.“

„Kroťte své chování vojáku, jaký modrý?“

„Sorry, veliteli. No, ten elegán z vyšší společnosti, nebo z čeho to on vlastně je. Držel ho naživu svojí magií, ale nedokázal vyoperovat kulku.“

                Jakmile domluvil, objevila se Helm. Viděla hlouček poníků s doktorem a spatřila na zemi i Screwa. Strnula hrůzou, do očí se jí nahrnuly slzy a okamžitě se za ním rozeběhla. Jakmile jsem to uviděl, ukázal jsem na ni a zavelel:

„Odveďte ji pryč, Tarne, někdo, odveďte ji do chatky!“

                Tarn se toho chopil a spolu se dvěma dalšími poníky ji vzal a chtěl odtáhnout pryč. Ona se ale nepodvolila a stále se tlačila ke svému milému, i když znatelně prohrávala.

„Froldo?! Co to znamená? Prosím! Co s ním děláš?! Pusť mě k němu! No tak! Ty jeden prašivej hade, co to s ním jen děláš?!“

                Tou dobou přiletěly obě Vážky i s ostatními. Tím elegánem, kterého popisoval ten prérijní balík a kapitán. Přátelsky jsem se Strongem objal a řekl:

„Běž utěšit Helm, je v támhleté chatce. O všem si promluvíme potom. A o Screwa se neboj, doktor už na něm pracuje.“

                Také jsem zastavil toho elegána a řekl mu, ať jde se mnou stranou na slovíčko.

„Jméno?“

„Jmenuji se Lucien Torpedo, desátník Jejího Veličenstva, třetí třída. Vy budete pravděpodobně Lord Frolda val Hallen, nemýlím-li se.“

„Ano, co jste s ním udělal?“ ukázal jsem na Screwa.

„Udržel ho při životě. Má v sobě kulku už od té potyčky, kdy Aurora bohužel skončila v moři. Nejsem doktor a netroufnul jsem si ji vyndat.“

„Dobrá práce.“

                Odešel jsem zpátky ke Screwovi, doktor právě vyndal kulku.

„Svinské měděné trhavé,“ konstatoval ten Yankee, „potkat toho, kdo s ní vystřelil, osobně bych si s ním pohrál pár hodin s nožem. Tohle je největší sprostota, jakou jsem do starý stodoly viděl!“

„Z nejhoršího je venku, ale budu na něm ještě muset pár dní spíše týdnů pracovat.“

„Takže přežije?“

„Ano, přežije. Ale jak říkám, na pár týdnů bych s ním nepočítal.“

                Ze srdce mi spadl opravdu velký kámen. Přežije, opakoval jsem si v duchu. Aspoň, že tak.

„Odneste ho někam na lepší místo, tedy, pokud doktor neřekne jinak.“

„Dejte mi pár minut, zašiju mu ránu a pak ho odneseme ke mně.“

„Půjdu zatím utěšit Helm, myslím, že na mě je víc než naštvaná.“

                Pomalu jsem došel do chatky, kde byla Helm, Strong Hoof a Tarn. Ostatní byli pryč. Helm na mě vrhla pohled plný vzteku a odporu, Strong Hoof zůstával zatím neutrální a Tarn byl zvědavý.

„Přežije,“ řekl jsem.

„Přežije, ale bude ještě nějakou dobu na lůžku u doktora. Za chvíli ho můžeš vidět Helm.“

                Nedostal jsem odpověď. Nejradši by mě na místě zabila, kdyby měla tu možnost. Strong Hoof vstal a když šel kolem mě, řekl: „Čekám venku, myslím, že si chceme říct hodně věcí.“

                Venku jsem mu nabídl, jestli nechce jít ke mně do chatky, kde budeme mít větší soukromí. Přijal to, i když to bylo spíše kvůli tomu, aby nezpůsobil velký rozruch venku před ostatními, než kvůli mé pohostinnosti.

„Co to mělo být?“ vyjel na mě.

„Co jako?“

„To s tou Helm, prý jsi jí k němu nepustil a přikázal jsi ji odvést.“

„Ano, to jsem udělal. Podívej, byla v šoku, vystresovaná, nevyspalá, mohla by se z toho sesypat, kdyby ho viděla rozpáraného na zemi.“

„Sesypat? Od jaké doby jsi vystudovaný psycholog?“

„Od té doby, co se několik měsíců starám, aby se to tu nesesypalo jako domeček z karet a doufám, že tenhle stroj dovedeme aspoň k nějakému zdárnému konci. I my měli oběti, chápeš?“

„Chápu to víc než dobře, postavil ses zády k někomu, koho jsi dlouho nazýval přáteli! Nemáš ponětí, co si toho ti dva vytrpěli a jak dlouhou dobu už jsou spolu.“

„A ty zase nemáš ponětí, čím tu prochází každý z nás! Všichni přinášíme oběti a ty si tu hraješ na nějakého učitele, co přijde a všechny bude poučovat, místo aby ses zapojil a ušetřil nějaké starosti. Doufám, že si vychutnáš tu studenou čerstvou vodu nebo krásné chutné ovoce. Dva dny jsme stavěli vodovod, dva dny! Každý den se nás ta džungle pokouší zabít a každý den se snažíme odolat. Do toho ještě ten nafrněnej pozlacenej Generál. Fakt bezvadný, víš co? Koukej odsud vypadnout!“

„Z týhle chatky?“ zeptal se naštvaně.

„Ne, z Osady, zmiz! Vem si pistoli, kudlu, láhev s vodou a jdi rovně, kam ti řeknou. Dojdeš do Dolu. Vzkaž té pozlacené mule, že si tě může přechovat, jak bude chtít.“

                Strong Hoof se taky dostal do ráže.

„Fajn tak víš co? Já jdu. Můžeš si tu řvát třeba na banány!“
                Když odcházel z mé chatky, práskl za sebou dveřmi a odešel. Zamířil rovnou k Helm. Ta ho viděla moc ráda, zvlášť když ji ještě nepustili ke Screwovi. Strašně moc mu děkovala za to, že ho zachránil, ale on jen řekl:

„Neděkuj mě, děkuj Lucienovi Torpedovi, to on ho udržel naživu. Já byl skoro bezmocný.“

„Ale i tak, jsem ti hrozně vděčná.“

„Odcházím.“

„Pro Celestiinu zář, kam?“

„Do druhé osady, do Dolu.“

„Aha, no, tam jsou hlavně Generálovy poníci a pár horníků, techniků a dřevorubců. Budeš to mít těžké.“

„Bude to lepší než tu být s tím … no, prostě s ním. Změnil se.“

„Změnili se všichni Strongu, někteří až příliš. Šla bych s tebou, ale nemohu tu Screwa nechat.“
„Já ti rozumím. Budu na tebe čekat.“

                Jakmile jsem ho uviděl odcházet, nemohl jsem se na to dívat a odešel jsem zpět k sobě do chatky. Tato akce vyvolá otázky, otázky na které bude třeba odpovědět, ale já měl teď všech plný zuby a musel jsem si pročistit hlavu. Vzal jsem si sobecky balíček cukru a koření, odešel jsem do své chatky a rozdělal malý oheň. Udělal jsem si svařené víno ze zbytků, na které jsem neměl chuť a pořádně ho osladil. Nedělám to často, ale tohle vlastně ani nebyla obvyklá příležitost. Přidal jsem ještě hřebíček, aby to mělo pořádnou chuť a pak, když jsem si dal stranou vzorek a pořádně ho ofoukal, aby se ochladil, jsem se dlouze napil.

                Do večera jsem vypil celý kotlík. Probudil jsem se až ráno a byl jsem nucen se pořádně schladit vodou. Náhodou jsem potkal Helm, která si šla pro vodu.

„Jak je mu?“ zeptal jsem se.

                Odpovědí mi byla chrstnutá voda do obličeje. Nebýt toho, že už jsem byl mokrý před tím, možná by mě to i naštvalo.

„No tak? Jak je mu?“

„Má se dobře, lépe, než kdyby ses o něj staral ty.“

                Musel jsem přemýšlet o něčem jiném a nikdo jiný než Harvey, který jediný tu vypadal alespoň trochu spokojeně, mě nenapadl.

„Copak Veliteli? Vypadáte špatně, unaveně. Sladíte, jak jsem říkal?“

„Možná víc, než je dobře. Včera jsem vzal balíček cukru a udělal si svařené víno,“ řekl jsem a pověděl mu, co se včera stalo.

„Ano, říkal jsem si to. No, nebojte se, znám je všechny hodně dlouho. Stačí to chvíli nechat být.“

„Obávám se, že to asi nebude tak jednoduché, jak to vypadá, ale nic jiného dělat nemohu. Díky za radu.“

„No, moc jsem toho neřekl, ale vždyť je to jedno. Prostě jim dejte čas, oni si uvědomí, že chybu udělali oni a ne vy.“

„Jen doufám, že to bude dřív, než bude pozdě.“

„Isabel vždycky říká: I datlovi dojde, že do skály díru neudělá. Já si myslím, že to bude stejné.“

„Máš pravdu, jen je otázkou, kdo je ten datel. Jestli oni, nebo já.“