Jednání II.

Jednání II – Jeden z nás

Pomalu jsem našlapoval na prach, špínu a kousky omítky a snažil se, abych nespadl. Všude byla tma. Již dávno jsem se vyhnul účinku granátu, ale zpět nahoru jsem nemohl. Co kdyby tam ještě zůstali? Někde na konci tunelu jsem slyšel kapání vody. Voda! Mám tak děsnou žízeň. V mžiku jsem si představil tu životodárnou tekutinu, která mi svlaží hrdlo od toho palčivého sucha. Rozběhl jsem se, jak mi to jen moje možnosti dovolovaly. Prostřelená noha není jen taková maličkost. Zacpal jsem ránu kouskem košile, který jsem si odtrhl. Již dávno. Všechno se mi zdá tak vzdálené a přitom to není ani padesát minut.

,,Nestřílej, prosím zapřísahám tě. Nestřílej,“ slyšel jsem z povzdálí. Uvědomil jsem si, že jsme v tunelu dva. Přede mnou stál stalker v podobné uniformě jako mám já. Bílošedá. Pozvedl jsem dlaň k němu.

,,Neublížím ti,“ řekl jsem.
,,Ach, díkybohu. Každý s kým se setkám, po mně střílí.“

,,To znám. Nahoře mě tři stalkeři chtěli zastřelit. Utekl jsem sem.“

,,Kdo jsou stalkeři.“
,,Nevím jistě, ale nejspíš to je druh člověka tady v Zóně. To slovo se mi najednou objevilo v hlavě. Budou tu normální vojáci a stalkeři.“
,,Už si vzpomínám! Najednou mi to slovo vyskočilo v hlavě. Hledají artefakty a další zpeněžitelné věci.“

,,Kdo vlastně jsi,“ zeptal jsem se ho.
,,Já ani nevím. Měl jsem ale jakýsi záblesk, kdy mi někdo řekl Šermíř.“
Strašně mě rozbolela hlava. To slovo Šermíř se objevovalo všude. Znělo ve všech možných jazycích a začalo se mi zahryzávat do mozku. Pak jsem byl někde úplně jinde.

„Připravit!“ vykřikl náš velitel. ,,Astarožna brata. Monolit ke mně promluvil. Musíme tyto stalkery zastavit. Řekl mi i jak to máme udělat. Vrah půjde na střechu a střelí toho prvního. Ostatní pak podřízne Šermíř.“
Něco mi říkalo, že Vrah jsem já. Nedokázal jsem ovládat svoje pohyby. Jako bych byl pouze pozorovatelem a tohle se už někdy stalo. Jenomže já nevím, co jsem dělal. Nepamatuji si to. Postava, jehož oči a tělo jsem navštívil, se začala pohybovat. Běžela. Neoddechovala, zřejmě byla dobře vycvičena. Vstoupila do velké budovy. Skákala po schodech. Brala je po třech a kde schody nebyly tam různě přeskakovala ty obrovské mezery, které vedly až úplně dolů. Kdyby spadla, umře. Oba umřeme. Dokázala to. Na střeše byla spousta prostoru. Postava si klekla před římsou a vyndala svůj nástroj smrti. Obrovskou pušku, která měla u hlavně spoustu drátů. Moje postava promluvila:

,,Moje Gausspuška je tvou prodlouženou paží. S její mocí roste tvoje moc. Dej ať nikdy nezklame, velký Monolite.“
Takže se ta zbraň jmenovala Gausspuška. Nikdy jsem ji neviděl, tedy nepamatoval jsem si to. Postava se dívala puškohledem do blízkých garáží, kterými právě procházeli tři stalkeři. Jeden v exoskeletonu a dva ve vestách. Nejspíše byli velice zkušení. Jeden měl kapuci přes hlavu.
,,Da svidanja, Strelok,“ řekla moje postava. Postava, která se jmenuje Střelec, byla ta s tou kapucí, jenomže se sehla a ránu schytal ten v exoskeletonu. Exoskeleton je nejtěžší brnění v Zóně a mělo by přežít téměř všechno. Jenomže síla Gausspušky musela být extrémní. V brnění se objevila malá díra na hrudi a člověk padl k zemi. Začali po mé postavě, tedy po mně střílet. Naštěstí moje postava uskočila před tím, než sem dolétly kulky. Když krupobití olova přestalo, moje postava vykoukla. Ti dva začali utíkat. Z garáží vyběhli další dva a snažli se odtáhnout toho mrtvého. Ten s kapucí na ně něco řval. Pak spolu se svým kamarádem utekli. Ti druzí dva svlékali toho prvního,nechtěli ho odtáhnou, nýbrž ho obrat, ale už to nestihli. Šermíř na ně seskočil z boku výjezdu z podzemních garáži. Měl dva delší nože bowie, kterými je probodl. Ani o tom netušili. Pak se otočil na mou postavu a uklonil se ji.

,,Proboha, probuď se, probuď se,“ Šermíř nade mnou klečel a masíroval mi břicho.
,,Jsem vzhůru.“
,,Ach, atlična. Měl jsem takový svízelný pocit. Myslím, že se mu říká strach.“
,,Ano, strach. Nebudeš mi to věřit, ale právě jsem měl vidinu.“
,,Věřím. Také mě to už několikrát potkalo.“
,,Když jsi řekl to jméno Šermíř, tak jsem se objevil v minulosti. Tedy, moje vědomí se tam objevilo. Sledoval jsem svoji postavu, jak zabíjí nějakého stalkera v exoskeletonu. Objevil se tam i Šermíř, proto se to asi aktivovalo. Celá ta vidina. Nejspíš se to vždycky aktivuje, když si nějakým způsobem setkáme s nečím z minulosti.“
,,Také si myslím. Když jsem uviděl zvíře, které se jmenovalo Snork, tak jsem měl vidinu z nějakého podzemí. Stal jsem se tím zvířetem. Jenomže když jsem se probudil, málem mě sežral. Naštěstí jsem u sebe měl tyhle dva nože. Nevím, jak se mi to podařilo, ale úplně jsem ho rozpáral,“ vyprávěl s takovým zvláštním zápalem v očích.
,,Také jsem měl vidinu se Snorkem. Když jsem se dotkl téhle jizvy, tak jsem jím stal,“ ukázal jsem svoje břicho.
,,Počkej, tak se kouknu,“ řekl a svlékl si vestu a blůzu, kterou měl pod tím. Pak si sundal zelenou košili a teprve pak uviděl svoje břicho. Měl tam podobnou jizvu jako já. Tohle není normální.

,,Něco se s námi stalo, s námi oběma a patrně nejsme sami,“ prohlásil jsem

,,Také si myslím. Musíme najít někoho nám podobného, ale na to potřebujeme zbraně. Já mám pouze tyhle dva nože.“

Zkusil jsem se prohledat. Já nemám nic, ale našel jsem fotku, která nebyla stará, jen dosti opotřebovaná. Byl tam obrovský modrý kámen. Monolit. Zarazil jsem se nad ní. Něco v mé hlavě mi říkalo, že jsem tam už někdy byl. Žádná vidina nenastala.

,,Počkej, ty jsi byl u plniče přání?“ zeptal se mě.

,,Asi jo, nepamatuji si to.“

V hlavě se mi objevilo jméno.

,,Prosímtě, nevíš co je Zoltaja Varota?“

,,Zoltaja ,… ach.“

Spadl na zem. Byl v bezvědomí. Patrně měl další vidinu. Bude mi o ní muset povědět. Zlatá brána. Jsem si jist, že ten tajemný Plnič přání, stejně jako Zlatá brána spolu souvisí. Byl jsem tam. Jsem si jistý.