Jednání IV.

Jednání IV. – Zásoby a vybavení

Komplex jsme prozkoumali skoro cihlu po cihle a zjistili jsme, že je totálně vybílený, veškeré zbraně, zásoby dokonce i skleničky a nádobí, jsou pryč. Jediné co tu zůstalo, byly postele, stůl s židlí, skříňky na věci, velká varna, poličky na zbraně a další věci, které se nedaly odnést nebo zpeněžit. Byl to smutný pohled.

„Našel jsem dokonce i malou ošetřovnu a sprchy. Část plánu, na které to bylo zakreslené, chybí,“ řekl mi Šermíř, když jsme se setkali v ubytovně.

„Měl by sis tam lehnout, ta noha nevypadá moc dobře. Já se zatím půjdu mrknout, jestli se to tady dá nějak rozsvítit.“

Zavedl mě až do ošetřovny. Trošičku jsem kulhal, ale to už od té doby, co jsem spadl do tohohle podzemí. Natáhl jsem se na malou pohovku, která tam byla pro slabě nemocné, a opřel si ruku o čelo. Co se to jen s námi stalo, proč jsem do téhle bohem zapomenuté Zóny vůbec lezl? Rozsvítila se světla. Šermíř dorazil za chvíli.

„Bylo to snadné, stačilo nahodit generátor. Ani nevím, kde jsem se to naučil.“

„Jak dlouho nám to vydrží?“

„Je tu podzemní zásobník s naftou, myslím, že týden určitě. Nemyslím tím pouze svícení, ale i ohřev vody. Jo mimochodem, zásobník na vodu tu je taky, takže nemusíme chodit až k trubce.“

„Jak je možné, že tohle už dávno někdo neosídlil?“ zeptal jsem se.

„Kdo ví? Třeba to tu někdo chtěl osídlit, ale zastřelili ho, nebo se jen nestihl vrátit.“

„Proč by teda odnášel ty zásoby?“

„Nemusel by to být nutně on. Možná to tu už takhle našel, stejně jako my. Jenomže to jsou všechno jen dohady. Nikdo neví, jak to doopravdy bylo.“

„Co uděláme teď?“ zeptal jsem se.

„Ty si tu lehneš a odpočineš si. Já prozkoumám okolí a mrknu se po čemkoliv užitečném. Pokus se usnout.“

„Buď na sebe opatrný.“

Zavřel jsem oči. Šermíř zhasl světlo, takže se mi dobře usínalo. Slyšel jsem jen klapání jeho kanad po linoleu a pak jsem usnul.

Objevil jsem se uprostřed chabě osvětlené místnosti. Vlastně nebyla osvětlena téměř vůbec, takže jsem skoro neviděl. Přede mnou stál otočený nějaký chlap.

„Nemůžeš utéct,“ řekla osoba v temnotě.

„Přesto se o to pokusím,“ řekl jsem, ani nevěděl jak.

„Nemohu ti bránit v tvém rozhodnutí, ale nemohu ti v něm ani pomáhat. Pokud se rozhodneš utéci, tak ti v tom budu nucen zabránit, možná tě i zabít.“

„Jsem ochoten to riziko podstoupit.“

„Ach, bude to pravděpodobně jedna z největších chyb v mém životě, ale půjdu s tebou. Konec konců, Vykoupení musí držet při sobě. Teď musíš udělat nejdůležitější věc….“

Probudil jsem se.

„Byl jsem pryč už dvě hodiny. Musíš se kouknout, co všechno jsem našel,“ řekl Šermíř, který stál nade mnou.

„Mám dokonce dva úlovky, ukážu ti ten první nejdůležitější,“ pokračoval.

Do ošetřovny přišla žena v uniformě monolitu. Měla hladké kaštanové vlasy až k ramenům, středně velkou postavu a hnědé oči. Nemohl jsem popsat její postavu, protože na sobě měla uniformu, ale zaručeně ji má krásnou.

„Zdravstvuj,“ řekla. „Jmenuji se Táňa Fjodorovna Sušinová.“

„Michail Vasiljevič Kozlov.“

„Těší mě. Znám tě, ale nevím, jestli znáš ty mě, proto jsem se představila.“

„Odkud mě znáš?“ zeptal jsem se.

„Viděla jsem tě ve snu. Dávala jsem ti kus své konzervy, protože tu svoji jsi ztratil.“

Začal jsem se červenat. Bylo mi trapně.

„Zážitky si řeknete potom, teď vám musím ukázat jiný úlovek. Jinak to už nevydržím,“ vyhrkl Šermíř.

Z vedlejší místnosti přinesl malý zelený baťoh, jakých jsou v Zóně spousty. Posunul jsem se a on na zbytek pohovky vyskládal to, co batoh skrýval. Prázdného Makarova, ke kterému pak vyndal dva plné zásobníky a šest konzerv s vepřovým ve vlastní šťávě. Pak vyndal jeden pytlík s těstovinami. Neuvařenými samozřejmě. Vše korunoval jedním obvazem, který dal mě.

„Převaž si tím tu tvou ránu, ta košile je hrozná.“

„Já to udělám, v jednom snu jsem viděla, že jsem zdravotnice a potřebuju se procvičit,“ řekla Táňa.

„Počkej, já, … , nechci být pokusný králík.“

„Ty mi snad nevěříš?“ zasmála se. „Na převázání obvazu se nedá nic zkazit.“

Měla pravdu.

„No tak jo, ale jestli zemřu, budu tě strašit.“

Povídali jsme si na ubikacích a jedli jsme tři konzervy s masovým pokrmem, které před tím Šermíř ohřál v kuchyni. Už dlouho jsem nejedl tak dobré jídlo, spořádal jsem ho a měl jsem stále hlad, ale společně jsme se dohodli, že ty tři zbylé necháme na horší časy. Probrali jsme skoro všechny vidiny, které jsme si pamatovali. Táňa nám jich řekla několik, ale pouze jedna byla k něčemu.

Táňa utíkala přes pole, které bylo štědře zarostlé trávou a něčím co kdysi bylo obilí. Kolem lítaly kulky a byly vidět malinké gejzíry hlíny a trhající se tráva, která podléhala náporu kulek. Táňa měla v ruce útočnou pušku FN FAL a plnou polní, takže se neběhalo snadno, ale když na vás zezadu dýchá smrt, tak si hned rozmyslíte, jestli jste unavený nebo ne. Doběhla na konec pole a zapadla do příkopu. Lezla příkopem, který byl plný vody a bahna. Skončila pod malým mostem, který pomáhal malé asfaltce, dostat se přes vodnatý příkop, který byl dříve potokem. Pod mostem byla flaksa, která právě hryzala do tarbíka.

„Čorta, tys mi tady chyběl,“ ulevila si.

Namířila puškou na flaksu, která zlostně zachrčela a pak schytala pět projektilů 5,56 do rypáku. Vydala ještě poslední skřek před smrtí a pak padla k zemi. Pak si pro sebe řekla:

„Zvládla jsem to. Další exponát do Zlaté brány.“

„Takže ta Zlatá brána, o které jsem mluvila ve vidině, to je sklad všech druhů artefaktů, včetně mutací a různých odchylek?“ zeptala se.

„Vypadá to tak, my všichni jsme ji pomáhali rozšiřovat. To že máme všichni stejné uniformy, není náhoda. Myslím si, že ta frakce, ke které jsme patřili, se jmenovala Monolit,“ prohlásil Šermíř.

Všichni tři jsme souhlasili.

„Něco mě napadlo, Táňo, nenašla jsi u sebe taky papír se jmény?“ zeptal jsem se.

„Moment, možná.“

Zatímco Táňa hledala papír, zeptal jsem se potichu Šermíře, který seděl vedle mě.

„Jak jsi ji našel?“

„Ona našla mě, někdy ti to řeknu, ale teď ne.“

„Mám ho!“ skoro vykřikla.

Z kapsy vyndala trochu opotřebovaný papír a začala ho rozkládat.

„Máš tam nějaká přeškrtnutá jména?“

„Ano, David Pavlovič Sjamsenko, Vitalij Alexandrovič Kropotkin a Michail Vasiljevič Kozlov.“

„Vitalij Alexandrovič Kropotkin, vždyť to jsem já! Teď se mi to vybavilo v hlavě, jsem to já, vím to jistě,“ vykřikl Šermíř.

Zaradovali jsme se.

„Takže jsi konečně našel své pravé jméno,“ pronesl jsem.

„Myslím si, že ty dvě jména můžeš klidně odškrtat, už nejsme mrtví.“

„Ještě si pamatuji něco. Pamatuji si, že jsem vás dva vyškrtla. Vitorio Carolino mi tvrdil, že vás viděl umírat. Vitalije Alexandroviče jak uskočil před granátem do nějakého kanálu a Michaila Vasiljeviče jak utekl do pole anomálií. Prý tě opět posedl Monolit, ale myslím si, že to bylo něco jiného. Chvíli po té co jsem vás vyškrtla, mě to popadlo taky. Pamatuji si, jak říkal: „Musíme jí tu nechat, jinak zahyneme všichni.“ Pak ke mně přišla nějaká holka s krátkýma zrzavýma vlasama, a řekla mi: „Sbohem Táňo Fjodorovno Sušinová. Nezapomenu. Nezapomeň.“ Pak už si nic nepamatuju, mám temno.“

„Hele, bylo to tu pěkné, ale už budeme muset spát. Beru si první hlídku,“ prohlásil Vitalij Alexandrovič alias Šermíř.

„Já se vysprchuju, nerad lezu do postele špinavý,“ řekl jsem.

„Jsme stalkeři, špína je náš životní úděl.“

„Myslel jsem to jako vtip, kdypak jsem byl v čisté posteli, že?“ zasmál jsem se.

O pár desítek minut jsem ležel v docela čisté posteli, která ani nebyla moc zaprášená. Poslouchal jsem chvíli, jak se sprchuje Táňa a pak jsem zalehl. Spal jsem téměř nahý a ve spodkách. Na noze jsem měl košili, pro kterou jsem si byl až do půlky tunelu. Zapomněl jsem, že jsem ji tam nechal sušit. Druhou půlku košile jsem měl na topení a obvaz byl již nepoužitelný. Stejně už noha krvácí jen málo. Přesto bych si nerad strhl čerstvý strup, který se mi na noze vyrojil a potřebuje ještě spoustu času, aby zesílil a krvácení ustalo úplně. Byl jsem již na půli cesty mezi dalším snem a realitou, když přišla Táňa. Měla pouze podprsenku a kalhotky, vše ostatní si nesla v ruce. Otočil jsem se.

„No, jen se nestyď, už jsi to několikrát viděl.“

„Nepamatuji se,“ řekl jsem stydlivě.

Přišla ke mně, klekla si a zezadu mě objala.

„Víš, našla jsem pár fotek, které jsem byla s tebou. Nepamatuji si, kdo je fotil a kdy, ale byli jsme tam. Zamilovaní, drželi jsme se za ruce, polibkovali a tak. Mám je tu s sebou.“

Ukázala mi fotku, na které jsem stál, a ona mi naskočila na záda. Smála se a já také. Oba dva jsme měli samozřejmě uniformu Monolitu. V pozadí bylo vidět Pripjaťské kolo a paneláky. Myslím, že tohle je zarostlý fotbalový stadion. To byl Monolit opravdu tak hrozný, že jsme odtamtud museli utéct? Proč tedy po nás pořád střílejí, když si také dokážeme užít tak krásné chvilky jako oni?

Vrátil jsem jí je.

„Jsou moc hezké.“

„Nepamatuji si, jak moc jsem tě milovala a co to vlastně znamená, ale něco mi říká, že bych se k tobě měla vrátit. Nedokážu však házet hrách na stěnu a musím cítit, že je mi má láska opětovaná. Snad si k sobě najdem cestu.“

Lehla si o dvě místa vedle. Zachumlala se do dek a poměrně brzy usnula. Začala mírně chrápat, byl jsem ale tak unavený, že mi to bylo jedno a pohroužil jsem se do myšlenek a nakonec i do snů.

Bylo toho hodně k přemýšlení.