Kapitola 6

Kapitola 6 – Neštěstí v štěstí

     Grey Tail smutně opouštěl s Twillight v objetí tábořiště. Apaticky poslouchal vrzání dřevěného kola u jeho povozu. Twillight se mu snažila cestu nějak zpříjemnit konverzací a vzpomínkami na dřívější zážitky a společné chvíle, ale nepomohlo to ani trochu. Chtěl tu zůstat a bojovat za Celestii a Solární Impérium, ale nedostane už možnost. Oni vše vyhrají a bez něj. Bude na ně koukat z paláce Canterlotské stráže a oni se mu budou posmívat, že celou dobu trávil doma v teplíčku, zatímco oni prolévali krev.

„Proč jsi sem přijela Twillight?“ zeptal se najednou.

„Měla jsem o tebe strach.“

„Já ho měl o tebe taky. Měla jsi zůstat doma a tohle by se nestalo.“

„Ale, Shining Armor by tě chtěl potopit stejně, mohlo to dopadnout hůř a…“

„Twiley,“ umlčel jí. „Já ti děkuji za starost a za pomoc. Budu tě milovat i nadále, i když je moje kariéra díky tomu v háji. Já chci být s tebou. Pojď radši myslet na to, co bude a ne na to, co bylo?“

      Twillight si oddechla.

„Tak dobře, drahý. Bude to tak lepší.“

      Daniel Frold stál před nastoupenou armádou. Právě přijely čerstvé posily, což by mohlo pomoci v drobné nerovnováze sil. Byl pragmatik, věděl, že on sám nedokáže přemoci celou jejich armádu a s přibývajícími odpůrci ve svých řadách bude muset ukončit boj rychleji, než by si byl ochotný připustit. Válka trvala dlouho a na mužstvu už to bylo znát. Než se pustí do bitvy, zavolal si k sobě do stanu Warfightera. Když nepřicházel, poslal za ním vojenskou hlídku, která ho s obtížemi přivedla. Přivedli i jeho družku Dragon Rose. Stál před nimi ve své nejlepší zbroji. Čpěla z něho majestátnost a síla. Na obličeji obou poníků před ním byl vidět strach, zlost a agrese.

„Takže?“ zeptal se jich. „Co mi k tomu můžete říct?“ mluvil zatím klidným hlasem.

      Warfighter i Dragon Rose mlčeli. Daniel vykázal stráž ven a zůstali tam jen oni tři. I Rarity byla pryč. Daniel jí poslal zpět do Canterlotu spolu s Grey Tailem a Twillight Sparkle.

„Pane, Dragon Rose zde zůstala po boji, chtěl jsem jí odvést do vězení a…“

      Daniel ho umlčel.

„Neptal jsem se na výmluvy, ale jak to bylo doopravdy a co teď s tím uděláme?“

      Dragon Rose se podívala na Warfightera, ale oba nakonec mlčeli. Daniela to přestalo bavit. Jeho Roh zazářil a oba spoutal do energetických okovů. Nemohli hýbat ani kopyty ani křídly. Pak telekinezí zvedl malý nožík a zamířil s ním k Dragon Rose. Pozornost se přesunula jen na nožík. Dva pegasové na něj koukali jako na dost jasnou výhružku. Nožík přilétl k bílé kůži Dragon Rose. Čepel se zastavila asi milimetr od její hladké bílé srsti. Stačil jediný impulz a čepel by prořízla její hrdlo.

„Takže Warfightere, rozebereme si to ještě jednou.“

      Wargfighter byl tvrďák, ale nedokázal vsadit život svojí milované. Začal se potit, uhýbat očima, ale nakonec povolil.

„Byla v bezvědomí a vzal jsem jí k sobě do stanu. Miluji jí.“

      Na Danielově tváři se objevil malý zlomyslný úsměv.

„Nenávist je největší forma pozornosti a velice rychle se dá změnit,“ pronesl si spíše pro sebe.
      Nožík se vrátil zpátky na stůl. Warfighter i Dragon Rose si oddechli.

„Takže máte dvě možnosti. Warfighter nastoupí do boje a bude bojovat. Tak jak je to u něj zvykem. Nepřátelé se nedočkají žádné protekce ani lítosti. Pokud se tak nestane, Dragon Rose zemře mojí rukou.“

„A pokud vše splním?“ zeptal se opatrně.

„Pak budete oba žít, ale jak, to se ještě rozhodnu.“

      Shining Armor stál v přední linii a čekal na rozkaz. Přiletěl k němu Warfighter, který mu dal svitek s rozkazem k útoku a zařadil se k ostatním. Jeden se ho zeptal.

„Ware, dneska jsi nějaký neklidný.“

„Špatně jsem spal,“ odsekl jenom. Pak už ostatní mlčeli.

      Shining Armor si přečetl rozkazy, nasadil si přilbu a zavelel.

„Do útoku!“

      Sám vyběhl jako první, ostatní s burácivým pokřikem za ním. Pegasové letěli na hrad, jednorožci posilovali ostatní svou magií a zemní poníci, těm nezbylo nic jiného, než spoléhat na své schopnosti a na kamaráda vedle sebe. Hrad Nové Lunární republiky zůstával zprvu v klidu, pak vyletěly první šípy, které zatím jen náhodně vybírali své cíle. Také se objevili první pegasové, kteří začali formovat obrannou linii a připravovali se na příval nepřátel. Brána zůstávala stále zavřená a to se Shining Armorovi nezamlouvalo. Stále však byl vepředu, ale jeho myšlenky se stále věnovali jeho sestře a taky tomu, že ten parchant Frold nikde není.

      Jako první dorazil k bráně nikdo jiný než Warfighter. Byl o kousek vpředu než ostatní. Teprve přilétali první pegasové. Ostatní byli ještě příliš vzadu. Meče narazily do sebe, některé nevydrželi to napětí a zlomili se, protože byli staré a špatně udržované. Jejich majitelé pak na svou lehkomyslnost brzy doplatili, když jejich protivník lehce a téměř bez boje využil překvapení a probodl jim jejich těla. Nějakou náhodou se stalo, že dva protivníci si zlomili meč navzájem. Snažili se pak toho druhého umlátit, ale nakonec ani jeden nezemřel, neboť imperiál zvolil cestu taktického ústupu. Po deseti minutách zůstal z celého imperiálního leteckého předvoje pouze Warfighter. Kolem něj bylo pár mrtvých těl. Šípy se mu vyhýbaly, magické paprsky taky a ani nepřátelské meče a kopí nemohli dát tu šťastnou trefu. Před Warfighterem se objevil White Wind. Jeho zbroj ještě nebyla dnes zmáčený krví ani nijak jinak poškozená. Kolem Warfghtera přestaly lítat jakékoliv projektory a zdá se, že i čas kolem se zpomalil. Ostatní se raději zaměřili na přicházející armádu. Warfighrer se připravil do pozoru a zařval:

„Tak pojď, ty zmetku jeden!“

    White Wind se jen zlomyslně usmál. Warfighter udělal předváděcí ukázku se sekerami, ze kterých okapalo pár kapek krve a chlupů. Bílý pegas s červenou hřívou udělal první krok, rozeběhl se, pak udělal pár máchnutí křídly a tak nečekaně zvětšil svojí rychlost na poslední chvíli. Těsně před Warfighterem se zastavil, takže jeho cíl promáchl. Než stihl Warfighter cokoliv udělat, White Wind přiskočil k němu a oba zmizeli teleportačním kouzlem.

     Jakmile dorazil Shining Armor s jádrem armády, rozhořela se bitva opět naplno. Od několika pegasů, co ustoupili, dostal informace o bojujícím Warfighterovi, ale nikde ho neviděl. Viděl ale několik mrtvol, které tu byli ještě před tím, než sem došla linie. Neměl čas zkoumat vše více do hloubky, jakmile totiž dorazili k hradbám, otevřela se brána. Všichni samozřejmě okamžitě naběhli dovnitř a očekávali snadné vítězství. Jen několika poníkům vše připadalo jako dokonalá past. Než ale stihli cokoliv udělat, část armády se tam stihla přesunout a brána se magií zavřela. Několik nebožáků rozmačkala na kaši. Shining Armor byl v čele. Než si uvědomil, že přesunul část armády do pasti, stal se velitelem mrtvol. Šípy, projektily a i čekající armáda na stranách začala snižovat počty jednotek Solárního Impéria. Shining Armor vyčaroval ochranné pole alespoň pro část vojáků vedle sebe a z posledních sil se teleportoval s ostatními pryč z hradu. Bylo to velice vyčerpávající a jakmile se on a dvanáct dalších poníků objevilo uprostřed lesa vedle hradu, padl na zem a těžce oddechoval a skučel bolestí. Jeden desátník zavelel ostatním vyjukaným vojínům:

„Vezmeme ho s sebou zpátky do tábora, možná je špatným velitelem, ale nebýt jeho magie, byly bychom mrtví.“

     White Wind se objevil s Warfighterem v hradním vězení. Než si uvědomil, co se děje, byl sám v cele. Venku stál White Wind a nějací jednorožci. Nemohlo se přece stát, že ho polapili tak snadno.

„Až se odsud dostanu, pěkně si s tebou pohraju,“ řekl jim.

     Bílý pegas se rozřechtal na celé kolo.

„Nedostaneš, a pokud ano, tak v dřevěné rakvi.“

     Otočil se na jednorožce.

„Trochu ho zpracujte, ale musí přežít, princezna Luna přijde za hodinu.“

     Jednorožci se na sebe podívali. Jednomu pak zasvítil roh a katakombami se ozvalo bolestivé zaskučení.

     Shining Armor byl ve stanu Daniela Frolda. Byl vyčerpaný a proto ležel na nosítkách, ale nedovolil si nepodat zprávu o zcela zpackané bitvě.

„Byl to masakr… nalákali nás do pasti a pak část armády jednoduše pobili. Jen díky mé magii se mně a ještě několika dalším podařilo uprchnout. A také se někam ztratil Warfighter. Dle mého názoru byl buď zabit, utekl z boje nebo byl zajat a je stále v hradu.“

     Daniel byl neskutečně vytočený. Z kousku hlíny tvořil svou magií postavičky poníků a trhal jim hlavy nebo je i jinak mučil. Nedělal si žádné starosti o etiketu a věřil, že má právo být naštvaný na neschopného kapitána Canterlotské stráže.

„Vaše schopnosti byly patrně velice přeceněny. Očekávejte těžké sankce. Zatím mazejte do svého stanu a nehnete se odtamtud, dokud vám neřeknu.“

„Rozkaz, pane.“

      Shining Armora odnesli dva zemní poníci pryč ze stanu. Daniel roztavil hlínu, se kterou si předtím pohrával na pár kapek nějaké neznámé bezbarvé tekutiny, která se rychle vsákla do udusané země, kam jí nechal spadnout. Chvíli se opíral o stůl a čekal, co ho napadne. Existuje jediné řešení. Vzal si své brnění a meč, snědl poslední jablko a vyběhl ven ze stanu.

„Jdu mimo tábor, brzy se vrátím, ať tu mám do té doby teplý jablečný koláč z kuchyně. Jinak si mě nepřejte.“

      Teleportoval se do lesa vedle hradu. Nahodil na sebe neviditelnost a hledal, kde je vězení. Neměl rentgenový zrak, ale dokázal si pohrát se svým okem. Viděl některé věci skrz zdi, ale vidět skrz deset zdí je značně nepřehledné. Pak to uviděl. Dva jednorožci právě trápili Warfightera v hradních katakombách.

       Warfighter se snažil vzdorovat, ale šlo to strašně spatně. Jednorožci přesně znali veškerou anatomii a věděli, kde mají způsobit bolest. Jejich rohy se vždycky zableskly a pak ho to někde těžce zabolelo. Jeho křídla začínala pelichat, jeho nozdry krvácely a tělo měl různě popálené a pořezané. Jednorožec číslo jedna se ještě naposledy zasmál. Tak poslední rána než tě uvidí princezna, tak si jí koukej užít. Jeho roh zazářil, ale Warfightera už neuhodila žádná rána. Jednorožec se dostal do šoku, zúžily se mu zorničky a tekly mu sliny po bradě. Roh se mu roztekl a on padl mrtvý na zem. Druhý jednorožec se nadechl a chtěl křičet na poplach. Jenomže z jeho úst nevyšla ani hláska. Ať se snažil, jak chtěl, prostě tam nebylo nic než vakuum. V cele se objevil Daniel Frold. Nastavil přední pravé kopyto a jeho roh mu zazářil. Objevila se mu malá krabička, ze které vyjela čepel. Třicet centimetrů dlouhá dva centimetry široká ocel, která teď ukončí jednorožcovo trápení. Daniel se zlomyslně usmál a probodl mu krk. Krabička i s čepelí zmizela. Warfighter už jen vše apaticky sledoval a těžce oddechoval. Ti dva to přehnali. Má jen pár hodin do smrti. Daniel se ho dotkl kopytem, dal mu malý šok, který mu zacelil některé drobné rány. Pak ho teleportoval do tábora. Musí tu ještě zařídit pár věcí a ty by nerad dělal s polomrtvým pegasem za zády.

       White Wind právě šel s princeznou Lunou tmavou chodbou zpět do trůnního sálu. Nikdo jiný tady nebyl. Princezna Luna měla rozporuplné pocity. Na jednu stranu jí těšilo, že nejsilnější hřebec nepřátelské armády je v jejím vězení, ale zacházení a mučení ho jí ještě více znechutilo současný stav. Ona chce mír, chce vládnout spolu se svou starší sestrou šťastným poníkům a ne se bratrovražedně zabíjet. Pak jí něco přelétlo přes nos. Něco cítila. Dvakrát začichala a pak si byla jistá. Je tady.

Objevil se zčistajasna asi pět metrů před nimi. White Wind okamžitě tasil zbraň, ale byl pozvednut magií. Nemohl dělat nic. Daniel ho teleportoval pryč.

„Bonsoir, princesse. Comment allez-vous pendant ces temps sombres?“ řekl a uklonil se.

(Dobrý večer princezno. Jak se vám daří v těchto ponurých časech?)

      Princezna se na něj podívala.

„Časy nejsou jen ponuré, ale pro některé citlivější poníky i velice nepříjemné,“ podívala se kolem.

„Jsme tu sami?“ zeptala se poté opatrně.

     Daniel jí přikývl.

„Sami jako bývala jedna klisna na měsíci.“

     Princezně ukápla slza. Nemá ráda, pokud jí někdo připomíná minulost. Obzvlášť, pokud je to poník, který to celé navrhl.

„Jdete mě zabít? Ukončit mé trápení?“

      Daniel s klidným úsměvem na tváři negativně zakýval hlavou.

„Ne. Kdybych to chtěl udělat, udělám to už dávno.“

      Princezna Luna vypjala hruď.

„Tak proč jste tady?“

      Daniel přišel k oknu a díval se ven.

„Budu vás totiž potřebovat.“

       Luna po něm jenom štěkla:

„Na vaše krvavé plány já nikdy nepřistoupím.“

       Ozval se smích. Odporný, dlouhý, krutý smích.

„Obávám se drahá princezno, že nemáte na vybranou. Budoucnost Equestrie závisí na vás a je mou povinností to zařídit.“

       Jeho roh zazářil. Ozval se dlouhý pronikavý trýznivý výkřik, který zničil několik skleněných oken a prošel celým hradem. Byl to křik bolesti, křik týrané princezny Luny.