Kapitola 5

Kapitola 5 – Calamity

 

„Přátelství. Přátelství se nikdy nezmění.“

 

Žiju!

 

Já stále žiju!

 

Jak se mi vracelo vědomí, zjistila jsem, že ležím na matraci přikrytá několika dekami a cítila jsem se zahřátá a v daleko větším pohodlí než předchozí tři dny co jsem opustila Stáje Dvě. Aspoň myslím, že to byly tři dny, nemám ani ponětí, jak dlouho jsem byla v bezvědomí. Zvedla jsem přední kopýtko, abych se podívala na čas na PipBucku, tak jak to dělám každé ráno, ale díky mému pohybu spadla deka, která lehce dosedla na zem.

 

„Hou hou! Podívejme se, kdo je vzhůru!“ příjemný dívčí hlas až nebezpečně blízko, mě vylekal a připravil na nebezpečí. Rozhlédla jsem se okolo a zjistila jsem, že jsem obklopená několika poníky, z nichž jsem poznávala jen jednoho. A to toho pegase, který mě střelil! Napadlo mě, jestli jsem jejich vězeň.

 

Ten hlas patřil mladé dívce s bílou srstí, hřívou barvy cukrové vaty a v žlutém pruhovaném oblečení.

 

Dívala jsem se dál po svém okolí a na zdi za skupinkou poníků jsem viděla tři lékárničky (s typickým růžovým motýlkem) a starým vybledlým předválečným plakátem, který nabízel práci v lékařských službách („Nemusíš být Pancéřník (Steel Ranger) abys byl Hrdinou! Přidej se k Ministerstvu Míru už dnes!“ prohlašovala klisna na plakátu, sotva o trochu starší než to děvčátko vedle, které mělo úplně stejné oblečení.) Podle výzdoby a absence lan a řetězů si myslím, že tohle je klinika a já nejsem vězeň.

 

A mimo to, cítila jsem se docela dobře. Unavená, přesně tak akorát připravená k dalšímu pořádnému poleženíčku…až na to, že jsem nebyla ospalá. Jen unavená a docela zahřátá. Posadila jsem se a celý pokoj se se mnou zatočil.

 

„Hou, zvolni, parťáku,“ řekl pegas, kterého jsem si vybavila pod jménem Calamity – ačkoliv mám trošku mezery v tom, jak jsem to vlastně zjistila – a přistoupil blíž ke mně. Posunula jsem se zpět na matraci. Jasně, teď se chová slušně a vychovaně, když tu je všude plno poníků, ale poznala jsem ho i z té stránky zabiju-tě-ze-vzduchu-párem-kanónů.

 

„Cukrátko?“ zeptal se jeden z těch dalších poníků, zemní hřebec s šedou srstí a černou hřívou, když se podíval na sestřičku (ačkoliv mi to znělo, jako kdyby jí říkal podle toho pamlsku, a byla bych za to moc ráda).

 

„Bude brzy v pořádku. Namíchala jsem poslední léčivý lektvar a dala jí ho sotva před hodinou.“

 

„Namíchala?“ šedý zemní poník pozvedl obočí a dal tak najevo své pochyby.

 

Cukrátko se usmála. „S jablečnou pálenkou, přece! Jen tahle medicínka jí udělá skutečně dobře.“ Nepochopila jsem, proč se ten poník praštil kopýtkem do čela. Cítila jsem se skvěle. Ne, líp než skvěle. A příjemně v teple.

 

Šedý hřebec začal vyhánět ostatní „hosty“ pryč. Trochu mě to mrzelo, ale vlastně jsem je ani neznala. Cítila jsem se tak sama poslední dobou, že jsem byla ráda za každou trošku civilizace, která se mi naskytne, a rozhodně ji nechci pustit. Ta myšlenka, jak mi pak došlo, nedávala smysl, ale ani vlastně nevím proč.

 

„Až se na to budeš cítit, tak přijď ven. Někteří by se s tebou rádi viděli.“ Šedý hřebec se na mě usmál, pak se podíval na toho rezavého pobudu. „Ty taky Calamity, ven.“ Calamity se na mě ještě podíval a hned nato zmizel.

 

Cukrátko kolem mě poposkočila a zasněně zašeptala: „Je to fakt hezký hřebeček, viď?“

 

„Kdo?“

 

„No, Calamity, přece!“ zachechtala se.

 

Neměla jsem slov. Vlastně ano, měla. „Postřelil mě.“

 

Zamávla to kopýtkem. „Sem si jistá, že to bylo jen ňáké nedorozumění.“

 

No, asi ano…bylo…ale proč se vlastně o tom bavíme? Pokud bych chtěla o něčem vůbec bavit, tak

jedině o tom, jak pěkná Cukrátko (slaďoučké cukrátko!) byla, a ne o Calamity. A už vůbec ne o tom, že je hezký. A ani o jednom se mi nechtělo mluvit nahlas. Zachumlala jsem se do matrace a nakonec jsem celý dialog ukončila: „Střelil mě…“ a dodala jsem „…hodně.“

 

***                       ***                       ***

 

Daleko víc odpočatá a s mnohem jasnějšími myšlenkami jsem toužila seznámit se s občany Nové Appleloosy. Jak mi prozradil PipBuck, ležela jsem tu dva dny.

 

Prohlédla jsem si kolejiště opevněné vesnice. Mnoho linek, které, jak jsem se dozvěděla, byly kolejištěm, mířícím do jednoho malého města postaveného z předělaných starých vagónů pro cestující. Některé byly dokonce dvou až třípatrové. Většina jich stále ještě měla svoje stará kola. Těžké železné krabice tvořily kruh, kolem malého náměstí, s masivní branou na jedné straně. Ozbrojené stráže hlídkovali na věžích a střežili pustiny venku. Vevnitř, jednorožci a zemní poníci žili svůj každodenní život. Bylo to místo špinavé, rozpadající se…ale naprosto úžasné!

 

„Jak jste je vlastně na sebe naskládali?“ zeptala jsem se, když jsem se dívala na největší dům postavený ze čtyř vagónů na sobě. Různé můstky a žebříky vedly do jejich oken a po obvodu, takže výsledek vypadal jako nějaká velká věž. Na té nejvyšší střeše byla neonová světla vítající v hospodě Turnpike.

 

Revizor, ten šedočerný hřebec, byl místním šerifem/starostou/šéfem-držícím-to-tu-pohromadě.

„Jeden z jednorožců se na to mrknul.“

 

 

Otočila jsem se se zakašláním a zírala na něj. Nikdy jsem neslyšela o někom levitujícím něco tak ohromného!

 

Revizor stále držel vážný výraz, než se chroptivě rozesmál. „Sem si z tebe jenom vejstřelil.“ Můj úžas opadl do ospalé apatie, usmál se a ukázal na nebe. „Od toho tu máme jeřáb.“ Podívala jsem se nahoru a spatřila velkou oranžovou věž ze železa přímo nad městem. Masivní hák kývající se na dlouhém rameni.

 

„Na druhou stranu,“ pokračoval, „pokud hledáš někoho, kdo unese spoustu těžkejch věcí, skoč za Jeřábem a určo vo tom pokecejte.“

 

„Promluvit si s jeřábem?“ řekla jsem pomalu a zkusila odhadnout, jestli to je jen další vtip. Nebyl.

Jeřáb, jak mi řekl, bylo jméno jednoho jednorožce, který pracoval na nádraží. „Lepšího telekinetika na téhle straně Canterlotských ruin nenajdeš.“ Tím mi Revizor nabídl, že mě tu provede.

 

***                       ***                       ***

 

Smíšený obchod Nové Appleloosy se jmenoval Úplně Všecko. Byla to čtvrtá zastávka na naší trase. Revizor se usmál, když mě vedl k zvláštně vypadající budově. Tři vagóny, každý jiného typu, svařené dohromady; jeden byl vytvořen z černého železa a byl kulatý jako válec s velkým komínem na konci. To byl jeden z těch zdrojů kouře, které jsem z dálky viděla. Zastavila jsem se u dveří, abych si přečetla nápis pod sbírkou písmen vytvářejících název:

 

Ano, dělám dodávky!

Žádná kopýtka, holoto? Žádné služby.

Zeptejte se mě na speciální dodávky! Neodpovím, ale mrknu se na ně!

Návod na přežití v pustinách! K dispozici už dnes! První kopie pro každou rodinu je zdarma!

 

Otevřela jsem dveře a vstoupila dovnitř. Již první pohled mi vyrazil dech. Spatřila jsem totiž toho zombíka z knihovny. Určitě to byla ona, už kvůli těm protočeným očím. Navíc to, že mě poznala, usmála se od ucha k uchu a okamžitě mě (až nepříjemně pevně) objala, jasně vyvracelo možný omyl.

 

Ukročila zpět a zamávala předním kopýtkem, což byla překvapivě úspěšná kombinace uvítání a ukázání obchodu. (Nechtěla jsem si to přiznat, ale byla jsem vděčná za to, že zápach z jejího těla, jak mě objímala, zadržel podvědomě můj dech, protože jinak bych určitě říhala a to by nebylo slušné.)

 

„eh…Znovu zdravím,“ řekla jsem a cítila se velice trapně. Když mě tento zombík viděl naposledy, chystala jsem se vystřelit mozek z hlavy jednomu nájezdníkovi.

 

„Nazdárek,“ řekl známý hlas po mé levici. Tolik jsem se soustředila na toho zombíka, že jsem vůbec nezaregistrovala další poníky v místnosti. Otočila jsem se a uviděla Calamityho, jak se na mě příjemně usmívá. „Heleď, aby byla mezi náma jasňačka a mohla sis zase volně poskakovat. Chci se ti vomluvit, že jsem po tobě práskal. Fakt mě to mrzí.“

 

Neposkakovala jsem, ale udělala jsem opatrný krok zpět.

 

„Zrovna sem tu stóry vytahoval tady vod Ditzy Doo, kókaj…“

 

Ditzy Doo? Otočila jsem se na toho pegasího zombíka. „Ty jsi napsala Návod na přežití v pustinách?“ Obě oči Ditzy se na mě podívali s naprosto jasným výrazem neskutečné radosti a velmi rychle přikyvovala. Ano, dělám dodávky. Najednou mi bylo jasné, jak se ta knížka dostala do Ponyvillské knihovny. A opět to potvrdilo mé podezření ohledně Pozorovatele.

 

Zatímco jsem o tom přemýšlela, Ditzy Doo si pospíšila a cpala mi do batohu další kopii její knížky.

Zombík byl neskutečně hodný a štědrý a měl očividně velké problémy s osobním prostorem.

 

Chtěla jsem něco říct, asi, že už jednu kopii mám (ovšem, pokud zvážím to, že bylo několik stránek vytrhnutých, ta nová kopie by mohla být vcelku užitečná). Nicméně, cokoliv jsem chtěla říct, mi bylo znemožněno poměrně podivným uvědoměním. „Ty…toho moc nenamluvíš, co?“ Mohou vůbec zombíci mluvit?

 

Ditzy Doo udělala krok zpět a otevřela tlamku, takže jsem jí viděla až do krku. Calamity ale převzal moji pozornost, „Její jazyk vytrhli otrokáři pár desítek let zpátky. Ale celkem se s tím docela srovnala.“

Takže Monterey Jackova varování byly přece jen přesná.

 

Ditzy se vrátila zpět k pultu, kde vzala papír a tužku, a začala něco psát na první list poměrně velkého bloku. Když byla hotová, pustila tužku a ukázala mi ho a opět se jí rozjely oči.

 

Podívala jsem se rychle na papír, abych jí nemusela věnovat jeden sprostý pohled na oči a četla nahlas, „Protože nemohu mluvit, budu psát. Kdyby se tak nestalo, nikdy bych v tom nebyla tak dobrá.“ Podívala jsem se na ni s mrknutím.

 

Ditzy si opět vzala tužku, dodala další větu a opět mi ji podala k přečtení.

 

„Tak, co kdybychom ti sehnali lepší brnění?“

 

***                       ***                       ***

 

Zátky? Takže tímhle se tady venku platilo?

 

Bylo to stejně absurdní jako směšné, ale mělo mě to napadnout. Není divu, že si je nájezdníci schovávali, není divu, že tu všude byly prázdné flašky, ale žádné zátky. (Tedy, kromě té, kterou jsem vyhodila někde okolo zbrojovky Ironshod.)

 

Přinesla jsem svoje stájní oblečení zpátky do obchodu Úplně Všecko. Ditzy Doo neměla brnění v mé velikosti, ale přísahala, že mi mé stájní oblečení upraví a bude lepší než jakýkoliv krám, který může dát nájezdník dohromady. Nabídla mi své služby zdarma, ale trvala jsem na zaplacení a tak jsem přišla na ten do očí bijící (nic proti Ditzy) výměnný systém používaný napříč Equestrijskou pustinou.

 

„Zátky. Vážně.“

 

Naštěstí, předválečné peníze měly stále jistou hodnotu, jen trochu menší. Pokud ne pro někoho jiného, mohou být použity do automatů na sodovku, které ještě nebyly vyrabované.

 

Ditzy Doo si vzala pár mých mincí; neměla jsem ani ponětí, jestli jsem jí dala fér cenu, ale pravděpodobně mi dala hodně štědrou slevu. Také trvala na jejím dalším daru – papíru s detailními nákresy, jak různě využít zátky – například jak vyrobit domácí miny. Nicméně, ukázalo se, že to byly návody obsažené v Návodu na přežití v pustinách, které někdo (nejspíše moudře) vytrhl.

 

Když jsem odešla z obchodu Úplně Všecko, přišel Revizor a celou věc okomentoval.

 

„Ditzy Doo je náš jediný zde žijící pegas a ghúl.“ Jasně, protože ghúl zní mnohem lépe než zombík.

„Ačkoliv,“ pokračoval a ukázal kopýtkem na Calamityho, „pořád říkám, že by se tu tenhle moh taky usadit. Chrání naše karavany už skoro čtyři roky.“

 

Nyní jsem se šla seznámit s Jeřábem, doprovázená Calamitym. Konečně jsem dostala možnost si s ním promluvit. „Takže, ty tu nebydlíš?“

 

„Ne, mám svój vlastní plac tak půl hodinky letu vocaď.“

 

Snažila jsem se vzpomenout si na vše, co vím o pegasech. „Místo nahoře v mracích?“

 

Přísahala bych, že jeho oči se drobet rozšířily. „Ach ne, jenom chajdu, dysi dávno ji tu někdo postavil, aby ho pak mohla sežrat divoká zvejřata z vokolí.“

 

Už jsem se s těmi divokými zvířaty z okolí setkala.

 

Jak jsme šli po cestě, upřela jsem pohled na divnou zbraň, kterou Calamity měl na sobě. Dvě velké hlavně směřující ke kovovému výčnělku, což byl pravděpodobně řídící systém. Chtěla jsem se ho na to zeptat, ale byl pryč. Zastavila jsem se a podívala se zpátky; sledoval klisnu se slaměným kloboukem a jejího synka. Klisna měla problémy popohánět své dítě a vypadala, jako kdyby na něj potřebovala vodítko.

 

„Ale mami! Já chci vidět Derpy!“

 

Calamity se ke mně naklonil a zašeptal, „Takhle jí tu někteří říkaj, kůli tomu voku.“ Ano, protože tohle je přesně zajímá; tyrani ve Stájích Dvě by také nejspíš ignorovali její rozpadající se tělo jen kvůli těm očím. „Nevypadá, že by jí to vadilo. Nejspíš se jí to zdá roztomilý.“

 

Neřekla jsem, že Ditzy Doo nevypadala, že by jí vyříznutý jazyk nějak zvlášť vadil. Nedělalo by to dobře.

 

„Trolleyi, mazej zpátky,“ zavolala matka na svého synka, který běžel příliš rychle. „A drž se dál od toho obchodu. Nechci, abys obtěžoval tu věc.”

 

Věc? Přiznávám, že jsem o ní jako o „věci“ párkrát přemýšlela, ale to bylo před tím, než jsem zjistila, že je živá. Zastavila jsem se.

 

„Promiňte, madam. Jsem tu nová. Je tu něco špatného ohledně zom…ghúlů?“

 

Klisna se na mě rozpačitě podívala, zírajíc spíše na Calamity než na mě. Nepotřebovala jsem se dívat, cítila jsem, jak se mračil.

 

„No,… nemám nic proti staré dobré Derpy…totiž proti slečně Ditzy Doo. Ale…však víte…“

„Vím co?“ trvala jsem na svém i přes hanbu z toho, jak mi bylo nepříjemné z jejího zápachu a příliš těsného doteku, když mě objímala.

 

„No…“ Klisna vypadala, jako když něco skrývá, pak sklonila hlavu a zašeptala: „Však víte, že jsou vlastně jako tikající bomby ne? Chci tim říct, kókajte, jak se jim rozpadá tělo zvenku. Dovedete si představit, co se jim stalo s mozkem? Jednou se všichni zblázní, dříve nebo později. Naše drahá Ditzy, vydržela tak dlouho a je jen trochu natvrdlá, ale jednou… Prostě nechci, aby to můj chlapec urychlil. Nebo aby tam byl, až se na nás nakonec vrhne.“

 

Klisna se poté sebrala a popohnala Trolleye dál. Dál od obchodu Úplně Všechno.

 

Chvíli jsem tam paralyzovaně stála. Nakonec jsem se zeptala Calamityho, „Je to pravda?“

Calamity si hluboce povzdechl, což nebylo dobré znamení. „Jop…skoro všem. Nedáš si bacha a najednó se vobjevíš uprostřed smečky plný zombíků. Ale to se stane jen většině, někerý poníci jsou fajn, sice trošku smrdí a vypadají divně, do toho jednoho dne. Někeří jako Ditzy Doo ale nikdy nezblbnou.“

 

Rozuměla jsem, co tím chtěl říct, ale necítila jsem z té holohlavé pegasí spisovatelky strach. Spíše mě to velmi mrzelo.

 

***                       ***                       ***

 

Jeřáb byl žlutý jednorožec s oranžovobéžově pruhovanou hřívou a ocasem. Nosil světle oranžovou stavitelskou helmu s dírou na svůj roh. Když jsme ho našli, tak právě nakládal sudy do nákladního vagónu – tenhle byl pořád na kolejích, na rozdíl od ostatních vagónů.

 

„Nazdárek! Je mi potěšením představit ti tuhle klisničku s PipBuckem, která zachránila Sladké Jablíčko a Ditzy Doo! A taky Pouštní Růži, Stojatého Kaktuse a Turquoise!“ Jeřáb zastavil, aby mi energicky potřásl kopýtkem.

 

„Moc mě těší,“ usmála jsem se a cítila se trochu malátně po tom potřesení kopyty. „Revizor mi řekl, že jsi poník, se kterým se dá mluvit o zvedání těžkých věcí.“

 

Jeřáb se usmál, jako obvykle zvedl najednou tři sudy a dal je na vagón. „To si piš.“ A pak se k mému překvapení zeptal, „Jaká umíš kouzla?“

 

„Kouzla?“ odpověděla jsem váhavě.

 

„Však víš ne?“ pokračoval s dalšími třemi plnými sudy a zářícím rohem. „Jednorožci vždy mají kolekci několika kózel, většinou zaměřených na to, v čem maj bejt dobrý. (Krom těch, co mají bejt dobří v magii, ti jich pak mají fakt hodně.) Já například dělám spoustu různejch oprav kolejí a vlaků jen tím, že se na to soustředim.“

 

Kruci, zahrabala jsem kopýtkem a hluboce si povzdechla. „Ne, jenom telekineze. Žádná kouzla.“ Vím, že to bylo žalostné. Levitace byla v podstatě pro hříbátka. Když jsem získala svoje znaménko, každý další jednorožec ve Stájích Dvě měl slušnou zásobu kouzel. Děkuji ti, Jeřábe, za skvělé připomenutí mé pozice nejneschopnějšího jednorožce na světě.

 

Jeřábovy oči se rozšířily překvapením, ale rychle změnil téma. „Mám teď velkou fachu, ale něco ti povim. Udělej pro mě malou laskavost a já tě pak naučim všecko co vim o zvedání těžkejch věcí.“

To znělo zajímavě. „Jakou laskavost?“ Přinést mu limonádu? Nebo oběd? Zavázat sudy na vagónu?

 

„Máme fakt velkej problém s těma věcma, co vylejzaj ze Stájí na západ odtud. Slyšel jsem, že umíš dobře zacházet s pistolí. Prostě tam přiběhni a zavři ty velký pancéřový dveře. Jsem si stoprocentně jistej, že tu havěť vyhladíme, když jim někdo zavře hnízdo.”

 

Dobře, žádná limonáda.

 

***                       ***                       ***

 

„Takže, proč jdeš se mnou tentokrát?“ Obloha se zatáhla trochu dřív. Brzy budu muset zapnout světelné kouzlo na PipBucku.

 

„Mám tušejní, že ti něco visim,“ řekl vážně Calamity, když šel vedle mě. „Možná docela dost, dyž připočítám, cos udělala pro fajn poníky Nové Appleloosy.“

 

Povzdechla jsem si. „Nemohl jsi to vědět. Měla jsem na sobě nájezdnický oblek pokrytý krví.“ A vlastnila jsem arzenál, který by běžného nájezdníka ozářil závistí.

 

„Pokrytý nájezdnickou krví. Mělas ho jen, protože jsi potřebovala vochranu, abys zachránila životy pěti poníků z města!“

 

„Vlastně jen čtyři. Sladké Jablíčko zachránila Ditzy Doo.“

 

„Ale tys zachránila Ditzy Doo, takže vona mohla zachránit Sladké Jablíčko. Podle mejho to je pět.“ Hluboce se nadechl. „A krom toho, nemohu tě tam nechat jít samotnou. O těch Stájích sem neslyšel nic dobrého. Jen spoustu, spoustu špatnejch věcí.“

 

„Já pocházím ze Stájí. Krucinál, každý přece pochází od někoho, kdo žil ve Stájích ne? Jako, chápu, že prázdné Stáje jsou skvělou příležitostí pro uhnízdění všelijakých potvor, ale to přece neznamená, že se jedná o nějaké prokletí nebo špatnou věštbu.“

 

Calamity zamumlal: „Asi máš pravdu. Krom těch, jako je Ditzy Doo, které se nějak podařilo přežít tady na povrchu, nebo pochází z těch, kerejm se to povedlo.“  

 

Zastavila jsem se a málem spadla na zem. Moje čutora s vodou, nyní znovu plná, se zakývala a praštila mě do hrudi. „Ditzy Doo přežila válku? To je tak stará?“

 

„Jasňačka. Ghúlové nejsou staří jako my ostatní.“

 

Myšlenka o poníkovi, který tu byl, když se to všechno stalo, mi znemožnila přemýšlet a připadala mi naprosto nesmyslná. „Co se jí stalo?“

 

Calamity se zasmál: „To bych musel všechno vykoumat. Nemám ani páru, prostě lejtala na okraji Cloudsdaylu, když ho zasáhlo první megakouzlo. Byla přesně na okraji, takže když magická energie celé město vymázla, tak ji to jen změnilo na ghúla.“

 

Přikývla jsem a už nic neříkala. Myslela jsem na celé město z mraků, plné hrajících si pegasů. A pak nic, prostě nic.

 

Mraky nad námi začaly prosakovat.

 

***                       ***                       ***

 

Bylo to jako sprcha ve Stájích Dvě. Jenomže ta sprcha byla všude! A nezastavila. Kdyby mě včera Cukrátko neumyla, tak bych to přivítala, přestože byla voda studená. Nyní, když jsem byla promočená až na kost, jsem se cítila hrozně.

 

Nebe bylo tak tmavé, že jsem musela zapnout mé PipBuckové svítící kouzlo, abych viděla na cestu před sebou. Vlastně byl pořád den, ale bylo to skoro k neuvěření. Z čista jasna se objevil dravý vítr a začal na nás házet ostré šlehající kapky deště, jako kdyby to byla zbraň. „Co se děje?!?“ zařvala jsem na Calamityho přes tu bouřku.

 

„To je hromová bouře a pořádná. Rači bysme se měli někam schovat, protože to teprve začíná.“

 

„Hromová bouře?“ trochu jsem se přiklonila, když se rychle avšak krásně rozsvítil jeden mrak. „Co je

hrom?“

 

KA – BOOOOOOOOOM!!!

 

Nebe vybouchlo! Znělo to jako výstřel, mířený samotnou Celestií a bylo to něco úžasného. Vlastně jsem se zkusila schovat pod Calamitym.

 

„Kokaj vodtama mazat!“

 

Třesavě a trochu poníženě jsem se dostala zpět na svá kopýtka. Další svit rozsvítil celou oblohu a osvítil celé okolí bílou. Všude se rozezněl druhý mohutný výbuch. Calamity mě musel držet předními, aby mi znemožnil schovat se pod ním znovu,

 

„Jesli se bojíš jen ubohého hromu, tak počkaj, až uvidíš blesky!“ Zachechtal se. „Teď dělej, ať najdeme ňáké přístřeší.“

 

Každý další záblesk v mracích byl následován ohromným trhavým výbuchem. Chvíli poté jsem doopravdy uviděla blesk. Myslela jsem si, že blesky vypadaly skoro stejně jako ty paprsky elektřiny z brainbotů. Tohle bylo úplně jinak. Bylo to jako obrovská bílá slza napříč oblohou, jako kdyby se roztrhl celý vesmír. Blesk trval jen okamžik, ale měla jsem jeho zbytek světélkující před očima ještě několik minut poté.

 

Také jsem viděla někoho v dálce, nebo jsem si to aspoň myslela, daleko na vrcholku kopce, osvětlovaného záblesky. Nevěděla jsem, jestli to je jednorožec nebo pegas…nejprve jsem si myslela, že je to kříženec obojího, ale ta postava – vize, byla pryč, než jsem se ujistila, že to není jen výplod mé fantazie.

 

Dali jsme se do cvalu, země pod námi začala být extrémně blátivá a zrádná, dokud jsme nedorazili k dravé řece. Blátivá hladová voda odkusovala kusy hlíny a polykala je jako hladový netvor. Viděla jsem zbytky černých spálených mrtvých stromů, jak jsou nošené pryč.

 

Přesně na druhé straně byl strmý útes, ze kterého tekla voda ve stovkách pramínků, každý padající do řeky jako do propasti. Těsně naproti nám byl velmi těžce vidět průchod do malé jeskyně, cesta k němu byla už dávno omytá řekou.

 

Bezmocně jsem se postavila ke břehu a snažila se vymyslet, jak se dostaneme na druhou stranu. Pak jsem cítila, jak mě něco zvedá do vzduchu a přenáší přes řeku, uviděla jsem Calamityho a cítila se opravdu hloupě.

 

Vešla jsem dovnitř hlouběji a svítila si na cestu lampou na PipBucku. Cesta pokračovala několik yardů, dokud jsme nenarazili na nehorázně staré kovové schody vedoucí k betonové šachtě. Když jsme sestoupili dolů, stěny kolem byly nahrazeny zdivem. Na konci chodby byly staré známé ocelové dveře s ohromným otvíracím ramenem. Uprostřed dveří bylo vyražené velké číslo 24. Za dveřmi byla stará a špinavá předsíň, která kdysi pro mě znamenala konec světa.

 

Calamity přiběhl ke mně blíž. „Né, že tě napadne se tama hned jét mrknout. Prostě jen práskneme těmahle dveřma a zmizíme, než nás ta řeka utopí jako krysy!“ Snažil se dveře zavřít silou. Podívala jsem se na zem a zjistila, že země už je dávno spíše jako brouzdaliště než pevná suchá zem.

 

Dala jsem se do akce a přiběhla k ovládacímu panelu. Zdržela jsem se trochu déle, abych zkontrolovala spouštěcí mechanismus (kde chyběly skoro celé části oproti panelu ve Stáji Dvě!), a ujistila se, že mohu dveře znovu otevřít. Když jsem si spokojeně přikývla, že to půjde, zkusila jsem zatáhnout za páku, ale zasekla se a nechtěla povolit. Soustředila jsem se, lehce zasvítila rohem a přidala tak sílu své magie k slabým kopýtkům. S dlouhým skřípavým a nepoddajným zvukem se nakonec páka pohnula. Dveře zapískaly a s mnohem intenzivnějším skřípotem nakonec zapadly na své místo, jako zapadne špunt do lahve.

 

***                       ***                       ***

 

„Je ti doufám jasný, že jsme se právě zavřeli v Ukrutně Zlých Stájích Hrůzy, ne?“ popohnala jsem svého samozvaného společníka, když napjatě zíral na celé místo.

 

„Já tě prostě důvěřuju a dúfám, že splníš svoje slovo. A krom toho, pokud někdo má šajna o takovejchhle místech, tak to budeš ty.“ Nervózně se na mě usmál. „A krom toho,“ dodal a zamával křídly. „tahle dvě mi tady dole stejně k ničemu nebudou.“

 

Podívala jsem se znovu na systém, který Calamity nosil. Pegas měl dvě velkorážní pušky, každé na jedné straně těla pod křídly, zapojené do sedlového mechanismu. Krátké kovové dráty z něj vedly až přímo k náústku u tlamy. Jak do něj kousl, dvojčata hlavní vystřelila. Sedlo se přebíjelo na povel – nejspíš, když do něj kousl nějak jinak, ale to jsem nevěděla jistě.

 

„Hej, Calamity, chtěla jsem se tě zeptat, co to je?“ ukázala jsem kopýtkem na jeho náklad.

 

„Co?“ Podíval se kolem a hledal v okolí něco zajímavého. Nedokázala jsem potlačit menší smích. Zastavil se, podíval se na mě a pak znovu za sebe jako před tím, „Copak? Myslíš moje bojové sedlo?“

Přikývla jsem.

 

„Je to docela krasotinka viď? Sám jsem ho vyrobil!“ pyšně mi ho ukazoval. Pak, když viděl můj výraz, se zeptal, „Chtěla jsi říct, žes ještě nikdy neviděla bojový sedlo?“

Zatřásla jsem hlavou.

 

„No, to se podívejme!“ potřásl hlavou. „V podstatě existujou dva hlavní typy zbraní. Ty malé, které může poník nosit v tlamě nebo s nimi levitovat jesli je jednorožec. No a pak tu só bojová sedla, pro zbraně, které jsou prostě příliš velké a potřebují nějakó konstrukci, aby je mohl někdo nosit. Už jsem na nich viděl všecko možný, kulomety, raketomety…“

 

„Raketomety!“ Ocásek mi uvadl a ouška se zatřásla, když jsem na ně jen pomyslela.

 

„Jasan, dokonce sem slyšel i o magicko-energetických zbraních.“ Zastavil se. „To už je ale raritka, ty jsem ještě nikdy neviděl.

 

Rozhodně se vyplatilo o nich do budoucna vědět. Zkontrolovala jsem PipBuck kvůli radiaci a podobnému nebezpečí a U.D.Systém kvůli jakýmkoliv znakům ohrožení. Dlouze jsem se napila z čutory a začala jsem se rozmýšlet, kam půjdeme. Dlouhý život ve Stáji odstranil veškeré pochyby.

Pokud je stavěli stejně, znamená to, že dveře napravo vedou ke schodům do patra níže. Tam je jídelna, obytné prostory, škola a klinika. Nalevo je chodba vedoucí dále do Údržby, včetně pokoje pro opraváře PipBucků. Bez jakýchkoliv dalších myšlenek jsem se rozhodla jít doprava.

 

Calamity zatím prohlédl všechny pokoje kolem. Vrátil se s překvapeným pohledem. „Ve skladišti tam maj krabici s dynamitem.“

 

Dobře, to bylo drobet překvapivé. Něco takového byste ve Stáji Dvě nenašli. „Co bylo uvnitř?“

 

„Dynamit, hádám,“ řekl Calamity nejistě. „Vlastně ani nevím, byla zamčená. A rozhodně s tím nebudu třesat jako s vánočním dárkem a zjišťovat, co je uvnitř. Mohlo by to být plné, však víš, dynamitu.“

 

Následovala jsem rezavého pegasa zpět do skladiště. Po třech pokusech a dvou ztracených sponkách (které mi až příliš rychle docházejí!), jsem musela uznat, že je to nad mé síly. Místo toho, jsem navrhla jít dál v dříve zamýšleném směru.

 

Dveře do obytných prostor se otevřely s trhaným pískotem. Světla (ta která fungovala) svítila a vydávala velice příjemný známý bzukot. Už nyní mě Stáje Dvacet čtyři donutily myslet na svůj domov.

Kromě toho, bolest v srdíčku se míchala s neuvěřitelně špatným pocitem, že něco není v pořádku. Vidět toto místo špinavé a zničené bylo prostě velmi nepříjemné, až to nedokáži ani popsat. Bylo to, jako kdybych se procházela noční můrou mé osobní post-apokalypsy. Našla jsem dveře, které se neotevřou. Podlaha byla plná starých plechovek a odpadků. Generátory, které už nikdo neobstarával, bzučeli v rytmické, zvláštní smyčce. A z hloubi vycházely drásavé, pištivé a jekavé zvuky, které sem do Stájí ani nemají patřit. Tohle bylo demoralizující, tragédie, strašlivá verze Stájí Dvě.

 

Otočila jsem se zpět na Calamityho, který sbíral ze země zátky. Kousla jsem se do rtu a snažila se čelit vycházejícím emocem, když tak znesvětil toto místo. Prohledávání a sbírání bylo důležité pro přežití v Equestrijské pustině. A, pochopitelně, to platilo i zde. Ale mnohem víc než obírání čerstvých těl, mi toto připadalo spíše jako vykrádání hrobů. Bezbožné.

 

Mé pocity mě tížily, dokud jsme neuslyšeli blesk tak silný, že jsme ho slyšeli i tady uvnitř Stájí. Srdce mi v hrudi celé poposkočilo. „Co to ksakru…?“

 

„Dyť to říkám, hromová bouře.“

 

„Tohle není jako bouřka, o kterých jsem četla v knihách,“ vzdorovala jsem.

 

Calamity se na mě podíval s mírně nepochopeným výrazem. „Počasí už není jako bývávalo. Slunce a Měsíc už neřídí poníci, my pegasové…“

 

„Bohyně Celestie a Luna stále hýbají Sluncem a Měsícem, každý den!“ vykřikla jsem. Jak to jen mohl říct! Tohle bylo…kacířství!

 

„Jasně,“ protočil očima. On protočil očima! „Ze svého místa v poníkovském ráji. Jasně.“

 

Naježila jsem se. Tiše na mě zíral, dokud jsem mu nepřikývla, aby pokračoval. „A jak jsem říkal, my pegasové už také neřídíme počasí podle tabulek. Equestrijské počasí zdivočelo.“

 

Cítila jsem mražení v zádech. I přes kovové zdi a kamennou horu jsme slyšeli dunění bouře.

 

***                       ***                       ***

 

Byla jsem překvapená, jak důmyslně musely být Stáje Dvě postavené, protože podobné bouře jsme tam nikdy neslyšeli. Určitě byly postavené, aby byly zavřené déle, což vedlo k více architektonickým změnám, které mi teprve nyní začaly docházet.

 

„Heh,“ přemýšlela jsem nahlas. „Je tu jenom jedna sekce koupelen.“ Aspoň nějaká v celých obytných prostorách. Ve Stájích Dvě byly dvě. Jedna pro klisny, druhá pro hřebce. Podlaha venku byla mokrá a slyšela jsem kapající zvuky za dveřmi koupelny. Stejně jako ve Stájích Dvě, i ve Stájích Dvacet čtyři je vodní systém připojen ke sběrnému tanku, čištěnému anti-toxínovými a anti-radiačními kouzly. S takovou sprškou venku všechna umyvadla, sprchy a záchody přetékají.

 

To samé se stalo vodním fontánám. Ta mezi školou a obytnými prostory stříkala hnědou vodu. Z potrubí vycházely zvuky skoro jak od nějakých nadpřirozených příšer.

 

Zastavila jsem se v půlce kroku, když se na kompasu mého U.D.Systému objevila červená tečka. Někde přede mnou byla jedna z těch příšer, o kterých mluvil Jeřáb. Tak mě napadá, ani jeden z nás se netrápil s tím, jak vlastně ty potvory vypadají.

 

„Takžééé, máš nějaký nápad, co je to za „havěť“ po které tady dole jdeme?“ zašeptala jsem, když jsem se přikrčila a pohybovala se, jak nejtišeji jsem dovedla.

 

Zatímco koupelny oddělené nebyly, pokoje s postelemi ano – hlavní patro pro hřebce, nižší pro klisny.

Tohle bylo také rozdílné oproti Stájím Dvě, tam byly pokoje podle rodin. U.D.Sko mi nedokázalo říct, na kterém poschodí byla ta potvora. Vytáhla jsem Malého Macintoshe, abych byla připravená.

 

„Vlastně ani ne,“ Calamity mi zašeptal zpátky, „A vlastně sme po nich ani neměli jít, měli sme jen zavřít dveře.“

 

„Vlastně,“ řekla jsem, trochu víc nahlas, než bych měla, „Já mám zavřít dveře. Ty bys tu ani neměl být.“ Nemohla jsem ovšem popřít, že má pravdu. Ve skutečnosti, jsme zavřeni v hnízdě plném potvor a promenádujeme se tu jako na výstavišti, to je ta nejhloupější věc, co může poník udělat. Na druhou stranu, tohle byly další Stáje. Moje zvědavost a citové pouto by mi prostě nedovolily to tu neprohlédnout. A jestli jsem tu byla zavřená pár hodin, co na tom sejde, času mám dost.

 

Calamity zatřásl hlavou, ale následoval mě.

 

Udělali jsme ještě pár kroků, ale pak se červená tečka vypla. Rychle jsem se otočila a snažila jsem se zjistit, jestli není ta věc za námi, ale nebyla. Buď se ta příšera vypařila, nebo jsme byli přesně nad ní nebo pod ní. Skrčili jsme se a čekali v tichu a napětí. Po chvíli se ta červená tečka objevila znovu, přímo napravo od nás. O pár vteřin později zmizela znovu. Tentokrát už nadobro.

 

***                       ***                       ***

 

Kromě jasného opotřebení a stáří, vypadala škola ve Stájích Dvacet čtyři úplně stejně jako ta u nás doma. Studentské lavice, všechny v krásně srovnaných řadách. Společný koutek s hračkami, kantorský stůl s počítačem, pastelky a dlouho shnilé jablíčko. Jediným rozdílem byl velký skleněný tank, což kdysi mohlo být asi akvárko. I přes špinavé zdi jsem se tu cítila jako doma.

 

Mohlo to být příjemné. Místo toho to bylo jen divné. Stála jsem nad propastí. Neustálé křičení a skřípání trubek mě děsilo a začala mě z toho bolet hlava. A co bylo horší, na U.D.S.ku se objevili další tři duchové –nepřátelská stvoření, která se objevila jen na mém Univerzálním Detekčním Systému a nikde jinde – a navíc, fakt, že Calamity žádný PipBuck neměl mi taky moc nepomohla.

 

Začala jsem se obávat, že by byl můj U.D.Systém nebo dokonce samotný PipBuck rozbitý nebo opotřebovaný. Pořád jsem se přesvědčovala, že byly vyrobené, aby vydržely mnohem horší podmínky než tyto. Další nepříjemnou věcí byl fakt, že nepřátelská stvoření měla vlastní magii.

 

„Slyšela jsi někdy o někom, kdo se jmenoval Princ Celest?“

 

„Co?“ přeskočila jsem několik zbytků na zemi a přiběhla k němu. „Ukaž mi to,“ řekla jsem a vzala si knížku z lavice před ním, zatímco mi zasvítil roh. Přečetla jsem pár pasáží, podívala se na obal – dětské říkanky – a dala ji zpět. „Hřebec na Měsíci?!“

 

Calamity se zachechtal. „Kdysi sem četl něco takovýho, jen to byla, myslim, klisna na měsíci, jestli si pamatuju.“

 

„To je ono, protože to má být Klisna na Měsíci. Rychle jsem prohlédla další knížky na poličkách a zjistila jsem jednu důležitou věc. „Každá hlavní hrdinka v každé knize byla změněna na hřebce…“

 

„No, prostě jich pár bylo hřebci…“

 

„Dva!“ pokračovala jsem, ačkoliv můj hlas zněl nuceně i pro má ouška. „Ani jedna knížka neměla byť jen vágní referenci na historii vlády nad Equestrií.“ Nechci tím říct, že by knihovna Stájí Dvě byla nějaká obsáhlá, nejmladší knížka byla déle než generaci stará, ale tohle prostě nebyl nedostatek materiálu. Tohle bylo záměrné přepsání celé historie.  Tohle bylo…bylo…

 

„Hele, jesli se trochu neuklidníš, tak to tu brzo rozflákáš.“

 

Hodila jsem knížku do rohu. Chtěla jsem odsud co nejrychleji zmizet, ale vzpomněla jsem si na počítač na kantorském stole. Obrazovka stále vydávala matné světlo. Sedla jsem si a byla připravená prolomit jeho heslo, ale vzápětí nadšení bylo vystřídáno mírným znepokojením, protože počítač byl připraven odhalit mi svá tajemství. Tři zápisy byly o známkách a dalším prospěchu žáků, ale dva byly hodně

zajímavé. První:

 

Dnes se stala velmi překvapivá věc. Testovali jsme malinké jednorožce v jejich dovednostech. Každý si měl přinést svého domácího mazlíčka a nechat ho levitovat. Jednoduché, ale kroutící se zvířátko může být poněkud těžším předmětem pro levitaci pro hříbátka takového mladého věku. Musela jsem nechat Buttera a Peridance, aby si půjčili třídní maskoty, protože ani jeden své zvířátko nemá. Peridance byl nadšený, ale myslím si, že Butter se našeho hada děsil, ačkoliv jsem mu řekla, že nemá zuby a je neškodný. Je třeba říct, že se mu to moc nedařilo.

 

Nicméně opravdovým překvapením byla naše malá Quanta, která měla mnohem větší schopnosti než jen základní levitaci. Nejenže jsem nikdy něco podobného u takto malých dívek nezažila, ale nenapadá mě jiné vysvětlení, než že tu ve třídě máme opravdu silné magické zjevení. Nejenže Quanta levitovala i sama sebou, ale vypustila paprsek energie, který proletěl celou třídou a zasáhl všechna zvířátka ve třídě. Většina jen zpanikařila a utekla ven ze třídy, ale některé (včetně našeho maskota) zmizela úplně. A co je nejzvláštnější, záblesk energie změnil ošklivou starou kočku Mrkvového Ocásku do …

no,  na ještě ošklivější starou kočku.

 

Byla to jen chvilka. Quanta se zdá být v pořádku, vlastně si ani neuvědomuje, co se stalo. Samozřejmě jsem si musela zavolat rodiče a Mrkvový Ocásek celou věc nenesl dobře. Bude zázrak, pokud do konce týdne děcka vůbec ještě něco naučím. Kromě toho, brzy napíšu návrh jinému jednorožci, ať tyhle testy sleduje. Kdyby náhodou.

 

Poslední zápis byl o pár dní později a byl to i poslední zápis na terminálu:

 

Očekávala jsem, že pár rodičů ještě nepustí své hřebečky a klisničky do školy po tom vzrušení na začátku roku, ale teď už je čas, kdy by se měli pomalu vracet do školy. Kromě toho, docházka je jedna z nejmenších. Víc jak polovina studentů zůstala doma. Jestli to takhle půjde dál, budu si muset začít zvát rodiče a pokud to nepomůže, možná i Vrchního hřebce.

 

Chvíli jsem zírala na ten poslední zápis.

 

„Moment…Vrchní hřebec?“

 

Calamity se na mě překvapeně podíval. „Co je špatně?“

 

„Vrchní klisna těchto Stájí je Vrchní hřebec?“

 

Mrkl, oči se mu zúžily a pak se na mě podíval. „Co je špatně?“

 

„Vrchní klisna má být Vrchní klisnou. To je, co je špatně.“ Bylo to jako vysvětlovat to dítěti. Místo

toho, aby mi porozuměl, se mu oči ještě víc zúžily.

 

„Chceš snad říc, že chlapák neudělá stejnou rachotu jako baba?“

 

Okamžitě jsem to chtěla vzít zpět a snažila se vymyslet to nejlepší vysvětlení. „Ne. Tak to není,“ negativně jsem zamávala kopýtkem. „Je to jen…takhle to prostě má být. Je to tradice.“

 

Stál bez hnutí. Jeho hlas byl … jiný. „Chceš tím říct, že i kdyby tu byl cápek, co by byl ve vedení Stájí nejlepší, lepší než jakýkoliv jiný poník, hřebec nebo klisna, a měl na to i znaménko a všechno, tak by nemohl, protože by to byl chlap?“

 

Polkla jsem a udělala krok zpět. Kruci, ale já měla pravdu.  Nemohla jsem to teď nějak vysvětlit, protože bych musela říct pár osobních věcí. Místo toho jsem jen sklonila hlavu a mlčela. Calamity se otočil a odešel pryč ze třídy. Tentokrát jsem já následovala jeho.

 

***                       ***                       ***

 

„Fajn, tak teď mi je trapně.“

 

Před námi byly dveře do Údržby. Napravo byla jídelna, nalevo skladiště. Ve skladišti byl: svítící

terminál, několik poliček se zásobami, plakát mocného hřebce, který stál hrdě a vzpřímeně, čelící všem nebezpečím, zatímco u jeho kopýtek se krčily tři klisny, vystrašené, avšak vzhlížející k němu a ke své záchraně, zbožňování v jejich očích.

 

Calamity se cítil trapně. Ve mně začal bujet vztek.

 

Nebylo to tím, že tahle zatáčka nás měla odvést k atriu. Mohla jsem odpustit pár odlišností v dizajnu Stájí. Nebylo to kvůli hrdinskému hřebci a culících se děvčátkách. Je tu ta touha být tím speciálním a být uznáván za své úspěchy, na kterou plakát hrál, což jsem plně chápala. Dokonce to ani nebylo tím, že to byl už pátý plakát, na který jsme narazili a který takhle hrál na naše pohlavní uvědomění. Bylo to kvůli tomu, že ten hřebec na obrázku držel v tlamě velký francouzák a ten nepopsatelný strach v očích těch dívek, kteří se krčili jako vystrašení králíci.

 

Opatrně, abych opět nestoupla na nějaký osobní komplex, „Vidíš, proč jsem naštvaná? Tohle není – dej to nejlepšímu poníkovi, koho zajímá tradice. Tohle je…“

 

„Jop, tohle je manipulace. Všecky tito poníci sem naklusali, aby utekli před apokalypsou.“ Otočil se a věnoval mi jeden pohled. „Je to jako říkat, že určitá facha seděla jen hřebci nebo klisně.“

 

Rozuměla jsem.

 

„A to platí jen pro kuchtění.“

 

Zastavila jsem se. Moje uši zabolely a vsadila bych se, že z nich jde pára. „Co?! Co to mělo…“ Pak jsem si všimla mazaného výrazu. „Ou, jasně, cha cha, asi jsem si to zasloužila.“

 

„Jop.“

 

Byli jsme chvíli ticho. Vrátila jsem se abych hecknula terminál ve skladišti a pročetla se všemi záznamy poníka, který kdysi býval údržbářským předákem, zatímco Calamity posbíral pár věcí, které by se nám mohly hodit. Bouchání a ťukání trubek nepřestávalo. Na chvíli jsem se opět cítila vystresovaná. Cítila jsem se, jako kdybych stála uprostřed sociálního minového pole. Takže vlastně jsem byla v bodě, kdy se všechno mohlo krásně zkazit.

 

Přečetla jsem si právě poslední záznam, když se na mém U.D.Systému neobjevil jen jeden „duch“, ale bylo jich rovnou pět!

 

Záznam Jedna:

Nemohu uvěřit, jaké mám štěstí. Persimmonie je opravdu fajn klisna. Rande s ní včera večer bylo prostě nádherné. Dokonce mě nechala, ať ji políbím! A její malá klisnička, Mrkvový Ocásek, se také zdála být fajn. Možná ještě líp, docela ji mám rád. Nemusím to předstírat, jako jsem si před tím myslel, že budu muset, abych mohl trávit čas s její mámou. Vlastně, máme naplánované další rande přímo zítra večer.

 

Jo a s Šedorohem jsme konečně opravili světla na podlaží 2-B. To bzučení a jiskry už bylo nesnesitelné.

 

Záznam Dvě:

Kčertu se vším štěstím. Nejprve se celé osvětlení na hádej-jakém-podlaží rozpadlo, čímž vrhlo celé atrium do temnoty přímo uprostřed dne. Je to ještě horší, Persimmonie odložila naši schůzku. Nějaká jednorožčí klisnička udělala něco zlého zvířátku její dcerky a Persimmonie ji musela celý den utěšovat a zahánět slzy. Beru to zpět, nesnáším děti.

 

Záznam Tři:

Zavolali mi z kanceláře Vrchního hřebce. Naléhavý problém, který žádal můj speciální talent. Nějaké nápady? Zavřel se. Znovu! Tohle je tento týden potřetí. Naštěstí, kdokoliv s byť jen trochou citu dokáže ten zámek otevřít. Nejslabší zámek, jaký jsem kdy viděl. Přesto, pro případ, že by to musel udělat Šedoroh, nechal jsem pár sponek a kopii Denního Zámečníka v sejfu v Údržbářském koutku. Dokonce jsem podtrhl ty nejdůležitější pasáže. Takže dokud nezapomene heslo, neměl by mít problém. A jako heslo jsem dal jeho jméno,…takže…ach jo, stejně to nejspíš zapomene.

 

Kromě toho, život mé lásky se mnohem zhoršil. Mrkvový Ocásek musel k doktorovi. Slyšel jsem, že ji ta kočka kousla. Nejspíš tu kočku budou muset utratit.

 

Záznam Čtyři:

Kde je kruci Šedoroh? Ten blbec dneska prošvihl celou šichtu. Volal jsem do jeho pokoje, ale nikdo neodpověděl. Ježkovy voči, to tu všechno musím dělat sám?

 

Jo a taky jsem vyměnil všechna světla na podlaží 2-B. A stejně máme problémy. Přísahám bohu, že kdybych toho poníka, co to tu stavěl, dostal do kopyt, škrábali by ho ze zdi. Doufám, že si ty prachy, které na tom vyrejžoval, užil a stejně tak doufám, že ho usmažilo nějaké pěkné megakouzlo.

 

Záznam Pět:

Šedoroh pořád nikde. Mluvil jsem s dalšími a nikdo ho dlouho neviděl. Napadlo mě podívat se na ošetřovnu. Nejspíš někde upadl a nabodl se na vlastní roh, to by mu bylo podobný.

 

Kruci, zase tu někde něco škrábe. Dostalo se to do ventilace, takže jsem vyndal několik krytů na tomto podlaží. Snad se to něco, ať je to cokoliv, brzy rozplácne o zem a já tam nebudu muset nikoho posílat, aby to vyštrachal ven. Už jsem zmiňoval, jak moc nesnáším děti?

 

Dvakrát kruci. Právě se to na mě dívalo. Kdybych věřil vlastním očím, řekl bych, že to byla ta Mrkviččina pitomá kočka. Ale včera ji chytili a utratili.

 

Trojité kruci. Ta svině mě kousla! Přísahám, že tam pošlu hřebce s plamenometem!

 

Podívala jsem se nahoru a spatřila jsem černou díru, tam kde měl být kryt ventilace. Přímo z temnoty mě sledovalo několik párů cizáckých očí.

 

„Calamity, zpátky, jsou ve ventilaci!“

 

Calamity ukročil zpátky na můj výkřik přesně ve chvíli, kdy první příšera vyskočila ven, přistála na poličce, vysypala kyblík baterek a spadla na podlahu. Mělo to na sobě spíše šupinky než srst, také to vlastnilo nadměrně velké zuby a kočičí oči, takže zornička byla horizontální. Ta poslední věc mě děsila nejvíc.

 

Udělala jsem chybu, že jsem Malého Macintoshe položila pryč. Když se to na mě pověsilo, neměla jsem čas sebrat zbraň. Instinktivně jsem tu věc vzala telekinezí a odhodila ji pryč jako kdysi s tím granátem. Jenomže teď jsme byli v malé místnosti, kde nebyl prostor ji odhodit pryč. Padlo to na zeď, pak na zem, kde se to postavilo na všechny čtyři a pak to na mě vřískalo a pištělo.

 

Druhé stvoření vyskočilo, tentokrát trefilo počítač a spadlo na podlahu. Napřímila jsem kopyto a praštila s tou věcí o zem, jak nejsilněji jsem dovedla a rozmačkala tak té potvoře hlavu. Pak jsem se podívala, jak jsem vyzdobila podlahu krvavým špagetovým vzorem.

 

Třetí vyskočil zprava rovnou na mě a pařáty se zachytil o mou hřívu.

 

Křičela jsem jako malá. „Dej to pryč! Dej to pryč! Dej to pryč!“ kopala jsem, panikařila jsem, dokonce jsem praštila do terminálu, který vybouchl. Cítila jsem, jak mě to drásá.

 

Otočila jsem se ke dveřím, kde stál Calamity a mířil mi na hlavu.

 

PRÁSK!

 

Vše bylo jak ve zpomaleném filmu, zranil mě, zabil, kulka mě několikrát prostřelila skrz na skrz od toho samého poníka, který na mě střílel před tím u kolejí a znovu a znovu. Bez jakéhokoliv přemýšlení jsem padla na zem, abych se vyhnula střele… a o vteřinu později Calamity skutečně vystřelil a zmasakroval tu hado-kočko-něco-věc na maděru, aniž by mě jakkoliv ranil.

 

Dostala jsem se malátně na kopýtka. Snažila jsem se usmát, ačkoliv jsem cítila, že to je spíš jen nějaká nepochopitelná grimasa. Četla jsem to v jeho obličeji: Chtěla jsem říct, že mu věřím, aby se nemusel cítit špatně, že na mě zase střílel, ale nedošlo k tomu. Věděl, že mám tisíc důvodů být kolem něj, co se týče zbraní nedůvěřující. A také, že se podle toho chovám.

 

V tu chvíli jsem si něco uvědomila. Jeho opravdu mrzelo, že mě střelil. Nemrzelo ho, že postřelil nějakého místního hrdinu, který zachránil pár poníků z města. Ale mrzelo ho, že postřelil mě. Nebyl tu, protože se cítil trapně. Snažil se vylepšit si svou reputaci jak u sebe, tak i u ostatních. Opravdu ho trápilo, že jsem skoro umřela.

 

Vůbec mi nedošlo, že jsem o něm takhle přemýšlela, teprve až teď. Kruci, myslím, že bych se já měla omluvit jemu.

 

Otočil se a sledoval strop. „Kókám, že je ten rachot pořádně vyděsil.“

 

„Zatím,“ souhlasila jsem. Chtěla jsem něco říct, ale nemohla jsem to říct jemu. Stejně by to popřel a bylo by tu jen trapné ticho. Koneckonců, byl to chlap…

 

Kruci! Pokárala jsem se v duchu, že mám takovéhle myšlenky. Ne, že by bylo těžké, domyslet si, proč

takhle myslím. Zírala jsem na ten hloupý plakát. „Nesnáším tyhle Stáje.“

 

***                       ***                       ***

 

Malý Macintosh zarachotil a Stakozas naved další tři střely. Tři další zlé hado-kočko-něco-věci odešli na věčnost. Bylo snadné je zabít, což krásně vyvažovalo jejich rychlost, malou velikost a obratnost. A extrémní agresivitu!

 

Několik dalších potvor se snažilo skočit na Calamityho a zaseknout se do něj svými pařáty. Kopnul je, smetl křídly, čímž je hodil do vzduchu a kopnul znovu a jednoho z nich poslal ke zdi, kde z něj zůstal jen krvavý flek. „Kolik myslíš…že jich tu…ještě je?“

 

Vystřelila jsem na jednu potvoru, kterou Calamity odhodil, ale netrefila jsem se. A znovu, tentokrát úspěšně. Ten poslední mi utekl a skočil Calamitymu na záda. Slyšela jsem ho zaskučet, když ho ta potvora kousla do krku.

 

„Neboj, zmáknu to!“ chytla jsem tu věc telekineticky, můj roh zasvítil a přesunul Malého Macintoshe k hlavě toho mňoukajícího stvoření a stiskla spoušť.

 

„Sakra, tyhle věci ale maj kousanec.“

 

„Vydrž, nech mě se podívat.“ Už jsem vyndávala docházející obvazy z batohu. Věděla jsem, že jich ještě pár najdeme, buď na klinice (která byla před námi) nebo v koupelně u obytných prostor (což by znamenalo spoustu prohledávání).

 

Prošli jsme Údržbou, ta cesta byla opravdu dlouhá, mokrá a opravdu nepříjemná, protože byla do poloviny zatopená. Našli jsme údržbářský koutek, kde byl sejf s naším heslem. Moje sbírka sponek byla najednou velice rozsáhlá a Denní zámečník našel krásné místo u mě v batohu. Našli jsme pár těch potvor, všechny mrtvé a utopené. Ačkoliv to je směs několika zvířat, zdá se, že výsledek neumí plavat. Díky pustinám za alespoň malé laskavosti.

 

Také jsme, kromě všeho, začali nacházet kostry. Nejprve osamělé, poté ve skupinkách. Čím blíže jsme byli atriu, srdci Stájí, tím víc jsme nacházeli mrtvých. Nemohla jsem si pomoct a myslela jsem na situaci, kdyby takhle někdo prochází Stájemi Dvě a nachází mrtvá těla všech, které jsem znala skoro celý život.

 

Po chvilce toho bylo tolik, že jsem se musela zastavit a vyčistit si hlavu.

 

Hned poté na nás zaútočilo devět těch příšer.

 

Zavázala jsem Calamityho zranění a zašklebila se nad nedostatkem schopnosti v léčení. Kdybych se chtěla přidat k „Ministerstvu Míru“ vykopli by mě už ve dveřích. Bylo to tak špatné, jako kdybych umřela, protože bych nevěděla, z které strany se napít léčivého lektvaru. Opravdu nemám ráda, když někdo spoléhá na mé (nedostatečné) schopnosti.

 

Přesto jsme stále pokračovali tím správným směrem. Kromě toho, že jsme nebyli tam, kde bychom měli být, nebo ano? Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím mi začalo docházet, že to tu není zas tak bezpečné, jak jsem myslela. Otočila jsem se a podívala se na cestu, kudy jsme přišli. „Fajn, byla jsem fakt hloupá. Co kdybychom se otočili a zmizeli nahoru ke vchodu, kde se zabarikádujeme a počkáme, až ta bouře skončí. Pak zavřeme dveře a už se sem nikdy nevrátíme.“

 

„No…totiž…radši bych pokračoval na kliniku.“

 

Otočila jsem se plná překvapení. Když jsem ho viděla, moje překvapení přešlo do šoku. Pak do strachu.

 

„Tak mě napadá, nemají v těch tesákách něco jako...však víš…jed?“

 

Prásk. Pegasus padl na zem.

 

„Calamity!“

 

***                       ***                       ***

 

Chiméra

z osobních poznámek Doktora Bobulky, vrchního lékaře,

Stájí 24

 

Rozhodl jsem se, že ten nový druh pojmenuji „chiméra“ a to kvůli pochopitelným a jasným důvodům. Stvoření je výsledek náhodného nekontrolovaného magického výboje od magicky velmi nadané klisničky jménem Quanta. V záblesku nekontrolované energie, Quanta dokázala spojit několik zvířat do tohoto výsledku – zcela nového a funkčního druhu.

 

Toto nové stvoření se nejprve několik dní aklimatizovalo a teprve poté ukázalo svou pravou povahu, během kterého bylo další hříbátko, Mrkvový Ocásek, tímto zvířetem napadeno. Na kliniku dorazilo téměř ihned, ale nedokázali jsme jej zachránit a během několika hodin zahynulo kvůli neznámému magickému toxínu.

 

Chiméra poté úmyslně napadla údržbáře Šedoroha. Tentokrát, jak chiméra, tak její oběť byli zcela dospělí. Podle informací, které jsme získali od Mrkvového Ocásku, jsme zkusili léčebnou kůru obsahující sérii několika léčivých kouzel a lektvarů, ale bez výsledku. Šedoroh vydržel třikrát tak dlouho, než Mrkvový Ocásek, a v poslední fázi byl v ukrutné agónii. Teprve po jeho smrti jsme nalezli

klíč k léčbě jedu chiméry.

 

Jak uvidíte na obrázcích, které jsem přiložil k tomuto dokumentu, části a útržky z fúze jsou jasné. (Obrázek C-1 a C-2) Co jsme si neuvědomili, nešlo domyslet. Ve třídě byl někde patrně schován i nějaký hmyz, jehož část byla schovaná a na první pohled neviditelná. Jak lze vidět, tesáky chiméry nevypadají jako tesáky chřestýše, ale spíš jako žihadla nějakého hmyzu.

 

Chování tohoto druhu je extrémně agresivní, jakmile někde vidí nějaký vhodný organismus, do kterého může naklást vajíčka. Trvá zhruba jeden den, než se z těla oběti vyklube další chiméra. Oběť pak okamžitě zahyne (pokud už mrtvá nebyla). V případě Šedoroha se vyklubalo pět nových chimér sotva hodinu poté, co byl prohlášen za mrtvého. (Obrázek C-3) Nedokážete si představit výraz na obličeji mého asistenta. (Vlastně ani nemusíte, Obrázek C-4).

 

Naštěstí, díky informacím a nově narozeným chimérám, jsme byli schopni vytvořit proti-chiméří lektvar. Naneštěstí, bylinky, které pro něj byly třeba, nebyly ve velké zásobě pro všechny. Vrchní hřebec si schoval jednu lahvičku pro sebe ve své kanceláři, včetně jeho receptu. Zbytek lektvarů nechám zde na klinice v ledničce, pokud by se situace zhoršila a bylo by třeba ho ihned použít.

 

Ach, Celestie měj slitování!

 

Jakmile jsem dočetla, už jsem nebyla vystrašená, spíš ztuhlá. Pomalu jsem vzhlédla od terminálu Doktora Bobulky a rozhlédla se kolem. Všude byly kostry. Tucet z nich se soukal k otevřeným dveřím ledničky. Další byli v objetí nebo kolem sebe.

 

Nový druh, extrémně nebezpečný, který znehybní své oběti jediným kousnutím a pak je mučí až do smrti více než den … a to jen, aby navýšil své počty?

 

Svižně jsem si uvědomila, že jediná věc, která chránila Equestrijské pustiny od záplavy těchto stvoření byla ta řeka. Chiméry přece neumí plavat. Díky pustinám za obrovské laskavosti!

 

Pokud tohle přežijeme, tak si s Jeřábem pořádně promluvím o tom, co znamená „malá laskavost“.

Pochopení asi nebyla ctností v Equestrijských pustinách.

 

Podívala jsem se na postel, kde odpočíval Calamity, který vypadal víc slabě než před tím. Ach, Celestie. Tohle mu nemůžu říct. Stačí, že ví, že je otrávený, to je mnohem lepší.

Bez sebemenší naděje jsem přišla k ledničce a otevřela ji, i když jsem věděla, že tam nic není.

 

Dobře, poslední šance. Přišla jsem k oknu kliniky a rozhlédla se po atriu. Pokoj byl tmavý, všechna světla selhala. Jediné osvětlení poskytovala slabá stále fungující světla kliniky a stejně slabé světlo z kulatého okna kanceláře Vrchní klisny (ne, hřebce). Jestli tu někde byla alespoň jedna lahvička s protijedem, bude to ta stále zavřená tam v kanclu. Jediná cesta tam byla ale přes atrium.

 

Atrium bylo plné chimér.

 

Polkla jsem a otočila se ke Calamitymu, kterému jsem řekla můj plán.

 

Chvíli na mě zíral, dokud neřekl, „To je šílené.“

 

Soustředila jsem svou magii (roh začal opět zářit) a otevřela batoh. „Budu v pořádku.“

 

„Ne, nebudeš! To je sebevražda. Zabiješ nás oba!“

 

Přísně jsem se na něj podívala. „Nech mě hádat. Stále si myslíš, že to uděláš ty i když už jsi … otrávený. Nehledě na to, že sotva můžeš stát.“

 

Rezavý pegas se na mě naštvaně podíval. „Tak odsud aspoň zmiz. Aspoň jeden z nás přežije tyhle bláznivý Stáje.“

 

Teď jsem byla naštvaná já. „Já své přátele neopouštím.“ Přebila jsem Malého Macintoshe.

Calamity zakašlal. Zíral na mě s naprostým ohromením. „Přítel? Ale…já tě střelil.“

 

Protočila jsem očima a přikývla. „Jo, střelil a já ti to také hodlám omlacovat o hlavu po zbytek tvého života, ale jsem si jistá, že pokud tu dneska pojdeš, tak to balím taky.“

 

„Nebuď tvrdohlavý hlupák, LilPip. Nemáš tu sebemenší šanci…“

 

Levitovala jsem StealthBuckem Calamitymu přímo před očima. „Mám tohle.“

 

***                       ***                       ***

 

Bezpochyby se jednalo o nejtěžší dvě hodiny mého života. Píď po pídi jsem se přesouvala atriem obklopená neviditelnými predátory. Neviděli mě. Jenomže v takovéhle tmě mi pomáhal akorát U.D.Systém a zaměřovací kouzlo, takže stačila chvilka nepozornosti a brzy bych do jedné potvory narazila.

 

Bylo to minové pole. A čím jsem byla dál, tím víc mi docházelo, jak stupidní bylo nazvat své vztahy sociálním minovým polem, protože ve skutečnosti být jedním, kdo je uprostřed jednoho opravdového, to je něco mnohem jiného. Tohle bylo minové pole. A všechny miny byly naživu a pohybovaly se. Jeden špatný pohyb a tím mrtvým bych nebyla pouze já.

 

Ale dokázala jsem to. Výjimečně z pustin doslova pršely laskavosti. Dveře kanceláře Vrchního hřebce se daly lehce otevřít. Podle kostry odhaduji, že se tu zamkl a začala jsem mít obavy, aby anti-chiméří lektvar ze strachu nevypil. V zamčeném sejfu byl recept a navíc i stará nahrávka. Tuším, že to byla jeho poslední slova. Pokud bych byla Vrchní klisnou Stájí Dva a musela bych sledovat, jak každý umírá kvůli nějaké magické nehodě, asi bych udělala to samé.

 

Vzala jsem všechny tři věci a začala přemýšlet, co budu dělat dál.

 

I po vypití tohohle lektvaru, Calamity bude potřebovat čas na zotavení. Vůbec nevím, jak dlouho bude potřebovat. Zvedla jsem Malého Macintoshe i Pegasa a vyrazila jsem zpět, samozřejmě v plné pohotovosti, protože chiméry se pohybují ventilací a ani vyčištěným oblastem se nedá věřit.

 

Došla jsem až ke skladu vedle hlavních dveří. Sedla jsme si a začala si číst Denního zámečníka a naučila se tak několik zajímavých tipů. To podtržení opravdu pomohlo.

 

Venku, bouře konejšivě třásla celou horou. Podívala jsem se nahoru a poděkovala Celestii za tu bouřku.

 

Tipy z knížky byly opravdu užitečné. S trochou snahy a jen jedinou sponkou jsem otevřela krabici s dynamitem. Uvnitř byl vskutku dynamit. Každou patronu jsem opatrně vyndala a na jejich místo jsem vložila Calamityho a zavřela ho. Pokud by se objevila nějaká chiméra, zatímco budu pryč, nerada bych, aby se mu něco stalo.

 

Příštích pár hodin jsem prošla celou Stájí 24, otevřela každé dveře (tedy, kromě těch do atria) a zablokovala je židlí, košem nebo čímkoliv, co bylo po kopytu.

 

Pro atrium jsem měla jiný nápad. Poté, co jsem vybrala kliniku od všech lékařských zásob, nechala jsem hořící dynamitovou patronu u okna kliniky a utíkala jsem.

 

Zbytek dynamitu by měl odstřelit jeskyni a řeka by se tak měla vlít dovnitř. Když jsem byla hotová, Calamity se probudil a žasl, proč byl zabalen jako nebezpečná výbušnina. Jeho oči se rozšířily, když jsem vysvětlila, co chci udělat.

 

„Ježkovy voči!“ to bylo celé.

 

***                       ***                       ***

 

Ve Stájích Dvacet čtyři jsme zůstali skoro celou noc. Když jsme se vraceli do Nové Appleloosy, byl už úsvit. Teda, teoreticky. Bouře se jakž takž uklidnila a už nevrhala na nás všechno možné, pouze drobně pršelo.

 

Cukrátko byla tak hodná, že mě nechala se vyspat na nepoužívané posteli. Fér odměna za recept na protijed. Tedy, za jednu kopii.

 

Pořád pršelo, a to i odpoledne, kdy jsem vstala. Calamity se vzbudil až pozdě večer, vyklusal ven a připojil se ke mně. To už jsem začala dělat velké pokroky, když mě Jeřáb cepoval. Lapala jsem po dechu, byla jsem celá zpocená a vyžádala si pauzu na Sparkle-Colu.

 

„Byla to chyba,“ řekla jsem Calamitymu, když mi Crane přilevitoval ledově vychlazenou Sparkle Colu pro nás všechny.

 

„Nerozumím.“

 

„Kdybychom pouze zavřeli ty dveře, nikdy by tě to nekouslo.“

 

„Kdybychom pouze zavřeli dveře, nikdy bys nezískala ten protijed.“

 

„Kdybychom se drželi zkrátka, nikdy bys ho nepotřeboval.“

 

„Ah-ha! Ale někdo jiný by mohl! Jeřáb přece říkal, že má s těmi potvorami problém, takže se jich pár

muselo dostat ven.“

 

Kruci! Na to jsem úplně zapomněla. Ale stejně, s trochou štěstí a se zničeným hnízdem…

 

„Nebyly to tvoje Stáje, však.“ Jeho hlas začal být vážný.

 

Podívala jsem se na svého nového kamaráda. „Co?“

 

„No, však vím, žes vyrůstala ve Stájích, ale tohle nebyly ty tvoje Stáje.“ Jasně, že ne. Vždyť to vím, tak proč to vytahuje?

 

„Já jen, žes … tam dole mluvila o tom, co jsme našli trochu víc… no…myslím…osobně.“ Podíval se na mě důležitě. „Chtěl jsem ti to jen připomenout.“

 

Jasně, měl pravdu a vlastně ani nevím, co jsem tam chtěla najít. Nechala jsem Stáje Dvacet čtyři, aby ovlivnily moje city a to nebylo dobře. Stáje Dvacet čtyři nikdy nebyly mým domovem. Nikdy. Jediné spojitosti byly přes dvě stě let staré, mrtvé a pohřbené v historii, z většiny zapomenuté. Stáj-Tec už dlouho, dlouho neexistuje. Nebyla jsem mu nijak věrná a dlouho mrtví ve mně nemohou vzbudit nějakou zodpovědnost.

 

„Oh!“ a taky jsem našla jednu nahrávku v kanceláři Vrchního hřebce. „Poslechneme si to?“

 

Poznámka: Level Up.

 

Nová schopnost: Pistolník – Když používáš pistoli nebo zbraň drženou v tlamě, šance, že zasáhneš v Stakozasu je o 25% větší.

 

Nová úkolová schopnost: Mocná telekineze (úroveň jedna) – Ztrojnásobila jsi váhu, kterou uneseš se svou magií.