Jednání XXX.

Jednání XXX. Pripjať

Ráno jsem trochu přehodnotil své plány. Rozhodl jsem se nechodit ještě do elektrárny ale navštívit pár lidí, kteří by měli zůstat stále pod vládou Monolitu a ověřit si tak svou osobní (nebo jeho?) teorii o částečném vypnutí nadvlády Monolitu v neohrožených oblastech. A pro tento experiment mě nenapadl nikdo jiný, než Jožka Dimovič. A stejně tak mi do karet hrálo to, že je místní historik a fotograf, takže mi vyvolá ten film, který jsem před tím dostal. Na těch fotkách před tím byly akorát panorámata Pripjatě, které jsem před tím vyfotil. Byl jsem si jist, že jsem je fotil já a že to bylo dvacet let po výbuchu. Přesto jsem měl pocit, jakoby na mě z fotek zírali lidé, kteří zde kdysi žili.

„Zaznamenávám historii v podstatě od založení města až dodnes. I pro historii je v budování nové společnosti místo.“

„Jožko, děláme to pro nás a pro naše potomky. Pro ně to všechno budujeme. Proč myslíš, že bychom se měli ohlížet dozadu? Vede nás Monolit a ten se nemýlí.“

Jožka se usmál.

„Možná, že se nemýlí, ale člověk bez historie, to je jako kdyby byl bez umění, prostě bez duše. Měl by znát, odkud pochází, aby věděl, kam až došel. Přidává to na motivaci. Proto si myslím, že mě Monolit nechal v tomhle všem pokračovat.“

„Myslíš, že by tě chtěl zastavit?“

„Myslím, že ne. Nijak mu nepřekážím. Rozhodně ne takový stařec jako jsem já…Poslyš Michaile, mohl bych tě o něco požádat?“

„Kdykoliv, Jožko, kdykoliv.“

„Potřeboval bych vyfotit pár panoramat, myslíš, že bys to mohl pro mě udělat? Udělal bych to sám, ale musím pracovat ještě na několika dalších věcech a také bych asi nedosáhl na všechny výhledy. Ty jsi obratný a zručný, určitě ti to půjde lépe.“

„Beze všeho, báťuška, já to zařídím.“

„Přines mi ty fotky, jakmile budeš moci. Nechám ti tu za to nějaký skvělý čaj.“

Jožka Dimovič vypadal, jako kdyby mě očekával. Měl připravený čaj, na stole vedle album pro své panoramatické fotografie a vůbec nebyl překvapen, když jsem se tu po tak dlouhé době objevil. Jen si posunul své kulaté brejličky a pod jeho šedivým plnovousem se objevil úsměv.

„Přinesl jsi mi ty fotografie?“

Také jsem se usmál a přikývl jsem.

„Tady jsou, a jestli mohu hned takhle zkrátka, potřeboval bych tohle vyvolat.“

Podal jsem mu dva filmy. Jeden od Hřbitova a jeden z Rudého lesa. Jožka si je prohlédl a bez sebemenších námitek je odnesl do komory, nicméně nebyl tam dlouho a zase se vrátil.

„Bude stačit, když ti to předám zítra?“

Byl jsem netrpělivý a nejradši bych je chtěl mít ihned, ale rozhodl jsem se, že na něj nebudu spěchat, takže jsem jen přikývl. Přesto si myslím, že si mého výrazu všiml. Nijak ale tuto skutečnost nekomentoval.

„Takže Michaile Vasiljeviči, co tě ke mně přivádí?“

Poškrábal jsem se na bradě a uspořádal si, co všechno mu chci říct. Měl jsem sice hrubou představu, ale vlastně jsem ani nevěděl, kde začít.

„No, abych to uvedl na pravou míru, tak já a mnoho dalších jsme z nějakého důvodu zmizeli.“

Bylo vidět, že Jožka tohle všechno ví, ale neřekl ani slovo a trpělivě si vyslechl všechno, co jsem mu řekl. O tom, jak jsem se probudil, o výsledcích našich akcí i o tom, jak vlastně bloudím a všude nacházím existenci Monolitu a stejně tak i to, jak nedokážu nikdy udělat nic správně.

„Neviděl bych to tak černě Michaile Vasiljeviči, evidentně pro to existoval nějaký důvod a ty se ho jen snažíš najít. To máš skoro všude, v každém náboženství to tak je. Dokonce i ten, který v boha nevěří je odsouzen k hledání nějakého smyslu života. Někteří ho najdou v rodině, někteří v technice a někteří v bohatství, přesto se najde spousta lidí, kteří ho nenajdou nikdy a dokonce ani na smrtelné posteli.“

Konečně jsem našel někoho mimo Monolith, kdo by mi mohl odpovědět na nějaké spirituální otázky. Konečně jsem začal nacházet směr.

„Kde jsem teď já?“

„Pokud tomu správně rozumím, byl jsi bezproblémový člen společnosti, která v něco věřila. Pak jsi z nějakého důvodu přestal jednat, jak ti říkali, a ztratil jsi své vedení. Dostal jsi svobodu a nebyl na ni připraven.“

„Ale dokázal jsem přežít a dojít takhle daleko. Kdybych chtěl, mohl bych kdykoliv odejít.“

Jožka Dimovič zatřásl hlavou.

„Možná, ale nevěřím tomu. Spíš si myslím, že bys neodešel.“

Spolkl jsem rychlou a instinktivní odpověď a místo toho se trochu zamyslel.

„Nechtěl bych odejít bez několika lidí a bez toho, abych zjistil, co se stalo.“

Jožka se usmál a řekl: „Správně. Pokud si dobře pamatuji, chodil jsi s Táňou Fjodorovnou. Možná jsi neodešel kvůli ní.“

Přikývl jsem. „Nejspíš toho bude asi víc. Vím, že jsem se nechtěl vydat na cestu bez vybavení a taky jsme pořád nacházeli další a další, kteří na tom byli podobně.“

Jožka se zasmál.

„Byl bych překvapen, pokud by to byl jediný důvod, proč jsi tu zůstal. Starat se o ostatní je nanejvýš ušlechtilé. Ale stále si troufnu tvrdit, že jsi nezůstal jen tak pro nic za nic. Měl jsi dostatečnou výbavu na to, abys utekl i s ostatními. Je to tak?“

„Ano, ale na útěk nikdo z nás ani nepomyslel.“

„Protože tam byla těhotná Amy Hazardová a vy jste najednou ztratili odvahu utéct s těhotnou ženou, protože by to bylo nebezpečné. O to horší to pak bylo, když dítě porodila.“

Jak tohle mohl vědět? Byl tu snad někdo před tím? Musím se zeptat, ale teď ne.

„Určitě to byl jeden z hlavních důvodů, ale mě osobně zajímalo něco jiného. Chtěl jsem vědět, proč se to všechno stalo a proto jsem pořád hledal ostatní, kteří byli na tom listu.“

„Jakém listu?“  

„No, každý jsme u sebe našli list, kde bylo pár přeškrtnutých jmen. Jenomže pak stopa vychladla a nikdo z nás nenašel toho, kdo měl všechna jména kromě toho svého přeškrtaná.“

Jožka si promnul vousy a přemýšlel nahlas: „To je velmi zajímavé. Pokud je mi známo, nikdo takový nebyl nalezen. Takže se buď někde schovává, nebo je opravdový mistr kamufláže.“

V hlavě mi začalo svítat. Jakmile jsem uslyšel slovo mistr, začalo ve mně něco hlodat. Bylo to hluboko, jakoby skryto za nějakou bariérou z rozmazaného skla. Viděl jsem, že tam je, ale nemohl jsem vidět nic jasného. Vše bylo rozmazané.

„Nepamatuješ si na někoho, kdo by mohl být mistr kamufláže? Mám dojem, že tu byl.“

Jožka se usmál, vypil zbytek čaje, který už stihl notně vychladnout, a řekl: „Ovšem, že si pamatuji. Setkal ses s ním v Limansku. Nějakou dobu byl tvým velitelem. Jenomže to už je notná doba. Ostatně mě překvapuje, že si na něj nepamatuješ tak zřetelně. Byli jste jediní dva, kteří se vrátili z Vrakoviště.“

Udělalo se mi mdlo. Bylo jasné, že se blížila další vidina, ale teď jsem si nemohl dovolit být mimo.

„Promiň Jožko, ale mohl bych si odskočit?“

„Beze všeho, záchod je vedle.“

„Umíš řídit auto?“

Negativně jsem zakýval hlavou.

„Vůbec?“

„Tak, jednou nebo dvakrát už jsem jel, ale nejsem zkušený řidič a znám nejmíň deset lidí, co to umí líp.“

Mistr přikývl a vzal to na vědomí.

„To je dobře. Možná to totiž budeme potřebovat.“

Probudil jsem se hrozně unavený. Vyšel jsem ven, ale Jožka nikde nebyl. Teprve po chvíli mi došlo, že bude v temné komoře vyvolávat fotky, protože jsem odtamtud slyšel různé zvuky. Přišel jsem ke dveřím a zaťukal.

„Michaile, už jsi vzhůru? Hned jsem u tebe, jen chvíli počkej.“

Stál jsem tam, dokud mi sám neotevřel.

„Pojď dál, zatímco jsi spal, jsem vyvolal všechny fotky, cos mi přinesl.“

Tohle bylo skvělé probuzení. Dychtivě jsem se podíval, co tam bylo. Pomalu jsem je procházel. Většinou to byly fotky z období před útěkem, takové ty, co se dávají do alba na vzpomínku. Na několika jsem byl s Táňou, na dalších jsem byl s jinými, ale jedna fotka mě opravdu zaujala. Stál jsem na nějaké výškové budově spolu ještě s někým a vypadali jsme v opravdu dobré náladě. V pozadí bylo jasně poznat Černobylské kolo a další budovy Pripjatě. Problém byl v tom, že na toho člověka vedle jsem si vůbec nepamatoval. Přirozeně jsem se na to zeptal Jožky, ale ten ho nikdy neviděl.

„Je to vskutku abnormální situace, ale obávám se, že jsem ho nikdy nepotkal. Asi je jeden z mála lidí, který ještě se mnou neměl tu čest.“

„Jenomže, kde ho mám hledat. Co když je právě on ten, komu se podařilo se odsud dostat a ví, co se s námi stalo.“

Jožka pokrčil rameny.

„To opravdu nevím a omlouvám se, jestli jsem tě nějak zmátl.“

„Ne, já se omlouvám. Děkuji ti, Jožko Dimoviči, velmi jsi mi pomohl.“
Odešel jsem ven. Nějaké vodítko jsem ale přece jen měl. Podíval jsem se na tu fotku ještě jednou a řekl si, kde by mohla ta výšková budova být. Orientoval jsem se hlavně podle kola, ale pomohlo mi víc věcí. Trvalo mi několik hodin, než jsem tam došel, ale jakmile jsem stál před tou budovou, věděl jsem, že tady najdu vodítko. Přede mnou byl hotel a jak mi připomněla jedna vidina, která mě na chvíli složila ke zdi, tak se jedná o bývalá kasárna Monolitu.