Kapitola 15

Kapitola 15 – Otázky a stopy

      Kapitán Strong Hoof s navigátorkou Helm Wane navštívili svého bývalého kolegu a přítele Screwa Hammerheada ve věznici. Screw i Helm se k sobě okamžitě přitiskli i přesto, že je oddělovala mříž.

Strong Hoof počkal, až se trochu oba utěší a pak začal mluvit.

„Screwe, existuje jen jedna možnost jak ti pomoci. Řekni mi jména všech pirátských gryfů, které znáš a kteří jsou ještě naživu. Teprve až najdeme jiného viníka tak tě mohou propustit.“

      Screw byl pořád u Helm, pak jen bokem odpověděl.

„To mne dřív pověsí, než něco řeknu. Nejsem práskač.“

      Kapitán negativně zakýval hlavou.

„Screwe, oni tě věšet nebudou. Zůstaneš tu tak dlouho, dokud nenajdou lepší důkazy nebo dokud neseženeme jiného viníka. Přece mi neříkej, že jsi to udělal ty.“

„Neudělal,“ řekl.

„Tak vidíš. Přece nechceš, aby tě pár ptačích mozků přechytračilo. To jim nemůžeš dovolit.“

      Mechanik se zamyslel.

„Nech mne tu s Helm chvíli o samotě. Hodinu. Pak přijď.“

      Strong vylezl ven z věznice. Kdyby kouřil, určitě by si teď zapálil, ale protože je hrdý nekuřák tak jen přešlapoval na místě, stál opřený o patník a sledoval okolí. Čekal. U městského centra viděl velký orloj, který mu alespoň říkal čas. Nakonec se rozhodl, že se alespoň trochu projde. Bloumal bez cíle a snažil se najít nějaké rozptýlení na tu jednu hodinu. Na ulici si všiml něčeho podezřelého. Dva gryfové si povídali na rohu a vypadali docela zvláštně. Nezdálo se, že by zapadali do zdejšího okolí.

      Vydal se je sledovat.  Bohužel pro něj se rozdělili. Sledoval tedy jednoho. Většinou se skryl v davu, ale když šli klikatými uličkami, schovával se ve stínech a výklencích. Gryf ale po hodině kličkování městem zalezl do ne příliš přívětivé čtvrti. Strong měl na sobě pořád uniformu a dokonce měl na rameni hrdý znak lodě Aurora. Vstup sem by pro něj znamenal jistou smrt. Rozhodl se tedy vrátit zpět. Po několika minutách našel i toho druhého gryfa. Stál u květináče s kytkami. Podezřele se rozhlédl po okolí. Strong se okamžitě schoval do stínu a přitiskl se k pískovcovým cihlám. Gryf tam něco položil a pak zmizel pryč. Doslova odběhl. Kapitán chvíli počkal a pak se pomalu připlížil ke květináči. Nadzvedl ho a uviděl, že je pod ním skrytý papírek. Vzal ho, podíval se na něj a přečetl si jedinou větu, která na něm byla napsaná.

„Jsi v pasti.“    

     Prudce se otočil. Stál za ním ten gryf a praštil ho pažbou pistole. Kapitán omdlel a padl na dlážděnou cestu.

***

     Lillian prošla přes hlídku u bran paláce a vstoupila dovnitř. V paláci se orientovala dobře, takže nebyl problém najít pokoj, kam měla namířeno. Zaklepala na dveře, a když jí byl povolen vstup, tak vešla dovnitř. Uklonila se. Bylo jí pokynuto, aby vstala. Klisna měla štěstí, v pokoji byly obě Princezny, a tudíž nemusela chodit za každou zvlášť.

„Milé princezny, dovolte mi prosím, abych si s vámi mohla promluvit o trochu osobních věcech.“

      Nestává se často, aby běžná klisna přišla za Princeznami s osobní záležitostí. Princezna Celestie, ale Lillian něco dlužila a navíc zaměstnávala její matku, takže k ní přece jen měla trochu bližší vztah než k těm ostatním. Princezny souhlasily a Lillian začala mluvit.

„Milé princezny, normálně bych za vámi nechodila, ale neznám nikoho, kdo by mi mohl pomoci lépe než vy. Jde mi o lorda Froldu. Mám dojem, že jsem se do něj zamilovala, ale … no… je těžké o tom mluvit …. Chtěla bych si být jistá, že miluje i on mne, ale mám dojem…, že on o mne nestojí,“ klisna měla slzy na krajíčku. Netrvalo dlouho a rozplakala se úplně, ale snažila se to zadržet. Nehodí se, aby tady plakala před princeznami. Princezny se na sebe podívaly. Celestie přišla ke klisně a objala jí křídly. Klekli si spolu a vládkyně jí utěšila. Luna zatím sledovala město a bylo vidět, že přemýšlela.

„Šššš, mé dítě. Neboj. Vše bude v pořádku, uvidíš.“

      Lillian se uklidnila. Přestala plakat a ještě si kopýtkem utřela čumáček.

„Omlouvám se.“

„To je v pořádku,“ řekla Celestie a usmála se. Slovo pak převzala Luna. Přišla k nim, také si klekla a začala mluvit.

„Děvče, ty jsi strašně hodná. Zasloužíš si někoho, kdo tě bude mít rád, ať už bude bohatý nebo ne.  Jak jistě víš, já umím navštěvovat poníky v jejich snech a viděla jsem jak tvé tak i lorda. Od chvíle, co jste se prvně setkali, patříte k sobě.“

      Klisna byla překvapená, ale potěšená.

„Opravdu?“

„Lillian. Viděla jsem vás, jak si povídáte v termálním bazénu tady dole pod palácem před několika týdny. Pamatuješ si na dohodu, kterou jste si dali?“

„O těch šesti částech náramku a šesti úplňcích?“ zeptala se opatrně.

„Ano. Bezpochyby si pamatuješ, že jste to ztvrdili jistou akcí.“

      Lillian ve tváři zčervenala.

„Políbili jsme se.“

      Luna přikývla. Celestie si opřela hlavu klisničky o svůj labutí krk jako ta nejpečlivější matka v celé Equestrii a začala jí mateřsky hladit po hřívě. Děvče se uklidnilo a připadalo si v bezpečí. Luna se chvíli odmlčela a počkala, až bude opět vhodná chvíle. Pak začala mluvit.

„Pro lorda nejsou polibky jen tak něco běžného. Popravdě, ty jsi byla první, kterou miloval a políbil.“

„On mne tedy, doopravdy miluje?“

       Celestie to dopověděla za Lunu.

„Ano děvče. Jsem si jistá, že tě miluje víc než kohokoliv jiného. Znám ho už dost dlouho na to, abych si tím mohla být jistá. Hlavu vzhůru. Stačí, když mu budeš věrná a na oplátku on bude věrný tobě. A to v jakékoliv situaci.“

      Lillian se ještě trochu vyplakala do Celestiina boku, ale poté už byla uklidněná. Mrzelo jí, že jí takhle přepadly emoce, ale prostě to byla situace, kdy city musely ven. Také si mohla být jistá, že Celestie ani Luna její tajemství neprozradí. Opustila palác a vrátila se domů. Dalo by se říci, že byla spokojená a Princeznám nadosmrti vděčná.

***

      Lierén se již dlouho ochomýtala v trochu zapadlejší čtvrti. Většinou spala za komíny na střechách a k jídlu si vždy přes den něco ukradla. Už jí ale nebavilo takhle živořit. Cítila se sice trochu víc v bezpečí a ve svém živlu, ale chtěla nabrat trochu přínosnější směr. Dnes si trochu přispala. Když se probudila na jedné střeše, bylo už skoro poledne. Chtěla slézt z okapu, ale uslyšela jeden moc dobře známý zvuk. Ránu něčím kovovým. Podívala se, o co se jedná, a když viděla, že nějaký gryf právě udeřil pažbou pistole nějakého důstojníka a ten důstojník padl na zem, ucítila, že se tady děje něco podivného a bude lepší, když se schová. Gryf pak zapískal na své kumpány a ti přišli i s velkým pytlem. Nandali do něj důstojníka a neopomněli si trochu kopnout.

„Nehrajte si s ním a hejbněte kostrou,“ křikl pak jejich velitel, ten gryf.

„Gaspere. Nechápu, proč ho prostě na místě neodprásknem. Nový velitel by se pak dal podplatit.“

      Gryf ho praštil pařátem přes obličej. Poník přišel o oko a zaskučel.

„Uděláš to, jak řeknu já, nebo se proletíš ze srázu.“

      Už nikdo neprotestoval. Vzali pytel na záda a jeden podepřel svého poloslepého kolegu. Gasper se ještě rozhlédl kolem a pak šel za nimi. Lierén je sledovala. Tiše jako myš skákala po střechách a následovala je do přistěhovalecké čtvrti. Cihlové domy nahradilo hrázděné zdivo a slumy. To Lierén podstatně ztížilo její práci, ale na tohle byla cvičená. Nakonec viděla, jak ho vzali do nějaké hospody. Nebo to alespoň jako hospoda vypadalo, protože to mělo vývěsní štít. Kdo ví, co se skrývá v útrobách této stavby. Ačkoliv byla Lierén hodně zvědavá uviděla, že se k nim blíží ještě někdo. Zaostřila svým zdravým okem a všimla si dvou postav. Hřebec a klisna. Jedna měla mechanická křídla a druhý měl jasně pirátské oblečení a vzhled.

„Ti sem nepatří,“ okamžitě prolétlo lovkyni hlavou.

„Co tu jen chtějí?“ zašeptala si pro sebe.