Kapitola 4

Kapitola 4 – Ten pravý

Nahrávka číslo 9, soukromé datování číslo 1

Isabel Chestwood

Paluba lodě Aurora

Nahrávající je Isabel Chestwood, nahrávám na společný fonograf pro posádku, umístěný v místnosti číslo osm. Musím upozornit na poměry, které panují na palubě. Mám strach, že by se mohly v budoucnosti poněkud vyostřit a bude lepší, pokud bude objektivní záznam už od začátku. Skoro od počátku výpravy mě někteří hřebci uhánějí, abych se stala jejich milenkou nebo dokonce manželkou. Jedná se pouze o spolubojovníky z vojska, nikoliv o důstojníky nebo dokonce o doprovodné pasažéry. Snažila jsem se jim vysvětlit, že se nechci k nikomu vázat, ale nepomohlo to, ba naopak. Včera se konflikt dokonce vyhrotil natolik, že jsme se porvali…totiž poprali v knihovně. Na pomoc mi přišel lodní kuchař Harvey Dale, který jako jeden z mála na mě nic nezkoušel. Nakonec jsem musela spolu s navigátorkou Helm Wane kuchaře ošetřit, neboť měl několik ošklivých ran na obličeji a na těle. Musím se přiznat, že pokud bych někdy chtěla s někým být, byl by to on.

Nahrávání končí

***

„Lord Frolda, ať se dostaví na můstek,“ ozval se Helmin hlas.

                Podíval jsem se zvědavě na Lillian, ale ta jen pokrčila rameny a zatřásla hlavou. Vzal jsem si tedy věci a opustil svou kajutu, kde jsem trávil většinu svého času. Tedy, svého a ještě jednoho velice zvláštního poníka. Cestou jsem se akorát pozdravil s Tarnem a po schodech zamířil na palubu a pak na můstek.

„…no a já prostě mám pocit, že jsem se do ni zamiloval,“ uslyšel jsem konec hovoru Harveyho Dalea. Seděl na židli a ostatní (Screw, Strong a Helm) stáli kolem něj. Byl jsem naštvaný, že mě volali jen kvůli zpovědi kuchaře. Na druhou stranu, bude fajn, že si ho vyslechnu. Třeba se dozvím nějaké opravdu zajímavosti a navíc, Harvey vaří tak dobře, že by to mohlo znamenat i nějaké nové zajímavé pokrmy, pokud bude v budoucnu spokojený.

„To jste mě volali jenom kvůli tomu?“ řekl jsem, „Mám hodně práce,“ dodal jsem pak ještě. U slovíčka práce jsem naštěstí nedal nic znát, ale někteří to bohužel prokoukli.

„Víš, jak jsem ti říkal, že tu je poslední nezadaná klisna na palubě?“ zeptal se mě Strong.

„Jo, vím. Dělal jsem si z toho legraci. Neříkej mi, že ses do ní zamiloval, Harvey,“ odpověděl jsem nejprve Strongovi a pak se zeptal Harveyho.

                Nesměle pokrčil rameny a pokýval hlavou.

„Už jsi jí to aspoň řekl?“

                Bez odpovědi negativně zakýval.

„Ne, já … no, uvědomil jsem si to teprve před chvílí.“

                Klepl jsem kopytem do dřevěné podlahy.

„Tak si na to posvítíme.“

                Přišel jsem ke sluchátku a než mě kdokoliv stihl zastavit, řekl jsem:

„Isabel Chestwood, ať se okamžitě dostaví na můstek.“

                Harvey chtěl zmizet, ale Screw ho držel na židli. Byl silnější, takže mu to nedělalo problém. Strong Hoof se ho snažil uklidnit a Helm se nejistě zeptala:
„Není to příliš kruté? Vždyť je jen stydlivka.“

                Harvey protestoval.

„Nejsem citlivka, klidně jí to řeknu a…“ zmlkl, když Isabel přiklusala dovnitř.

„…a teď bys radši zmizel,“ zasmál se Screw. Pustil ho, Harvey prošel kolem Isabel, nesměle ji pozdravil a chtěl zmizet, ale držel jsem dveře a ukázal mu, že ho nepustím, dokud se jí neprozradí.

                Kuchař se snažil utéct pohledem a najít pomoc u někoho jiného, ale nedohledal se.

„Isabel…já…ti chci něco říct.“

„No?“

„Já totiž, bych s tebou rád, … chtěl bych se s tebou vyspat…totiž ne vyspat, jakože vyspat, ale vyspat jakože vyspat. Já ach, kruci, nechci se s tebou milovat,…já.“

„Prosím?“

„Já tě Isabel miluju.“

                Pootevřela tlamu a divila se, co že to z jeho hlasivek vlastně vylezlo.

„Musím pryč,“ vykřikl Harvey a utekl do útrob lodě, patrně do kuchyně, nebo do své kajuty. Musel jsem ho pustit.

„Chceš nám k tomu Isabel něco říct?“ zeptal jsem se.

„Nechtěla jsem, aby to skončilo takhle. Taky jsem si nemyslela, že by to mohlo způsobit tak zlou krev. Prosím, řekněte mu někdo, že bych ráda byla s ním ne proto, aby mě chránil před ostatníma, ale protože ho mám taky ráda.“

                Helm šla a se slovy: „Já půjdu.“ Opustila můstek. Isabel šla s ní a já se nakonec taky přidal. Isabel ani nevěděla, proč se tak rozhodla, ale prostě měla pocit, že za tohle vše může ona a nerada by Harveymu nějak citově ublížila. Já šel ze zvědavosti, a protože jsem na to měl pravomoc. Harvey seděl roztřesený s malou knížkou na posteli.

„Ne,ne,ne, prosím, nedělejte to. Běžte pryč a…né, Isabel, ty jsi tu taky? Prosím, nechte mě, chci být sám.“

                Isabel se na mě i na Helm podívala.

„Běžte, promiň Helm, že jsem po tobě chtěla pomoct, ale opravdu bude lepší, pokud tu zůstanu sama.“

                Helm pokrčila rameny a přikývla. Isabel pak zavřela dveře a sedla si k Harveymu. Ten se jen snažil dostat do rohu a doufal, že před tím unikne. Isabel se přesunula až k němu, odložila mu knížku a zkoušela ho obejmout. Sice se drobet bránil, ale jinak nic nedělal. Byl tak paralyzovaný, že nemohl ani utéct. Najednou ucítil, že se jim setkaly vlhké rty, pak ucítil v ústech její jazyk a najednou se mu to i začalo líbit.

„Tak pojď,“ řekla mu najednou do ucha ve chvíli, kdy její jazyk tam přestal rejdit. Lampička zhasla.

                Poslouchal jsem za dveřmi. Uslyšel jsem vrzání postele. V první chvíli mě napadlo, že se perou, ale tohle bylo pravidelné. Pak mi konečně došlo, co se děje. Naznačil jsem to Helm, zatímco jsem měl poměrně silně paralyzovaný skoro až vystrašený výraz. Vzala mě za rameno a odtáhla mě pryč. Po chvíli jsem už ale šel dobrovolně. Já zamířil rovnou do kajuty a Helm zpět na můstek. Ještě jsme si oba řekli, že nepromluvíme ani slovo.

***

                Probudil se. Chtěl pít, měl žízeň. Voda nikde, musí někam, kde je voda, nebo krev. Ta se dá taky pít. Chtěl pít krev. Ano, tu chtěl. Ne, uvidí se. Bude pít to, co najde jako první. Dveře. Otevřít. Vyjde ven na chodbu a hledá. Hledá vodu. Našel záchody. Pustí kohoutek, teče voda. Pije a pije. Už nechce krev. Podívá se do zrcadla. Vidí slušného poníka. Profesor. Roh, chybí pravé obočí, mechanické zadní kopyto, popelavá srst.

„Vypil jsi toho moc, Garry.“

                Ten odraz na něj promluvil. To si nesmí dovolit. Trefil ho pěstí. Sklo se rozsypalo, ale i tak se viděl v těch střepech.

„Jdi prosím do kajuty a zde se uklidni. Byl bych ti vděčný, pokud bys nikomu neublížil. “

                Garry zařval. Dupal po těch sklech. Jeho kopyta nic necítila. Byla silná, silnější než měl kterýkoliv hřebec, kterého dosud viděl. Kůže byla tvrdá a vůbec nebolela.

„Garry, požádal jsem tě, ať jdeš do kajuty a tam počkáš. Jdi tam, prosím,“ ozval se opět odraz.

„Ty mi nemáš co poroučet!“ zařval mohutným hlubokým hlasem. Tato urážka ho naprosto rozpěnila. Vytrhl mosazné umyvadlo a hodil s ním na zeď zdobenou motivy z armády. Zeď to neprorazilo, neboť byla docela silná, ale kusy omítky popadaly na zem a mosazné umyvadlo už nebylo tak oválné, jako před tím. Garry k němu ještě přišel a rozkopal ho na věc, kterou by někdo nazval dadaistickým uměním. Pak přišel k záchodovým kabinkám a začal ničit. Vytrhával mísy i s potrubím, ničil dveře, rozbíjel zrcadla. Během chvíle se ze záchodů stala místnost pokrytá střepy, třískami, kusy porcelánu a kovu a jedním monstrem, které se takto velice vyčerpalo a spadlo na zem, doprostřed veškeré spouště.

„Ještě se musíme naučit spolu vycházet Garry, takto to nepůjde,“ oznámil mu odraz na malém střepu.

„Poslyš ty, profesorskej. Je mi to úplně jedno. Jsem zrůda. A ze zrůdy neuděláš krásného poníka, ani kdyby chtěl. Jenže já nechci. Budu prostě mlátit a řezat, dokud to půjde. Kdo vlastně jseš, že si hraješ na mého šéfa, nebo snad vlastníka,“ řekl Garry, zatímco oddechoval na podlaze.

„Já jsem profesor Crystal Clear a jsem vlastně ty. Já jsem ty a ty jsi já. Jenom jsi vypil jeden přípravek, který jsem namíchal. Měl posílit tělo a přidat i nějaké schopnosti.“

„Já jsem ty?! Já jsem sám sebou!“ zakřičel Garry znovu a opět se vrhl na ničení. Tentokrát už ale tu zeď prorazil. Dostal se do skladu čistících přípravků, toaletního papíru a košťat. Jeho ničitelská fantazie si opravdu pohrála.

***

                Probudil se na zemi. Všude kolem bylo zničené příslušenství a záchodová místnost byla totálně napadrť. Profesor Crystal Clear nevěděl, jak má hodnotit tento experiment. Zdá se mu špatný a nebezpečný, ale přesto ho vidí spíše jako úspěch. Okamžitě se vydal zapsat své poznatky, ale venku na chodbě na něj čekalo několik ozbrojených stráží.

„Potřebujete něco?“

                Jeden voják k němu přiběhl a porazil ho na zem. Další přiběhl, namířil pistoli k profesorově hlavě a čekal. Zbytek vojáků pak prohledal bývalou údržbářskou místnost a záchody. Pak zavolali do strojovny, ať vypnou přívod vody do tohohle okruhu.

„Profesore Cleare, jste zatčen. Pojďte se mnou do vazební místnosti.“

                Profesor protestoval. Ne, protože by mu někdo mířil na hlavu pistolí, ale protože si chtěl vše zapsat a oni ho táhli pryč.

„Dovolte mi aspoň, vzít si s sebou papír a pero. Prosím.“

                Velitel kývl na jednoho vojáka, který pak přišel s pergameny a tužkou. Ve vazební místnosti pak profesor vše pečlivě zapsal. Po hodině psaní bez přestávky ještě poprosil velitele, aby mohl dostat zrcadlo. Velitel zprvu nechtěl, neboť by ho profesor mohl rozbít a pořezat sebe nebo strážného, ale nakonec povolil. Profesor se nikomu nepokusil ublížit, ačkoliv k tomu měl možnost. Trochu ho ale zarazila věta, kterou Crystal Clear pronesl, když mu ho předával.

„Děkuji vám. Je tu totiž jeden poník, se kterým musím probrat velkou řádku věcí.“