Kapitola 9

Kapitola 9 – Zakázaná džungle

                Skupina pirátů se utábořila na další noc. Na malé mýtině, kterou museli vysekat, rozdělali oheň a začali péct ananasy, které nalezli cestou nebo je už měli sebrané z minula. Tlux byla stále spoutaná, ale dovolili jí sníst také několik soust. Většinou to bylo tak, že jen s velkým smíchem a dobíráním jí hodili pár kousků. Tlux ale měla poměrně velkou hrdost a nevzala si nikdy ani kousek, ačkoliv měla ukrutný hlad.

                Pirátský kapitán se ukázal být jako nesmírně krutý a chamtivý poník. Bylo vidět, že mu za jeho služby někdo velice dobře zaplatil, což mu dělalo dobře. Jeho kumpáni na tom byli stejně. Nicméně nebyly to tak silné osobnosti jako kapitán. Neustále si stěžovali na nedostatek rumu, což bylo to hodně opojné pití, o kterém jí říkal Zeral, nynější šaman vesnice.

                Jediný, kdo vypadal alespoň trochu rozumně a dokáže přežít v džungli, byl samec zebry. Vyposlouchala, že se jmenuje Zertushi, ale moc nemluvil. Byl to stopař, který se vyzná, a rozumí zvukům a náznakům přírody kolem sebe. Určitě musel pocházet odjinud, než ti ostatní. Dokonce se jí zdál sympatický.

„Copak holubičko? Máš hlad?“ zeptal se jí jeden rabiját s dřevěným kopytem, jizvou na tváři a kulatou kovovou náušnicí na uchu.

                Tlux mu plivla do obličeje. Pirát ji naštvaně kopl do boku, což jí sice bolelo, ale nevydala ani hlásku. Kapitán okřikl svého muže a přikázal mu jít na hlídku kolem tábořiště. I když s velkým mrmláním, tak odešel.

                Klisna byla opět sama.

„Hodláte si tu klisničku nechat pro sebe, kápo?“ zeptal se jeden hřebec u ohně.

„Bude to takové moje domácí zvířátko. V Canterlotské společnosti bude vítané, pokud ukážu, že tento národ může být zkrocen. Mnoho partnerů mi zaplatí za noc s ní spoustu peněz.“

„Ani to nejdivočejší semínko nezůstane navždy divoké. Avšak ani to nejpoddanější semínko nebude zkrocené zcela,“ prohlásil Zertushi jeden z několika svých výroků.

                Tlux se u toho výroku drobet uchechtla, ale tak, aby ji nikdo neslyšel.

„Co když se jim v posteli s ní něco stane. Tahle kočička nevypadá, že se poddá snadno, kápo.“

„Pochopitelně ji před tím zkrotím,“ řekl a mrkl. „Nehodlám jí ho strkat do tlamy, pokud budu vědět, že zkousne.“

„Bejt to na mě, vymlátím jí zuby. Pak by neměla čím kousat,“ prohlásil jeden svalnatý pirát.

„Jasně, ale pak by se ti nikdy nepoddala. Nechal bych to chvíli bejt,“ řekl jiný.

„Dokud neřeknu, nikdo se jí ani nedotkne. Jakmile přistihnu někoho, že se do ní snaží dostat, osobně si s ním pohraji pár hodin s nožem,“ ukončil debatu kapitán. „A kde je ten blbec, kterýho jsem poslal na hlídku? Ať si mě nepřeje, už teď stráví rejžováním podlahy pěkně dlouho!“

                Jeden pirát si vzal šavli a řekl: „Půjdu se po něm poohlédnout.“ Když si byl jist, že už ho nikdo nesleduje, stavil se oklikou u Tlux, laškovně ji pohladil po zadku a zašeptal: „Kapitán tě možná chrání pro své účely, ale jednou se k tobě dostanu a pak si budeme hrát.“

                Od Tlux zamířil rovnou k okolí, kde tušil pozici hlídky. Zastavil se a naslouchal, ale kromě zvuků džungle neslyšel absolutně nic. Preventivně vytáhl nůž a sledoval okolí s ještě větší obezřetností. Pak se vydal na okružní průzkum kolem tábora a doufal, že najde svého kolegu. Ten ovšem jakoby se do země propadl.

                Zaslechl zvuky. Byly to nějaké šepotající hlasy. Okamžitě se otočil po směru těch zvuků, ale nikde nic nenašel. Přičetl to k bláznění z džungle a pokračoval dál. V duchu sliboval ty největší kletby tomu pitomcovi, který opustil hlídku, a on ho musel hledat.

                Když byl od tábora nejdál, našel svého kolegu, který byl otočený a vypadal, že spí.

„No konečně, jen počkej, až se mi dostaneš do kopyt, já tě tak zrasím, že tě ani vlastní matka nepozná a…“ otočil ho, chvíli s ním třásl, ale když se neprobouzel, podíval se blíž. Sice dýchal, ale nejspíš byl v bezvědomí. Začal mu plácat kopytem po tváři a zkoušel ho probudit, ale nešlo to. Vzápětí si všiml, že má na krku šipku z foukačky. Zhrozil se, vzal nůž a okamžitě se otočil. Musí o tomhle varovat šéfa, jinak bude hodně velký průšvih.

                Sotva udělal první krok, padl na zem a uvědomil si, že šipkou strefili i jeho. Pomalu ho začal obklopovat stín a on si uvědomil, že se probudí na hodně špatném místě.

                Kapitán byl stále víc nervózní. Už tam poslal dva hřebce a ani jeden se ještě nevrátil. Nechal k sobě přivézt spoutanou Tlux a čekal, že se její blízcí objeví ve velmi krátké chvíli.

Postupně si začal všímat svítících očí kolem, ale tak jako před tím jeho kumpán, to přičetl k šílenství z džungle a nezvyku. Za pár okamžiků zjistil, že se nemýlil a opravdu jsou kolem Cervidašští divoši.

„Rychle, všichni popadněte zbraně!“

                Osm pirátů okolo okamžitě popadli své špatně udržované muškety, pistole a šavle a očekávali, že se je džungle pokusí brzy zlikvidovat. Byli rozhodnuti klást odpor do poslední chvíle.

Kapitán měl jedno velké eso v rukávu, které ho chránilo před jistou smrtí. Zajatkyni. A také byli jen pár kilometrů od svého cíle, kam se za nimi tito divoši neodváží.

„Nezabíjet!“ zavolal na ně někdo z džungle lámanou řečí. Tlux okamžitě zpozorněla.

                Z nitra džungle se ve světle ohně objevil první divoch. Měl malý mušlový náhrdelník kolem krku a něco na způsob kalhot z hrubě vydělané kůže. Stejně jako Tlux.

„My…chtít…Tlux. My ..za to…dát vám… život.“

„Ta klisna zůstane s námi. Zmizte nebo začnu střílet.“

„Vaše … ohnivý tyč…nezachránit vás.“

                Kapitán namířil do vzduchu a vystřelil. Divoch zmizel. Piráti okamžitě vystřelili do keřů kolem a spolu s kapitánem a zajatkyní se rozeběhli směrem ke svému cíli. Dokonce v džungli nechali i své dva omráčené druhy. Je to tak jako vždy v pirátské branži. Jsi tu dobrovolně, když máš štěstí, dostaneš podíl, když ne, skončíš jako potrava pro ryby.

                Divoši je pronásledovali hned, jakmile se vzpamatovali ze strachu z ohnivých tyčí. S bojovým pokřikem nahánějícím hrůzu, který zněl z jejich hrdel, vyrazili vpřed. Běhali, skákali přes překážky, byli rozhodnuti dostihnout svého nepřítele, zachránit svoji družku a zabít ty, kteří znehodnotili čistotu džungle.

                Piráti zase byli naopak připraveni, obětovat kohokoliv pokud by je to mohlo zachránit. Kapitán už byl poněkud cílevědomější. Pořád je popoháněl dál a dál a hrozil každému podřezáním hrdla, pokud by někdo chtěl zběhnout nebo zastavit. Měl v záloze ještě několik es.

                Když bylo jasné, že piráti nedokáží doběhnout ke svému cíli bez boje, kapitán se otočil a zařval:

„Do toho rytíři štěstěny, ti divoši vám chtějí vzít, co je vaše. To jim to hodláte dovolit?!“

                Otočil se, vytáhl kovovou kouli velkou asi jako pomeranč, vystřelil pistolí a zapálil tak doutnák, a kouli odhodil směrem k divochům. Ta se chvíli nečinně válela na zemi mezi mechem, kapradím a dalším rostlinstvem a pak vybuchla velkou silou. Divoch, který byl blízko, padl na zem a naříkal, protože kus oceli mu provrtal kopyto. Další divoši kolem na chvíli stanuli jak paralyzovaní.

                Piráti popadli své šavle a postavili se divochům na odpor. Tlux sevřeli v kruhu a bránili divochům v přístupu. Divoši ještě naposled zkoušeli vyjednávat, ale nepomohlo to. Někteří piráti sice zkoušeli nadhodit, jestli by nebylo lepší tu divošku radši vydat, ale přísný pohled kapitána hovořil jasně.

                Divoši popadli dýky a začali pronikat do kruhu pirátských šavlí. Jejich vrozená mrštnost jim hrála do karet a ne moc přesné piráty, kteří vsázeli spíš na hrubou sílu, občas dokázali pěkně vykolejit.

                Jediný velký problém pro divochy byl Zertushi a kapitán. Ti oba byli hlavní zabijáci v této skupině a divochům dělali velkou konkurenci, ne je přímo převyšovali. Kapitán vsadil na džentlemanské pojetí souboje. Šermířským způsobem hodným aristokratů nebo důstojníků bojoval s divochem, který měl velké problémy s takto rafinovaným bojem. Byl zvyklý na něco jednoduchého, nekombinovaného nebo prostě jen zbrklého, ale kapitán byl tvrdý, chladnokrevný a hlavně nelítostný. Zertushi se naopak byl stylem svého národa. Tvrdě, mrštně a hlavně umně. Se svým nožem dokázal dělat velká různá kouzla, které divoši neznali a na které nebyli zvyklí.

                Křehká rovnováha, kde se všichni oťukávali nebo rvali a vyvázli nezranění, se protrhla až po několika minutách boje. Jeden pirát byl seknut do boku a svalil se s velkým řevem na zem do tratoliště krve.

                Kapitán si uvědomil, že nemůže přežít. Divoši jeho skupinu převyšovali. Začal je v duchu proklínat, ale pro potřeby svého plánu je potřeboval. Nařídil zastavit boj a začít ustupovat. I za cenu toho, že přijdou o tu divošku. Jakmile byli dostatečně daleko, popadli svého zraněného druha a  opět začali utíkat k cíli.

                Dorazili k němu během několika desítek minut svižného klusu. Jednalo se o Zakázanou bažinu. Konečně si oddychli, neboť nyní měli jistotu, že je divoši nebudou pronásledovat. Pomalu vyrazili dovnitř. Zertushi šel jako první, neboť cestu znal, protože tu už několikrát šel. Kapitán šel jako druhý a zbytek skupiny šel za nimi.

                Zhruba v polovině cesty uslyšeli řev. Byl to řev predátora. Takový, který vám přivodí mrazení v zádech, a vy pak jen čekáte, než do vás zakousne své špinavé bílé zuby a roztrhá vás svými ostrými drápy.

„Zraněný nás stáhne do hlubin, pokud neutečeme, budeme bojovat a prohrajeme,“ prohlásil Zertushi. Kapitán pokrčil rameny.

„Co bych pro dobro skupiny neudělal.“

                Přikázal položit toho zraněného, střelil ho do kopy, aby nemohl uniknout a pokračovali v cestě zrychleným krokem.

                Křik trhaného těla už naštěstí neuslyšeli.

                Skrýš byla rozsáhlá jeskyně na úpatí hory. Dostali se tam po zhruba hodině chůze Zakázanou džunglí. Byla nacpaná všemožnými poklady, mapami, knihami a samozřejmě také zásobami. Kapitán si sedl za masivní stůl, utřel od prachu stříbrný pohár, nalil do něj rum z místních zásob a dlouze se napil.

„Já svůj úkol splnil, teď je řada na tobě Gaspere, a chraň tě samotní stvořitelé, jestli nedostanu, co chci,“ zašeptal si pro sebe.