Kapitola 10

Kapitola 10 – Hlídka

                Dnes večer jsme trávili čas a večeři ve společenské místnosti, kde jsme si sedli u malého konferenčního stolku. Tentokrát jsem tam byl pouze já a Mr. Houston. Vyprávěl mi o tom, jak to chodí v továrně, tentokrát trochu více technologicky, neboť se nemusel krotit před dámami. Rád jsem si trochu rozšířil obzory a poslechl si, jací poníci jsou pracovití. Vyprávěl mi i o ponících z asijské čtvrti, tedy původně přistěhovalci z Ib´xianu a Neighponu. Tělesně jsou skoro stejní jako my, jen mají trochu menší tělo, jsou o mnoho hbitější a vytrvalejší, žijí v průměru o pár let déle a také mají netypické barvy očí.

                Dále jsem mu povídal já, o tom, jak se žije v paláci, jaká je Celestie doopravdy a také jsem mu řekl i o tom, jak jsme válčili s piráty. Když jsem narazil na dvojici Gasper a Jasper, tedy na dva gryfí bratry, nechal si vše nejprve trpělivě doříct a pak mluvil:

„Když jsme byli zajatí s Margaret v pevnosti, byl tam gryf, který odpovídá vašemu popisu. Chystal se prý přepadnout nějakou vzducholoď. Jméno neříkal, ale bylo vidět, že se připravuje důkladně a velice tvrdě. Najímal pouze zkušené hrdlořezy. Víc bohužel nevím.“

„Pokud by byla pravda to, co říkáte, pravděpodobně budeme přepadeni velice brzy.“

„Teď navečer už nemá cenu nic dělat. Pokud se podíváte, hele, je čtvrt na jedenáct večer, myslím, že jednu noc to ještě počká.“

„Souhlasím, nemá cenu nervovat posádku kvůli planým domněnkám…, tím vás ovšem, pane nechci urazit, ale nemohu stavět obranu na nepotvrzených informacích. Na druhou stranu, nechci vaše vyprávění nijak zlehčovat. Myslím, že bohatě postačí, pokud jen zvětšíme počet hlídek.“

                Zhruba ve dvanáct večer jsme skončili. Pan Houston šel ulehnout, já se ještě chvíli prošel a pak mě napadla zajímavá myšlenka. Zmocnily se mě drobné obavy, protože jsem doufal, že Lillian ještě nespí. Sice to byl jen nával okamžiku, ale ten nápad mě vzal natolik, že bych čekání na druhý den asi nevydržel. Trochu se mi ulevilo, když jsem otevřel dveře a z ložnice se svítilo.

„Ty jsi ještě vzhůru?“ zeptal jsem se.

                Lillian mi odpověděla docela čile:

„Ano, četla jsem si a čekala na tebe.“

„Jak moc se ti chce spát?“ zeptal jsem se.

„No, ani moc ne. Jinak bych už zalehla. Proč se ptáš?“

„Chtěla bys vidět noční moře?“

„Jakože se projdeme po palubě? Aby se pak něco nestalo, vždyť se tam moc nesvítí. Navíc, co kdyby někdo do vody hodil s tebou i mě,“ zasmála se. „Nemyslím, že to je dobrý nápad.“

„Myslel jsem do pozorovacího stanoviště.“

                Otevřela tlamičku, aby něco řekla, pak si to rozmyslela a zeptala se:

„A co tam budeme dělat?“

                Zapřemýšlel jsem. Přišel jsem ke skříni, šáhl hodně hluboko dovnitř a vyndal jednu z lahví. (Mám jich už jen pár, ale pokud nás během několika dní napadnou piráti, je lepší si vše užít, dokud je čas). Zamával jsem s ní Lily před očima a nabídl jí krásnou noc.

„Není už trochu pozdě?“ zaprotestovala.

„Prostě pojď.“

„Když, nemohli bychom si radši užít tady? Už se mi nechce nikam chodit.“

                I přes láhev v tlamě jsem si hlasitě povzdechl, vrátil ji zpátky a řekl:

„Nejdřív se ale projdu, musím zkontrolovat hlídky.“

                Než jsem odešel, vzal jsem si dýku, kterou jsem si skryl v tajném pouzdře v kabátu. Lillian jsem to vysvětlil tak, že kdyby se náhodou něco stalo, ať jsem připraven a slíbil jsem jí, že už nebudu bloumat o nesmrtelnosti chrousta u zábradlí. Dveře jsem nechtěně trochu víc přibouchl, vyklusal na palubu a čekal, jestli neuvidím něco podezřelého. Moc se nesvítilo a balon nahoře znemožňoval výhled na měsíc, takže na palubě až na pár nočních petrolejek a malých elektronických krátkodosahových lampiček hlídek tu nic nesvítilo.

„Copak tu děláš takhle pozdě?“ uslyšel jsem za sebou známý hlas, kterého jsem se drobet leknul, ale jakmile jsem si uvědomil, o koho jde, opět jsem se uklidnil.

„Jen se procházím, chtěl jsem si trochu zařádit s Lillian, bohužel…,“ na moment jsem se odmlčel, když jsem zjistil, že Strongovi vyprávím o tom, jak bych si rád užil, ale pak jsem rychle zahrál dění do rohu. „No, prostě to nevyšlo. Není jí nějak dobře. Je unavená. Tak jsem si řekl, že se projdu, nadýchám se slaného vzduchu moře a průvanu letící vzducholodě a pak půjdu spát. A co ty tady děláš?“

„No, mně právě skončila služba. Jdu se umýt do společných sprch, neboť ne každý má v kajutě vlastní vanu, a pak půjdu spát.“

„Jak je Jessi? Už je jí líp?“

„Ano, už se z toho pomalu dostává…co jsi slyšel?“

„Jen to, že jsi nakráčel k jednomu námořníkovi a zbil jsi ho do krve, ale celkově se proslýchá, že jsi měl opodstatněné důvody a až na Patrickův fanklub, což je tak pět, deset poníků, stojí všichni za tebou. Někteří by za tebe chtěli i zemřít. Ano, i takovéhle názory jsem slyšel.“

„To mě překvapuje, ale těší mě, že to nevypoutalo mezi posádkou zlou krev. Poslední dobou se všechno řítí do jednoho gigantického průseru.“

„Jo, a není to všechno. Pan Houston mi prozradil, že na té základně den cesty od nás je i náš gryfí pirát. Takže po nás nepůjdou jen normální kořistníci, ale půjde o tvrdou pomstu. Prý verbuje profesionální hrdlořezy, ne bandu svalovců.“

„Tak dík, teď díky tomu neusnu, no co. Zítra se na to připravíme. Aspoň nebudou vojáci zahálet v kantýně a budou i něco dělat.“

                Až na pár každodenních cvičení a udržování výstroje neměli vojáci téměř nic co na práci. Bude jen dobře, pokud najdou nějakou činnost, na kterou se budou moci zaměřit.

„Zbytek dořešíme zítra, já tě nebudu zdržovat.“

„Jo, v pohodě. Aspoň můžeme vše nechat uležet přes noc. Dobrou noc přeji.“

„Taky, dobrou.“

                Prošel jsem se jen chvilku po palubě. Když jsem procházel přes místo, kde byl trochu větší stín, zjistil jsem, že je na zemi nějaká divná prasklina, nebo tak něco. V té tmě jsem to neviděl. Sklonil jsem se a ucítil i přes svůj těžký průvan něčí hmat nad zády. Okamžitě jsem udělal kotoul dopředu a otočil se. Rychle jsem vyndal dýku a uhnul druhému výpadu. Nějaký poník, který se navíc maskoval, bastard, na mě útočil a chtěl mě zabít.

                Nesnáším boj tělo na tělo. Nejde mi to, ale když není zbytí. Zkusil jsem výpad, ale nepovedlo se mi to. Dostal jsem kopytem do čenichu a mohl jsem být rád, že to nebylo tou jehlou, nebo co to má přivázané na kopytu. Když se o to pokusil, zkusil jsem dýku nastavit alespoň tak, aby se nemohl přiblížit, což se vyplatilo. Musel nejprve ukročit a to už se mi vrátila rovnováha a já ho řízl do kopyta. Tiše zaskučel, ale stále se pral jako vlk zahnaný do kouta. Byl velice zkušený, patrně se tím živil. Bodl mě do kopyta a propíchl mi ho skrz na skrz. Naštěstí to bylo jen trochu ze strany, ale bolelo to jako čert. V druhém kopytu se mu objevila dýka, kterou mě chtěl podříznout, ale já mu dal direkt do brady. Sice jsem slabý, ale tohle bylo z blízka a dal jsem do toho všechnu svou zbylou sílu, navíc podpořenou bolestí z kopyta.

                Vychýlilo ho to z rovnováhy. Dokázal jsem se dostat z jeho sevření jehlou. Překulil jsem se na bok a udělal to ještě jednou. Ocitl jsem se dva kroky od zábradlí. Rychle jsem se podvědomě rozeběhl, tedy spíše rozkulhal, k schůdkům do podpalubí. Kličkoval jsem, aby po mně nic nehodil, ale nakonec to nebylo potřeba. Dostal jsem se na světlo a už si mě všimla hlídka. Rychle se ke mně rozběhla, ale bylo to zbytečná, neboť ten hřebec utekl a zmizel v druhém vchodu do podpalubí.

„Co se stalo, pane? Můžeme nějak pomoci, pane? Francisi, rychle makej za doktorem,“ ozvalo se v pořadí od dvou vojáků.

„Uvědomte kapitána. Sabotér zase udeřil. Prohledat okamžitě celou loď.“

                Jeden voják mi pomohl dostat se do podpalubí. Druhý odběhl na můstek, aby zmáčkl poplach. Jednalo se o malý výstražný zvuk, který se rozléhal hlavně v podpalubí a v malém množství také na palubě. Bylo to dělané schválně, protože pokud by se tak stalo v době, kdy by bylo třeba rychle a hlavně co nejvíc potichu kvůli blízkým nepřátelům, zmobilizovat celou loď, tak by byl hlasitý klakson k nevýhodě.

                Na chodbách se začali objevovat první rychlíci. Když uviděli mě, tak se okamžitě probrali a běželi do zbrojnice nebo zpět pro výstroj. Někteří, jako například Crystal Clear nebo Eye se šli podívat, co je to budí nebo vyrušuje a pak, když zjistili, že není třeba jejich asistence, se opět vrátili zpět ke své činnosti. Objevil se i Flash Idea, který vypadal docela rozespale.

„Co se děje?“ zeptal se.

„Sabotér opět udeřil, běžte do své kajuty a nevylézejte. Kdyby se něco dělo, tak zakřičte. Budeme prohledávat loď. Někde ho musíme najít.“

                Voják mi pomohl až na ošetřovnu, kde se na mě podíval doktor. Rána začala ošklivě krvácet, ačkoliv se nejednalo o hluboké nebo velké zranění.

„Bude to otrávené. Ta jehla patrně v sobě má magické zaklínadlo. Krev by se normálně už dávno začala srážet,“ konstatoval doktor po zběžné prohlídce. Jeho roh bíle zazářil a oči mu na chvilku zabělely.

„Tepna neporušena, je to jasné. Narušilo vám to akorát svalstvo a pár žil, to spravíme. Tohle neměl být hlavní způsob, jakým vás chtěl zabít.“

„Ano, máte pravdu. Chtěl mě tím jen znehybnit, přivázat k sobě, aby mě pak mohl podříznout.“

„Vskutku nechutné praktiky, jen co je pravda. Táák…“ řekl, přejel mi rohem ránu a čekal. Nemluvil jsem, ačkoliv mi to připadalo jako obyčejné šarlatánství a ne zdravotnická magie.“

                V Canterlotu se preferuje tradiční zdravotnictví, ale na výpravách, v armádě nebo jiných krizových povoláních se používá magie. Jde hlavně o rychlost a účinnost. Ani ne za půl hodiny jsem byl opět zdravý.

„Všiml jsem si, že stále ještě trpíte drobnými závratěmi. Viděl jsem to, když jsem vás prohlížel. Ono se to nezlepšilo?“

„To nic není, doktore,“ zalhal jsem.

„Stavte se u mě ráno. Podívám se na vás. Třeba tu jsou další překvapení, které skrýváte…pokud mi pominete,“ dodal, když si uvědomil, že trochu přestřelil.

„Já vám rozumím,“ řekl jsem, vzal si věci a s rozloučením jsem odešel. Ten voják, který mě sem dovedl, byl pořád na chodbě a čekal na mě.

„Jak to dopadlo, mylorde? Smím-li se zeptat.“

„V pořádku, doktor umí svou práci skvěle.“

                Odešli jsme spolu na můstek, kde jsem se setkal s mokrým Strong Hoofem. Patrně ho poplach zastihl zrovna, když se namočil.

„Co se stalo, že jsem se nemohl ani vysprchovat?“ zeptal se.

„Pokus o zabití. Tentokrát mě chtěl podříznout, ale tak trochu jsem to čekal. Bodnul jsem ho a on bodnul mě. Doktor už mě zpravil.“

„Teda, ty máš fakt štěstí. Furt ti jde někdo po krku.“

                Dál už jsem komentáře neposlouchal a přemýšlel jsem, co je divné. Ten vrah nemohl vědět, že přijdu na palubu, pokud neposlouchal za dveřmi, což je nemožné, protože by se pak zase nedostal na palubu.

                Lillian byla strachy bez sebe. Stálo mě hodně objímání, abych ji uklidnil.

***

„Kapitáne, oznamuji, že pátrací četa nenašla vůbec nic. Prozkoumali jsme opravdu všechno, do posledního místečka.“

„Použili jste i magii?“ zeptal se.

„Ano, bohužel bezvýsledně.“

„Ach, ksakru,“ zaklel. Pak se otočil na mě. Před chvílí jsem se probudil a přišel rovnou na můstek. Strong Hoof byl rozespalý na křesle a pak za ním přišli vojáci, aby podali hlášení.

„Něco mi na tom nehraje,“ řekl. „Vrah, jak jsi řekl, měl krvavý šrám. Jenomže až na pár stop na podlaze se nikde žádná krev nenašla.“

                Chvilku jsem přemýšlel, jenomže ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, nic mě nenapadlo. Náš problém rozsekla Helm, která byla u kormidla.

„A co pokud to krvavé oblečení vyhodil? Zastavil si krvácení magií a zbavil se důkazů.“

„Nebyl to jednorožec, tím jsem si jist,“ protestoval jsem.

„To nevadí, existuje několik přípravků, které fungují stejně a bez magie. Stačí posílená hojivá mast.“

„Prohlédli jste i vnější plášť lodě?“

„Ne, pane.“

„Udělejte to a výsledky mi okamžitě nahlašte,“ pak se otočil na nás, „pokud se to potvrdí, jsme opět nahraní a beze stopy. Hele, Froldo, nevím jak ty, ale já zvažuji zákaz vycházení v noci. Vyjma hlídek.“

***

                Domněnka byla potvrzena. Našla se malá krvavá stopa na bodcích vedle na straně, které sloužily pro přivázání záchranných sítí nebo těžkých plošin pro výsadky. Aurora je však nikdy nepoužívala. Kapitán řekl, že se musí jít pořádně umýt a připravit. Zvedl se s přikývnutím od Helm, která řekla, že se o vše postará, a chtěl odejít, ale ještě jsem ho zastavil.

„Mohu předat rozkazy vojákům? Jak jsme se včera dohodli.“

„Jo, jasně,“ řekl. Pak odklusal dolů do podpalubí, kde si všiml Lillian. Trochu mu jí bylo líto, ale už se opravdu těšil, až se pořádně vysprchuje a uvidí se s Jessi.

„Frolda je nahoře?“ zeptala se ho.

„Ano, je. Děje se něco?“

                Otevřela dveře do technické místnosti, která byla hned u východu na můstek a tedy kousek u kapitánské kajuty. Zatlačila ho dovnitř a zavřela za sebou. Místnost byla malá, takže se přitiskla trochu víc k němu, než bylo etické.

„Lillian, já, nejsem…nechci s tebou…“

„Mlč,“ zašeptala. „Nechci s tebou nic mít. Chci ti jen říct, že pokud je Frolda v nebezpečí a něco se mu stane, tak budu ukrutně naštvaná a neznamenalo by to pro tebe dobré časy. Udělej, co musíš, abys mu pomohl. Je to jasné!“

                Pomalu přikývl.

„Já prostě nechci, aby se mu…něco stalo,“ začala se klepat, mrkla a z očí jí vytekla slza. „Počítej do sta a pak vyjdi,“ řekla. Technickou místnost pak opustila a s potlačovaným brekotem doběhla do kajuty, kde padla do postele a svoje emoce vypustila do polštáře.

                Strong Hoof napočítal v duchu do sta a pak trochu rozladěn udělal to, co měl. Připadalo mu trapné, když si myslel, že by s ním chtěla Lillian něco mít. Musel uznat, že se jednalo o klisnu k zulíbání, ale vyfouknout snoubenku svému příteli, zatímco by měl vlastní partnerku pár metrů vedle, to by nikdy neudělal.

***

„Kapitán Strong Hoof, ať se okamžitě dostaví na můstek!“ zakřičel jsem do mikrofonu.

„Bojová pohotovost, všichni připravit.“

                Můstek byl v jednom kole. Všude se objevovali důstojníci od námořnictva i od pěchoty. Kapitán dorazil po několika minutách, co jsem vše ohlásil do mikrofonu.

„Co se děje?“

„Piráti Strongu, na obzoru jsou piráti.“

                Okamžitě si vzal dlouhý tubusový dalekohled a podíval se směrem, kterým jsem mu ukázal.

„Tohle je jen hlídka. Malý člun hrdlořezů. Nesmí nám utéct, okamžitě motory naplno,“ vzal za páčku, kterou udával rozkazy k rychlosti a posunul ji dopředu až na doraz. Screw Hammerhead dole uviděl, jak se změnil požadavek na rychlost a okamžitě začal štěkat rozkazy na své podřízené. Loď sebou drobet trhla, vrtule se začaly otáčet mnohem rychleji a vzdálenost mezi vzducholodí a pozorovacím létajícím člunem pirátů se začala snižovat. Pak si toho všimli oni a začali přidávat. Jejich loď byla rychlejší než naše.

                Po hodině plavby bylo jasné, že loď nedoženeme. Museli jsme zpomalit a oni měli silnější motory. Strong Hoof naštvaně udeřil do stolu a byl zázrak, že stůl pořád stál nepoškozen.

„Doufám Froldo, že jsou vojáci připravení, protože očekávám přepadení a to hodně brzy.“