Kapitola 8

 

Kapitola 8 – Vykolejeni

 

„Něco mi říká, že tohle cirkusový kousek nebude.“

 

Krev.

 

Omývala se mi o kopýtka, tekla proti nohám, nesená řekou, která kdysi bývala Hlavní ulicí.

 

Stála jsem uprostřed řeky plné mrtvých těl.

 

„Kolik poníků jsi zavraždila?“ zeptala se Velvet Remedy vyčítavě. „Netrvalo ti dlouho stát se masovým vrahem, nebo snad ne, Littlepip?“

 

„V-Velvet?“       Hledala jsem ji v bouři a temnotě. Místo toho jsem našla akorát prostřílenou zeď šerifovy kanceláře. Pokrývala ji nastříkaná barva křičející rouhavé řeči. Byli tu Nájezdníci. Jejich nechutná práce, sadistické mučení, vystavená na obdiv každému poníkovi. Sledovala jsem torzo poníka visející u stropu, jak padá k zemi poté, co se jeho končetiny oholené na kůži, vysmekly z háků, a jak dopadlo na podlahu se zvukem dopadu čvachtavého fláku masa.

 

Pokoušela jsem se křičet, když se začalo plížit ke mně!

 

Za zvuků čvachtavého trhání, se napnuté a potrhané tělo na zdi, s masem ořezaným tak, aby byla vidět žebra a hnijící orgány, odtrhlo od zdi, dopadlo do vody a pomalu mířilo ke mně.

 

Pokoušela jsem se utéct, jen abych následně zjistila, že se mi kopýtka potápí do bahnité ulice! Rudý ichor (tekutina podobná krvi proudící v žilách dávných bohů – anglický výraz převzat z řečtiny) mi zabarvil PipBuck a tekl kolem mých nohou a kožíšku. „Calamity! Velvet? Pomozte mi!“ křičela jsem, ale můj hlas nevydal žádný zvuk.

 

Tichý Sprite-bot vše sledoval. Nedělal nic. Ani když se k ostatním přidala dolní půlka otrokáře táhnoucí za sebou dlouhé lano potrhaných střev.

 

***                       ***                       ***

 

Vzbudila jsem se s hlasitě tlukoucím srdcem celá zkropená studeným potem do zvuků a třasotu jedoucího vlaku. Byla jsem slabá, ale teplá a s menšími bolestmi než bych měla. Ležela jsem na jedné z postelí v pasažérském voze, přikrytá dekou. U mě stála Velvet Remedy něžně mávající svým svítícím rohem nad mou pochroumanou nohou. K mému úžasu byla noha z větší části zahojená, i když ukrutně svědila.

 

Pokoušela jsem ze sebe setřást zážitky z noční můry. Tohle nebyl první spánkový teror, který jsem zažila během mého pobytu zde venku, ale byl tím prvním, který byl opravdu velmi nepříjemný. Vzdálenost nebo spíš absence mých společníků udělala sen tak nějak mnohem horším.

 

Velvet Remedy! Naposled, kdy jsem ji viděla, ležela na zemi v kaluži vlastní krve, po záchraně několika hříbat…

 

Mé uši se zaměřily na zvuky okolo mě: podívala jsem se přes rameno a spatřila tak hřebečky a klisničky šerifovy cely. Zabíraly skoro většinu pasažérského vozu. Vypadali uboze a zničeně; dvě usnuli, ale jedno z nich bylo tak nadšené, že se na mě zakřenil. „To bylo úžasné!“ Zamávalo pomalu kopytem ve vzduchu a pak s malým klapotem ho opět položilo na podlahu.

 

Darovala jsem mu slabý úsměv, srdce se mi konečně začínalo klidnit. Calamity se otočil od okna, ze kterého zíral ven, a přivítal mě zpět v zemi živých.

 

„Je vše…v pohodě?“ Byla jsem nedočkavá, napůl jsem se bála, že by tohle mohl být jen další sen a brzy se z něj stane další noční můra. Velvet Remedy mě ujistila kývnutím.

 

„Otroci?“

 

„V kuchyňském voze,“ řekla Velvet jemně. Mnohem méně jemně pak dodala, „Tenhle vlak má jen jeden pasažérský vůz a myslela jsem si, že by si hříbátka měla zasloužit více prostoru. Takže mohli jít buď do kuchyně, nebo na nákladní.“

 

Když o tom tak mluvíme, myslela bych si, že něco tak hrozného by nebylo jednou z jejích roztomilých povahových rysů.

 

Náhle jsem si vzpomněla na můj původní plán a na zamčené zámky u klecí se zajatci. „Ale co zámky…?“ Věděla jsem, že by je Calamity nemohl otevřít a nedokázala jsem si představit Velvet Remedy, jak ve svém mládí nacvičila tuto schopnost.

 

Protočila očima. „Ale no tak. Nejsem tak schopný zámečník jako ty a rozhodně neumím tak dobře telekinezi, tak jak jsi ji ukázala – nanejvýš úžasně, měla bych dodat – ale jsem jednorožec! A základní levitaci umím. A řekněme, že s těmi minami a raketami jsem … obešla nutnost otevřít zámky sponkou nebo klíčem.“

 

Vlak se zaburácel. Podívala jsem se z okna a spatřila jsem, že už jsme dávno přejeli poušť a teď stoupáme na vrchol hory. Rychlost tažných poníků se zpomalovala; právě jsme se blížili k vrcholovému bodu. Má konverzace s Velvet byla přerušena a nyní ji Calamity zastavil úplně.

 

„Stíny v našich zádech.“

 

Posadila jsem se a testovala mou pochroumanou nožičku. „Stíny?“

 

Hříbátko, které před tím mluvilo, prohlásilo, „Pan Calamity asi myslí, že nás něco sleduje.“ Všimla jsem si, že si Calamity klekl k oknu a zíral někam nahoru…možná k nebi?

 

„Další…“ spolkla jsem slovo „bohyně“, referenci na okřídleného jednorožčího otrokáře, se kterým jsem bojovala. „z těch…jako ta u šerifovy kanceláře?“

 

„Tos nemyslim. Ale něco tama nahoře je. Skrejvá se to.“

 

„Jestli se to skrývá, jak můžeš vědět, že tam něco doopravdy je?“ oponovala Velvet. Ale když se na ni Calamity podíval, obrátila. „Další pegas, možná?“

 

Calamity se zamračil. „Tos… si fakt nemyslim.“ Znovu se obrátil k oknu a mlčel.

 

„Aspoň přestalo pršet,“ oznámila Velvet Remedy, když se podívala z okna. „Ta bouře trvala několik dní.“

 

Podívala jsem se ven na slabou šedou vrstvu mraků. Opravdu přestalo pršet a mraky měly mnohem světlejší barvu a jen lehce zabarvovaly sluneční svit.

 

„Velvet…,“ začala jsem.

 

Usmála se na mě a mé srdíčko se povzneslo a úplně zapomnělo její předchozí pochybovačné poznámky. „Děkuji ti, Littlepip. Tvé obvazy mi zachránily život.“

 

Podívala jsem se na ni s pochybami. Neexistovala možnost, že by ta výmluva pro lékařské ošetření ať už magická nebo ne, ji mohla zachránit život. Protestovala jsem proti tomu, ale přerušila mě pozvednutým kopýtkem. „Ne, ale bylo to dost na to, abych znovu přišla k vědomí. A pak už jsem se o sebe dokázala postarat,“ podívala se na Calamityho. „Ne třeba poznamenávat, že i o tebe a tvého zajímavého přítele.“

 

Calamity zaržál jejím směrem.

 

Překvapeně jsem zírala na svou nožku. S úsměvem mi Velvet připomněla: „Říkala jsem ti, že jsem vždy chtěla být doktorkou. Studovala jsem na to a dokonce jsem se i stala učněm.“

 

Podívala jsem se na tu nádhernou slečnu, mnoho let mou bohyní, se zvědavostí v očích. „Když jsi to chtěla, proč se tak nestalo?“

 

„Protože se mi objevilo znaménko. Jednoho dne jsem zpívala pro chorého džentlmena poníka a zjevilo se. Ptáček, slavíček přesněji řečeno. A když se ti objeví znaménko, je tvé místo ve Stájích jasné.“ V jejím hlase byl poznat smutek. Tohle byla pravda, kterou jsem znala až příliš dobře.

 

„Dokonce jsem prosila i Vrchní klisnu, ale bylo jasně dáno, že můj osud je být bavičem, můj úděl byl zapsán na mé boky. Můj hlas byl ten nejkrásnější v celých Stájích a rozhodně jsem nemohla popřít, že bych neuměla zpívat. Nebo že by se mi to nelíbilo. Vrchní klisna mi dokonce ukázala rodokmen potvrzující, že jsem dávný potomek první Vrchní klisny Stájí Dvě, která byla legendární zpěvačkou.

 

Přikývla jsem, v hospodě Turnpike jsem tuto muziku sama slyšela.

 

„Nemohla jsem stát proti tomu všemu. Jak bych jen mohla? Vrchní klisna…ona mi povolila provozovat můj koníček, když mi zbyl čas a nijak mi nebránil v nových povinnostech a zvedání upadající morálky Stájí. Ale mé sny, jak mi bylo řečeno, nebyly pro mě.“

 

I když jsem odpověď skoro znala, musela jsem se zeptat: „Velvet, proč jsi opustila Stáje.“

 

Velvet zdrženlivě zařehtala. „Znovu, kvůli mému znaménku.“ Otočila se, zvedla jednu lékárničku a ukázala mi slavíčka na boku. Roztáhlá křídla, zobáček otevřený kvůli zpěvu písničky.

 

„Vidíš to, čím to není, Littlepip?“

 

Viděla jsem, co to je. Co to vždycky bylo. Ptáček zpívající nádhernou písničku.

 

„Není to ptáček v kleci,“ řekla Velvet s potěšením. „A jestliže není, pak já jsem také neměla být. Ať se tady venku děje cokoliv, musela jsem být svobodná.“

 

***                       ***                       ***

 

„Pójdu se mrknout ven, možno trochu provětrám křídla.“

 

Pozvedla jsem oči od knížky, kterou jsem si četla, abych zabila čas. (Ukázalo se, že Equestrijská Armáda Dnes byla plná bitevních sedel.) Vlak zpomaloval a byl skoro zastaven. Motor už dávno přešel přes svůj bod a vlakoví poníci teď dotahovali poslední zbytek trati, než naskočí sami na vlak, který se rozjede z kopce. Další šanci nadýchat se čerstvého vzduchu už mít nebudu… nebo šanci pro Calamityho, aby se podíval do stínu.  

 

Přikývla jsem a nechala ho jít. Velvet Remedy byla pravděpodobně na cestě z kuchyňského vozu; pravidelně kontrolovala dospělé poníky, které jsme zachránili, zatímco jsem bavila okolí svými pokusy chodit, když zrovna byla zpátky u hříbat.

 

Čekala jsem, zdálo se, že se čas na místech jako je tento vlak pouze plazil. Dávala si na čas – neztratila se? Ne, to by bylo hloupé; ve vlaku se nemůžete ztratit, nebo ano? Zasmála jsem se, když jsem si uvědomila, že kdybych se ztratila já, navedlo by mě PipBuckové kouzlo. Jak mohla ale chudinka Velvet najít cestu, když ho neměla?

 

Nabídla jsem jí její starý; ale k mému překvapení ho odmítla. Byla jsem šokovaná jak skvělá věc to je zde v Equestrijské pustině. Řekla, že si ho mohu nechat jako dárek. A také hlavně jako omluvu, že mi ho dala kdysi dávno ve stájích. Neobviňovala se za to, že jsem kvůli ní opustila Stáje, ale vadilo jí, že její kopýtko (a bezpochyby i celý poník) hrálo roli v mém rozhodování.

 

Ještě jednou jsem to zkusila, ale jen mi suše odpověděla: „Utekla jsem z toho vězení a nebudu nosit jeho pouta. A je mi jedno, jak vypadají a jak jsou užitečná.“ Poté odešla zkontrolovat poníky v kuchyni.

 

Z mého snění mě probudil drakonický řev minigunu. Následovaný smrtelnými výkřiky vlakových poníků.

 

O vteřinu později jsem slyšela tým u páky (sloužící nyní jako ostraha) opětovat palbu.

 

Hříbátka začala panikařit. Snažila jsem se je uklidnit (nebo aspoň umírnit), než se Velvet Remedy vrátila zadními dveřmi plná obav. Přesně v tu chvíli přiběhl i jeden vlakový poník z ostřelovaných pozic týmu u páky, křičel a mával kopyty, zatímco mu po straně levitovala jedna opakovací brokovnice. „Přepad otrokářů! Chraňte děti!“

 

Co?! Jak se mohli dostat před nás?!

 

Než jsem se mohla zeptat, příšerný poník nesoucí otrokářské brnění s okovanými kopyty pokrytými krví vlakových poníků, se dostal do pasažérského vozu a rozhodl se, že ukončí životy dalších. Neměla jsem čas přemýšlet; vytáhla jsem svou útočnou pušku a vystřelila na něj. Vlakový poník uskočil, zamířil vlastní zbraní a vystřelil na něj. Nepoznala jsem, čí střela otrokáře zabila.

 

Má noční můra mi opět probleskla hlavou. Zastavilo mě to, ale naštěstí jen na chviličku než se útočník sesunul k zemi. Pak jsem v mžiku zapnula svůj U.D.S. a s hrůzou pozorovala ty narůstající červené značky a jen těch pár přátelských, které byly přede mnou.

 

Otočila jsem se na Velvet, předala jí jehlovku nabitou ve vzduchu jedním označeným zásobníkem. Nebylo v mých schopnostech rozluštit, co značky znamenaly, ale očekávala jsem, že munice bude mít alespoň schopnost je nějak paralyzovat. „Vezmi si to. Chraň hříbátka vlastním životem. Já jdu pomoct dopředu!“ Bude lepší je zneškodnit dřív než se dostanou sem, pokud to dokážu.

 

Velvet Remady zírala na jehlovku jakoby byla něčím nakažená. „Já… nemohu.“

 

Ach, U svaté celestie. „Musíš! Tady venku nepřežiješ, pokud jim to nevrátíš.“ Ukázala jsem na hříbátka. „A oni to taky daleko nedotáhnou, když je nebudeš chránit.“

 

Velvet polkla. „Myslela jsem… že nevím jak!“

 

Ježkovy…! „Je to snadné. Zvedni to, namiř tímhle koncem na ty špatné poníky. A zmáčkni tuhle maličkou páčku, tedy spoušť.“

 

Přikývla. Pak se na mě podívala s nadějí, že jí dám nějakou lepší možnost. „Nejsem vrah…já…já nevím jestli to dokážu!“

 

„Nauč se to.“ Byla to krutá, možná až brutální věc, kterou jsem mohla říct. Ale tohle byla Equestrijská pustina.

 

***                       ***                       ***

 

Vlak přešel přes klíčový bod a začal nabírat rychlost, ale stále byl dost pomalý na to, aby na něj mohla naskočit pestrá cháska otrokářů. Dva zemní poníci se sedly s rotačními kulomety rozstříleli na kousky poníky z táhnoucího týmu. Baráž odvetné palby je na oplátku pozabíjela.

 

Zastavila jsem se na dobytčáku několik vagónů před pasažérským vozem, kde byla schovaná hříbátka a Velvet, s připravenou útočnou puškou. U.D.S. byl plný červených teček a bylo nemožné vysledovat jednotlivé oponenty. Jedna má část chtěla zkusit vyjednávat, ale tady by to nefungovalo. Ne, každý kdo zkusí zaútočit na vlak, bude zastřelen. Se stejným odhodláním jsem zaútočila na prvního otrokáře několik vagonů přede mnou. Kulky ho minuly, takže skočila zpátky. Kruci!

 

Slyšela jsem výbuch za mnou a nade mnou. Podívala jsem se nahoru a viděla Calamityho, jak uhýbá a manévruje vzduchem v souboji s grifem. Nepřátelský letec držel karabinu, mnohem zákeřnější zbraň než jakou jsem kdy zatím viděla, a občas zpomalil své nálety, aby mohl na Calamityho vystřelit. Calamity, zaplať Celestia, ze sebe nedělal snadný terč a každý grifův pokus znamenal jen snížení vzdáleností.

 

Viděla jsem, jak Calamity zrychlil dopředu, udělal smyčku … a k mému zděšení grif udělal jednu podobnou a snížili tak mezi sebou vzdálenost. Znovu!

 

Slyšela jsem, jak se přibližuje klapot kopyt, ale když jsem se podívala dopředu, nic jsem neviděla. Zmateně jsem udělala krok k hraně a podívala se dolů, jestli neběží vedle vlaku…

 

…abych našla tři otrokáře, jak běží po straně vagonu a tím kolem mě prošli! Odněkud jim pomáhal otrokář jednorožec kouzly! Magie jim držela kopýtka na boku jedoucího vagónu. „Ať tě Luna ojebe svým rohem!“ zaklela jsem a plná pobouření z těchto magických triků jsem namířila puškou přes okraj a spustila palbu na jejich záda, boky a krky, zatímco oni pořád běželi k pasažérskému vozu. Dva poníci zakřičeli a spadli z vagonu, smrtelně ranění. Jeden z nich si při dopadu zlomil krk. Jenomže ten třetí se dostal do mezery mezi vagony dřív, než jsem ho stihla sestřelit.

 

Vlak nyní jel rychlostí docela solidního klusu. Rozeběhla jsem se po střeše, přeskočila na další vagón a sklouzla se. Podíval jsem se dolů a okamžitě jsem hlavu zase zastrčila, neboť otrokář mě spatřil a vypálil svým ústním samopalem do vzduchu, kde jsem ještě před chvílí stála.

 

S maximálním soustředěním jsem vytáhla otrokáře, kterému se překvapením rozšířily oči, z jeho schovávačky. Pak mě něco trefilo do zad a darovalo mi to jednu velice bolestivou spalující bolest v zádech. Pustila jsem ho – ten neskutečně šťastný bastard dopadl na střechu vagonu za mezerou. Nyní jsem byla obklíčena; poník, kterého jsem před tím netrefila, vylezl za mě, zatímco jsem se soustředila na toho nového. Otrokářka držela v tlamě bič, kterým mrskala s pekelnou přesností. S jedním šlehem mi vytrhla útočnou pušku, která přepadla přes hranu vagónu a skončila někde pod kolejema. Otrokář samopalník zatím využil mého momentu překvapení a nabil si zbraň. Smál se: v jeho myšlenkách už mě dávno zastřelil.

 

Další výbuch shora a dvě kulky prostřelující jednoho otrokáře. Jeho tělo, samopal měl pořád v ústech, spadlo ze střechy pryč. O chvíli později, Calamity přeletěl přes střechu vagónu a prudce se naklonil přes jeden útes, který se trčil nad druhou stranou vlaku. Grif také přeletěl těsně nad střechou vagónu a honil Calamityho. Já se skryla. Poník s bičem nebyl tak rychlý a jedno z grifových křídel mu čistě useklo hlavu. Cítila jsem, jak mi tlouklo srdce, když jsem spatřila nože na předních stranách grifých křídel.

 

Sebrala jsem bič dekapitovaného poníka a odkopla jeho hlavu z vlaku. Smotala jsem bič, dala si ho do batohu a vytáhla jsem svou automatickou brokovnici a prohlédla jsem strany vagónů. Kouzlo, které otrokáři použili, radikálně změnilo situaci a měla jsem plno obav o to, kolik se jich přes mě dostalo, než jsem na to přišla.

 

Vpředu u vlaku jsem slyšela další střelbu, jak se zbývající vlakoví poníci rvali o své životy. V zadní části vlaku se mi zdálo, že Velvet Remedy křičí! Otočila jsem se po zvuku, zadní partie směrem k předku vlaku, když se něco vpředu dostalo pod vlak, který pak sebou trhl, jak kola rozmačkávala toho nešťastníka na kolejích.

 

Calamity vedle mě obratně přistál.

 

Překvapeně jsem na něj civěla a zdálo se, že se červená, když si prohrábl hřívu. „Oubávám se, že se k nám Razorwing nepřipojí. Nechtěl mě nechat bejt. I kedyž sem kličkoval mezi vagóny.“ Calamity se usmíval a sledoval okolí, jakoby hledal svého starého přítele. „Přejsahám, že ještě před chvilou byl za mnou!“

 

Ušklíbla jsem se. Pak jsem ukázala na pasažérský vůz. „Běž pomoct Velvet!“

 

Calamity přikývl a vznesl se, i když to moc nepotřeboval, protože cválající vlak nyní byl v zatáčce a stačilo jen přeskočit tu malou mezeru. Viděla jsem, jak zmizel v mezeře za vagónem, aby pomohl vlakovým poníkům. Vydala jsem se k vagónu za stejným účelem, zatímco se mě vystrašený hlas v hlavě ptal, co se ze mě stalo, že je tu tolik poníků, kteří mě chtějí vidět pod drnem, a že jsem jim běžela naproti?

 

***                       ***                       ***

 

Poslední přeživší z vlakových poníků se mnou běžel po střechách. Skočili jsme oba do pasažérského vozu přesně ve chvíli, kdy vzduchem proletěly dva paprsky růžové magické energie z bitevního sedla jednoho bílého jednorožce. Jiný vlakový poník, který tu byl s námi ještě několik vteřin zpátky, se proměnil v svítící hromádku růžového popela.

 

Pasažérský vůz byl prázdný! Skoro. Tělo černého otrokáře viselo ze stropu, prošpikované skrz na skrz jehlami. Kouzlo na kopytech ho drželo od pádu na podlahu i po smrti. Zemnímu poníkovi vedle mě to dalo docela zabrat a abych byla upřímná, možná jsem také trochu zaječela.

 

„Já ti nevim, ale mám rači otrokáře, co střílej kulky!“ kašlal vlakový poník, když se z toho vzpamatovával. „Kól popela obvaz neomotáš!“

 

Docela jsem souhlasila.

 

Velvet Remedy vběhla dovnitř zadními dveřmi od nákladního vagónu. Když uviděla vlakového poníka, okamžitě mu ukázala hlavou ať míří za ni. „Prosím, běž za Calamitym! Je v kuchyni!“

 

„Čekají nás moc nepěkné věci,“ varovala jsem ji. „A do zad nám jdou další čtyři. Myslím, že ti jsou poslední, ale jeden z nich má bitevní sedlo plné magicko-energetických zbraní!“

 

Velvet Remedy ostražitě přikývla a pak ukázala na tělo nad námi. „T-tenhle přišel ze střechy! Jako…jako hmyz!“ Třásla se, spíš kvůli tomu, že vzala život, než kvůli zvláštnosti okolností, ale očekávala jsem, že se přes to přenese a dokáže se soustředit. Zatím ne. Začala jsem si říkat, jestli její občasná nepříjemnost nebyla součást jejího vyrovnávacího mechanismu s horory Equestrijské pustiny.

 

Zemní poník proběhl kolem ní, nabil svou zbraň a zavřel dveře zadními.

 

O minutu později přiklusal Calamity. „Všeci sou v kuchyni a já přiběch sem! Otrokáři se tam k něm nedostanou!“ Snížil hlavu a dupnul na podlahu. „Tady se jim postavíme!“

 

Na diskuzi nebyl čas. Jakmile to Calamity dořekl, dovnitř vagónu se dostali tři otrokáři, vedení jednorožcem. Nicméně ani zepředu ani zezadu, ale okny! Pasažérský vůz byl najednou plný střepů a násilí.

 

StaKoZaS se zaměřil na otrokáře na mé levé straně. Na takovouhle vzdálenost jsem ho nemohla minout. Bohužel, to samé platilo i pro ně! Roh Velvet Remedy zazářil, když jsem vystřelila do hrudi prvnímu cíli a hned potom znovu. Jeho brnění zastavilo většinu broků, ale kinetická energie ho odrazila zpátky a vychýlila jeho střelu tak, že mi jen polechtala tvář. Otočila jsem se na druhého, ale ne dost rychle na to, abych mu zabránila praštit mě svým magicky vylepšený perlíkem do hrudního koše. Bolest to byla oslepující! Slyšela jsem, jak mi pod brněním křupou žebra.

 

Můj bolestný výkřik ho nezastavil od druhé rány, která šla na má záda. Brnění od Ditzy Doo rozmělnilo energii úderu po celém těle, což mě zachránilo od zlomených zad a velice krátkého života mrzáka.

 

Calamity vystřelil svou dvojí dávku z bitevního sedla a udělal pár širokých děr do jednoho z otrokářů na jeho straně. Rozsekané vnitřnosti zabarvily postel, zeď a okna. Poslední šel po Velvet Remedy. Ach, proč jen nemá žádné brnění? Plná strachu jsem pozorovala, jak otrokářův bojový nůž se zabodává do jejího ramene, jen kousek vedle jejího krku. Krev vytekla kolem nože a zabarvila její krásnou srst barvy dřevěného uhlí na tmavě mokře černou. Její kouzlo pominulo, magie kolem jejího rohu okamžitě zmizela.

 

Zkoušela jsem se zvednout a znovu jsem bolestně křičela, jak po mě vztáhla spáry bolestná agonie. Moje zaměřovací kouzlo se stále ještě zotavovalo, ale první nepřítel byl už dávno na nohou a toužil se přidat do tohoto kolotoče se svou troškou do mlýna. Poník znovu máchl perlíkem a toužil mě zbušit do klubíčka: krvavého, mrtvého klubíčka.

 

Calamity vypálil. Brnění, které zachránilo otrokáře od mé automatické brokovnice, se nemohlo rovnat s mocnými puškami mého společníka. Otrokář, který bodl Velvet, chytla nůž svými zuby a chtěla ho vytáhnout ven ze zraněné zpěvačky, ale Velvetin roh opět zazářil a telekinetické světlo vzápětí obalilo nůž. Jednoduché, slabá telekineze držela nůž. Avšak bránilo to otrokáři vytáhnout nebo jakkoliv jinak hýbat s nožem tak lehce, jak si představoval, a tahle krátká pauza dala Calamitymu dost času na to, aby správně zamířil. Znovu vypálil a vzápětí byla Velvet celá pokrytá vnitřnostmi a krvavými zbytky jiného poníka.

 

Měla jsem ohromné bolesti; můj zrak byl velmi rozmazaný. Měla jsem potíže popadnout dech. Ale aspoň prozatím, to bylo (myslela jsem si nadějně) pouze tři na jednoho. Jenomže jakmile otrokář zvedl perlík nad mou hlavu, dveře byly vykopnuty. Bílý jednorožec stál přímo ve dveřích a začal střílet své růžové magické střely.

 

Po krátkém záblesku mého rohu se otrokář s perlíkem najednou nečekaně ocitl na místě živého štítu. O mrknutí později z něj byl už jen svítící růžový prášek.

 

Teď to bylo doopravdy tři na jednoho. A zatímco jsem bojovala zápas s bolestí, mé zaměřovací kouzlo se konečně vrátilo do hry a StaKoZaS tak mohl navést mé střely. A Calamity žádné navádění nepotřeboval.

 

***                       ***                       ***

 

Roh Velvet Remedy slabě zářil, když jím mírně přejížděla u mého břicha a léčila zlomená žebra, a drobně nadskočil, když vlak najel na drobnou překážku na kolejích. Palčivá bolest na bocích se zmenšila jen na nepříjemné brnění, avšak tak silné, že jsem občas bolestně zakňučela. „Víš, Littlepip, začíná to být tradice.“ Její vlastní srst byla pokryta její krví. Poslední z našich léčivých lektvarů už byl vypit a já s Velvet jsme na sobě měli naše poslední léčivé obvazy. Jediný Calamity z toho všeho vyšel překvapivě nezraněn.

 

Otrokáři leželi mrtví mezi námi, včetně toho, který mě mlátil perlíkem. Jeho tělo se vypařilo a zbytky se změnily na svítící prach. Ucukla jsem, když jsem pomyslela na to, že jsem část jeho zbytků vdechla.

 

Otočila jsem se a dívala se na podlahu. Přestože jsme vyhráli, necítila jsem se jako vítěz. Místo toho jsem si připadala jako řezník, který vedl desítky vlakových poníků na jatka. A ke konci už jsem ani nedokázala bojovat. Kdyby tu s námi nebyl Calamity…

 

Velvet mě přečetla až příliš rychle a snažila se mě povzbudit. „Aspoň sis dokázala poradit s tím hrozným poníkem s perlíkem. Já dokázala být akorát cíl.“

 

„Jsi naším cenným společníkem a svůj podíl zastáváš se svými léčivými kouzly a péčí skvěle,“ vyzdvihla jsem a ještě dodala „Ačkoliv jsem překvapena, že jsi nezůstala s osvobozenými otroky a hříbátky.“

 

Velvet Remedy zaržála: „Ta kuchyňka byla přeplněna. Pokud bych se tam chtěla nacpat, někdo by se kvůli tomu mohl udusit!“ Skončila se svým léčením a zamračila se na zvětšující se třesot vlaku. Scenérie probleskávaly okny.

 

„Ayep,“ Calamity se k nám vrátil, zatímco prošel celým třesoucím se vlakem. „Zdá se, že to bol poslední.“

 

Vlak nebezpečně zasténal, když zatáčel, takže jsme se museli něčeho chytit. Velvet se na nás podívala s podezřením. „Nepřipadá vám, že jedeme až moc rychle? Jak se tenhle vlak zpomaluje?“

 

„Použijeme brzdy.“

 

„A ty jsou kde?“

 

„V kuchyni.“
 

Velvetiny uši sklaply. Zírala na Calamityho docela klidně. „Jídelně? Ten velký červený vagón vzadu, je to tak? Ten, který jsi právě od nás odkopl?“ Zmocnil se mě nával paniky.

 

Calamityho výraz se drobně změnil. „Ayep,“ přemýšlel. „Vlastně…to by vysvětlovalo ten pohled, co mi ten vlakový poník věnoval.“

 

„Už chápu, jak jsi dostal tohle jméno,“ řekla Velvet mírně.

 

Několik minut diskuze o naší situaci a argumentaci o tom, co musíme udělat, když se vlak řítil z hory bez jakékoliv kontroly, jsem dostala nápad. Pořád jsme ještě byli v půli cesty a po stranách byla spousta nebezpečných srázů. Nicméně jedno řešení tady bylo.

 

„Calamity, odleť s Velvet Remedy do bezpečí!“

 

Velvetiny oči se rozšířily. „Ale, co bude s tebou?“

 

Odhodlaně jsem dupla na zem a snažila se ignorovat bolest v nedávno léčené noze a žebrech. „Budu v pořádku. Napadla mě jiná cesta ven.“

 

Oba byli na pochybách, ale věřili mi. Takže jen kývli a Calamity odnesl Velvet k nejbližšímu nákladnímu vagónu. „Já se pro tebe vrátím!“ slíbil. Pak roztáhl křídla a odletěli s Velvet do větru.

 

A tak jsem tu byla sama. Na splašeném vlaku!

 

Dobře, nyní nastal čas něco doopravdy vymyslet. Vlak jel vpřed k zatáčce a byl příliš rychlý. Cítila jsem, jak se kola chtějí dostat z kolejí.

 

Můj roh zažhnul energií, studený pot se začal lít z mého už tak dost zmořeného těla, jakmile jsem začala telekinezí držet vlak na trati. Celý vlak slabě svítil, když se bláznivě naklonil na jednu stranu a jel jen na jedné straně kol.

 

S pisklavým bouchnutím se zase vrátil zpátky na koleje, a mířil do dalšího kola, tentokrát celou svou vahou proti zvětšující se zdi srázu. Skála drtila vlak, mlátila do dobytčáků a odrásala skoro celou střechu pasažérského vozu s hlasitým řevem. Sevřela jsem oči před bouří třísek.

 

Když jsem je znovu otevřela, narážel do mě prudký vítr skrz trhlinu v lokomotivě. Viděla jsem další zatáčku, tentokrát mnohem ostřejší. Třásla jsem se vyčerpáním, neboť jsem věděla, že tentokrát neexistuje způsob, jak vlak udržet na trati.

 

Znovu jsem se soustředila, abych se odlevitovala do bezpečí. Zavrčela jsem snahou a cítila, jak se má kopýtka zvedají ze země přesně ve chvíli, kdy lokomotiva jen tak tak přejela přes zatáčku. Masivní váha vlaku ale nemohla následovat svou lokomotivu. S hrůzným křiklavým zvukem se třesoucí vlak utrhl z tratě a začal padat dolů na útesy hory, jako had s rozbitou hlavou, a mířil do údolí několik tisíc stop níže!

 

Se zbytkem svého soustředění jsem se dostala nahoru a prolétla otevřenou střechou… ale to nestačilo. Pořád jsem padala a to rychle! Má snaha mě pouze zpomalila, abych viděla pád vlaku pode mnou, mířící do mrtvého lesa, s obrovským výbuchem. Exploze níže byla jako kdyby samotná Luna šlápla svým kopytem na zemi. Tmavé mraky kouře zatemňovaly místo dopadu, kam jsem právě měla každou chvíli spadnout.

 

Calamity mě ale zachytil!

 

***                       ***                       ***

 

Tři z nás – Calamity, Velvet a já – jsme klopýtali po rovném údolí pod šedými mraky výše. Neměla jsem ani ponětí, kde jsme, ale bylo PipBucková mapa mi sdělila, že Nová Appleloosa je několik dní cesty daleko. Za předpokladu, že bychom mohli jít přímo. Za předpokladu, že tam vůbec dorazíme.

 

Podle terminálových záznamů, otrokáři ze staré Appleloosy prodávali stáda poníků, které chytili, někomu jménem Stern v místě zvaném Fillydelphia. Ještě jsem neztratila svůj vztek z toho, co jsem tam četla, všechny ty podlé a kruté věci, které tihle poníci dělali. Vřelo to ve mně kdesi hluboko v mé mysli. Pokud mám někam jít, Fillydelphia bude na seznamu jako příští zastávka. Ale nemohla jsem ignorovat mnohem důležitější a současnější záležitosti.

 

Naprosto nutně jsme potřebovali lékařské zásoby. A stejně tak zásoby jídla a vody, které jsme s Calamitym zabalili, byly nedostatečné pro tři poníky na cestě po několik dní. Potřebovali jsme najít úkryt a zásobit se.

 

Na chvíli jsme se zastavili a odpočívali jsme pár hodin. Všichni tři jsme prošli velkou a náročnou bitvou a bylo by nesmyslné, ne-li přímo nemožné pokračovat bez chvíle oddechu. Ve skutečnosti, potřebovali bychom ho mnohem víc – já osobně jsem byla tak slabá po tom všem velkém levitování, že jsem nedokázala uzvednout ani něco tak malého a lehkého jako byl Malý Macintosh – ale tohle nehostinné a pravděpodobně nepřátelské prostředí nám nedopřálo nějaké větší zdržování.

 

Údolí bylo pokryté černými mrtvými stromy a zbytky vraků. Ne z vlaku, jeho místo dopadu jsme nechali míle za sebou; tohle byly zbytky devastace Equestrijské apokalypsy. Spadlé létající kočáry, podobné těm na zemi. Podle Calamityho jsme právě byli na pod okrajem toho, co dřív bývalo pegasské město Cloudsdayle. A jediné náznaky náhlého konce tolika poníkovských životů byly rezavé vraky pegasských vozidel, které byly dostatečně daleko od města, aby se ihned nevypařily, ale nedostatečně daleko, aby zachránily ty, které je táhli.

 

Až příliš hlasitá muzika (hlavně z tuby) se roznášela jako píseň sirén napříč celým údolím. Mé uši zbystřily a začala jsem klusat směrem ke zdroji. Mí překvapení společníci mě následovali.

 

„Littlepip!“ lapala po dechu Velvet, „Co to je?“ Calamity nebyl o nic méně zmaten než Velvet; znal zvuky sprite-botů, ale neznal jediný důvod, proč bych tolik pospíchala nějakého chytit.

 

Přiběhla jsem k jednomu, obalila ho svou magií a přitáhla si ho před sebe, abych upoutala jeho pozornost. „Pozorovateli!“

 

Calamity přistál a díval se na mě s nepochopením. Velvet, pochopitelně mnohem dále za námi, zpomalila na klus, když viděla, že mi nehrozí žádné nebezpečí zmrzačením. Znovu.

 

„Pozorovateli!“ křičela jsem naštvaně a zatřásla jsem tím otravným sprite-botem. Jako kdyby to mělo zastavit tu hroznou otravnou muziku a vyvolat mého mystického známého. „Pozorovateli, vím, že mě slyšíš! Potřebuju tě, ihned!“

 

„Littlepip,“ začal Calamity pomalu. „Ňák si nemyslim, že…“ zastavil se a strachy se mu rozšířily oči, když se popová muzika zastavila a sprite-bot začal na mě mluvit hlasem, který nikdy od sprite-bota neslyšel.

 

„Ouh, ahoj, Littlepip. Jak ti mohu pomoci?“ Malý umělý hlas mířený na mě rozhodně mého zkušeného společníka vystrašil.

 

„Potřebuju tě, abys předal zprávu Nové Appleloose!“ mávala jsem šíleně kopýtkem. „Je tu jídelní vůz, který jede z hory bez vlaku. Jeden ze strojvedoucích zajistí, že dorazí bezpečně, ale uvnitř je spousta poníků, včetně pěti malých, kteří by tu sami venku nepřežili. Nová Appleloosa musí okamžitě vyslat vagóny.“

 

Pozorovatel byl zticha a čekal.

 

„Pozorovateli, nejsou v dobré kondici. Nemají vodu ani jídlo a čas utíká!“

 

Pozorovatel mluvil pomalu, „Já ti nevím, Littlepip. Nemám ve zvyku…“

 

„Mně. To. Je. Fuk!“ křičela jsem naštvaně. „Copak ti na těch ponících nezáleží? Chceš ta hříbátka nechat zdechnout?!“

 

„Ne! Totiž, ano, záleží. Ne, nechci je…“

 

„Tak pomoz! Nemáš čas dopřát si trochu stydlivosti, Pozorovateli. V sázce jsou životy!“

 

S prasknutím, sprite-bot pokračoval v cestě i se svou písničkou. Pustila jsem ho, a nevěděla jsem, jestli mám cítit úlevu nebo odpor.

 

„Littlepip,“ zaržála Velvet a přiklopýtala ke mně. „Jestli budeš všem svým přátelům kolem takhle rozkazovat, brzy zjistíš, že už žádné nemáš.“

 

Zamračila jsem se a znovu mi hlavou prolétla ta noční můra. Calamity se na mě podíval a snažil se mě upozornit, že by mohla mít pravdu. Velvet šla dál a já se zařadila za ni.

 

Poznámka: Level Up.

 

Nová schopnost: Lehký Klus – Jsi hbitá, vždy opatrná a máš štěstí; nebo jsi jen ovládla umění sebelevitace. Každopádně už nikdy nespustíš nepřátelské nášlapné pasti.