Kapitola 43

Kapitola 43 – Jehla v kupce sena

Kozák už nemohl dál. Jednu ruku měl prostřelenou. Druhá jen taktak ovládala knipl. Z obličeje mu tekla krev. Vengeance se jen taktak držela a štíty už vlastně nedokázali skoro nic zachránit. V rádiu se mu ozval Kouskovač.

,,Hele kámo, už jsi toho tady udělal dost. Jseš tam uvnitř v pohodě?“

,,Jo, jsem,“ odpověděl Kozák trochu neklidně.

,,Tak zaleť na tu stanici a běž najít Maxwella. Jinak je tu všechno v háji.“

,,Nedokážu tam doletět, zničí mě dřív, než najdu hangár.“

,,Rozumím, Naděje ozvěte se.“

Z rádia bylo slyšet několik pilotů již zmíněného klubu.

,,Kozák má problémy, štíty přesuňte na horní půlku lodě, zahrajeme si na Vír. Kozáku, namiř si to na hangár, poslal jsem ti souřadnice.“

,,Vidím je.“

,,Fajn, tak to roztočíme, bejby,“ prohlásil Pekelnej.

Kozák opravdu zamířil do hangáru. Z pěti stran – dva Goliathy dole, dva Goliathy nahoře a jeden zezadu, ho chránily lodě Naděje. Zbylé lodě EIC se snažili držet protivníky trochu od těla, ale bylo jich prostě příliš mnoho. Občas nějaká střela prolétla a zasáhla štíty Goliathů. Kozák to dokázal. Nechal Vengeance zamknutou v hangáru a v péči opravovacího robota. Od jednoho mrtvého chlapa z ochranky si vzal laserovou pušku a šel hledat svého kamaráda. 

*** 

Kent letěl v nějaké malé přepravní lodi. Poznal to, protože mírně vibrovala. Tohle se ale ve vesmíru nestává. Zřejmě mají špatné těsnění. Kolem něho sedělo několik vojáků. Doopravdy vojáků, ne pilotů. Měli těžké pancíře, dobré zbraně a vypadali jako po steroidech. Mezi nimi seděl i jeden doktor, patrně jeden z primářů a také jeden, no, jak by se dal definovat. Kněz. Měl dlouhý zelený talár, malou pistoli a velkou tlustou knihu se znakem venuše. Byl úplně plešatý a měl tmavě zelené oči. Nikde tu nebyla vidět jediná žena. Přitom se Kent už několikrát dočetl nebo doslechl, že ve Venuši mužům vládne žena.

,,Tahle mise byla příliš nebezpečná na to, aby se ji zúčastnila nějaká žena,“ odeskl ho Kněz.

,,Vy my čtete myšlenky?“ zeptal se Kent opatrně. Vysloužil si malou ránu loktem. I když malou, Kenta to strašně bolelo.

,,Nač ta zbytečná hrubost,“ umravnil vojáka kněz. ,,Nečtu myšlenky, ale tohle je většinou první otázka na kterou se někdo zeptá.“

,,Kam to vůbec letíme?“ tentokrát už žádnou ránu nedostal.

,,To brzy poznáš, nemohu ti ale zaručit, že se z té cesty vrátíš živý.“