Kapitola 14

Na farmě bylo rušno. Z naší předchozí skupiny jsme dorazili jako první, což bylo docela překvapivé, neboť se čekalo, že jako první dorazí ti, kteří se bandity nezabývali a rovnou běželi k rouře. Také jsem trochu doufal, že se tu brzy objeví Mark nebo Féďa. Poté, co jsem se ohlásil Valeriánovi, který mě rád viděl, ale jinak mi nic nechtěl, jsem si sedl k ohni a čekal, zda se někdo neobjeví, ale skoro několik hodin tu nikdo nebyl.

Jakmile bylo po poledni, rozhodl jsem se, že čekat už nebudu. Doplnil jsem patrony do zásobníků, nechal vzkaz u Valeriána a rozhodl se pokračovat směrem k Sidorovičovi. Cesta by měla být bez anomálií, přesto jsem si radši dal do kapsy pár kamínků, kdyby náhodou bylo třeba někudy prokličkovat. Pak už jen zbývalo se vydat opět na starou asfaltku, mířící k Sidorovičově doupěti.

Říkal jsem si, jaké by to bylo, kdybych cestou našel nějaké artefakty nebo něco, co by se dalo zpeněžit, ale na to jsem byl až na příliš používané cestě. Nicméně Zóna vyslyšela mé trápení a něco mi přece jen dala. Smečku slepých psů, kteří mě zavětřili a rozhodli se mě roztrhat na cucky. Prvotní myšlenku rozeběhnout se k vesnici jsem rovnou zavrhl a tu druhou vrátit se na farmu, taky. Místo toho jsem namířil zbraní na prvního psa a zmáčkl jsem kohoutek. Očekával jsem dávku, ale místo toho jsem akorát vystřelil jednu ránu, která ještě ke všemu trefila vedle. Zapomněl jsem si zbraň nastavit zpátky na automat.

„Co to ksakru…“

Než jsem stačil zbraň přepnout, pes byl u mě. Skočil na mě s otevřenou tlamou, skoro jsem až mohl spočítat všechny zuby. Nenapadlo mě nic lepšího, než ho srazit opěrkou, což se mi podařilo, ale sotva dopadl, okamžitě byl na nohou a byl mnohem naštvanější a agresivnější než před tím. Mačkal jsem kohoutek, jak jen to šlo a dokázal jsem ho poslat k zemi nadobro. Stálo mě to ale docela dost ran.

Jakmile se objevil druhý pes, už jsem měl zbraň přepnutou a spustil jsem svůj orchestr. Nebylo třeba nějak extra mířit, psi byli skoro u mě. Věnoval jsem jim jednu dlouhou dávku a dobrou polovinu jsem jich poslal do věčných lovišť.

Zbytek začal utíkat pryč. Měl jsem vnitřní nutkání vydat se dál, ale rozhodl jsem se, že ty vystřílené patrony mi budou chybět. Neposbíral jsem je, ale někde jsem slyšel, že někteří stalkeři kupují psí ohony. Třeba by za ně mohlo od Sidoroviče něco kápnout a pokud ne, třeba se hodí aspoň jako módní doplněk pro nějakého nováčka. Vzal jsem kudlu a každému usekl jeho ocas. Takže jsem brzy měl v batohu šest ohonů.

Nyní už mi nic nebránilo v cestě. Proto jsem se vydal k vesnici, ve které jsem byl během necelé čtvrt hodiny. Dlouho jsem tu nebyl a tak si mě strážný u vstupu nepamatoval. Nicméně stačilo, abych schoval zbraně a ukázal, že nemám žádný nůž v rukávu nebo tak a mohl jsem projít. Samotáři byli vítáni. Nic, co bych nevěděl a naštěstí se od nic nezměnilo. Nemarnil jsem čas a šel rovnou k Sidorovičovi. Ten mě viděl docela rád, ale nerad slyšel, že Mark ještě nedorazil. To jsem také slyšel docela nerad.

„Každopádně, když už jsi dorazil, jistě bys nerad marnil svůj i můj čas. Chceš mi něco nejdřív ty? Nebo mohu přejít ke své nabídce.“

Začal jsem vyndavat psí ohony a do toho mu oznámil: „Vlastně bych chtěl prodat tohle.“

Sidorovič si je znalecky prohlédl.

„Pár čerstvých psích ohonů,“ dodal jsem.

Podíval se na mě, jestli to myslím vážně a pak řekl: „Neočekáváš doufám za to nějaký těžký prachy, že ne?“

Znervózněl jsem.

„Jaká je nabídka?“

„Třicet rublů, jeden. Plus pade navíc za všechny, protože mám na ně poptávku, takže si zasloužíš něco navíc.“

Spolkl jsem nadávku a zeptal se na jednu konzervu s masem. Ještě jsem dnes nejedl.

„Dvě stovky.“

Spolkl jsem druhou nadávku. Ten parchant si to snad užívá. Mého váhání si všiml a proto to ještě podpořil.

„A bezpečné přespání k tomu.“

Něco mi asi uniklo.

„Za přespání už se tady platí?“

Negativně zakýval hlavou.

„To sice ne, ale objevilo se tu pár nových kluků a ještě se mi je nepodařilo řádně zpacifikovat. Pošlu vzkaz Wolfovi, myslím, že je v jednom podkroví ještě volná matrace.“

„Bylo by to fajn.“

„Chlapík, domluveno. Takže tyhle ohony beru, tady máš tu konzervu a cinknu Wolfovi, ten už něco vymyslí.“

„Ještě jedna věc. Jak toho Wolfa poznám?“

Sidorovič se zasmál.

„Velice snadno. Hledej nejlépe vybaveného cápka v celé vesnici.“

Vyběhl jsem ven z bunkru a přiběhl jsem do centra vesnice. Opravdu jsem byl docela blbej, protože Wolf doslova zářil na sto honů. Jeho vesta, zbraně, vypadal, jako kdyby sem prostě nepatřil. Všude nováčci s bundama a on má takovou výbavu. Přišel jsem až k němu a představil se.

„Vím, budeš bydlet hned tady vedle. Radím ti, nech si vedle odjištěnou pistoli, ti mladíci utekli do lesa a je možný, že budou něco zkoušet. Musíme jim to trochu ukázat. Jestli se ti podaří jednomu z nich ustřelit zadek, máš u mě láhev čistý.“

Podali jsme si ruce a ztvrdili dohodu. Pak jsem si lehl k ohni, poslouchal písničky na kytaru, upíjel vodu a nechal si hřát svou konzervu s masem. Pořád jsem vyhlížel, jestli se někdo z mé skupiny neobjeví. Byl bych vděčný za jakékoliv vodítko, ale bohužel mi nebylo přáno.

„Hej,… Michaile…, vstávej.“

Probudil jsem se a první věc, co mi prolétla hlavou, byla, že nemůžu zvednout pistoli. Ten někdo mě držel za ruku i za hubu, abych nemohl křičet. Snažil jsem se vysmeknout, ale nešlo to.

„Klid chlape, to jsem já, Féďa.“

Opravdu to byl on. V té tmě jsem ho nepoznal. Uklidnil jsem se a on mi dovolil si sednout.

„Jsem tak rád, žes přišel,“ šeptal jsem. Byla ještě tma. Nechtěl jsem přitahovat moc pozornosti. „Kde je Mark.“

„Klídek, Mark je v bezpečí. On mě sem poslal. Mám ti dát tohle.“

Podal mi artefakt Kamenná krev. Nic moc, taková drobnost, ale jakýkoliv artefakt je dobrý.

„Máš ho prodat Sidorovičovi, ale nesmíš jít pod pět set. Trochu Sida zatlač, tohle je normální cena, ale bude tě chtít obrat. Kup si pak jídlo a vodu a zůstaň tu do pozítří večer. To bychom tu měli být. Máme ještě nějakou práci. Pokud se do té doby nevrátíme, sraz je za čtyři dny ve skrýši. Jasan?“

Nezmohl jsem se na nic jiného, než na přikývnutí. Féďa odběhl, rozloučil se a slezl po žebříku. Pak už jsem ho neviděl. Místo toho jsem zase usnul a probudil se až ráno.