Jednání X.

Jednání X. Velký Monolit

Otevřel jsem staré dřevěné dveře z doby ještě před prvním výbuchem. Byl jsem v tajném vozovém parku na okraji Prypjati. Anatolij Igorjevič Rugalov mi chce ukázat nový vůz, který mu ctěný Monolit přikázal postavit. Jedna naše skupina nedávno objevila nové pancéřové transportéry a  spolu s novými vozy sestavenými z různého šrotu budeme moci konečně dobýt to centrum pohany, které se jmenuje BAR. Už několikrát jsme se pokusili to místo dobýt, ale frakce nazvaná Povinnost nás vždycky odrazila. A pokud to nebyla Povinnost, tak to byla Svoboda. Nicméně ty anarchisti nás nikdy nezastavili na dlouho.

„Ahoj Michaile Vasiljeviči, konečně jsi tady. Mrkni na tohle.“

Starý teréňák s přídavným pancéřováním z různých plechových desek. Na korbě byl masivní kulomet DŠK a slušná zásoba střeliva.

„Privět Anatoliji Igorjeviči. Je to krásný pohled.“

„Taky jsem na tom dělal dost dlouho. Už se těším, až s tímhle najedeme na ty černý mozky.“

„Myslíš si, že nemají šanci?“

„Ne, mají těžké zbraně, ale my jich máme víc. Šance jsou tak šedesát ku čtyřiceti v náš prospěch. Taky dost pomůže, když se budeš dost snažit s tou svojí Gauss Puškou.“

„Anton Artjomovič Pavlov mi ji právě vylepšuje artefaktem Gravi. Prý bude mít ještě větší průbojnost.“

„Je to geniální vědec. Stačí k tomu přidat infravidění a budeš nepřekonatelný.“

„Nikdo není nepřekonatelný, ale máš pravdu, že budu pro Povinnost velký oříšek. Kdy vůbec vyrážíme do akce?“

„Monolit mi to včera řekl, bude to pozítří.“

Kašlal jsem krvavé hleny a snažil se popadnout dech. Muka nemohla dlouho přestat a proto jsem za chvíli změnil podlahu v hroznou kaluž všech možných tekutin. Pak mě někdo postavil a dostal jsem herdu do zad jako od nějakého horníka nebo kováře. Vychrchlal jsem obrovský kus něčeho neidentifikovatelného a pak jsem se konečně nadechl. Rychle jsem se otočil. Byl tam Anatolij Igorjevič Rugalov, technik z Prypjatě alias Mechanický kouzelník.

„Kde ses tu vzal?“ vyhrkl jsem.

„Čekal jsem, že mi poděkuješ za to, že jsem ti nejspíš zachránil život, ale když se tak ptáš. Zatímco jsi byl v baru, tak jsem našel tenhle vchod. Lépe řečeno jsem sem utekl před smečkou psů. Šel jsem dál a došel až sem. Tak se to stalo.“

„Také jsi měl u sebe papír se jmény?“

„Hergot, podej si ruku s Táňou Fjodorovnou, ta se mě ptala na to samé. Jo, měl, právě ho studujou.“

„A co výzbroj?“

„Probudil jsem se, jak spím v lese pod stromem a v ruce AK-74. Moderní verze. Přesně s tou krasotinkou jsem došel až sem. Teď je ve zbrojnici. David Lloyd George mi ji právě čistí.“

„Proč jsi mluvil o tom jak spíš v lese?“

„No, prostě mě to napadlo. Vybavilo se mi to. Patrně po nějakém psionickém ozáření nebo co já vim. Nejsem dokonalej a vím to, ale vy taky ne. Přestaň se mě pořád na něco ptát, mám v hlavě guláš.“

Jo to teda máš, ale jsi jeden z nás.

„Možná máš v hlavě guláš, ale jsi jeden z nás. Nebudeme ti nic dělat naschvál, ale musíš svým dílem přispět k objevení důvodu, proč jsme v tomhle svrabu.“

„Jo, pomůžu rád, ale chci to samé i po vás. Ty obstaráváš jídlo, v pohodě, Táňa Fjodorovna zajišťuje domácnost, taky v pohodě, David Lloyd George se stará o zbraně a já dám do kupy ten elektronickej zámek, ať tam pořád někdo nemusí stát, ale co tamti dva chcípáci? Chodí si jen pro jídlo a nic nedělaj.“

„Ona je těhotná a nejspíš prodělala nějaký nervový otřes, jsou jedním krokem v blázinci.“

Anatolij Igorjevič se zastavil. Deset vteřin na mě zíral a pak pomalu promluvil.

„Promiň, o čem jsme to mluvili?“

„Ale o ničem důležitém, ty jsi akorát říkal, že opravíš ten elektronický zámek na těch pancéřových dveřích.“

„Jo jasně, hned se na to vrhnu.“

Usmál jsem se a řekl: „Ať se daří.“

Také se usmál. Pak odešel. Zůstal jsem ještě chvíli stát. Děje se tu něco opravdu divného.

„To … piš,“ ozval se mi v hlavě cizí hlas.

„Prosím?“

„Já… velký … Jsem … pán.“

„Čí, že jsi pán?“

„Tvůj.“

„Ty jsi Monolit.“

„Ano.“

„Proč jsem tě před tím neslyšel?“

„Měl jsi pochybnosti o mé existenci.“

Přešel jsem z leže do sedu a zeptal se Monolitu?

„Zjevuješ se takhle každému?“

„Každému, včetně tvé skupiny. Každému člověku, zvířeti nebo dokonce i malé bakterii, kteří mě jednou poznají a věří v mě. Tebe jsem si obzvlášť oblíbil, Michaile Vasiljeviči Kozlove.“

„Čemu vděčím za to potěšení?“

„To ti nemohu říci, pokud si ale pamatuješ alespoň něco z mého učení, poznáš.“

Monolit se odmlčel. Tohle už na mě bylo moc. Šel jsem do kuchyně, kde jsem potkal Táňu Fjodorovnu. Nejdříve se na mě podívala s nadějí, pak se odklonila a začala slzet.

„Táňko, promiň, že jsem na tebe před tím vyjel. Bylo mi líto Vitalije Alexandroviče, naštvalo mě, že jsem mu nedokázal pomoct. Promiň, strašně promiň.“

„To nic,“ řekla, ale poznal jsem, že to není v pořádku.

„Už ses podívala do batohu?“

„Ještě ne, spal jsi jen pár hodin. Chtěli jsme počkat na tebe.“

Za zády jsem držel dárek, který se mi podařilo sehnat. Čokoláda. Pravá, z oblasti mimo Zónu. Nějaký stalker ji měl u sebe. Dokonce je celkem čerstvá. Táňa měla dneska volno, tohle ji určitě potěší. Na ubikacích jsem se dozvěděl, že sedí v bývalém kině. Asi provádí modlitbu. Je tam totiž jeden z totemů. Pomáhají nám nezapomenout. Vešel jsem do promítacího sálu a viděl Táňku jak klečí u totemu a dává jako oběť artefakt Mořský Ježek. Velká oběť. Uklonil jsem se totemu, abych nebyl úplně za kacíře a zamával na Táňku. Zamávala mi také a naznačila, ať počkám venku. Přišla za deset minut takříkajíc čistá na duši. Po pozdravech jsem jí konečně předal dárek, který jsem pro ni měl. Jako nedočkavá holčička, která čeká na první příchod sv. Mikuláše a hlavně jeho dárky, čokoládu okamžitě rozbalila a ulomila první kousek. Horlivě ho strčila do pusy a objevil se jí na tváři slastný úsměv. Polkla.

„Miško, ty jseš poklad. Tumáš, vem si taky.“

Odlomila další kousek a strčila mi ho do pusy. Protože jsem moc neobědval tak jsem ho omylem rychle spolkl. Plácla mě do hrudi.

„Takovouhle vzácnost si musíš vychutnat a ne ji polykat jak na běžícím pásu, truhlíku,“ na tváři se ji objevil téměř učitelský výraz. Dala mi další kousek a pak si vzala i jeden pro sebe. Půlka čokolády byla pryč. Přemohl jsem se a hezky si to vychutnával. Když byla skoro celá tabulka pryč, tak se Táňa Fjodorovna vrhla kolem mé náruče.

„Miluju tě, Miško. Miluju.“

Líbali jsme se skoro pět minut. Naše jazyky sváděly soukromou válku o poslední zbytky čokolády a ačkoliv nám to oběma připadalo komické, tak jsme nepřestali. Ach, Monolite, člověk dělá takové úchylárny když je zamilovaný a ještě ho to baví.

Anatolij Igorjevič Rugalov, David Lloyd George, Táňka a kupodivu i Martin Presston s Amy Hazardovou přišli do kuchyně sotva pár minut po našem rozhovoru. Přinesli mi i batoh s věcmi, které jsem nakoupil v Baru. Začal jsem dramaticky přehánět a nejprve vyndal munici. Velkou radost měl David Lloyd George především z nábojů NATO, i když jich bylo málo. Pak jsem vyndal kompoty, konzervy a polévky, ze kterých byly nadšeni všichni. Se slovy: „Je to všechno.“ Jsem je nechal obdivovat ty krásy, co jsem dal na stůl. Odešel jsem na ubikace a naznačil Táňě ať přijde za mnou sama.

„Co je tak důležitého, že to nechceš nikomu říct.“

Vytáhl jsem šťávu.

„Mám pro tebe dárek.“

Trochu se rozplynula.

„Ty a tvé dárky, bez nich bys to nebyl ty,“ zasmála se.

Přišla ke mně a vzala si ji. Na stěně lahve trocha vytekla. Setřela to prstem a olízla.

„Vynikající,“ řekla.

„Já vím,“ mrkl jsem na ni.

Pak její obličej mladé mlsky nahradil ten učitelský pohled.

„Není správné vzít si to pro sebe. Dáme to všem.“

Rezignovaně jsem přikývl. Příště vyberu něco lepšího. Odnesla šťávu do kuchyně a vrátila se. Přitiskla se ke mně a dala mi krátkou pusu.

„Na skutky se nezapomíná, na ty dobré i na ty špatné, odpouštím ti,“ řekla.

„Táňko jedna milovaná.“

Zasmála se.

„Truhlíku, ze všech nejodvážnější.“

Trochu jsem zrudl. Vyvedlo mě to z míry. Naštěstí tu pak byla sladká tečka na závěr.

„Existují tři pilíře nové společnosti v Monolitu. Ten první je rodina. Druhý je víra,“ řekl Kazatel, poradce přes duchovní věci v naší jednotce.

„A ten třetí?“ zeptal jsem se ho.

„Na to už každý musí přijít sám,“ zasmál se a spiklenecky na mě mrkl.