Kapitola 3
Kapitola 3 – Yankee Doodle Dandy
„Půjdu první. Vemte ho na záda, kapitáne.“
„Ano, dobrý nápad,“ řekl Strong Hoof, pomalu a opatrně uložil Screwa na svá záda a šel za Lucienem, který navrhl, že po pláži se půjde nejlíp a k Osadě se dřív nebo později dorazí.
Bylo to docela namáhavé. Písek byl nepříjemně sypký a s tak těžkým závažím se kapitán často bořil, přesto postupovali docela slušně. Dokonce se i bavili o tom, které klisny jsou podle nich nejlepší, na což měli oba velice odlišný názor.
„Popravdě řečeno, já nedělám rozdíl mezi jednorožkyněma, pegaskama nebo normálníma zemskýma klisnama. Pokud mě zajímal vzhled tak jen jestli to k sobě celkově ladilo,“ řekl kapitán.
„A co majetkový rozdíl?“
„Já jsem nikdy žádnou dívku mimo nevěstinec neměl,…pravda, s jednou jsem začal cítit něco víc a také jsem se s ní zasnoubil, nicméně, žádnou jinou jsem nikdy neměl.“
Lucien se usmál, ale byl to ten přátelský chápající úsměv, ne ten zlomyslný podlý.
„To já jsem raději randil vždy s nějakou mladou klisnou z vyšší společnosti. Krásnou, křehounkou, nevinnou, neznalou. Vzhledem k tomu, že s těmahle typy o tom nikdo včetně matek nepromluví, tak je snadné říct jim cokoliv. Já jsem v tomhle poněkud sdílnější a pokud nějaká ráda chce prozkoumat tajuplná zákoutí svého tělíčka, rád jsem jim v tomto nápomocen.“
„Není to drobet podlé?“
„To je otázka. Proč by mělo být podlé, seznámit mladé miloučké dívenky o tom, co jim je utajováno. Mají raději skončit na celý život s nějakým protivným staříkem, co si chce pochutnat na mladém masíčku a kterému se sotva těžko postaví, nebo mají zažít noc s někým elegantní, mladé a přitažlivé postavy, který se k nim nebude chovat jak ke své investici?“
Ačkoliv se to kapitánovi zdálo jako vychloubání a ospravedlňování něčeho nekalého, musel uznat, že Lucien měl pravdu. Poměry v Canterlotské šlechtě byly opravdu zkažené skrz na skrz. Proto vlastně na začátku Lordovi nevěřil.
„Pochopitelně to děláte jen kvůli nim,“ neodpustil si trochu rejpavou poznámku.
„Ovšem, že ne. Také z toho mám nějaké bonusy. Kromě kvalitního uspokojení se jedná i o finanční dary. Slečny jsou vždycky více než spokojené a rádi se podělí o své bohatství s pěkným mužem v uniformě.“
„Neříkejte, že jste v armádě jen kvůli tomu, abyste mohl ukazovat vyznamenání a balit na něj klisny.“
„Kapitáne, já jsem si všechna ocenění vysloužil poctivě. Klidně se zeptejte v Canterlotském archivu, jsou tam všechny údaje o mých výkonech a já vám zaručuji, že jsem nikdy nedělal Canterlotské armádě ostudu.“
„To jsem neřekl, jde o to, že tady v džungli vám bude balení klisen k ničemu.“
„Nebojte se, kapitáne. Kromě přirozeného charismatu a šarmu jsem byl také obdařen hbitým kopytem a přesnou muškou. Nenechám vás tu ve štychu, ostatně, to už jste si mohl všimnout včerejší noc.“
Slunce už pomalu vystoupalo přímo nad ně a oni se teď začali péct v ukrutném vedru, kapitán navrhl, ať jdou podél pobřeží ve stínu stromů a to znamenalo, opustit pláž a jít do džungle. Neměli skoro žádnou vodu ani jídlo a do Osady to mohly být klidně ještě dva nebo tři dny. Proto bylo lepší se víc šetřit. Strong Hoof konečně ze sebe složil Screwa a narovnal si záda. Drobet to křuplo, ale cítil se o mnoho lépe.
„Teď ho vezmu já,“ řekl Lucien, jakmile si trochu odpočinuli.
Vyměnili si pozice a pokračovali v cestě po okraji džungle. Tentokrát se nebavili o klisnách, ale o výhodách života na venkově a ve městě. Strong Hoof preferoval menší domek ve městě, kdežto Lucien jasně volil pro honosné rezidence a vily v okrajových čtvrtích nebo mimo město. Rád se procházel po zahradě, ačkoliv by si poník na první pohled řekl, že patří do města na nějaký bál.
Z jejich diskuze je vyrušil až obrys dalšího poníka, který k nim šel z druhé strany po pláži. Zprvu ho neviděli, ale pak si všimli, že patří ke Canterlotštím a pak si i všimli, kdo to je. Frankie Atlas.
„Hej, Frankie, tady jsme.“
Frankie sebou trhl, pak si všiml, kdo na něj volá, a okamžitě k nim přiklusal.
„Do starý stodoly, jsem tak strašně rád, že vás vidím, bando. Tedy, pardon, kapitáne. Jen si myslim, že jdete blbě.“
„Proč?“
„Osada je tudy, říká mi to můj fištrón a smysl pro orientaci v cizím prostředí a to by v tom byl čert, aby mě zklamal.“
„Hele, Yankee, jsem si jist, že osada je tudy. Odtamtud jsme právě přišli,“ řekl kapitán.
„To snad…nejradši bych tenhle kontinent obložil dynamitem a poslal pěkně ke dnu. Tak jo šéfe, jsem vám plně k službám. Kampak teda kráčíme?“
„Tudy,“ ukázal směr.
„Fajn, a dejte mi tady toho mrzáka na záda, na těžká břemena jsem expert. Tenhle parfémek by ho neunesl přes první kopec. Do starý stodoly a do kurníku k tomu, ten teda má postavičku.“
„Tak jdeme.“
***
Navštívil jsem divošku ve vězení a pokynul hlídači, ať se jde projít, že ho pak zavolám. Konečně jsem měl možnost prohlédnout si ji trochu víc. Měla červené oči, nazelenalou srst a jasně zelenou hřívu. Nikdy jsem takovouhle barevnou kombinaci neviděl.
„Tam v té džungli sis chtěla popovídat, nyní máš možnost,“ řekl jsem místo pozdravu.
Tlux mi věnovala pohled plný nezájmu a apatičnosti.
„Co chceš?“ odsekla.
„Kdo jsi a odkud pocházíš?“ zeptal jsem se.
„Proč bych s tebou měla mluvit?“
„Z nudy?“
Sarkasticky se zasmála.
„Poslyš, vypadáš jako někdo, kdo tu všem šéfuje. Měla bych ti něco říct. Ten minulý si myslel, že si může dělat, co bude chtít. Jeho kosti jsou dnes roztahaný po celé džungli, budeš taky takový?“
Její plynná spisovná řeč mě docela překvapila. Patrně ji někdo z předchozích průzkumníků vše naučil. Ne patrně, určitě.
„Jak by ti bylo, kdybyste přišli o všechny stromy a zvěř, neměli se jak uživit? Žili byste třeba na poušti a byli nuceni putovat pískem, zatímco byste pomalu hladověli a umírali.“
„Naučili bychom se přežít. Na všechno se dá zvyknout.“
„Ano, ale bylo by to těžké a umřelo by mnoho poníků. Můj národ už pomalu pouští putuje, ale snažíme se najít oázy, které nás všechny zachrání a udrží při životě. Ano, chceme si zvyknout na nový způsob života, chceme přežít, ale také nechceme hladovět a umírat. To je to, o co se snaží moji poníci, o co se snaží tato expedice.“
„Jen hledáte tu pitomou oázu, která vám oddálí utrpení, ale stejně jednou budete umírat, hladovět a přežívat, dokud se konečně nenaučíte jak žít jinak.“
„Jenomže vodu na poušti nenajdeš.“
„Nemluvím o vodě. Řekls, že nám sebereš stromy, abychom se naučili přežít na poušti. Jenomže, co je u oázy kromě vody? Stromy. Najdeš na nich ovoce, nakrmíš své poníky, ale co pak? Nebudou vědět, jak najít jídlo na poušti, nebudou vědět, jak přežít bez té oázy a bez těch stromů. Budou do konce života odsouzeni hledat další a další oázy, dokud je jednou nenajdou a všichni neumřou.“
Myslel jsem, že najdeme divochy, kteří sotva vynalezli kolo a nerozumí ničemu jinému než přírodě a lovu a přesto, nebo spíš proto mě její genialita ohromila.
„Nezáleží to jen na mně. Pokud nedokážeme získat palivo, pro naše stroje, získají ho jiní a ti nebudou mírní, jako my.“
„Ano, viděla jsem. Poníci se zlatou zbrojí a nafrněným náčelníkem v čele. Nepřežijí v džungli víc jak týden.“
Opřel jsem se o dřevěné mříže a řekl:
„Tak mě nauč, jak se přežije v džungli. Pomoz mi nebýt její nepřítel.“
Odfrkla si.
„Tohle ovoce se neotevře. Pokud chceš přežít v džungli, nauč se dívat se kolem sebe a ne jen hledat tu svou pitomou oázu.“
Opět se odvalila do kouta a odmítala se mnou dál mluvit. Zavolal jsem strážného, ať jí dá o trochu víc jídla než před tím a odešel jsem. Těžko říct, jestli jsem byl zklamaný, paralyzovaný nebo jen překvapený, ale neměl jsem z našeho rozhovoru dobré pocity.
Ještě jsem odklusal navštívit Helm. Stále se strachovala o Stronga, ale snažila se alespoň něco dělat. Právě porovnávala mapu s našimi záznamy a dělala její kopii.
„Nějaké novinky o Screwovi nebo tak?“
„Ne bohužel, jen jsem se přišel podívat, jak se ti daří.“
„Snažím se něco dělat, nechci tu jen tak sedět a sžírat se lítostí, když je toho třeba tolik udělat.“
Strašně rád bych jí pomohl, utěšil ji, nebo řekl něco pozitivního, ale nic jsem neměl. Řekl jsem jen: „Neboj, oni se určitě brzy najdou.“
Pak jsem odešel pryč.