Kapitola 29

Kapitola 29 – Krevní msta

                Pomalu, bolestivě a mžouravě jsem otvíral oči. Kolem mě byly nějaké postavy, ale já je nedokázal rozeznat ani podle obrysů. Chtěl jsem se dotknout několika bolestivých míst, ale zjistil jsem, tedy spíš jsem odhadl, že mi někdo připoutal kopyta. Chtěl jsem si olíznout popraskané a vysušené rty, ale ani v puse jsem neměl jedinou kapku vlhkosti, která by mi pomohla.

„Probouzí se,“ řekl někdo z hodně velké dálky.

„Trochu ho probereme,“ řekl někdo druhý.

                Na tváři mi přistála rána a kromě toho, že mi hlava málem vybouchla, se věci začaly i lepšit.

Když mi na tvář přilétla druhá, už mě to začalo trochu štvát, ale bolest byla menší. Dostal jsem jich takhle ještě pár a na konci jsem byl už úplně při vědomí a i můj zrak už najednou začal sloužit. 

                Do tlamy mi někdo strčil malý hrnek s vodou a já se hltavě napil. V půlce mi ho vytrhli.

„To stačí, nechceme přece, aby si tu náš lord myslel, že je tady jako doma,“ řekl gryf a hluboce se zasmál. Pak šouravým krokem přišel až ke mně a chytil mi bradu svými pařáty.

„Copak si na mě nevzpomínáš? A co na mého bratra? Na toho si pamatuješ? Ty jedna haldo hnoje?“

                Začalo mi šrotovat. Je to už skoro rok, co jsme nechali zajmout a popravit gryfího piráta Jaspera a teď se tu na mě dívá jeho bratr a prahne po pomstě. Ta druhá postava byla pryč.

„Doufám, že jste si tu ty malé prázdniny užil, protože teď se vše zase vrátí do starých kolejí. Až na to, že to budu já, kdo shrábne odměnu a vy, kdo skončí pověšený.“

                Co mají všichni s tím věšením?

„Trvalo nám pár dní, než jsme sem přijeli, ale vidím, že jsi to tu vzal všechno pořádně do kopyt. Zabil jsi náčelníka, který mě trápil, pozabíjel jsi ty pitomce ve skrýši před tím, než dostali svou odměnu a dokonce jsi i postavil krásnou pevnost a zprovoznil důl, vždyť já bych ti měl být vlastně vděčný. Díky tobě budu bohatší než kdy před tím.“

„Co chceš udělat?“ zeptal jsem se, když jsem se konečně vzmohl k nějaké větě.

„No podívejme se. Ono to mluví,“ řekl pobaveně, naklonil se ke mně a velice spikleneckým hlasem a pomalu pokračoval: „Nakonec tě nepověsím. Už ti někdo řekl, co dělám svým poraženým nepřátelům.“

                Nervózně jsem těkal očima a pak procedil.

„Ne?“

                To vykouzlilo ještě větší úsměv na tváři gryfa.

„Gryfové jsou predátoři. Ne jako vy trávožrouti. To my jsme ti lepší, vládci vzduchu i země. Vy nejste proti nám nic. A tak jako se stávalo za pradávných rituálů i já dodržuji tuto tradici a pokaždé, když někoho porazím a chci si jeho smrt vychutnat, tak mu nejprve vyklovu obě oči. Pak když neví, co ho čeká, ho připravím o možnost útěku a utrhnu mu kopyta. No, a když už je mi odevzdaný na milost a nemilost, začnu mu jemně vyžírat vnitřnosti, dokud mu nezbyde nic jiného, než v té největší agonii chcípnout jako mršina.“

                Polkl jsem.

„No, ale to na tom není to nejlepší. Ještě před tím jim samozřejmě ukážu pár věcí, které jim osvětlí, jak moc velká lež byl celý jejich život a pro vás mám specialitu.“

„Myslím, že to už mu vysvětlím sám,“ řekl hlas za mnou. Vůbec jsem netušil, že tam někdo je. Místnost může mít tak deset krát deset a přitom jsem nikoho neslyšel dýchat.

                Uslyšel jsem kroky a pak se v mém zorném poli objevil poník, kterého jsem ale znal.

                Přímo před mýma očima stál Flash Idea a na jeho obličeji měl zlatou mechanickou masku, kterou jsem postrádal ještě při mém přeletu.

„Překvapen?“

„Velmi.“

„Ale no tak,“ řekl s hraným dotčením. „Snad jste nebyl tak blbý, abyste věřil, že za vším stál Patrick. Už od začátku jsem za vším stál já. Pokus o atentát na střelnici, děravé nádoby s kompotem ve skladu, dokonce i do moře jsem vás shodil já. Velice ochotně jsem se také postaral o těhotnou ženušku vašeho kapitánka no a v neposlední řadě jsem dával skryté zprávičky v džungli té pirátské bandě, kterou jste pak tak ochotně sprovodil ze světa. Všechno bylo součástí mého geniálního plánu. Pravda, na konci boje vás sice chtěl zastřelit přímo Patrick, ale to byla součást plánu. Byl to jen obětní beránek, který měl dost svých problémů a kterému nezbylo nic jiného než tam umřít.“

„Co provedl?“ zeptal jsem se. Byl jsem natolik znemožněn a potupen, že si ani nepamatuji, kdy se mi stalo něco podobného.

„Tak pán je zvědavý, ale dobře. Vzhledem k tomu, že vám zbývá ještě tak půlhodina života, vám to skutečně řeknu. Měl někde v Manehattenu početnou rodinu. Posílal tam peníze a tý ženský nakecal něco o rybářských lodích a tak. A k tomu připočítejte hazard, moc rád hrál karty, ale štěstí při něm nestálo. Kdyby chudák tenkrát věděl, že vsadil spoustu peněz do fixlované hry, třeba by byl ještě naživu.“

„Jste svině.“

                Chvíli stál bez komentáře a pak se hluboce zasmál.

„Já? Ale kdeže, to vy jste svině a to velice tučná a připravená na porážku. Byl by příliš velký risk, nechat vás naživu, teď když všechno víte.“

„Zajímá mě ještě jedna věc,“ přerušil jsem ho.

„Kde, že to vlastně jsem?“

„No přece na pirátské vzducholodi,“ odpověděl Flash Idea.

                Gasper se nervózně podíval po Flashovi.

„Nemusels mu vyžvanit všechno.“

                Flash se otočil a řekl:

„A co z toho bude mít? Za pár sekund z něj bude chutná večeře a nebude mít komu vyžvanit to tajemství.“

„Ale stejně.“

                Gasper se přesunul ke mně a chystal se mě klovnout. Přesně když se natáhl, se celá vzducholoď otřásla a on minul. Spadl jsem na zem a dokonce jsem se i uvolnil z pout. Rozeběhl jsem se ke dveřím, ale gryf byl hned u mě a narazil mě na zeď. Hluboce to se mnou otřáslo a já už se pak jen plazil. Gryf do mého kabátu zatnul pařáty a zatáhl mě dozadu.

                V té samé chvíli se v místnosti objevil Strong Hoof s nataženou pistolí. Když uviděl mě a Gaspera, vystřelil. Kulka trefila Flashe Ideu do ramene, který bolestivě zakřičel a já se opět rozeběhl dopředu ke kapitánovi. Vyrazil jsem ho na chodbu a rychle jsme za sebou zavřeli dveře.

„Rychle pryč,“ řekl mi. „Celá vzducholoď padá dolů.“

„Zničili jste jedinou cestu ven?“

„Naopak, pojistili se, že s ní nikdo kromě nás neodletí. Dělej, nebo tu chcípneme oba.“

                Neustále mě popostrkoval, pak jsme zabočili, on se otočil, vystřelil do chodby, kde se právě objevil Gasper a pokračovali jsme dál. Zatočili jsme do větší chodby, než ve které jsme byli a seběhli jsme schody dolů. Sice nám oběma bylo divné, proč jdeme dolů, když chceme nahoru, ale situaci vyřešil fakt, že žádné jiné schody tam nebyly. Proběhli jsme nějakými dveřmi a objevili dva piráty sbírající rozsypané truhlice.

                Strong Hoof okamžitě přiběhl k jednomu a propíchl ho kordem. Já jsem vrazil kopytem tomu druhému ránu do čumáku a kapitán ho pak ještě praštil do zátylku. Dlouho jsme se tu nezdržovali. Okamžitě jsme přiběhli ke druhým dveřím a nechali dva piráty v mdlobách za sebou.

„Víš vůbec, kam běžíme?“

                Kapitán se rozhlédl, a když si uvědomil, že toto místo nepoznává, tak jen oddechl.

„No… totiž…ne.“

„Cože? Ty to nevíš? Přijdeš mě zachránit a nevíš jak ven?“

„Hele, když jsem pro tebe šel, tak jsem tě hledal skoro hodinu. Buď rád, že jsem přišel před tím, než se s tebe stala svačina.“

„Ty jsi poslouchal za dveřmi? To snad…no ty to schytáš, jen počkej, až budeme zase na pevný zemi.“

                Strong Hoof se rozeběhl doprava a já ho pochopitelně následoval.

„Jsem rád, že jsi velice vděčný za to, že jsem ti zachránil zadek.“

„Jo, však jo. Kam to vlastně běžíme. Neměli bychom se snažit dostat nahoru?“

„A nechat se zabít? To by napadlo jen idiota. Přece si nemyslíš, že jsme těma Vážkama přiletěli na palubu, všechno to tam rozstříleli, já jsem za tebou přiběhl, zachránil tě v ten poslední možný moment a pak jako v nějakém románovém klišé, který nečtou ani ti nejotrlejší, jen odběhneme a celá vzducholoď sletí.“

„No, ano. Myslím si to. Tak kam běžíme?“

„Do hangáru, Helm a Screw už by tam měli být. Nastražují bomby ve strojovně.“

                Strong Hoof našel schody, které hledal.

„Tady to je. Běž.“

                Seběhl jsem schody jako první a kapitán mě hned následoval. Zdálo se, že jsme své pronásledovatele setřásli, ale jakmile jsme byli dole a zavírali dveře, tak se objevili nahoře na chodbě. Uskočil jsem na stranu a Strong zatím zavřel kovové dveře na kruhový zámek.

                Screw a Helm už čekali ve Vážce a pochopitelně měli zbraně připravené. Jakmile viděli, že jsme to my, tak je sklonili a nastartovali motor. Strong doběhl do druhé vážky a udělal totéž, zatímco jsem usedal na sedačku za něj.

„Mizíme. Tady to brzy všechno spadne!“ zahulákal Screw. Obě Vážky vyletěly z bočního hangáru a zhruba pár desítek vteřin po našem příchodu se ozval výbuch a vzducholoď začala padat k zemi.

„Dokáže to Screw opravit?“ zakřičel jsem na Stronga.

„Já doufám, že jo. Jinak jsme v pěkný bryndě. Kdo byl ten v tý plechový masce?“

„Flash Idea, to on nás zradil a taky on může za ztrátu Jessiina plodu a spoustu dalších sabotáží.“

„Ten parchant, věděl jsem, že není profesor, neseděl mi k tomu.“

„Co je s Generálem?“

„Zuří a je dole. Náčelník vesničanů je po smrti a všechno zavání jedním velkým průserem.“

„Co všechno se děje?“

„James našel ty dvě klisny, jsou úplně na hadry, jakože v kebuli, ty dvě chudinky byli zneužívány skoro celý rok. Někdy i několika poníky najednou. Většina Generálových hřebců a náčelníkových divochů jsou pod drnem a teď se ty dvě skupiny neustále chtějí mydlit, ale pochopitelně, jakmile se objevila ta vzducholoď, tak všichni dali své spory na vedlejší kolej a utíkali se schovat do džungle. Jedna z prvních dělových salv dopadla přesně na vesnici, ale naštěstí v ní už nikdo nebyl. Jsou ale za to na nás ti divoši pěkně naštvaní. Myslí si, že je to naše vina. No a v neposlední řadě tu byla otázka, jak přepadnout vzducholoď tak, abychom ji mohli použít.“

„A vy jste nevymysleli nic lepšího, než ji sestřelit?“

„Nesestřelili jsme ji, jen jsme ji shodili o třicet metrů dolu.“

„Ale motory má na hadry.“

„Však taky nechceme odletět za pár hodin ne?“

„Idioti.“

                Přistáli jsme několik set metrů vedle vesnice. Všichni jsme vylezli ven a šli jsme pěšky.

„Proč jsme nepřistáli rovnou u vesnice?“ zeptal jsem se.

„Protože když jsme odlétali, abychom tě zachránili, tak nám Generál slíbil, že nás všechny postřílí, až se budeme vracet.“

„A jak jste se sem vlastně dostali?“

„To všechno James. Představ si, ten prohnanej parchant s tím vším počítal do posledního detailu.“