Kapitola 20

Kapitola 20 – Nečekaná návštěva

     Probudil jsem se v paláci. Byl jsem docela v pořádku a ani mě nebolela hlava. Cítil jsem na sobě stopu magie, ale byla to stopa pozitivní. Možná proto jsem se cítil fit. Ta stopa se mi zdála nějaká povědomá. Jsem si jist, že už jsem její účinky na sobě někdy pocítil, ale ať jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem na to přijít. Vstal jsem, oblékl se do čistého a vyrazil ven. Když jsem procházel kolem pokoje tety Celestie, dveře byly zavřené a z poza nich se ozýval nějaký rozhovor. Jen tak z legrace jsem chvíli naslouchal. Jakmile jsem si uvědomil, kdo tam mluví, paralyzovalo mě to a to velice silně.

„Mami?“ zašeptal jsem si pro sebe. Upravil jsem se a zaklepal. Pak jsem vstoupil dovnitř. Na pohovce seděla moje matka a otec a naproti nim byla Princezna Celestie.

„Dobré dopoledne.“

„Je šest večer,“ odsekl můj otec.

      Podíval jsem se na velké hodiny u zdi a byla to pravda.

„Omlouvám se.“

„Máš za co,“ řekl a zaujal svůj útočný postoj. Něco se bude dít. Než začal mluvit, pozdravila mě Celestie a moje matka.

„Pokud vím, měl jsi zde studovat, najít si zaměstnání a postavit se na vlastní nohy.“

      Hodlal jsem se bránit, ale Princezna mi tajným gestem naznačila, abych byl v klidu. Můj otec vstal a předhodil mi před nohy svitek.

„Co to je?“ zeptal jsem se.

„Číst snad umíš ne?“ odsekl.

      Sehnul jsem se, vzal svitek a začal číst.

„Čti nahlas,“ žádal a vrátil se na pohovku.

„Drahý, to snad nebude…“ ozvala se moje matka.

„Čti…nahlas!“ řekl zvýšeným hlasem.

      Nadechl jsem se a začal číst.

„Vážená Princezno Celestie, je mi velice nepříjemné vám oznámit, že váš svěřenec Lord Frolda val Hallen dnes přišel o panictví v nevěstinci Jindyho Jamese. Vše se událo pod dohledem kapitána Strong Hoofa, se kterým Lord velice blízce spolupracuje. Přikládám fotografii jako důkaz mého tvrzení. Anonym.“

      Tak to jsou pro mě teda novinky.

„Co k tomu řekneš?“     

      Otřel jsem si čelo.

„Byl jsem opilý a nic si nepamatuju.“

      Otec se zamračil. Než ale stihl cokoliv říct, zvedla se Celestie, která mě odvedla ven na chodbu. Nebyla na mě naštvaná, ale byla velice znepokojená.

„Bohužel nevím, co jsi tam dělal, protože jsem musela hlídat hasiče při hašení požáru v jednom skladišti. Zapřísahám tě, musíš zjistit, co se stalo. Nemohu to urovnat bez důkazů.“

      Přikývl jsem a chtěl odejít, ale ještě mě zastavila.

„A běž za Lillian, ten dopis měl jednu kopii.“

      Běžel jsem rychleji, než ten nejrychlejší atlet.  U domu Lillian jsem byl za chvíli. Bez klepání a jakýchkoliv formalit jsem otevřel a vyběhl nahoru do pokoje, kde jsem tušil, že bude. Byla tam, stála u okna a dívala se na palác. Pod ní ležel dopis, který měl rozlomenou pečeť. V duchu jsem zaklel.

„Lillian?“

     Otočila se na mě opravdu rychle a její výraz v obličeji nevypovídal o klidné a rozumné domluvě.

„Počkej, já za nic nemůžu. Já to opravdu…“

     Přišla ke mně a vlepila mi facku.

„Já…“

      Vlepila mi druhou. Utekl jsem od ní a ještě schytal zásah květináčem. Moje záda těžce zabolela. Tohle jsem teda opravdu nečekal. Rozběhl jsem rovnou k Jindy Jamesovi. Když mě viděl, byl nejprve v dobré náladě.

„Co ti mám nalít?“

„Nic, kde je Scarlet Joan?“ zeptal jsem se udýchaně.

      Úsměv z tváře mu zmizel.

„Tady není, je doma.“

      Pořád jsem byl v hektickém tempu, ještě jsem trochu sípavě dýchal, ale pak jsem se zeptal.

„A kde bydlí?“

„To ti nemohu říct, já takové hle informace nedávám.“

      Zakroutil jsem hlavou.

„Mám úřadům nahlásit, že dáváš do tvého pití magii?“

      Zamyslel se.

„Bydlí v podnájmu u madame Doyle. Chudinská čtvrť. Tam se musíš poptat. Jo a nepráskni mě, jinak to můžu zabalit.“

     Běžel jsem do chudinské čtvrti a poptal se po madame Doyle skupiny tří hříbat, která si hrála s míčem. Nechtěli se se mnou bavit. Měl jsem v kapse jednu menší minci a nabídl jim, že za tohle si můžou koupit celý zmrzlinový pohár. To už je zajímalo víc. Jedno hříbě mi ukázalo cestu a všichni zírali na tu minci. Nakonec jsem dal každému jednu a běžel k domu madame. Hříbata zamířila do cukrárny. Zaklepal jsem na dveře a počkal, než mi trochu starší bytná otevřela. Chvíli na mě zírala a pak se zeptala, čím může posloužit.

„Hledám Scarlet Joan.“

„Koho?“

„Dívku od Jindyho Jamese.“

     Zamyslela se.

„Jedna tu je.“

     Chtěl jsem jít dál, ale nepustila mě. Nahmatal jsem další minci a předal jí nové majitelce.

„Druhé patro, dveře vlevo.“

     Bez děkování jsem doklusal na řečené místo a zaklepal jsem na dveře. Otevřela mi klisna, která už měla svá nejlepší léta za sebou. Pamatuji si jí. Ten obličej už jsem jednou viděl a mám dojem, že právě u Jindyho Jamese.

„Hledám Scarlet Joan.“

     Klisna se na mě usmála.

„Obávám se, že jdete pozdě mladíku. Joan dneska ráno odjela vlakem pryč.“

„Nevíte prosím kam?“

     Negativně zakývala hlavou.

„Bohužel.“

      Opět jsem jí nabídl minci.

„Je mi líto, ale já opravdu nevím.“

      Přidal jsem další minci. Bylo vidět, že něco ví, ale asi měla přísahu nebo tak něco. Nakonec se teda podvolila a řekla:

„Manehattan.“

      Všiml jsem si, že v jednom pokoji je kolébka s malým dítětem. Chtěla mi už zavřít, ale zastavil jsem jí. Dal jsem jí všechny mé zbylé peníze.

„Děkuji, zachránila jste mě.“

      Než si uvědomila, kolik to je a že není moc správné si to vzít, tak už jsem byl venku na ulici. Přiběhl jsem do paláce. Vzal jsem si další peníze, nějaké věci jako kord, zdobenou pochvu a některé doklady a rozeběhl se zase pryč. Zastavila mě princezna Celestie.

„Kam běžíš?“

„Manehattan.“

      Utekl jsem dřív, než stihla cokoliv namítnout, ale neutekl jsem daleko. Přeletěla mě a zastavila před východem.

„Ne tak rychle. Co budeš dělat?“

„Musím najít tu klisnu, se kterou jsem byl včera večer, dneska ráno odjela do Manehattenu a já mám dojem, že neodjela jen tak.“

      Celestii se to nelíbilo. Pokud mi ale chce nějak pomoct, musí mě nechat jít. Uvolnila mi cestu a já zamířil na Auroru. Strong Hoof právě pil kávu.

„Á, jsem rád, že tě vidí. Jak ses včera…“ než to stihl doříct, chytil jsem ho za uniformu oběma kopyty.

      Vše jsem mu vysvětlil a pak jsem mu řekl:

„Jedeš se mnou. Vem si věci a jdeme.“

      Odběhl do své kajuty. Ještě jsem si popovídal s Helm Wane, která byla u kormidla a pozorovala nás.

„Nikomu o tom ani slovo ano?“

„Máš slovo důstojníka.“

      Strong Hoof přiběhl a sdělil mi, že je připraven. Rozeběhli jsme se na nádraží. Lístek jsme koupili hned, ale na vlak jsme museli čekat skoro půl hodiny. Mezitím jsem zmatenému kapitánovi sdělil další drobnosti. Zeptal jsem se ho i na Scarlet Jessi.

„Být jakože sestry,“ na slově sestry udělal důraz „je náplní jejich práce. Ve skutečnosti nejsou vůbec sourozenci.“

       Zapřemýšlel jsem.

„Měl jsi je někdy obě najednou?“

      Styděl se, ale nakonec odpověděl.

„Ano, měl.“

      Praštil jsem se kopytem do čela. Ach, do čeho jsem se to dostal. Než přijel vlak, tak jsme nepromluvili. Až ve vlaku jsme si opět promluvili.

„Jak jí najdeme?“ zeptal se.

„Zkusím se zeptat na policii, ať po ní vyhlásí pátrání a prolezeme některé chudinské čtvrti.“

      Strong Hoof se zamyslel.

„Nemyslím si, že je dobré volat policii. Nechal bych to jen na nás.“

      Pokrčil jsem rameny.

„Abych ti řekl pravdu, vůbec nevím. Prostě jsem jen běžel a hledal a jediné, co jsem se dozvěděl, byl Manehattan,“ řekl jsem a byl z toho docela špatný. „Slibuji na svůj titul, že bude rozlučka před začátkem expedice, tak nebudu chlastat.“

     Uvidím, jak dlouho mi to vydrží. Raději jsem se zadíval ven. Cestovali jsme poměrně malebnou krajinou. Všude byly vesničky plné spokojených poníků a na nebi pluly mraky, vzducholodě a pegasové. Začal jsem přemýšlet o své minulosti a o tom, co dělám. Také jsem si připadal strašně prázdný. Celý život sním o pravé a věčné lásce a v měsících, kdy ji mohu naplnit, to takhle zkazím.