Kapitola 12

Mark a Féďa odešli prozkoumat cestu do Armádních skladišť. Nedělal jsem si o ně obavy, neboť tam měli známé a jako veteráni a samostatní stalkeři se nemuseli bát útoku od Svobody nebo Povinnosti. Nezapojovali cizí do své soukromé války, ačkoliv by obě skupiny viděly tak schopné jedince na své straně barikády. Měli by se vrátit za pár hodin, maximálně do jednoho dvou dnů.

Já jsem nevěděl, co dělat. Zbraně jsem měl už dávno vyčištěné, byl jsem naprosto čilý, nikde nikdo a do příchodu jistě zbývalo ještě mnoho hodin. Rozhodl jsem se podívat se opět na smetiště. Jen tak se zkusit poptat po nějaké práci případně najít něco cenného, ale nechtěl jsem jít ven bez ostatních. Nuda byla nakonec silnější, vzal jsem si vybavení, tedy Chaser 13 a AKSU, munici, vodu, jídlo na jeden den, slabý základní detektor a jeden útočný granát. Pak samozřejmě obvaz a lékárnu. Také jsem si vzal Kapky, které jsem si připnul na opasek. Vše ostatní, včetně sady na čištění zbraní, jsem tu nechal.

Cestou mě nic moc neohrozilo, psi dneska byli nějací líní nebo přežraní a všechny ostatní nástrahy patrně měli obědovou pauzu. Dostal jsem se na smeťák bez sebemenších problémů a zamířil jsem rovnou na Černý trh. Chvíli jsem poslouchal, o čem se kdo baví, ale většinou se jen domlouvaly tiché obchody. Rozhodl jsem se jít prozkoumat jednu anomálii na vlastní pěst. Byla trochu víc v lese, ale prý je docela nepopulární, neboť je kolem pár flaks. Opustil jsem Černý trh a odešel jsem směrem k té anomálii. Jmenovala se Hřib a své jméno dostala podle malé skalky vedle, která svým tvarem připomínala velice populární houbu. Tady ale moc nerostly, a pokud ano, byly silně radioaktivní.

Psi si mě všimli chvíli poté, co jsem vstoupil do lesa. Svou brokovnici jsem měl ale připravenou, takže jakmile se objevil první, schytal broky do čenichu a padl na zem s rozsekanou hlavou. Další, ačkoliv osud svého soukmenovce nemohli vidět, neboť díky radiaci a mutaci jsou slepí, ho odmítli následovat a raději s kňučením odběhli pryč. Jsem si jist, že se ale brzy vrátí.

Začal jsem na zemi sbírat kamínky, které jsem pak házel ve směru své cesty, kdyby mě náhodou chtěla překvapit nějaká skrytá anomálie, tentokrát jsem měl štěstí a došel jsem skoro až do centra. Tam už ale bylo pár Gravikoncentrátů a uprostřed syčivě dávala najevo svou existenci i jedna Elektra.

„Tak se na tebe podíváme,“ řekl jsem si pro sebe.

Opakoval jsem běžný postup jako při cestě sem a našel tak malou a nebezpečnou, avšak zvládnutelnou cestu blíž. Geiger-Millerův počítač začal ukrutně naříkat a hlava mě začala pekelně bolet. Okamžitě jsem se otočil s úmyslem jít zpátky, ale moje svaly byly paralyzovány. Tlaková vlna mě shodila na zem a já okamžitě na dlaních pocítil bodavé otisky štěrku. Zmateně jsem se rozhlédl kolem a uviděl jsem všude kusy kostí, cáry oblečení, neprůstřelných vest a kusy kovu. Pět centimetrů vedle mého obličeje byla malá mumifikovaná ruka a v ní staré zaprášené PDA s rozpadlým displejem. Rychle jsem ho popadl a najednou se mé nohy vzpamatovaly a já upaloval pryč. Za žádnou cenu jsem se nechtěl vrátit a budu nadšený, pokud budu moci zůstat v klidu ve skrýši, aniž bych musel vystrčit paty ven. Rozeběhl jsem se rovnou k Černému trhu a teprve pak jsem se v klidu vydýchal a prohledal se, jestli jsem něco neztratil nebo se mi něco nestalo. Naštěstí jsem byl v pořádku, krev mi nikde netekla, těch pár kaménků a prach jsem ze sebe oklepal a stále mi zůstalo v ruce to PDA nešťastníka přede mnou. Sedl jsem si na kus betonu, který se používal jako lavička a podíval se na něj. Displej sice měl prasklý, ale ne zas tolik a nějaké větší poškození jsem neviděl. Zkusil jsem ho zapnout a na chvilku opravdu problikl. Baterka ale ukazovala míň než jedno procento a pravděpodobně se každou chvíli vypne. U stalkera o pár metrů dál zabzučelo to jeho. Patrně měl tohle v kontaktech. Když si uvědomil, koho tam vidí, okamžitě se skoro až vyděšeně zeptal na celý Černý trh.

„Kdo z vás byl v Hřibu?“

„Já?“ nadhodil jsem.

„Tys našel PDA Vasjy Vejslužky?“

„No, našel, spíš ono našlo mě, ale jo, mám ho.“

„Dej mi ho.“

„Proč?“

„Byl jsem jeho parťák, dej mi ho. Dám ti za to pět set rublů.“

To nebylo málo, ale zajímalo mě, proč ho tolik chce. Kvůli fotkám rodičů asi ne.

„Co je v něm?“

„To tě nemusí zajímat, chci ho zpátky. Dělej. Dám ti tisícovku, to je slušný ne?“

„Jsem si jist, že Barman mi dá víc.“

„Tak dvanáct stovek, poslyš, fakt víc nemám…nebo dobře, dvanáct set pade a tuhle konzervu.“

Nechtěl jsem s tím jít za Barmanem a ta odměna co nabízel tady ten stalker zněla lákavě. Nikdo jiný se k tomu nehlásil, tak jsem nakonec pokrčil rameny a řekl:
„Tak jo, tady je.“

Zaplatil mi vše do posledního rublu a neustále mi děkoval. Dal si ho do kapsy a pak zmizel. Já jsem odešel zpět do skrýše, snědl tu konzervu, kterou jsem si uvařil na lihovém vařiči a peníze dal do společné bedny. Pak jsem se natáhl na pohovce a čekal, než přijde Féďa s Markem.

Přišli za pár hodin, venku už byla tma a naše světlo ozařovala malá modrá koule.

„Copak to je?“ zeptal jsem se.

„Jiskřič. Našli jsme ho při cestě zpátky.“

„Co jste vlastně dělali?“

„Museli jsme splatit nějaké malé dluhy, které jsme měli. Dlužili jsme pár chlapům nějaké laskavosti z dřívějška,“ řekl Mark.

„Co jsi dělal ty?“ zeptal se Féďa. „Nevypadáš, že bys celou dobu byl tady ve skrýši.“

„No, vlastně bych se rád na něco zeptal. Kdo je Vasja Vejslužka?“

Mark s Féďou se na sebe koukli.

„Nikdy jsi neslyšel příběh o Vasjovi Vejslužkovi? Je to taková stalkerská legenda.“

Negativně jsem zakýval hlavou.

„Řekni to ty Marku, znáš to líp,“ řekl se s úsměvem.

Mark pokrčil rameny, sedl si, udělal si pohodlí a začal mluvit.

„Do Zóny původně přišli dva, Vasja Vejsluška a Čenda Čestnej. Jako siamští dvojčata, jeden bez druhého nedali ani ránu. Byli to opravdu fajn chlapi, uměli skvělé historky a taky dobře stříleli, ale do Zóny se moc nehodili, rozhodla se, že je sežere. Vasja Vejslužka byl ten, který rád riskoval, to on chtěl všechno objevit, měl v očích takový ten vnitřní plamen. Musel objevovat a hledat. Kdežto Čenda Čestnej, ten rád pomáhal ostatním a držel se zpátky. Chtěl zůstat jen v Kordonu a pomáhat nováčkům, chvíli to tak i bylo, odchoval několik skvělých lidí, kteří by bez něj jinak nepřežili. Dodnes se pár z nich ještě prohání Zónou. Pak se jednou dohodli, že půjdou prozkoumat Hřib. Čenda se ale zdržel v Kordonu a proto Vasja vyrazil sám. Nikdy se nevrátil a neví se, co se stalo. Čendu to naprosto zlomilo a od té doby byl velice zahořklý. Byl zázrak, že přežil, skoro vůbec nechodil pryč z Černého trhu. Pořád čekal, že někdo objeví tajemství Vasjy Vejslužky a najde jeho PDA, prý je v něm pár poznámek a dopisů. Oba dva to takhle udělali a v případě smrti si je měl ten druhý přečíst. Nicméně to jsou jen báchorky, nikdy jsem se s Čendou Čestným nesetkal a nevěřím, že by někdo takový, jako je on vydržel v Zóně víc než týden. Tihle tu prý byli skoro rok.“

„To je jen o trochu míň než ty.“

„No, vždyť to říkám, podle mě je to nesmysl. Kde jsi o tom vlastně slyšel?“

„Šel jsem na Smetiště a našel Kamenný květ, prodal jsem ho tam za dvanáct set padesát rublů, které jsou tady v bedně. Náhodou tam někdo o tom mluvil.“

„Každopádně, Armádní sklady nejsou pro tebe bezpečné místo. Proto navrhuji, abychom se zdrželi ještě pár dní až týdnů na Smetišti, případně v Agropomu nebo Temným údolí. Poptám se u Povinnosti, jestli nemá nějaký džob, protože pokud nebudeš mít nějakou pořádnou vestu, dál než sem nepůjdeš,“ rozhodl Mark.

„Já se skočím zeptat Barmana. Sejdem se tady.“

„Takže dohodnuto, za hodinku tady. Ty Michaile, si zatím vem ten Jiskřič. Budeš ho nosit.“

„Nepotřebujete ho spíš vy?“

„Ne, my máme lepší, ale neboj, jakmile bude možnost, vyměníš ho třeba za Měsíční světlo.“

Teprve po přečtení encyklopedie v PDAčku, jsem se dozvěděl, co je to ten artefakt Jiskřič zač. Za zvýšenou náchylnost na elektřinu posiluje výdrž a člověk pak vydrží déle běhat nebo utáhne větší náklad. Bude to potřeba.