Kapitola 5

Kapitola 5 – Plíseň

                Harvey tak jako každé ráno vešel do kuchyně a začal připravovat věci k přípravě snídaně. Nejprve si připravil nádobí a pak sundal čaj z plotny. Nechával ho vždy přes noc přihřívat, aby neunikal plyn (plamen musí být vždy zapnutý aspoň na nejmenší velikost), nebo kdyby náhodou měl v noci žízeň. Přemýšlel, jaké menu dnes sestaví a nenapadlo ho nic lepšího než ovesná kaše s kakaem a krupicí. To bude jíst každý. Otevřel dveře do skladu, ale jeho kopyta a boty promáčela vlna nějaké podivně zapáchající vody. Po bližším prozkoumání zjistil, že se jedná o lák z okurek a broskví.

                V mžiku mu došlo, že to nemůže znamenat nic dobrého. Jak dlouho že nekontroloval spíž? Celou noc? Za tu dobu mohlo něco...

„Ale ne,“ konstatoval.

                Většina zásob docela slušně zapáchala. Mouka, obiloviny, dokonce i chmel pro hořkou chuť, vše bylo zničené nebo zkažené. Jen pár pytlů nahoře, kam lák z několika velice objemných, snad až padesátilitrových barelů, nedosáhl, se zdálo být v pořádku. Okamžitě vyběhl nahoru na můstek. Naprosto ignoroval několik posměšků od okolních vojáků, že má mokré zapáchající boty. Dorazil k Helm a Strongovi a skoro zakřičel.

„Kalamita!“

                Kdo Harveyho neznal, nebo ho neznal dobře, tak se začal smát. Strong to vše uklidnil několika dupnutím kopytem o zem.

„Co se stalo Harvey?“

„Někdo zničil barely s lákem na okurky a broskve. Celý sklad je zatopen a kuchyně skoro taky. Dost zásob je zkažených.“

„Sabotáž?“ otočil se na Helm. Ta jen pokrčila rameny. Strong Hoof se otočil k vojákům, co stáli z různých důvodů okolo.

„Ty, doběhni okamžitě pro Lorda a ty zaběhni za Screwem Hammerheadem. Oba ať jsou co nejdřív v kuchyni. Helm, dohlédni na můstek, já to jdu s Harveym omrknout.“

                S kuchařem dorazil do kuchyně, kde vše ohodnotil několika velice nepěknými slovy. Dostal se trochu dál do skladu, kde zjistil co a jak. Během chvilky dorazili Screw a Lord. Lord stál opodál, protože si nechtěl namočit oblek o vylitý lák.

„Jak to vidíš?“ zeptal se Screw, když Strong vylezl ven.

„Froldo, pošli mi sem čtyři hřebce. Ať vynesou ty nezkažené potraviny ven. Ostatní budeme muset vyhodit a ty kompoty a okurky se musí rychle sníst.“

                Během několika minut přiběhli čtyři hřebci a začali vynášet bedny s konzervami, které jediné nebyly nějak zkažené, ojedinělé pytle s ovsem a moukou, a několik dalších neporušených nádob ven. Pokud byla nějaká konzerva mokrá, Harvey ji utřel do utěrky. Naopak cokoliv zkaženého se dávalo ve skladu na určené místo, tak, aby to nepřekáželo ostatním v přenosu.

„Harvey, přelijeme ty poškozené nádoby do hrnců.“

                Kuchař okamžitě předal utěrku jednomu hřebci, který se šel kouknout, co se to vlastně děje, řekl mu, ať to vezme za něj a přispěchal kapitánovi na pomoc. Vyndal nějaké hrnce ze skříněk a se Strong Hoofem přelili kompoty a lák s okurkami do nich. Jakmile bylo vše hotové, kapitán odběhl k palubnímu telefonu. Zatočil kličkou a mluvil:

„Helm, pošli mi sem další dva hřebce. Je tu toho hodně.“

                Pak se otočil na Harveyho a řekl mu:

„Podívej se a zjisti, na jak dlouho nám ty zásoby vystačí. Jsem si jist, že pár dní, možná týdnů s tím přežijeme, ale chci vědět, jestli se zavedou příděly nebo ne.“

                Kuchař si vzal mechanické pero, papír a začal prohlížet zásoby, které hřebci vynesli ven. Do kuchyně jsem dorazil opět i já a dva hřebci, které poslala Helm.

„Strongu, máš pro mě nějaké novinky?“

„Harvey teď počítá, jak jsme na tom s nezkaženými zásobami, obávám se ale, že budeme muset zavést příděly. Cokoliv, co bylo na podlaze je navlhlé. Devadesát procent mouky můžeme rovnou vyhodit. Obilí a další věci v pytlech z větší části taky. Jediné, čeho máme dost je koření, konzervy a pár pytlů, které byly navrchu.“

                Tak tohle jsem nechtěl slyšet, pomyslel jsem si ihned. Je to sotva pár týdnů, co jsme vyrazili z Canterlotu a už se nám profesor něčím málem přiotrávil, druhého naopak kromě jídla a některých jiných potřeb nic nezajímalo, vojáci a námořníci se málem poprali o Isabel, a zkazila se nám většina zásob. Teď už jen zbývalo, aby Lillian, Jessi a Helm otěhotněli a můžeme se rovnou vrátit zpět do Canterlotu.

„Musíme vymyslet, co dál. Strongu, vrať se na můstek. Harvey, dohlídni na to, aby to tu bylo čisté a zkažené zásoby hoď přes palubu. Cokoliv, co zkažené není nebo se dá sníst, tak buď uvař, nebo znovu uskladni. Nikdo nesmí do skladu bez mého dovolení.“

                Aniž bych čekal na nějaké odpovědi, šel jsem se Strongem nahoru. Helm na nás docela netrpělivě koukala a hned se zeptala:
„Jak to vypadá?“

„Blbě, praskly nádoby se zavařeninami a lákem. Zkazila se většina zásob.“

                Helm předala kormidlo pomocníkovi a šla se okamžitě podívat na mapy. Ještě chvíli pracovala s měřícími pomůckami, ale pak když vše dokreslila, byla stále více znepokojená.

„Na kolik dní máme zásoby?“

                Kapitán přišel k telefonu a zeptal se Harveyho. Chvíli přikyvoval a pak zavěsil.

„Dva týdny bez šetření. Maximálně měsíc, zavedeme-li příděly a to hodně ostré.“

                Podíval jsem se na mapu.

„Je nějaká možnost, nakoupit zásoby někde v cizím přístavišti nebo tak?“

                Helm okamžitě zatřásla hlavou.

„Ne, jsme uprostřed moře a ještě tak dva měsíce budeme. Navrhuji zastavit, klesnout k mořské hladině, změřit hloubku a zkusit odhadnout, kde by se dal nalézt nějaký šelf nebo jiné místo, kde seženeme jídlo. Případně bychom mohli udělat pár kruhů kolem a provést další měření.“

„Řasy?“ ujistil jsem se.

                Helm souhlasila.

„Mohu se jen zeptat?“ řekl jsem.

„Co je to log?“

                Strong Hoof i Helm se usmáli.

„No, je to lano, na kterém je po každém délkovém úseku uzel,“ odpověděla Helm.

                Klepl jsem se do čela kopytem.

„Jo takhle, zajímavá věcička. Skočím zatím omrknout, co se děje na lodi. Už jsem si dlouho s některými poníky nepopovídal.“

                Vyrazil jsem nejprve do strojovny. Screw mě sice neviděl moc rád, ale nakonec to přetrpěl. Ne, protože by mě pořád vinil z toho, co udělal můj otec, ale protože nemá rád, když se mu někdo plete ve strojovně. Sice mu tu teď běhalo několik pomocníků, ale to byli zkušení a již zacvičení mechanici a strojníci.

„Takže teď budeme lítat pár dní v kruhu a doufat, že něco najdem?“

„Pokud nechceš rybařit a pít slanou vodu tak jo.“

„Což o to, pít slanou vodu by mi nedělalo problém. Hlavně, protože loď má zabudovanou filtrační stanici. Potíž je v těch rybách. To je tak pro gryfy nebo další masožrouty, ale ne pro nás. Asi nezbyde, než najít nějaké chaluhy a pak, co nejrychleji zamířit někam na pevninu. Tam už si něco najdem. Hele, tak mě napadá, víš, že se Harvey dal dohromady s Isabel?“

                Pozvedl jsem obočí a zbystřil.

„Ty o tom víš?“

                Uvědomil si, že práskl něco, co neměl.

„Já…no, jo. Totiž…“

„Helm ti to řekla, že jo? Jo, vím to. Byl jsem s ní u toho.“

                Chvilku na mě zíral a pak se začal řehtat na celé kolo.

„Je fajn, že Harvey konečně zasunul. Teda, promiň, že to říkám takhle, ale už bylo potřeba, aby trochu dospěl v pořádného hřebce.“

                Smál se dál a šel přiložit pod kotel. Řekl jsem si, že už ho nebudu zdržovat v povinnostech, a ze strojovny jsem se přemístil do zbrojnice. Tarn akorát četl jednu knihu, kterou si pravděpodobně půjčil z knihovny, neboť si pamatuji, že žádnou u sebe v kajutě neměl. Jakmile mě uviděl, tak ji zaklapl a položil na noční stolek.

„Mohu nějak pomoci?“ zeptal se.

„Jen si jdu popovídat, zjistit jestli něco nepotřebujete nebo tak.“

„Ani ne. Mám vše, co potřebuji a James je dobrý společník,“ upozornil na svého nového kolegu, kterého jsem tady ale nikde neviděl.

„Je v kajutě s tou klisnou, že ano?“ zeptal jsem se.

                Přikývl.

„Ano. Co ji našli, tráví teď většinu času s ní. Víte o tom něco víc?“

„Jenom pár maličkostí. Byla to jeho manželka a dlouho se neviděli. Trochu to mezi nimi skřípalo.“

„To leccos vysvětluje. No, každopádně, pokud byste potřeboval vědět něco o zbraních nebo naše služby, stačí říct. O vše je dobře postaráno.“

                Přívětivě jsem se usmál.

„Jsem rád, že se mohu na vás spolehnout, Tarne. Je to pro mě a nejen pro mě velice důležité.“

                Rozloučili jsme se a já ještě zaběhl do vazební místnosti.

„Nějaké novinky?“

„Furt sedí, mluví do zrcadla a píše. Bere si jen jídlo a tužku s papírem. Nic víc. Není ani agresivní.“

                Otevřel jsem dveře, vešel a nechal je za sebou zavřít.

„Profesore Cleare?“

                Profesor se na mě povídal.

„Ach, pane Froldo, čím posloužím?“

                Podíval jsem se kolem. Vazební místnost byla vyplněna mnoha papíry s poznámkami. Uprostřed ležel značně opotřebovaný profesor, který držel v rukou zrcadlo, a vypadalo to, jakože si s někým povídá. Nahlédl jsem mu přes rameno, ale měl tam pouze svůj odraz.

„Povídáte si s někým?“

„S přítelem, dalo by se říci. Avšak jedná se pouze o trochu temnější součást mého já.“

„Mohu se zeptat? Proč jste zničil ty záchody?“

„To jsem nebyl já. To byl on. Omlouvám se, za to, co provedl. Pokusím se zajistit, že se to nestane.“

„Ale slíbit to nemůžete,“ konstatoval jsem.

                Negativně zakýval hlavou.

„Nemohu. To máte pravdu, pane Froldo.“

                Bavili jsme se ještě pár minut o triviálních věcech, například proč je rajče nejprve zelené a pak červené a podobně. Pak jsem přiklusal zpět na můstek.

„Nějaké novinky?“

„Jo, provedli jsme měření na třech místech. Lano nestačilo, jsme uprostřed hlubokého oceánu, což znamená, že můžeme buď letět dál do Cervidasu nebo to zkusit jinam. V kruhu to nemá cenu. Já osobně navrhuji letět podle původního plánu a trochu lodi protáhnout křídla. Možná má Screw nějaké eso v rukávu,“ řekla Helm.

                Souhlasil jsem. Nic jiného nám nezbývá. Pokud nenajdeme nějakou pevninu nebo místo, kde bychom mohli sehnat zásoby, tak umřeme hlady.