Kapitola 66

Kapitola 66 – Výměna

Pořád jsme byli ještě daleko. Bylo nesmírné vedro a v modročerných kombinézách ještě větší. Já jsem byl připraven, protože jsem měl oblek napuštěný chladícími nanoboty. Kdybych podobné nedal Maxwellovi, zemřel by. Písek pod botama nepříjemně mizel a šlo se opravdu špatně a těžce. Alespoň nám díky oblekům nebylo takové horko. V dálce jsme viděli nomádské ležení. Staré bílé potrhané stany. Tady máme sraz.

„Kdo je ten tvůj dobrý přítel?“ zeptal se mě Maxwell.

„Uvidíš,“ spiklenecky jsem na něj mrkl.

„Znám ho?“

„Myslím, že ano. Je to tvůj starý známý.“

„Nemám v MMO známé.“

Uchichtl jsem se.

„Kdo říká, že je z MMO?“

„Takže je z EIC?“

„Ale dost už,“ řekl jsem. „Proč bych tě měl ošidit o všechno překvapení, které na tebe v téhle poušti čeká?“

Maxwell se nakrknul a mlčel. Na druhou stranu, má pravdu. Na jeho místě bych to také chtěl vědět. Já bych proto ale něco udělal.    

*** 

Lodě byly opravené, konta vyluxované a piloti vyčerpaní. Takhle by se dal popsat pobyt Naděje, Krotitele a Kozáka na stanici Blue Planet Pride. Aby toho nebylo málo, velitel stanice se kvůli nedávnému rabování ztroskotaného transportéru rozhodl, uvalit na stanici zákaz odletů. Mravenec věděl, že to byl Kozák, kdo transportér vyraboval. Tajně mluvil s Krotitelem a snažil se je přesvědčit, aby ho práskli a oni mohli odletět.

„Víš, co se dává za rabování. Provaz. Tohle mu nemůžeš udělat,“ řekl Krotitel.

„Musíme se dostat dál,“ obhajoval se Mravenec.

„Jenomže za jakou cenu?“

„Kouskovač může umřít, raději tenhle, než on.“

„Nemůžeš ho jen tak poslat na smrt, musí existovat i jiné řešení.“

„Znáš snad nějaké?“

„Jedno, jít za velitelem a pokusit se ho nějak uplatit.“

„Jenomže, nám už skoro nic nezbylo.“

„Já vím, jenomže on to neví,“ řekl a mrkl.

„To nemůže vyjít, ale jdu do toho.“

Objevil se Kozák.

„Co se děje?“

„Jdeme uplatit velitele,“ řekl pomalu Krotitel.

„Můžu se přidat? Mám ještě nějaké drobné…“

Naprosto překvapil Mravenec svojí reakcí.

„Jo, klidně pojď.“

Všichni tři došli do kanceláře velitele. Byla obložena mnoha naštvanými piloty a cestujícími, ale nějak se tam protáhli.

„Jak jste se sem dostali?“

„Na tom nezáleží, důležité je, co vám chceme nabídnout?“ začal Mravenec.

„A co mi chcete nabídnout?“

„No, potřebujeme odsud zmizet, ale nechceme to zadarmo…“

„S úplatky u mě nepochodíte.“

Takže nic, pomysleli si všichni tři.

„A co nějaká protislužba?“ zeptal se Kozák.

„To taky nepůjde.“

Skoro přes hodinu zkoušeli všichni tři velitele stanice přemluvit. Nic nepomohlo. Pak se otevřely dveře a přišla dcera velitele. Byla to ta samá holka, které dal Kozák ten šperk z křižníku. Když ho viděla, nejprve na chvíli oněměla, pak vychrlila nával slov.

„To jsi ty? Tatínku, to je ten o kterém jsem ti povídala, ten co mi dal můj náhrdelník, zadarmo.“

Velitel ji umlčel vztyčenou rukou.

„To je on?“

„Ano, to je on.“

„Ty jsi byl v tom křižníku?“

Kozák nemohl ustoupit.

„Ano, pokud chcete trestat, tak jedině mě. Mí kolegové za to nemohou.“

„Trestat se nebude, v podstatě mi šlo jen o ten náhrdelník pro mou dceru.“

„Takže máme odlet volný?“

„Ano, celá vaše skupina.“

Kozák skoro vyjekl: „Jó, konečně můžeme letět!“

I Mravenec se usmál. Krotitel se k němu naklonil, dal si ruku k puse, aby slyšel jenom on a řekl: „A to jsi ho chtěl odkopnout.“