Kapitola 13

Kapitola 13 – Posádka doplněna

     Spokojeně jsem se díval, jak mechanické jeřáby opatrně nakládají zásoby munice a noví členové posádky je sledují. Bylo tu několik hřebců a také klisen, všichni důkladně prověřeni a potvrzeni samotnou Princeznou Celestií. Byl tu zbrojmistr, skladník, pomocník navigátora, několik vojáků a kapitánův sekretář. Já jsem svého okamžitě odmítl. Princezna Celestie a dokonce i Princezna Luna trvali na tom, že musím mít sekretáře nebo sekretářku. Okamžitě jsem byl proti. Skoro dva měsíce se snažím tady se všemi spřátelit a nehodlám tu teď najednou všechno pohřbít nějakými výhodami.  

     Trochu jsem sebou nervózně cukl, když jsem viděl, že sebou jeřáb trochu poskočil a bedna také. Když jsem ale viděl, že je vše v pořádku a nakonec se nic špatného nestalo, spokojeně jsem se usmál. Přišel jsem za ostatními a pogratuloval jim k dobré práci. Jsou to už dva týdny mého setkání s tím gryfem a za tu dobu se zatím nic podivného nestalo.

„Když tak koukám na tu parádu, hned mám chuť si zastřílet,“ řekl zbrojmistr. Měl u sebe otevřenou jednu testovací krabici a v ní byla puška. Dobrá puška. Dokonce měla i drážkovanou hlaveň. Myšlenky o střelbě jsem se chytil. Zeptal jsem se ho, jak hodnotí zbrojní arzenál Aurory a její zásoby střeliva. Upozornil mne, že zásoby střeliva je třeba často prověřovat, neboť někdy může jít o zmetky. Jsem si jist, že tento poník ví o střelbě první poslední, neboť se svému oboru věnuje už velice dlouho a má pro něj i ten vnitřní zápal.

„Myslíte, že zásoby Aurory nejsou prověřené pečlivě?“

     Negativně zakýval hlavou. Když to všechno hodnotil, prohrabával si kopytem svůj knír.

„Nemyslím. Dovolil jsem si se na její zásoby podívat a jsem si jist, že zbrojmistr se o ně velice dobře staral,“ řekl a pak jsem ho přerušil.

„Zbrojmistr na Auroře před vámi nebyl. O vše se staral mechanik.“

     Zbrojmistr se zamyslel. Sklonil oči a dumal.

„Aha. No, každopádně nad jeho prací můžu leda sklonit klobouk. Udělal jí opravdu důkladně. Také jsem si všiml, že některé věci zajímavě upravil. Obzvlášť ten koncept pušky s dalekohledem mne zajímá.“

„Vraťme se k původní myšlence. Myslíte si, že by naše nové zásoby munice a zbraní nebyly dostatečně kvalitní?“

„Mylorde, já tuhle práci dělám již pětadvacet let. Za celou tu dobu jsem nezažil, že by všechna výzbroj byla vždy ve stoprocentní požadované kvalitě. Od toho tu jsem já a mé povolání abych vše zkontroloval a zajistil.  Nabídl jsem se, že rád tyto nové kousky zastřílím. Pokud vaše lordstvo proti tomu nic nemá, chopil bych se toho hned.“

      Usmál jsem se.

„Líbí se mi váš přístup a zápal,“ řekl jsem. Zbrojmistr se usmál.

„Jsem rád, že existuje někdo, kdo ocení moji práci a snahu.“

„Pokud by vám to nevadilo, rád bych se k vám přidal. Trochu si zastřílet a naučit se něco nového o palných zbraních. Jsem si jist, že vy mne naučíte mnoho.“

      Potěšilo ho to. Každého potěší, pokud může předvést své znalosti.

„Budu jen rád. Vezmeme si výběr. Nějaké staromódnější prachové, pak jednoranné nábojnicové. Vezmu také experimentální střelivo vašeho mechanika. Rád bych se podíval, jak vypadá v akci.“

      Pokrčím rameny a naznačím kopyty, že výběr bude čistě na něm. Pouze jsem ho následoval a vzal věci, které jsou potřeba. Naložili jsme je na vozík a odjeli jsme na střelnici kousek za městem. Rozestavěli jsme si vše potřebné a začali jsme. Každý jsme z pušky vypálili několik ran. Jako první jsme stříleli z prachových pušek. Jsou to zastaralé hračky, ale zase se do ní dají lépe sehnat náboje. Stačí ledek, síra, dřevěné uhlí a kule. Na nábojnici potřebujete kordit a samozřejmě železo a to v divočině seženete těžko. Ne, že by se kule dali běžně utrhnout na stromě, ale stejně je ten rozdíl patrný. Naučil mne rychle a efektivně nabíjet. Rovnou jsem si s ním domluvil i lekce střelby. Umím střílet a docela i dobře, ale naučit se něco od odborníka může být velice užitečné.

„Zatněte pažbu do ramene pořádně mylorde, pak kopytem pomalu zatlačujte spoušť a buďte připraven, že puška vystřelí třeba až za hodinu. Po celou tu dobu musíte být připravený a čekat střelu.“

       Puška vystřelila a zničila pokusný terč. Tím byla malá keramická kulička na stojánku asi dvacet metrů vzdálená. Zbrojmistr mi uznale pogratuloval. Stříleli jsme pak ještě dál, ale ne vždy jsem se trefil. Pak jsme přešli na nábojnicové. S těmi se mi střílelo líp a hlavně nebyl z nich tak hrozný dým jako z prachových pušek. Bylo to opět něco jiného. Jakmile jsem dostřílel, nabyl jsem pušku, ale nenatáhl jsem závěr, takže nemohla puška střílet a také jsem jí položil tak, aby hlaveň mířila jinam, než tam kam půjdeme. Šli jsme zkontrolovat terč. Tentokrát jsme stříleli na papírové, takže jsme chtěli vědět výsledek. Zkoumavě jsem si ho prohlížel, ale pak něco zablesklo v trávě. Podíval jsem se.  Byl tam nějaký odštěpek a leskl se. Docela mne to zajímalo, tak jsem se sklonil s tím, že to seberu. Puška, kterou jsem zpola nabil a která mířila vedle, najednou magicky mířila na má záda a nevypadala nepřipravená, tak jak jsem jí tam nechal. Okamžitě jsem padl na zem, ale sotva se mi podlomila kopyta a já se snížil, puška vystřelila a lízla mi kus krku. Kulka odsekla kůži a objevila se i trocha krve.

Svalil jsem se na zem a proklínal všechny. Zbrojmistr ke mně okamžitě skočil a zjišťoval rozsah zranění. Také vzal malý bílý kapesník a přitiskl mi to k ráně. Protože byl jednorožec a jeho specialita byly zbraně, zabránil pušce v další střelbě tím, že jí vnitřně vypojil pružinu, ale byla to jen formalita, protože zbraň už neměla náboje.

„Jste v pořádku mylorde?“ zeptal se s obavami.

      Kopytem jsem si tiskl kapesník. Krev ještě trochu tekla, ale opravdu to bylo spíše povrchové zranění. Trefit se o několik centimetrů níž, mám po páteři a byl bych nadosmrti nemohoucí. Někdo to dobře vymyslel. Po chvíli mi bylo líp. Pálilo to sice pořád jako čert, ale když jsem si jako malý jednou zlomil kost na kopytu, bylo to horší. Chvíli jsem ležel, zatímco zbrojmistr zkontroloval zbraň.

„Je to jasné mylorde, někdo jí magicky zaklel.“

„Kletba je blbost.“

      Negativně zakýval hlavou.

„Vy mne nechápete. Myslím to tak, že jí někdo magicky ustrojil na to, aby vás střelila do páteře. Stalo se to před chvílí, patrně když jsme odešli k terči. Měli jsme tu celou dobu nějakého pozorovatele.“

„Jste si jistý?“

„Mylorde. Zbraním rozumím víc než čemukoliv jinému. Poznám, když se v nich někdo hrabe.“

      Ještě jednou jí prozkoumal svým rohem a pak musel potvrdit své předchozí tvrzení.

„Odejdeme zpět do Canterlotu. Já do nemocnice, vy na Auroru. Nikdo nesmí opustit loď. Rozumíte?“

„Doprovodím vás do nemocnice. Mohli by si na vás počkat.“

„Půjdete rovnou na Auroru, nemocnice je kousek při cestě. Já se o sebe postarám.“

      Nemohl dál protestovat, nemělo by to cenu. Udělali jsme, jak jsem rozkázal. Neochotně mě nechal na jedné z hlavních ulic Canterlotu a já zamířil do nemocnice i se skrytým obvazem na krku. Nemohl jsem se ale zbavit dojmu, že je stále nějaké nebezpečí na blízku. Otočil jsem se a pak jsem ho opět zahlédl. Byl tam ten gryf. Ten, co mne sledoval před dvěma týdny. Opět jsem zamířil k nemocnici, ale tentokrát jsem šel rychleji. Čím dál jsem se jí blížil, tím víc se on blížil ke mně. Stejnou rychlostí začali ubývat i kolemjdoucí poníci. Skoro jsem cítil jeho dech na zádech. Pak jsem ho opět uviděl. Stál opřený o zeď. Crystal Eye. Když si mne všiml, usmál se a přišel ke mně. Gryf opět jen zmizel a musel nás nechat být. Chytl jsem Crystal Eyeho kolem ramen a řekl:

„Neptej se proč, ale pojď se mnou. Vše ti vysvětlím.“

      Měl v obličeji trochu ustrašený výraz, ale nakonec šel. Když mi sestra v nemocnici převazovala krk a Crystal Eye doslova dychtil po vysvětlení, řekl jsem mu vše o gryfovi, střelnici a dokonce i o tom jak se vždy objevil poblíž. Opět se přívětivě usmál. Pak nevím proč, ale zeptal jsem se.

„Co vlastně děláte?“

„Já jsem klenotník.“

      Zamyslel jsem se. Letíme do Cervidasu pro Izrit, ale šikovný geolog by se nám mohl hodit. A navíc se s ním budu cítit v bezpečí i když to je spíš náhoda.

„Vyznáte se v kamenech?“

„Jakože v drahokamech?“

„Také, prostě jestli umíte geologii.“

     Optimisticky přikývl.

„Ano, docela dobře. Proč?“

„Nechtěl byste se přidat k naší expedici?“

     Usmál se.

„Je to od vás laskavé, ale asi ne. Kam se vůbec letí?“

„Cervidas.“

     Začal přemýšlet. Nechal jsem ho v tom. Díval se z okna a probíral patrně všechna pro a proti.

„A ostatním to vadit nebude?“

„Nebude, o to se postarám, ale jsem si jist, že stačí pár vašich vět a trocha vašeho optimismu a hned budou rádi, že jste na palubě.“

    Pokrčil rameny.

„No tak dobře. Budu se snažit být vám, co nejvíc platný.“

    Potřásli jsme si kopytem.

„Vítejte na palubě, pane Crystal Eye. A pokud by vám to nevadilo, tykejte mi.“

„Pouze v případě, že budete tykat i vy mně,“ mrkl na mne.

    Přikývl jsem. Kdepak, tenhle poník má v sobě víc optimismu a pozitivní nálady, než je celá výprava schopna pojmout.