Kapitola 4

Kapitola 4 – Sekretářka

     Odhodil jsem už třetí špatně popsaný svitek a pokoušel se opět vytvořit dopis mým rodičům psaný mým úhledným ozdobným rukopisem. Seděl jsem na židli, měl čelo obvázané navlhčeným šátkem a celé tělo se ukrutně motalo. Nemohl jsem napsat ani jednu větu, která by se mi alespoň trochu líbila. Mé pokusy o dopis dnešní ráno vypadaly jako neúspěšně pomalovaná písanka malých hříbat ve škole.

     Domů do paláce jsem se vrátil až ráno. Chudší o mé měsíční kapesné, ale ani mi to nevadilo. Již dlouho jsem nepoznal nic tak nového jako je opojení alkoholem a společnost přitažlivé klisny. V noci jsem ještě nevěděl, že to bude mít takhle velké následky a rozhodně jsem netušil, že kvůli tomu budu muset po mnoha letech spořádaného života měnit svůj denní plán. Vzdal jsem čtvrtý pokus, motavě sebral rozházené papíry a hodil je do koše. Pak jsem si zavolal sekretářku mé tety, Princezny Celestie, a lehl si na gauč.

„Ach mylorde, vy teda vypadáte,“ okomentovala. „Hned vám přinesu heřmánkový čaj.“

     Snažil jsem se mluvit:

„Pojďte zpátky, prosím.“

     Trochu neochotně, ale nakonec poslechla.

„Tohle není nemoc, tohle je z pití.“

     Zajíkla se. Dala si kopyto přes pusu a bylo jí líto, co udělala.

„Hned vám přinesu oukropovou polévku. Ta bývá na tohle nejlepší.“

     Než jsem jí stihl zastavit, zmizela. Ach jo. Zůstal jsem tedy ležet a čekal jsem, co se bude dít dál. Snažil jsem se si užít to ticho kolem, cvrlikání ptáčků a tichý ruch města. Byl jsem v té nejvzdálenější věži Canterlotského paláce, takže sem doléhal jen vzdálený zvuk městského denního života.

     Trvalo deset minut než přišla. Miska plná polévky létala nad její hlavou, protože jí přidržovala magii a v puse měla lžičku. Posadila si mě jako nemohoucího nebo nějaké malé hříbě a začala mě krmit. Připadalo mi to trapné a v obličeji jsem se začal červenat.

„Je vám špatně, mylorde?“

     Zakýval jsem hlavou na strany.

„Ne, jen mi to přijde trochu trapné.“

     Usmála se.

„Doufám, že jsem vás neurazila,“ zeptala se opatrně.

     Teď jsem se usmál já, tedy jsem se o to alespoň pokusil.

„Nebojte se. Jen…No…řekněme, že…Slova se hledají těžko…Prostě nejsem zvyklý…mít vedle sebe ženskou…společnost,“ snažil jsem se ze sebe vysoukat alespoň nějaké vysvětlení.

     Opět se usmála

„Ale jinak to bohužel nejde,“ zkusila se omluvit.

„Já vím. Prostě jen, jak říkám, nejsem zvyklý.“

     Dále mi dávala lžičky polévky do tlamy a já je poslušně polykal. Začal jsem si jí prohlížet trochu víc. Měla nádhernou zrzavou hřívu, modré oči a stejnou bílou srst jako já. Také měla roztomilý výraz na tváři a ani její postava nebyla špatná. Tedy alespoň co jsem viděl. Byla zhruba stejně mladá jako já, ne-li mladší.

„Teda, pane mylorde, pokud nebudete otevírat pusu, tak to nesníte, ta polévka vystydne a já jí budu muset ohřívat znova.“

     Uvědomil jsem si, že drží před mým čumákem lžíci s polévkou a nechal si projet hlavou ještě jednou, co řekla. Chtěl jsem se jí omluvit, ale jakmile jsem otevřel pusu a řekl: „Oml…“ měl jsem v puse horkou polévku a zakuckal jsem se.

„Och, Celestie, já jsem nechtěla…“ začala se omlouvat.

     Zastavil jsem jí kopytem, dokašlal jsem a pak se zase uklidnil.

„Za to mohu já, neomlouvejte se.“

     Polévku jsem dojedl po několika minutách. Hřála mě na těle i na duši a hned mi bylo líp. Posunul jsem se na gauči a nabídl jí, ať si sedne taky. Ochotně to přijala a čekala, co se bude dít dál. Nějak jsem měl touhu si s ní povídat, tak jsem se jí zeptal na jméno, jak dlouho je sekretářkou a aby mi řekla něco o sobě.

„Já jsem Lillian. Pracuju pro Princeznu už několik měsíců a žiji v domě s babičkou. Rodiče jsou bohužel moc daleko.“

„Mrtví?“ řekl jsem první věc, která mě napadla.

„Och, to doufám, že ne. Otec pracuje na stavbě železnice a matka také. Je málo hřebců, takže zaměstnávají i klisny.“

     Dal jsem si kopyto před pusu.

„Nechtěl jsem…“

     Podívala se očima dolů a byla trochu smutná.

„To nic, to se stává.“

     Proč jen musím být takový blb.

„Musejí být hrdí, že mají tak šikovnou dceru,“ řekl jsem okamžitě. Zafungovalo to. Usmála se. Podařilo se mi, aby se usmála. Mým slovům, nejen mému přitroublému chování.

„To je od vás milé.“

„Co kdybychom si tykali?“ nabídl jsem jí.

     Začervenala se.

„Dobře.“

     Nesměle mi nabídla kopyto. Dokonce se mi ani nekoukala přímo do očí, ale spíš po mně jen tak stydlivě pokukovala.

„Jen málo poníků bude mít možnost, zažít něco, co teď udělám.“

     Přestala se usmívat a měla spíše neutrální výraz. Také jí krk trochu povyrostl, jak se trochu napřímila. Sundal jsem si rukavice, nejprve jednu a pak i druhou. Mám je na sobě téměř vždy. Pouze ve spánku a při neočekávaných příležitostech si je někdy sundám. Dotkl jsem se jejího kopyta mým. Pak jsme oba najednou zvedli i to druhé a dotkli se. Chvíli trvalo, než nám to došlo. Dívali jsme se na sebe, do svých očí, do svých duší a bylo nám jasné, že pokud na světě existuje nějaká spřízněná duše, je to ten druhý. Pomalu jsme se blížili k sobě svými obličeji.

„Lillian!“ vyjekla jedna starší klisna u dveří. Oba dva jsme se otočili a zjistili, co se děje. Stála tam nějaká klisna, která se zdála být Lillian velice podobná. Patrně její matka. Vedle stála Princezna Celestie, která vše sledovala nejprve s trochu vyděšeným výrazem, ale pak se na nás usmála. Lilliina matka přiběhla k nám a odstrčila svojí dceru, pak mě začala oprašovat a prosila mě o prominutí, jakoby její dcera udělala bůhví jakou pohanu. Dotkla se mých obnažených kopyt, což mě namíchlo a odtrhl jsem je od ní. Brala si to jako vynadání a okamžitě se obořila na svou dceru.

„Jak jen můžeš, pán je Lord a ty jsi jen dcera sekretářky.“

     Jakže? Ona není tou sekretářkou, ale její dcera? Ona mi lhala? Bylo to první, co mi projelo hlavou.

„Tvoji rodiče nepracují na železnici?“

     Dívala se na mě, na Celestii a na svou matku, která měla velice naštvaný obličej. Pak vydechla a začala plakat. Kopyty si ukryla obličej a mluvila.

„Já…já jen chtěla. Chtěla jsem vám pomoci. Náhodou jsem vás viděla jak jste dnes ráno přišel a jak vám bylo zle. Hned jsem poznala, že jste to v hostinci trochu přepískl a také jsem věděla, že oukropová polévka vám uleví a pomůže a… a…“

„Vy jste mě sledovala a zneužila! Třásl jsem si s vámi obnaženým kopytem jako s někým blízkým a přitom je to jenom mladá husa, co si chtěla vystřelit z nějakého potrhlého šlechtice.“

„To není…to není…pravda!“ vyjekla a utekla se slzami pryč. Její matka se mi ještě jednou omluvila, ale poslal jsem jí pryč. Přešel jsem ke svému stolu a praštil jsem do něj.

„Jak si vůbec může nějaký poník něco takového dovolit!“ huboval jsem.

     Uslyšel jsem kopyta na koberci a hrobové ticho. Přestal jsem mluvit a otočil se. Stála tam teta Celestie. Neměla zrovna přívětivý výraz. Sklonila se ke mně, takže její oči byly zhruba pět centimetrů od mých.

„Nějaký poník? Nějaký PONÍK!!! Ty se tady naparuješ, jak kdybys byl někdo!! Ty jsi šlechtic! To ale neznamená, že se na mém zámku, kde jsi pouhý host, budeš chovat zle k mému personálu a k poníkům, které mám ráda!!! Jenom protože jsem tvoje teta, neznamená, že se budeš chovat takhle ošklivě!!“ křičela na mě. Ona opravdu křičela. Ještě chvíli dýchala, pak se odmlčela a nahodila rezervovaný opovrhující výraz.

„Jsi můj kmotřenec a šlechtic. Musíš se chovat reprezentativně a hlavně tak jako já. Slušně, vesele a hezky. Ne jako nějaký buran někde z doků,“ otočila se a odešla. Sedl jsem si. Za celý svůj krátký život jsem nezažil, že by Celestia na někoho křičela. Nikdy. Muselo to být opravdu zlé. Lehl jsem si na gauč a byl stále ochromený tím, co se stalo před chvílí. Nakonec jsem si uvědomil, že mi je i líto, co jsem udělal Lillian. A nebude to tetiččiným kázáním.

***

     Kapitán Strong Hoof ponořil hlavu do vědra s vodou a osvěžil se. Jako každé ráno po zábavě ho pronásledovala kocovina, ale on se naučil proti ní účinně bojovat. Jakmile se osvěžil, utřel si hlavu ručníkem a porozhlédl se po své lodi. Vše se zdá být v pořádku a čisté jako na přehlídku. Můstek, který byl vpředu, je zasklený, jinak byla Aurora stejná jako každá jiná vzducholoď. Dokonce měla i dva létající čluny a také měla celkem slušnou výzbroj v podobě několika gatlingů. Strong uslyšel, jak se otevřely dveře a z podpalubí vyšla nejprve Helm a pak Screw. Navigátorka zamířila nahoru na můstek, kdežto Screw uviděl Stronga a šel k němu. Ještě před rozloučením nezapomněl Helm plácnout po zadku. Ona jen trochu jíkla a nadskočila. Pak se na něj koukla a uchichtla se. Screw přišel spokojeně k Strongovi, klepli si kopytem a pak si ponořil hlavu do vědra s vodou. Strong zatím pozoroval Helm, která vyšla na můstek a zasalutovala mu. On jí odpověděl stejně. Screw vytáhl hlavu z vědra a nechal vytéct trochu vody ven na palubu.

„Dobré ráno, Strongu.“

„Dobré, dobré,“ odpověděl mu. „Evidentně ses nenudil,“ řekl mu a poukázal na Helm.

     Screw se lišácky usmál. Se Strong Hoofem se přátelil již několik let a zhruba stejně dlouhou dobu pod ním slouží. Strong pomlčel o jeho temné minulosti u soudu a na oplátku mu je Screw nadosmrti vděčný.

„Však ty také ne, předpokládám.“

„To si piš, že ne. Máme novou práci, poznal jsem nového pohlavára a trochu jsem mu protáhl kopyta.“

     Screw začal být zvědavý.

„No to se podívejme. Vydrž prosím tě jo?“ Screw se otočil a zamával na Helm. Ta je stále pozorovala a když viděla, že na ní její milý mává, udivila se, co se to děje. Screw jí naznačil kopytem, ať přijde k nim na palubu. Helm na chvíli zmizela a po pár sekundách se objevila u nich.

„Copak?“

„Strong dává úkoly, tak si to pojď taky poslechnout.“

     Helm nasadila překvapený výraz.

„To se podívejme, takže naší lodičce protáhneme křidélka?“

„Dokonce víc než myslíš,“ řekl kapitán.

     Screw se nenechal odbít.

„Nejdřív nám prozraď smutný osud nebohého šlechtice,“ řekl.

„Prostě jsem ho ožral, co bych ti o tom měl říct. Vzal jsem ho k Jindy Jamesovi.“

     Screw zaklepal kopytem o podlahu.

„No, tak je to jasný. Kam tedy poletíme?“

„Šest měsíců budeme plánovat, nakládat, vykládat, opravovat a zapisovat tady v přístavu a pak poletíme do Cervidasu.“

„Do Cervidasu?“ vyjekla Helm.

     Strong si dal kopyto před tlamu.

„Pšššt. Je to přísně tajný. Velí nám právě ten šlechtic, kterého jsem si včera trochu propral. Není to špatný poník, ale nebude s ním lehké pořízení. Tedy alespoň zezačátku. Jo a mimochodem, Screwe, je to syn šlechtice, který tolik stál o to, abys visel.“

Screwovi spadl úsměv ze tváře.

„Val Hallen?“ ujistil se polohlasem.

„Ano ten.“

     Screw se zamračil.

„Co s tím tedy uděláme?“ zeptal se.

„No,“ řekl Strong omluvně. „To právě nevím.“