Jednání XXV.

Jednání XXV. V útrobách ocelového kolosu
 

Zemřít v boji je pro ně normální, ale zemřít stářím je strašně vzácné. Mrtvý je dán do hrobu se svou zbraní a dary od kamarádů, pokud se tedy takhle dají nazvat. Pak je pronesen obřad a všichni se vrátí do práce. Hrob je poté zasypán a celá ceremonie končí.

Sedmá stránka deníku bezejmenného stalkera

Nevím, jestli se stávám stále více apatickým nebo jsou u mě takovéto paranormální jevy běžné. Bavil jsem se o tom s Tankem. Řekl mi, že takovéto věci se občas v Zóně stávají a obzvlášť pokud podepíšeš pakt s Monolitem. Zhruba před hodinou jsem Mělníka opustil. Nechal jsem ho na Skadovsku. Nevím, jestli ho Monolit nechá, ale on byl pevně rozhodnut naposledy si užít chvilku svobody a pomoci osamělým stalkerům dobrou radou a ochranou této svobodné lodě. Sultána jsme popravili a jeho bandity buď postříleli nebo vyhnali. Moje rameno už je v pořádku. Střepina z granátu mi projela ramenem a nebít toho, že Beard měl u sebe artefakt jménem Koblížek, asi bych s tou rukou už nikdy nepohnul. Dorazil jsem na okraj bažiny a objevil se na hranicích lesa. Potrvá hodinu, než dorazím k té prokleté lodi. Udělal jsem krok vpřed a připadal si, že je to naposled, co dělám tak závažná rozhodnutí. Budu už jen rád, pokud to bude klidná a tichá smrt. Mám přehnaná přání.

Věci byly připravené, tak jak Sova slíbil. Abakan, oblek SEVA se sumkami na zásobníky. Celkem sto padesát nábojů. Tři obrané granáty, nůž a devítka Glock. Je to málo, ale taková výbava bývá pro většinu pouze snem. Mělnik přišel v polovině oblékání obleku. Chvíli mě pozoroval, občas mi pomohl a pak si mě prohlédl.

„Něco ti chybí,“ zhodnotil mě. Sáhl pro něco do kapsy a podal mi to. Byl to úlomek jeho exoskeletonu. Dokonce i s bílým značením. Malý úlomek ne větší než průměrná mince.

„Já už tohle potřebovat nebudu.“

„Zůstáváš?“ zeptal jsem se.

„Chci zažít alespoň naposledy, jaké to bylo před Monolitem. Být svobodný.“

Přátelsky jsme se objali.

„Sbohem bratře. Rád jsem tě poznal.“

„Já tebe taky.“

Stál jsem na malém kameni porostlém mechem a naposledy jsem se otočil. Zamával jsem mu. Stál u zábradlí na palubě a mával mi. Sbohem Mělniku. Byl jsi cenným přítelem.

Je to tady. Loď tu je stále tak jak jsme jí opustili. Nyní jsem sám a nemám ani svoje věci. Byl jsem kompletně vybaven a odhodlán. Nemám již co ztratit. Zapnul jsem noční vidění a vešel do tmavých útrob ocelového kolosu. Tentokrát jsem měl dobrý výhled a viděl jsem jako ve dne. Občas jsem zaslechl kapání sražené vlhkosti, tu a tam se ozvalo zavrzání kovu. Prošel jsem kolem řídící místnosti a zamířil dolů po kovových schodech. Poslední tři schody chyběly a já musel doskočit. Jakmile jsem s trochou kovového cinkotu dopadl, zaslechl jsem klepání bot. Někdo tu byl. Odjistil jsem abakan a tichým krokem, tedy alespoň v rámci možností, jsem postupoval dál. Byl jsem připraven cokoliv nebo kohokoliv, kdo se objeví na mé mušce, poslat do věčných lovišť. Pomalu jsem došel k první otevřené kajutě, která byla na pravé straně. Zastavil se za rohem a prudkým pohybem jsem strčil abakan do kajuty. Nic tam nebylo. Malá místnost byla dočista prázdná. Nechal jsem kajutu být a šel jsem dál. Opět stejným tempem. Nejistota kolem by se dala krájet. Podíval jsem se do další kajuty, ale také tam nic nebylo. Na konci chodby jsem pak viděl stín, který se mihl a zmizel. Někdo tam byl. Pořád jsem měl připravený abakan, ale tentokrát jsem už běžel. Během pěti sekund jsem dorazil za roh a zastavil se. Rychle jsem vykoukl za roh z připraveným abakanem a uviděl jsem dívku. Ano, dívku. Červené vlasy, monolitská blůza a kalhoty. V ruce připravená brokovnice, která mi mířila na hlavu. Docela špatná situace. Jedna rána a mám po hlavě. Dívka zmačkla spoušť. Rána ale nevyšla. Náboj se z nějakého důvodu zasekl. Udělal jsem dva kroky a odkryl jsem se celý. Abakan už mířil na podlahu a já se snažil dívku odzbrojit. Ona měla situaci snazší. Prostě rukou pohnula k sobě a zmetkový náboj vyletěl ven. Pak to samé na druhou stranu a byla opět připravená. Znovu mě zastavila, ale tentokrát už v méně bojové pozici. S další střelou stále váhala. Vše se odehrávalo v úsecích. Její oči jsem viděl jen matně. Světlo je příliš zkreslovalo. Její obličej byl ale velice odhodlaný. Prohlížela si mě. Přes SEVA masku mě teda těžko uvidí, ale stejně to dělala. V její hlavě se muselo dít něco zvláštního.

Na její tváři přibyla velká facka. Padla na zem. Z prasklého rtu jí tekla kapka krve a na zemi se objevilo pár ústních tekutin. Muž, který jí mlátil, se dlouze napil vodky.
„Tak hele ty jedna nepoddajná kurvo. Zaplatil jsem za tebe dost peněz a hodlám si je náležitě užít. Takže budeš dělat, co jsem řekl.“

Ještě se chvíli pokoušela vzdorovat, ale nešlo to. Nakonec sebrala poslední zbytek síly a hodila po něm lampičku, která byla na nočním stolku. Zasáhla ho do hlavy, ale nezastavila ho. Jen ho ještě víc naštvala. Vyskočila z postele a rozeběhla se pryč. Neohlížela se za sebe. Venku byla tma a nebylo vidět, kam běží. Raději skončí v anomálii než v rukou toho parchanta. Po chvíli si uvědomila, že je polonahá, ale to jí bylo v tu chvíli jedno. Pak uslyšela střelbu. Padla na zem a došlo jí, jak moc chce žít. Uslyšela výkřik. Chlap, který jí ještě před chvílí málem znásilnil, teď padá s ustřelenou rukou na zem. Objevili se dva muži. Oba měli bílošedé maskování a jeden řekl.

„Dej jí něco na sebe. Půjde s námi.“

Dívka se na mě stále dívala a začala skřípat svými zuby. Nemohl jsem nic dělat. Pokud jí nějak vylekám tak tu spoušť zmáčkne.

„Ve jménu Monolitu…“ řekla po chvíli.

„…i já svůj život položím,“ dokončil jsem za ní.

Sklopila zbraň. Konečně. Cítil jsem se ve větším bezpečí, nebo alespoň v stejné situaci jako je ona. Sundal jsem si helmu, rozsvítil baterku a konečně jsem si jí mohl prohlédnout lépe. Její oči byly jiné. Vypadaly spíše jako u kočky než u člověka. Možná proto tak dobře viděla i bez baterky a nočního vidění.

„Ty patříš k nám,“ řekla mi objevně. Patrně to nečekala.

„Ano, také jsi prošla amnézií a objevila ses na místě, o kterém nic nevíš?“

Stále se divila.

„Tohle se vám fakt stalo?“

Něco tu bylo v nepořádku. Třeba jsem konečně našel někoho, kdo vše nezapomněl a ví, proč jsem se objevil v tomhle bordelu.

„Ty si něco pamatuješ?“ zeptal jsem se jí. Tentokrát jsem se divil já.

„No… ano. Pamatuji si všechno.“

„Mám stovky otázek. Proč jsme se tu vzali? Jak to, že většina z nás je buď mrtvá nebo si nic nepamatuje…“

„Klídek klídek, chlape. Já si sice všechno pamatuji, ale nemohu ti nic říct.“

Tohle mě rozčílilo. Praštil jsem do zdi.

„Do hajzlu, někdo mě a mé kamarády strčil do hrozných sraček a ty mi nechceš říct alespoň proč?“

„Pokud ti to řeknu, tak zemřu.“

Zamračil jsem se.

„Máš alespoň nějaké vodítko? Stopu?“

Zamyslela se.

„Ano mám. Mám ti říct jednu větu: Vrať se domů.“

„To je všechno? Jen vrať se domů?“

„Ano, Michaile Vasiljeviči. To je všechno.“

Otočila se a utekla. Než jsem stačil cokoliv udělat, byla pryč. Nemohlo to trvat déle než dvě vteřiny. Vylezl jsem ven z lodi, což mi trvalo pár minut. Prohlédl si loď, pak sebe a rozhodl se vrátit se do bunkru. Bylo to hrozné pomyšlení, vyrazili jsme dva. Pak jsme byli tři a teď jsem sám. Aby toho nebylo málo, tak začalo pršet. Aspoň, že jsem v lese.

„Lidi přicházejí a odcházejí. Jsou to ty okamžiky, kdy nám ozvláštní život, které je dělají zajímavými.“

„Co když ale někdo odejde, aniž bychom to chtěli?“

„Odejde, když musí.“