Kapitola 21

Kapitola 21 – Nemoc a lék

                Celá Osada byla drobet nesvá, když se Screw Hammerhead vrátil z džungle a ani se nesnažil zakrýt stopy krve, které měl na svých kopytech. Všichni věděli, že se to udělat muselo, ale ne každému to dělalo takové potěšení a výsledek byl, že trvalo celý den, než se na to aspoň trochu zapomnělo a mechanik se tak mohl vrátit opět do zajetého stereotypu.

                První, kdo tohle tabu prolomil, jsem byl překvapivě já, když jsem se ho kolem poledne druhého dne zeptal, jak se cítí. Jakmile mi očekávaně odpověděl, že velice dobře a spokojeně, pokrčil jsem rameny a pochválil ho za dobrou práci.

                Když ostatní viděli, že se jedná pořád o toho starého dobrého Screwa, začalo se vše vracet do normálních kolejí. Dokonce se konečně projevily ty pozitivní aspekty, které z toho plynuly a to byl konec jakékoliv pirátské hrozby a o jednoho nepřítele méně. Tedy alespoň na chvíli.

                Screw se pak po několika hodinách od našeho malého rozhovoru přišel ještě jednou ohlásit a řekl mi jednu věc, která ho tížila.

„Víš, před smrtí neustále vykřikoval jedno jméno. Gasper. Mám dojem, že se jedná o našeho starého známého, kterého můžeme za nějakou dobu očekávat.“

„Tak trochu jsem to čekal. Díky tobě, to mám alespoň potvrzené.“

„Co s tím hodláš udělat?“

                Pokrčil jsem rameny.

„Co s tím mám udělat? Nevím, kdy přiletí, kolik jich bude a co proti tomu můžeme dělat. Můžeme akorát počkat, dokud nepřiletí a teprve pak se na to dá nějak zareagovat.“

„No, ty jsi tu šéf. Já myslím, že nás nezklameš.“

                Skepticky a spíše podvědomě než vědomě jsem pronesl:

„A co když jo?“

„Nezklameš.“

                Když Screw odešel, nedokázal jsem setřást všechny pochybnosti, které jsem měl. Pravda, dokázal jsem vše dovést až sem, ale rozhodně to nebyla čistě jen moje zásluha a spíš si myslím, že jsem se nepřičinil tak významně, aby se to nedokázalo zvládnout beze mě.

                V zásobách z Pozorovatelny byla i malá zásilka vína vyloženě pro mé potřeby. Byly tam různé ročníky, ale jeden z těch nejlepších byl Canterlot ´04. Byl jsem velice potěšen, když jsem ho tam našel, ačkoliv se jednalo jen o pár lahví. Po tak dlouhé době jsem sice chuti vína drobet odvykl, ale stále jsem dobře rozeznával jeho nasládlou chuť, dobré sluníčko západního hřebene a dubových sudů ze samotného srdce Everfríského lesa.  

                Do rána druhého dne jsem nevylezl z chatky. A když se tak stalo, zamířil jsem rovnou k nádrži, abych ze sebe spláchl tu těžkou dunivou kocovinu.

***

                James si promluvil s Lierén teprve den po svém příchodu do Osady. Vyhledal ji v jejím úkrytu na stromě a chvíli trvalo, než si našli cestu k rozhovoru.

„Lierén slez dolů,“ zavolal.

„Zkus mě donutit.“

„Nenuť mě, abych si tam pro tebe dolez.“

„Zkus to zlatíčko, třeba pak s tebou i prohodím pár slov o čem budeš chtít.“

                James napnul svaly a začal lézt po větvích až nahoru ke koruně. Občas se chytl liány nebo hustého porostu, aby si ulehčil cestu, ale byl to drobet obtížný výstup. Hřebec byl ale natolik schopný, že mu to nečinilo téměř žádné potíže.

                Přehoupl se na jednu větší plochou větev a hned převedl svůj pohyb do kotoulu a vyhnul se tak připravenému noži. Hned jak se mrštně postavil, začal se vyhýbat rychlým výpadům a pak jedním rychlým pohybem jí vyrazil nůž z tlamy, čímž jí rozsekl ret a srazil ji k zemi. Lierén padla na větev a pomalu začínala klesat, ale James ji však chytil a zabránil jejímu bolestivému pádu.                                                                         

                Dal si ji na záda a slezl během minuty ze stromu. Položil ji na zem a drobet popleskal po tváři.

Probudila se a znovu se na něj vrhla. Strhl ji na záda, neboť to očekával a zabránil jí v dalších výpadech nebo úskocích.

„Znám tě příliš dobře na to, abys mohla vyhrát.“

„Nemůžeš mi dávat za zlé, že jsem to alespoň zkusila.“

                Čelem se mu začala otírat o krk a zapředla.

„Chyběl jsi mi.“

                Je jako kočka, osvěžil si paměť. V jednu chvíli je vás schopná udrápat k smrti a ve chvíli druhé je mazlivá a roztomilá.

„Utekla jsi mi.“

„Utíkám před tebou celý život.“

„Ale vždycky se vrátíš.“

„Třeba se mi jednou podaří utéct natrvalo.“

                James si odfrkl.

„Mrzelo by tě to.“

„A tebe?“ odsekla skepticky.

„Možná, že bych si vzpomněl.“

„Ach, Jamesi,“ řekla opět svůdně a znovu se mu otřela čelem.

                Pustil ji, aby se mohla postavit.

„Tak copak mi chceš?“ řekla a začala si upravovat rozcuchanou hřívu. Bylo to takové divadlo, vůbec jí totiž nezáleželo na tom, aby byla pěkná, ale chtěla svého manžela trochu podráždit.

„Je potřeba udělat několik akcí, na které se nikdo nehodí lépe než my dva.“

„Chceš zabít tu pozlacenou hlavu?“

                Trvalo pár sekund, než jí odpověděl.

„Ano. Čeho sis všimla?“ zeptal se docela v klidu.

„Když jsi s ním mluvil poprvé, zachvěly se ti zorničky. Jenom na chvíli, ale vím, že se ho chceš od začátku zbavit. Proto jsi tam byl tak dlouho.“

„A proto jsi utekla. Chtěla jsi mi dát záminku, abych mohl odejít z Dolu,“ doplnil ji.

                Lierén se zhluboka zasmála.

„Víceméně. Takže jak to provedem?“

***

                Tlux byla volná. Myslela si, že bude muset opět sloužit jako otrok, případně sexuální objekt, což bylo její celoživotní prokletí, ale opak byl pravdou. Sotva přišla k Osadě, ten mladíček v divných hadrech jí řekl, ať si jde svou cestou, ale něco ji donutilo se tu ještě chvíli zdržet. Když totiž opustila oblast uvnitř palisády, všimla si jednoho poníka samotáře, který ležel pod stromem a něco si vyrýpával z kopýtka.

                Přišla blíž k němu, ale on si ji všiml, odešel za ten strom, aby ho neviděla a dodělal svou operaci. Když ho pak uviděla znovu, už nic neprováděl, a jen flegmaticky pokrčil rameny a znovu si lehl pod strom.

„Je velice nezdvořilé někoho takhle rušit.“

                Tlux si odplivla a s pomyšlením: Tihle poníci jsou divní a tenhle není výjimka.

„Na zdvořilosti jsem si nikdy nepotrpěla.“

„To vidím. Co mi chceš?“

„Jsi divný, ale ne tak divný jako ti ostatní. Jsi divný jinak.“

„Má bejt?“ odsekl.

„Ty nejsi na klisny viď?“

                Odpovědí jí bylo několikasekundové mlčení.

„Rozhovor skončil, tady být nehodlám.“

                Crystal Eye se zvedl a odešel několik metrů ke stromu vedle, kde si lehl a čekal. Tlux po chvíli přišla za ním, on se zase přemístil a takhle to udělali ještě dvakrát.

„Poslyš, děvečko, začínáš mě docela slušně nudit. A proto musím trvat na tom, abys vypadla. Mazej!“

                Klenotník se zvedl a zašermoval jí kopytem před obličejem, ale Tlux ho velice upjatě pozorovala dál.

„Jsi nemocný…kameníš.“

                Crystal Eye se neudržel a praštil ji do tváře tak silně, že spadla na zem, hlavou ale padla na kus kořene, vyrazila si zub a upadla do bezvědomí. Po chvíli pocítil výčitky a rozhodl se, že se to pokusí napravit a rychle zmizí. Zažehnul svůj roh modrou aurou a nechal jí dorůst zub. Jakmile se ale přesunul k jejímu rohu, rozšířily se mu zorničky, hlavou mu prolétla spousta myšlenek a on padl ne zem vedle ní.

                Všude kolem je temnota. Jen na konci nějaké chodby, tunelu nebo něčeho takového, byla malá bílá skvrna.

„Vale,…,Vale,...uteč, ozývalo se z ní.

„Kdo je Valus?“ ozvala se postava v temnotě.

„Valer…. Klenotník a Geolog.“

„Kdo je Valer?!“

                Odpovědi už se nedočkal. Pokusil se udělat krok dopředu a našel pod sebou pevnou zem. Pokračoval takhle dál a mířil k tomu bílému světlu, které mu svítilo jako maják, osvětlující jeho černou cestu.

                Nebo bludička, uvědomil si. Okamžitě začal mít strach, co když mu to světlo nepomůže a naopak ho to zabije? Jeho rozpaky způsobily, že se začal propadat a ztratil tak světlo v dálce. Uvědomil si, že možná ztratil možnost jak se zachránit, že se třeba mýlil a to světlo ho mohl vyvést z téhle temnoty. Už tomu dojmu zcela podlehl, když ho něco teplého chytlo a vytáhlo ho ven. Byla to ta temná postava, se kterou před tím mluvil a kterou stále viděl jen jako temný černý obrys.

„Zachránil jsi mě,“ řekl první věc, která ho napadla.

„Ne, to ty jsi zachránil nás,“ odpověděla ta temná postava.

                Probudil se a viděl kolem sebe několik dalších poníků z Osady.

„Hele, už se probouzí. Do starý stodoly. Crystale, jseš dobrej?“ uslyšel hlas toho Yankeeho.

„Musel tu být několik hodin, ne-li celý den, je hrozně prochladlý. Ne, to je nesmysl. Noc začala teprve před chvilkou a stále je velké horko.“

„Musela mu to udělat ta divoška. Tohle se mu před tím nikdy nestalo,“ prohlásil znovu ten Yankee.

„Nechejte si své ukvapené závěry. Přeneste ho na ošetřovnu a ať je sytý a napitý. Tu divošku dejte do jiné chatky a dejte k ní dozor. Beze zbraní, rozumíte mi dobře?“

„Proč beze zbraní?“

„Nemáme jistotu, že to byla její vina. Dokud si nebudu jistý, nic se dělat nebude. Nehodlám věřit prvnímu dojmu.“

„Jistě, hned to bude.“

„Kdo je Valer?“ dokázal ještě klenotník vyloudit ze svých popraskaných úst.

                Odpovědí mu ale bylo pouze hluboké ticho. Teprve na konci se opět ozval tvrdý jižanský hlas.

„Do starý stodoly, ten chudák začal blouznit.“