Kapitola 13

Hned druhý den dopoledne za mnou přišel Mark s naléhavým sdělením, které nám kompletně změnilo plány. Nakonec nebudeme na smetišti, ale máme se vrátit do Kordonu za Sidorovičem. Barman od něj dostal zprávu, že se má Mark setkat s nějakým svým kontaktem, který se dostal čerstvě do Zóny.

„Říkal ti Barman, kdo je ten tvůj kontakt?“

„Jenom kódové jméno. Arbat.“

„Ta slavná ulice z Moskvy?“

Mark pokrčil rameny.

„Nejspíš tam někde bydlí.“

„Jdeme ještě s někým? Nebo jsme jen my tři?“

„Máme tam být co nejrychleji. Bude lepší, pokud půjdeme sami. Kordon je sice nebezpečný, ale pořád se to dá zvládnout lépe, než jiné lokace. Cestou se zastavíme na černém trhu. Nesu tam Barmanovu zásilku jednomu jeho člověku.“

„Mám taky něco vzít? Nebo to zvládneš?“ nabídl jsem se.

„V pohodě, zas tak těžké to není a Černý trh není daleko.“

Sotva to dořekl, tak přišel Féďa s plnou výbavou a přežvykoval žvýkačku.

„Tak jsem připraven a nakoupil jsem pár věcí, o které mi Sidorovič napsal.“

Byl jsem trochu vyjevený.

„Ty taky něco neseš? Jak to, že po mně nikdo nic nechce?“

„Máš kontakty?“

Smutně jsem zakýval hlavou.

„Nemám.“

„No tak vidíš. Ale neboj, jakmile Sidorovič uvidí, že ses vrátil živej a zdravej, tak třeba ho přemluvíme, aby tě přijal do sítě.“
„Sítě?“

„No, to je trochu vznešený název. Prostě má pár známých, kteří dělají tu špinavou práci. Přenášejí věci a tak. No, většinou se to hodí, když máš někam jít, tak to vezmeš s sebou. Máš drobný přivýdělek navíc.“

Na peníze tak jako všichni stalkeři jsem slyšel velmi dobře. Pochopitelně mě ta myšlenka velice zaujala a těšil jsem se, že bych mohl mít další příjem, kterým bych pak mohl přispět do skupinové pokladny a nemusel bych tak být pořád jen to páté kolo u vozu.

„Připraveni? Tak jdem.“

Všichni jsme vyrazili zhruba hodinu po poledni. Před cestou jsme se najedli, vyprázdnili a přidali do batohů poslední zapomenuté věci. Nikoho jsme nevzali s sebou. Zamkli jsme dveře skrýše, zapojili past s granátem a malým lankem, a opustili Bar. Do deseti minut jsme byli u stanoviště a do dalších dvaceti jsme byli na Černém trhu. Mark chvíli vyhledával onen Barmanův kontakt, ale bylo to jen malé zdržení. Předali si zboží, Mark vyinkasoval zbytek peněz, které měl podle dohody dostat, a odešli jsme na další zastávku a to byl hangár. Nedávno ho dobyli Samotáři, takže se ze sídla banditů stalo jedno z mála bezpečných míst Smetiště. Všichni tři jsme si připravili zbraně. Mark svou M4řku, já si vzal AKSU a Féďa vytáhl AKM.

„Zvětšíme rozestupy. Jdu první, Michail uprostřed, Féďa poslední. Deset metrů. Rychlý tichý přesun a skrčte se. Banditi nás budou ostřelovat, tak buďte co nejníž, tak abyste mohli běžet. Nezastavujeme, jasný?“

„Jasný.“ „Jasan.“

Kopíroval jsem Markovu cestu. Cením si jeho zkušeností a vážím si ho. Popravdě, bez něj bych byl už dávno mrtvý nebo okradený a postřelený, ale byl jsem rád, že jsem najednou nemusel jít vpředu. Bál bych se anomálií a nedodržoval tempo. Možná to věděl i on, jinak by nejspíš první nešel. Banditi si udělali základnu, kde obírali stalkery hned u výlezu z tunelu, bohužel toho tunelu, kterým jsme museli projít. Někdo mi podrazil nohy a já padl hubou rovnou do hlíny a trávy. Pak mě odtáhli do křoví. Byl tam Mark a po chvíli přiběhl i Féďa. Kolem bylo ještě několik stalkerů.

„Co je?“ zeptal jsem se.

„Změna plánu,“ řekl rezignovaně Mark.

„Snažíme se také projít zpět do Kordonu, ale ti Banditi hlídají všechny východy. Celkem jich je pět. Ta roura je ale relativně ta nejbezpečnější, protože kromě banditů ti jiné nebezpečí nehrozí. Další dvě jsou velká zajížďka, takže taky nic no a ty dvě cesty tady a tady, to je takový půl napůl. Jedna má blízko Vortex, takže pokud jdeš metr vedle, než máš, je po tobě. Ta další, tam se uhnízdila smečka psů, takže potichu to nepůjde.“

„Takže nezbývá než bojovat.“

„Přesně tak, mladej. Rozdělíme se na tři skupiny, jedna půjde tady do tý škarpy vedle silnice a poskytne nám krycí palbu. Tři půjdou tudy a dostanou se tak blízko, aby hodili jeden nebo dva granáty, případně postříleli zbytek. Dva půjdou sem a budou hlídat, aby nepřišly posily nebo mutanti. Rozumíte?“

„Jo, rozumíme.“

„Fajn, ty,“ ukázal na mě, „půjdeš tady do příkopu a občas je tam pokropíš.“

Rozdělil ještě zbytek skupiny a začali jsme se přesouvat na pozice. Já byl z naší trojice sám, kdežto Féďa a Mark měli být ti, kteří se mají dostat blízko k nim a postřílet zbytek. Přitiskl jsem se k hliněné škarpě a čekal, až ostatní dolezou, kam mají. Signál byl hozený granát na nepřátelské pozice. Odjistil jsem AKSU a otevřel si kapsu, takže jsem měl další zásobník relativně rychle po ruce.

Granát bouchl rychleji, než bych čekal. Bandité začali pobíhat, vytahovat zbraně a krýt se za betonovými bloky a starými rourami. Svými krátkými brokovnicemi a pistolemi začali střílet kolem, ale mířili často úplně mimo nebo neměli takový dostřel. Kámoši vedle mě začali střílet. Většinou měli staré opakovací pušky nebo kalašnikovy. Přepnul jsem na jednotlivé střely, neboť bylo naprosto zbytečné, abych střílel více ran v krátkém čase. Vždy jsem si vyhlédl cíl a vystřelil, ale jen zřídka jsem se přiblížil k zásahu. Jednou se mi ale podařila šťastná trefa a banditu, který příliš vykoukl, jsem zasáhl do těla a on padl za zeď, takže jsem neviděl, jestli to byl zásah smrtící nebo ne. Zásobník došel rychle. Ne tak rychle jako při plné dávce, ale i tak to bylo dřív, než mi bylo milé. Všechno je teď nějak dřív. Vyměnil jsem ho za nový a ten prázdný schoval do kapsy a opět začal střílet, tentokrát už pomaleji.

Ozval se druhý granát. Tohle by měl být konec. Chvíli jsem pozoroval stanoviště banditů a pak jsem řekl ostatním.

„Jdu prolízt do Kordonu, mějte se.“

Asi si o mě nemysleli pěkné věci, ale když viděli, že kolem není jediný bandita, začali jít pomalu za mnou. Během několika vteřin jsme byli v trubce. Skrčili jsme se a postupovali dopředu. Objevili jsme se hned u malé opuštěné základny. Byl tam velký nápis kamenem na zeď, kde stálo: „Sraz na farmě.“
Vzpomněl jsem si na základnu svobodných stalkerů, kterou jsme několik týdnů zpátky pomáhali ubránit. Spolu s ostatními jsme se tam rozeběhli a já doufal, že tam budou ostatní.