Kapitola 10

Kapitola 10 – Z pohledu cizince

                Ulice Canterlotu nebyly až tak opuštěné, jak se na první pohled mohlo zdát. Ještě stále existovalo několik otrlých a vytrvalých obchodníků, kteří přiváželi do města své zboží, ale jen málokdy se stalo, že by si někdo něco koupil a spíš se dávalo známým na dluh. Neexistovali totiž cizinci, kteří by nakoupili daleké zboží, tak jako to bývalo dřív a skoro žádný obchodník nepřivážel jídlo, takže ani místním se nedostávalo zboží, po kterém by byla jistá poptávka.

                Stalo se občas, že někdo náhodný koupil hrnec ve výprodeji, nebo se snažil prodat matčin zlatý řetízek za podřadnou, ne-li přímo směšnou cenu.

                Mezi to málo cizinců, kteří se ještě toulali po městě, patřila i ambasádorka daleké východní země, Ib´xianu, mladá a velice půvabná slečna Neko.

                Její složité znaménko vysvětlovalo jak její povahu, tak i její ne zrovna jednoduchý vztah. V její domovině se tomu znaku říká Jing-Jang. Bílý a černý půlkruh, kdy každý má v sobě kus toho druhého. Říká se, že tento znak se objeví jen jednou za dynastii a on se objevil zrovna na ní.

                Slečna Neko byla na bývalém tržním náměstí jediná cizinka – zákaznice. A také jediná, která je ochotná koupit i něco jiného, než předměty denní potřeby nebo jídlo. V tuhle chvíli se po kamenné dlažbě procházel ještě jeden pár s mladou studentkou fialové hřívy a kapitánem Equestrijské armády s šedým chvostem, dvě stařeny, které si domlouvají schůzku u některé z nich a na druhé straně náměstí byl jeden povoz s poloprázdnými pytli a balíkem starého plesnivého sena.

                Na místech určených k obchodu byli jen dva trhovci. Jeden s trochu méně plesnivým senem než jeho odjíždějící kolega a druhý prodávající daleké východní zboží a právě k němu Neko mířila. Trhovec ji spatřil v podstatě ihned a jen čekal, dokud k němu nepřijde.

„Buď požehnán váš rod, slečno Neko,“ uvítal ji.

„I váš, pane Wangu.“

„Čemu vděčím za vaši velice příjemnou návštěvu?“

                Neko opětovala příjemný prodavačův úsměv a řekla:

„Chtěla bych koupit čaj.“

                Trhovec vedle, vesnický balík, který sotva umí počítat do pěti, si odfrkl a zakýval hlavou.

Myšlenka, že by někdo dnes mohl někde sehnat byť jen špetku čaje, byla naprosto nesmyslná. Prodavač z východu se na něj nepříjemně podíval a pak se otočil zpět ke své stálé zákaznici.

„Pokud by vám to nevadilo, sešli bychom se za dvacet minut u mě doma. Pamatujete si, kde to je?“

                Neko se opět usmála.

„Ano, pamatuji. Jsem vám velice zavázána.“

„Ne, já jsem zavázán vám a moc se omlouvám, že s tím dělám takovéhle tajnosti.“

„Nic se nestalo. Plně vaší situaci chápu.“

„Ať vám císař žehná,“ rozloučil se trhovec a začal sklízet zboží na zaparkovaný povoz vedle. Neko odešla pomalým ladným krokem na procházku do nedaleké palácové zahrady. Bylo to její oblíbené místo, ale několik měsíců bez údržby bylo znát. Neko je zvyklá na precizní udržované východní zahrady a jakýkoliv náznak nepořádku v zeleni jí nedělá dobře na pohled. Přesto se jednalo o relativně příjemnou rekreaci a pomáhalo to udržovat určitý klid a harmonii na duši, tedy to, co je velice nedostatkové, tak jako vše ostatní v dnešní době.

                Dvacet minut uběhlo jako nic a přesně na čas jako kvalitní hodinky byla i slečna Neko u domu rodiny Wangových. Nejprve se rozhlédla kolem, a když byl čistý vzduch, zaklepala na dveře klepátkem. Netrvalo dlouho a otevřela jí paní Wangová.

„Buď požehnán váš rod, slečno Neko. Můj manžel je vzadu, mám vás zatím pohostit a postarat se o vaše pohodlí.“

„I váš, paní Wangová. To je od vás obou velice milé.“

                Paní Wangová zavedla Neko do salonku pro hosty. Jednalo se o místnost bez nábytku s výjimkou malého kulatého stolku. Dále zde bylo několik polštářů, pár olejových lamp a vonných svíček a na zdech visely koberce a obrazy s východními motivy.

„Připomíná mi to domov,“ prohlásila Neko.

„To mě velice těší, dáte si zatím něco k jídlu? Obávám se, že nemáme moc co nabídnout, ale nějaké pražené mandle bychom najít ještě mohli.“

                Neko se vřele usmála a řekla:

„Ne, děkuji. Nemám hlad.“

                Paní Wangová moc dobře pochopila, že slečna Neko má ve skutečnosti velký hlad, ale nechce brát to, co by chybělo jiným.

„Mohu alespoň nabídnout horkou vodu s kapkou vína?“

                Jednalo se o náhradu za nedostatkový čaj. Kolem Canterlotu nebyly dokonce ani bylinky, ze kterých by se náhradní čaj dal udělat. Všechno bylo buď spálené, nebo zmizelé.

„Budete velice laskava.“

                Paní Wangová přišla za chvíli. Horkou vodu měla pravděpodobně už připravenou a kápnout do ní trochu vína nebyl žádný problém. Zrovna se chystala, že ulehne naproti, když se ozval křik a pláč malého hříbátka. Paní Wangová sebou trochu cukla, s trapným pohledem se podívala na slečnu Neko a omluvila se, že se tam musí zajít podívat.

                Slečna Neko jen s úsměvem pokývla a ochutnala vodu s vínem. Byla to náhražka, ale bylo to dobré. Musela si svůj hrneček držet kopýtky, neboť byla pegas a držet ho křídly by bylo nemotorné a také velice neetické. Když pozorovala hladinu tak se drobet zasnila. Také chtěla mít děti i v této době, která byla zničená a zkažená. V Císařství by se pro ně jistě našlo místo. Bohužel její milý tyto názory nesdílel a před několika měsíci utekl a nechal ji v její domovině samotnou. Vydala se ho hledat, ale zde v Canterlotu jeho stopa končila.

                Ze snění ji vyrušil klapot kuličky, která spadla ze schodů vedle. Neko se otočila a uviděla pootevřenými dveřmi kukadla malého hříbátka, která byla vystrašená a teď když byla prozrazena, tak chtěla i utéct, ale nedokázala se k tomu přinutit a jen omráčeně zírala. Neko se usmála a pokynula jí kopýtkem, ať přijde k ní.

                Hříbátko mělo béžovou barvu a světle hnědou hřívu a podle všeho to byla malá holčička. Ještě neměla ani své Znaménko a svoje malá titěrná křidélka uměla sotva používat.

„Máš hlad maličká?“ zeptala se jí.

                Hříbátko nejprve zakývalo, že ano, ale pak rychle že ne. Nejspíš si uvědomilo, že není slušné žebrat o jídlo u někoho takového, ale Neko to dobře poznala. Vytáhla z jedné kapsy své velké nádherné róby voskovaný papír, ve kterém měla zabalenou půlku týden staré sušenky. Dala ji hříbátku, které tiše poděkovalo a zmizelo pryč.

                Hned poté se vrátila paní Wangová, tentokrát doprovázená svým chotěm. Ten slušně pozdravil a vytáhl malý pytlíček s čajovou směsí.

„Bohužel, váš oblíbený už několik měsíců není k dostání. Zkusil jsem vám namíchat alespoň něco podobného.“

„Jste velice laskav. Co jsem dlužná?“

„Slečno Neko, to nestojí za řeč. Už tak vám vděčíme za moc.“

„Ne, já trvám na tom, že vám musím vaši laskavost oplatit.“

                Pan Wang se podíval na svou choť, promnul si svůj jemně střižený dlouhý vous a řekl:

„Pojďte se mnou.“

                Přivedl ji nahoru do pokoje, kde se Neko naskytl ošklivý pohled. Viděla víc jak třicet malých značně podvyživených hříbat.

„Nemají příbuzné. S mojí chotí a dcerou jsme se o ně starali, ale už na to nestačíme. Nemáme je čím nakrmit, dokonce už ani nemáme do čeho je obléct a kde je umýt. Doufali jsme, že se situace zlepší nebo se najdou jejich rodiče, ale stává se to spíše naopak.“

                Slečna Neko nevěděla, co má dělat. Stálo jí hodně přemáhání, aby se tu sama nerozplakala a udržela svůj vyrovnaný klid.

„Ne, je naprosto nevychované žádat od vás tak hodně, prosím, omluvte mého manžela…“ rychle začala říkat paní Wangová, dokud ji Neko nezastavila.

„Nemohu nic slíbit. Pokusím se ale udělat pro vás co nejvíc. Možná, že už Princezna Celestie konečně dovolí, aby někteří mohli odejít do Císařství.“

„To bychom vám byli nesmírně vděční.“

„Brzy vás zase navštívím, nebo vám napíšu,“ řekla nakonec Neko. „Ať vám Císař požehná.“

„I vám slečno Neko. Jsme vám nadosmrti dlužni.“

                Neko odešla na ambasádu, kde tak jako vždy napsala dopis Princezně a Císaři. Také si nechala zavolat komorníka, který okamžitě přiběhl a tázal se, co slečna žádá.

„Objevil se?“

„Ještě ne, slečno. Dostal jsem ale zprávu, že se velká část vojska stahuje z fronty. Je možné, že bude mezi nimi.“

„Dobře a ta druhá věc?“

„Podařilo se mi sehnat košík jablek. Bohužel cena šla opět velice vysoko a nejsou valné kvality. Jíst se ovšem dají.“

                Neko se usmála a řekla:

„Doručte je osobně rodině Wangových. Řekněte, že je posílám já.“

„Jak si přejete.“

                Komorník odešel. Slečna Neko přišla k oknu a dívala se směrem k východu. Pak se podívala na druhou stranu do jiného okna, kde byl v dálce hrad Nové Lunární republiky. Nevydržela se dívat dlouho. Ulehla na pohovku ve své pracovně a vyndala zpod polštáře jeden starý obrázek.

„Doufám, že ještě žiješ Memphisi. Jinak ti to do smrti nezapomenu.“