Kapitola 1

V Zóně jsem už pár dní. Než jsem do ní vstoupil, tak jsem byl normálním člověkem. V práci to nebylo nic moc a nepřinášelo to kýženou lepší budoucnost. Pak jsem zaslechl pár věcí o jisté Zóně. Dá se tu zbohatnout stejně rychle jako umřít. Na životě mi už tolik nezáleželo. Neměl jsem pro co žít. Ale ta vidina peněz zněla lákavě. K zbraním, které teď dřímám v rukou, jsem se dostal na civilním trhu. Neměl jsem kontakty s podsvětím a jít do Zóny neozbrojený by byla šílenost. Pak tu taky byla otázka samoty. Moc kamarádů jsem ve Starým Světě neměl. Naštěstí jsem se dal dohromady s Markem. Vytrhl jsem se ze snění a donutil se na něj podívat. Mariňácký sestřih černých vlasů, svalnaté paže, zručné prsty a spousta inteligence. Dokonalý člověk ve správný čas na správném místě. Divím se, že si takovýhle člověk vybral za kámoše zrovna mě. Mark Kowalski se právě uchýlil do hlubokého spánku. Oheň dohoříval a to není v Zóně dobré. Nejen, že bude zima, ale taky by se mohlo přiblížit nějaké zvíře, které by si nás dalo k snídani. Vstal jsem a přiložil pár polínek. Oheň se krásně rozhořel a mě se vléval do žil pocit tepla a s ním i příval optimismu. Když se to tak vezme, nejsem si jistý, jestli by nás tady přepadlo nějaké zvíře. Sice tato vesnička na kraji Zóny není zrovna Fort Knox, ale přesto patří mezi pár bezpečných míst v Zóně. Povzdechl jsem si. Koukl jsem se do klína, ve kterém jsem svíral krásnou brokovnici, u které si nepamatuju jméno. Posunul jsem se do příjemnější pozice, brokovnici v dosahu ruky a dal si před sebe svůj batoh. Dvě konzervy, na které někdo napsal TR, tři balíčky nábojů 5,54, tak dvacet patron do brokovnice, vojenský dalekohled, složený a zajištěný AKSU, který jsem získal od toho tlusťocha, kterej je zalezlej ve sklepě kousek za vesnicí a obvaz. Moc toho sice není, ale plánuju to trochu rozšířit. Zítra se s Markem vydáme dál do Zóny, prý je tam někde základna svobodných Stalkerů. Vytáhl jsem z kapsy PDA a koukl se na datum. Sice na něm nezáleží, ale rád bych věděl, kolik jsem tu promrhal ze svého života. 2.9.2011.  

Moc jsem toho nenaspal, ale cítil jsem se až překvapivě čile. Od Sidoroviče, který za tu noc přibral aspoň kilo, jsem si koupil dvoulitrovku perlivý vody na cestu. Divím se, že tu každý pije vodku. Na cestu není lepší věc, než voda. Koukl jsem se na Marka, který netrpělivě přešlapoval a v ruce držel emčtyřku. Nevím, kde ji sehnal a ani mě to nezajímalo. Přišel jsem k němu a kývnul na něj, abychom vyrazili.

,,Jak jsi se dostal do Zóny?“ zeptal jsem se.

,,Nechtěj to vědět. Není to moc zajímavé.“

,,Fajn, víš aspoň, kam máme namířeno?“

,,První zastávka je na základně Stalkerů, pak se rozhodne.“

Zaslechl jsem střelbu. Jsem si jist, že Mark taky. Oba jsme se sehnuli a podívali jsme se směrem k autobusové zastávce. Viděli jsme pár záblesků jinak nic moc. Uchopil jsem svoji brokovnici trochu pevněji. Kdyby na nás něco vyskočilo z křoví, jsem ochoten přivítat ho olovem. V tu chvíli Mark vystřelil. Kousek u zastávky se dolů svalil nějaký chlápek. Začalo pršet. Naštěstí jsem měl kapuci již přišitou na bundě, takže mě to moc nezasáhlo. Mark byl dobré tři metry přede mnou a pomalu se plížil dopředu. Napodobil jsem ho a následoval ho do výhně pekelné. To kamarádi dělají. On kamarád byl a já ho nechtěl ztratit. Jinak by to se mnou v Zóně šlo od desíti k pěti. Byli jsme už skoro u zastávky. Zvuk střelby nabíral na intenzitě. Slyšel jsem tu automaty i pistole. Mark se kryl těsně u zdi, já jsem byl kousek vedle a kryl mu druhou stranu. Mark párkrát vystřelil a pak zvuk střelných zbraní utichl.

,,Pojď Michaile, můžem jít.“

Sklonil jsem se k vojákovi, který dole pode mnou už stihl trochu vychladnout. Vzal jsem mu zásobník z jeho AKSU a už na něj nemyslel. S Markem jsme přišli k stanovišti Stalkerů pod mostem. Jeden ležel raněný u zdi, ale zbylý dva, co byli tady dole se s námi přátelsky uvítali.

,,Dík za pomoc, stavte se na naší základně, a počkejte tam na nás chvíli zahrajem si karty, a popijeme. My to platíme, viďte hoši.“

Ozvalo se pár souhlasných vět a výkřiků. Mark se přiklonil ke mně.

,,Cíl je zatím jasný Michaile.“