Kapitola 8

Kapitola 8 – Vrchol ledovce

      Tábor si žil zatím svým poklidným životem. Vojáci hlídkovali, nadávali nad korbelem moštu v kantýně, roštovali zeleninu, čistili zbraně nebo se bavili s markytánkami. Za každou vojenskou výpravou jezdili i pojízdní prodavači, baviči a právě tyto potulné ženštiny. Měli jistotu zisku, vojáci měli kde vypustit páru a dalo by se říct, že všichni byli spokojeni. Na příštích pár dní nebyla ohlášena žádná bitva a to z několika důvodů. Solární Impérium mělo dostatek sil na to udržet obklíčení a mělo alespoň drobnou převahu, ale nemělo dostatek sil na poslední konečný útok. Proto všichni čekali, až přijedou jejich spojenci. Než ovšem dorazí, není třeba se příliš stresovat, protože u závěrečné bitvy bude stresu dost.

      Do tábora ale dochází i další poníci. Dobrodruzi, pozorovatelé i ti, co prostě nemají co ztratit. Strážní s nimi mají poměrně velké problémy a museli dokonce zvětšit hlídky. Ne každý totiž má platné doklady a povolení. Mezi nimi byl i jeden poněkud mladší cestovatel, který byl velice dlouho pryč. Je jisté, že tento poník má za sebou krušnou minulost, ne protože by vypadal nějak zle, ale to kvůli jeho očím. Vypadaly…divně.

„Vaše doklady.“

      Memphis téměř apaticky vytáhl svitek s pečetí a potvrzením. Stráže si ho přečetli a zdálo se jim to divné, ale nakonec ho pustili a věnovali se dalším žadatelům. Cestovatel šel do důstojnického stanu. Nešel za velitelem tábora ani za důležitými generály, ale za jedním svým známým. Důstojník nejprve nemohl uvěřit, kdo se to objevil, ale přijal ho.

„Neměl jsi sem chodit.“

„Myslel jsem, že budu užitečný. Hledáte přece jakékoliv dobrovolníky a moje schopnosti jsou řekněme neocenitelné.“

       Jeho přítel negativně zakýval hlavou. Bylo vidět, že je naštvaný. Ukázal kopytem směrem na bojiště.

„Tam jsou jedna z největších jatek, jaké jsem zatím kdy viděl. Dokonce větší než se píše v kdejakých kronikách. Co se dělo tam, z toho zbělávají hřívy hrůzou. Tady nejsou ulice Canterlotu, kde se můžeš schovat a kde jenom na chvíli použiješ svůj talent. Tam se to seká hlava nehlava. Bitvy trvají někdy i několik dní. Ne, na tohle nestačíš a stačit nebudeš. Je mi líto, ale nemohu tě přijmout.“

      Memphis si odfrkl.

„Jsem ještě velice dobrý zdravotník. Mohl bych být užitečný takhle.“

      Důstojník se zamyslel.

„No, možná. Zeptám se, ale nevidím to zrovna dvakrát růžově.“

„Neboj, budu vám prospěšný. O to se postarám.“

      Jeho přítel si pouze povzdychl a zmizel. Zamířil k veliteli tábora a modlil se k Celestii i Luně, aby se mu nic nestalo. O hodinu později se vrátil a byl zpocený a nervózní. Přišel za svým přítelem a řekl mu:

„Chce tě vidět velitel.“

      Memphis, který byl rozvalen na pohovce svého známého a požitkářsky polykal hrozny, řekl:

„Ať on přijde za mnou.“

      Důstojník odsekl.

„Chceš mě zabít? Jdi za ním, je-li ti tvůj a můj život milý.“

      S cestovatelem to ani nehlo.

„Udělám to, ale jen kvůli tobě.“

      Voják si oddechl, ale zeptal se:

„Co se ti stalo, že chceš tak hazardovat se životem?“

      Memphis vyplivl několik semínek a řekl:

„To ani nechtěj vědět.“

      Dorazili do stanu velitele tábora. Byl to mohutný červený jednorožec v krásné bílé uniformě a s černými vlasy. Nebýt uniformy, vypadal, jako kdyby přišel z pekla, což vzhledem k okolnostem nebylo zas tak od věci.

„Tak co teda chceš?“ zeptal se nervně Memphise.

„Chci se k vám přidat jako kvalifikovaný a zkušený zdravotník.“

      Velitel si ho měřil pronikavým pohledem.

„Nepatříte náhodou k Měsíčňanům, že ne?“

„To určitě ne. Byl jsem dlouho na cestách a mohu vás ujistit, že jsem zůstal věrný Celestii.“

      Hřebec něco zamrmlal, ale nakonec svolil. Dovolil Memphisovi, aby u nich byl jako zdravotník. Ještě pak pohrozil, že pokud se něco stane, tak skončí oba dva pod katovou sekerou, ale to spíš bylo jen takové pojištění, neboť si stále nebyl jistý, jestli náhodou cestovatel není špión.

„Tak, práci jste dostal tak vypadněte.“

      Spolu se svým přítelem důstojníkem se oba dva uklonili a zmizeli ze stanu. Memphis poděkoval svému příteli, který byl rád, že má vše z krku, a odešel se hlásit na ošetřovnu. Zdejší doktor byl spíše řezník, než opravdový doktor. Nebylo to, protože by byl zas až tak špatný lékař, ale té práce bylo prostě příliš. Novou pomoc uvítal s otevřenou náručí, hned Memphise poslal do práce. Měl zajišťovat lepší péči pro ty chudáky. Začal je léčit, ale hned na začátku mu bylo jasné, že nemůže dát dostatečnou péči všem i kdyby chtěl.

„Prosím, voduu,“ zaskučel jeden. Memphis odešel a přinesl naběračku čerstvé vody. Jeden voják mu ale nevědomky dal do cesty kopyto a on spadl a vodu rozlil. Rozčileně se vrátil s novou a dával tentokrát velký pozor. Sedl si k vojákovi, který o ní prosil a pomohl mu pít.

„Neplýtvejte vodou,“ řekla sestra.

„Prosím?“ zeptal se Memphis.

      Sestra se podívala na vojáka pečlivěji.

„Ten hřebec zemřel.“

     Memphis zamžoural očima a podíval se na hřebce. Sestra měla pravdu, ten voják před chvílí zemřel. Přestal lít vodu do mrtvého a vzal ho na ramena. Odnesl ho do márnice, která vypadala jako z nějakého hororu. Mrtvoly, krev a části těla byly všude. Memphis položil vojáka mezi ně a vrátil se zpátky. Je třeba, aby pomohl ještě těm, které může zachránit.

***

                V hlubokém lese se objevil drobný záblesk změny z Měňavce na poníka. Bluro na sebe vzal podobu běžného mladého hřebce, kterého lze najít skoro v každé zapadlé vesnici. Pomalu zamířil směrem k hradu Nové Lunární republiky a doufal, že se k nim může přidat.

                Příležitost se mu naskytla několik hodin po přeměně. Hlídka NLR byla přepadena jednotkami protější strany. V táboře je jeden z Blurových kolegů, taky Měňavec. Situace mu přesně hrála do karet. Vzal mrtvému poníkovi meč, a pomocí svých schopností, tedy ostrých reflexů a nabouchané korby, dokázal nepřátele včas eliminovat. Jednotky NLR mu byly vděčné za pomoc a když zjistili, že se k nim chce přidat, přijali ho mezi sebe.

***

„Tady budeš bydlet,“ řekl White Wind.

                Bluro mu kývl jako znamení díků a okamžitě se natáhl na postel. Chtěl si trochu zalenošit, koneckonců, nebylo třeba spěchat. Až se obě strany zmůžou natolik, že to bude výhodné, objeví se třetí strana, která vše dokončí. Ovšem, na to je ještě čas.

„Kde je tady kantýna?“ stihl se ještě zeptat, než pegas odešel.

„Třetí poschodí dole. Kdyžtak se poptej.“

„Díky.“

                Fakt díky, dodal si v duchu. Díky tobě a dalším naivkům splním svůj úkol levou zadní.