Kapitola 11

Když jsem rozsvítil baterku, neviděl jsem nic jiného než starou cihlovou zeď a spoustu pavučin a prachu. Dveře do sklepa se za mnou zavřely a já pokračoval dál. Pokud mi ta baterka selže, tak chcípnu strachy, to vím jistě. Šel jsem ale dál malou chodbou. Všude byly oddrolené cihly a na zemi byl červený prach. Byl to nějaký divný sklep. Skoro to bylo jako vchod do nějakého krytu. Kryt se nakonec nedostavil. Objevila se jen trochu větší čtvercová místnost, tak deset na deset metrů. Stejně špinavá jako ty ostatní. Nevím, na co to tu bylo, ale pokud to budeme chtít využít tak leda jako sklad pro pár beden s nepotřebným harampádím. Nicméně, o tom se už dohodneme všichni dohromady.

„Michaile, našel jsi něco?“ zavolali na mě.

Poposkočil jsem leknutím. Tak za to jim teda pěkně děkuju.

„Ne, jen malá místnost a bordel.“

„Fajn, tak pojď nahoru.“

Napadlo mě, proč vlastně na mě volali. Vždyť říkali, že hned půjdou. Vyběhl jsem zpátky nahoru.

„Neříkali jste, že půjdete?“

„Právě proto jsme se zeptali, kdybys něco našel, tak bychom se mrkli, co to je, nebo bychom ti řekli, ať se na to vykašleš a půjdeme. Hele, když teda dole nic nebylo, tak si vem věci a půjdeš s náma. Budeš nás krýt, aby nám něco neskočilo na záda.“

Vzal jsem si své věci, což nebylo tak těžké, zkontroloval, jestli je vše v pořádku a někde není nějaká skrytá závada a taky jsem si prohlédl munici. Když jsem mohl hodnotit svůj stav jako uspokojivý, oznámil jsem to Markovi, který zatím čekal s Féďou venku. Za několik minut jsme byli u Barmana, který nás zaúkoloval a poslal nás k stanovišti Povinnosti.

„Tak jak?“ uvítal nás jejich kapitán.

„Připraveni, tři muži, dva veteráni, jeden zajíc.“

Kapitán si mě podezíravě prohlédl, ale Markovi věřil a to bylo hlavní.

„Fajn, bude vzadu. Pokud se trefí do jednoho z mých mužů, skončí pod drnem. Ručíš si za něj, Marku, jasný?“

Mark přitakal. Všichni se přesunuli k předsunutým obraným pozicím, což byly malé betonové bloky poskládané do obraného perimetru. Já jsem zůstal skryt za starým gaučem vedle plápolajícího ohniště a čekal. Kapitán zasignalizoval muži u černého trhu, aby spustil akci. Neviděl jsem, co dělal, ale protože bouchlo pár výbušnin někde v lese kousek vedle, tipnul bych si, že on je spustil. Jakmile se začal vracet, objevilo se zajímavé divadlo. Z lesa vyběhlo několik stád divokých kanců. Povinnost začala střílet, Mark s Féďou taky, i když ti stříleli spíše na jistotu. Já jsem čekal vzadu a přemýšlel, jestli se na mě taky dostane. Vypadalo to jako střílení zajíců, co sami přiběhnou ke kuchyni a ještě žadoní, aby mohli být upečeni a servírováni na talíři.

„Bacha!“ vykřikl jeden na straně.

Zrovna přebíjel a přiběhlo k němu několik kanců. Přiběhl jsem mu na pomoc a bez rozmýšlení napálil do kance krátkou dávku. Kanec to vzdal a přestal dotírat. Povinnosťák zrychlil a za chvíli opět střílel.

„Příště čum pořádně vole!“ křikl na mě.

Začal jsem dávat větší pozor a raději už jsem pak nepřemýšlel. Takhle jsem pomohl ještě dvakrát, pak mela skončila a náš nový úkol byl všechno odnést. Jak mi Féďa potom sdělil, úkol pro barmana byl, donést mu dvacet kanců, aby měl z čeho udělat nové klobásy a masové konzervy. Maso z kanců je zcela v pořádku a dokonce i docela zdravé. Mutace je jen drobná, a pokud se to projede Krystalem, což Barman dělá, tak je to i bez radiace. Teda, doufám, že dělá, zatím si žádný ze stalkerů nestěžoval.

Museli jsme být na pozoru, neboť psi, kteří se uhnízdili nedaleko vstupu do Chráněné oblasti, byli hladoví a chtěli kus masa kanců. Vždycky jeden z nás tří měl volné ruce a nabitou zbraň, kterou chránil zbylé dva ze skupiny. Jakmile jsme vše donosili Barmanovi do skladu, vyplatil nám společně slíbenou odměnu tisíc rublů. Dali jsme ji do skupinové pokladny v bedně. Jednoho kance jsme si nechali a začali ho péct na rožni před skrýší. Kolemjdoucí chudí stalkeři občas nahlédli, loudili nebo i zkoušeli ukrást kus toho skvělého masa, ale nakonec jsme si nechali venku zbraně a to ostatní donutilo přestat. Féďa pak ještě skočil pro pár piv a chleba a my si připadali jako v ráji. Žaludek plný tučného masa, chleba a piva, písničky, které k nám doznívali od okolních ohňů, spokojená parta, teda až na Sváťu, který byl pořád v lazaretu Povinnosti a také zábava, o kterou jsem se nechtěně postaral já, když jsem našel kulku. Ta stolička mě bolela celou noc.