Kapitola 1

Kapitola 1: Pryč ze Stájí

„Protože ve Stáji Dvě, nikdo nepřichází, a také nikdo nevychází.“

Šedá.

Zdi údržbářského kiosku byly pokryté tou jednou monotónní šedou. Ta určitá zeď, do které jsem nyní zírala, měla tu čest být pokryta šedou, která si zaslouží být nazvána velice čistou. PipBucky byly těžko poškoditelné a neuvěřitelně spolehlivé, takže být jejich opravář, znamenalo, že dlouho nemáte co dělat. A být učeň opraváře PipBucků znamenalo, že jsem dostávala různé okolní podřadné práce, jako bylo umýt zdi, zatímco můj mistr si dával v zadní komoře dvacet.

„Tyhle zdi potřebují vymalovat.“

Začala jsem snít o tom, že samotná Vrchní klisna sem pošle Palette, aby z téhle smutné jednotvárnosti udělala nádherný výkvět svého malířského umění. Palette byla nejlepší malířkou v celé Stáji Dvě, což z ní dělalo doslova poklad. Stáj pomalu konzumovala celou vaši duši. Narodíte se ve Stáji, celý svůj život žijete ve Stáji, zemřete ve Stáji, a tohle všechno víte od vaší Znaménkové oslavy. Proto Vrchní klisna trvala na tom, že se každý týden přidá do repertoáru rádiového vysílání nová písnička, že často frekventované chodby a veřejná místa budou vymalována zářivými barvami, že se bude v atriu konat každý týden velký pravidelný festival. To vše, aby se obyvatelé Stáje aspoň na chvíli odprostili od té každodenní monotónnosti a šedé deprese.

Realita mě bezcitně probudila zpět do té okolní šedé. Zkrášlování údržbářských oblastí mělo už nyní tragicky nízkou prioritu a opravárna PipBucků patřila k těm nejméně navštěvovaným. Smutně jsem sklopila uši, když jsem si uvědomila, že budu zírat do téhle odporné šedé po zbytek svého života.

„Ach jo, je to opravdu tak špatné.“

A pak tu byla ona. Velvet Remedy, nádherná uhlíkově černá jednorožčí klisna se stejně barevnými pruhy ve své bílé hřívě a s hlasem tak jemným jako hedvábí a tak malebným jako ta nejsladší čokoláda, právě stála u mých dveří. Najednou jsem byla vděčná, že jsem s úklidem už skončila, a že celý pokoj vypadal docela útulně.

Pořád jsem nemohla uvěřit, že tam stojí. Viděl jsem ji zpívat na podiu nad námi, při jedné z pravidelných oslav. Poslouchala jsem její písničky neustále, každou novou jsem si nahrávala do PipBucku, takže jsem už nemusela čekat, až ji budou znovu hrát v rádiu. Přiznám to, milovala jsem ji mnoho let. Já a alespoň tři stovky dalších. Moje matka se tomu vždy smála. „LittlePip,“ říkávala, smějíc se se svými kamarádkami, „dveře stodoly Velvet Remedy se nehoupou tvým směrem.“ Trvalo mi pár let, než jsem přišla na to, jak to moje matka myslela. A trvalo mi několik sekund, než jsem si uvědomila, že se Velvet Remedy právě na něco zeptala.

„Eh..he?“

Úžasná odpověď, LittlePip. Tak elegantní. Nejradši bych si vykopala díru skrz celou vrstvu betonu a pak se nechala zasypat.

Laskavě se usmála. Usmála se na mě! A řekla svým úžasným hlasem: „Vypadala jste tak sklíčeně, když jsem přišla. Mohu vám nějak pomoci?“

Velvet Remedy. Nabídla. Pomoc. Mně!

I moje nejhlubší zákoutí bylo doslova šokováno. Velvet Remedy musela mít nějaký důvod, proč sem přijít. Nějaký PipBuckový důvod. Rozhodně si jenom nevyšla na procházku po údržbářských místnostech. Podívala jsem se okolo a zjistila, že jsem jediná, kdo je zrovna připravená k práci. Můj mistr byl, jako obvykle, v říši snů.

„Eh…no, ne. To nic nebylo,“ snažila jsem se opět získat rovnováhu. „Čím vám mohu posloužit?“

Výraz Velvet Remedy byl velice soucitný a nepřesvědčený, avšak pozvedla své přední kopyto a ukázala mi svůj PipBuck. Byl mnohem elegantnější než ten můj. Měl na sobě její iniciály i její Znaménko (Krásný ptáček s roztaženými křídly připravený ke zpěvu). „Nerada obtěžuji, ale trochu mě dře. Mohla byste prosím vyměnit vycpávky?“

„Ale ovšem! Jistě,“ řekla jsem, zatímco se do vzduchu vznesly speciální klíčky na odemknutí pásku připínajícího PipBuck ke kopytu (jako učeň opraváře mám u sebe v kapse svého mundůru všechny potřebné nástroje). „Bude to dřív, než vás po něm popadne stesk.“ Sundala jsem PipBuck rychle jako blesk.  

Velvet Remedy se zachichotala a položila opět své kopyto k zemi. „To je v pořádku, nemusíte spěchat. Dám si zatím na to kopýtko trochu pudru a budu odpočívat do odpoledne.“

To je fakt! Velvet Remedy má zítra večer představení v salonu Stájí Dvě. Budu ho muset perfektně naleštit, aby byl hoden jejího kopýtka. Pokud na něm strávím celou noc, mohla bych udělat i kompletní vylepšení a opravy, aby pracoval přesně jako ten nejdokonalejší plán, a dokázala jí ho předat ještě před vystoupením.

„Dobře, přinesu vám ho zítra touhle dobou. Nebudete zklamaná, to slibuji!“

Usmála se na mě tak krásně, že ani ta nejhorší šedá mi nemohla zničit tak nádherný den. „Děkuji.“ Otočila se a odešla. Dívala jsem se, jak její Znaménko zmizelo za roh a byla pryč.

***                       ***                       ***

Příští den, jsem klusala dolů chodbou a pískala si jednu její písničku. Její PipBuck se vznášel vedle mě, zatímco jsem ho nadnášela svou magií, čerstvě vyložen tu nejjemnější ucpávkou, jakou jsem mohla najít, a vypadal jako nový. Byla jsem hrozně unavená z celonoční práce, ale stálo mi to za to. Těšila jsem se, jak bude Velvet Remedy šťastná z mé práce.

Sotva jsem však zatočila za roh, byla jsem vytrhnuta ze své představy davem poníků shromážděným před jejím pokojem. Kruci, budu si muset proklestit cestu skrz všemožné hledače stop a novináře. Pomalu jsem se protlačovala do pokoje Velvet Remedy, zatímco jsem dala její PipBuck výš.

„Je pryč!“ „Jak nám to mohla udělat?!“  Panické hlasy a smutný pláč kolem začal být stále hlasitější.

„Proč by nás opouštěla?“

Pryč? Velvet Remedy byla ... pryč?

Pak mě paralyzovala jiná slova: „Není možné, aby otevřela dveře Stáje. To prostě nejde.“

Ona byla pryč venku?!

„Klid, poníci,“ ozvala se někde z davu Vrchní klisna. „Mám její kód tak, jako všech poníků ve Stáji. Osobně vyšlu pro ni záchrannou skupinu. Nemějte strach, do večera budeme mít naši Velvet Remedy zpět.“

Cítila jsem se, jako bych pomalu zapadala do rychle tvrdnoucího tekutého cementu. Pomalu jsem se podívala na PipBuck nade mnou.

Sklonila jsem pohled a pomalu se začala vymotávat z davu, zatímco jsem PipBuck držela blízko u sebe. Pokud se Vrchní klisna pokusí hledat kód Velvet Remedy, najdou její PipBuck u nás v opravně.

S bouchnutím jsem vrazila do někoho svými zády, což mě vykolejilo a přestala jsem kouzlit, takže PipBuck spadl s hlasitým rachotem na zem.

Otočila jsem se a setkala se z očí do očí s Vrchní klisnou.

Nemluvila, ale otočila svůj pohled na rozbitý PipBuck s jasnými iniciály VR a jejím znaménkem.

„Co. To. Je?“ zeptala se pomalu a nebezpečně.

Všechny pohledy zamířily na mě. Cítila jsem každý pár očí, který na mě zíral. Nikdo nemluvil. Ticho spadlo na celou místnost jako padající deka. Vyschlo mi v ústech. Nemohla jsem mluvit.

Nemusela jsem. Cítila jsem tu vlnu averze. Desítky fanoušků velké zpěvačky zírali na někoho, kdo zničil jejich poslední naději na její záchranu.

Hlas Vrchní klisny byl tichý a překvapivě i slušný. „Vezmi to a jdi k sobě do pokoje. Hned.“

Nemusela mi to říkat dvakrát.

 ***                      ***                       ***

Ležela jsem ten večer na posteli a pošťuchovala PipBuck Velvet Remedy, zatímco ten můj mi přehrával její tragickou písničku, která ještě víc podtrhovala tu smutnou zkušenost z dnešního dne.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Velvet Remedy byla pryč. Nerozuměla jsem tomu. Jak mohla odejít? A proč vlastně odešla?

Dveře vedoucí ven ze Stájí Dvě byly zavřené a zapečetěné. Pouze Vrchní klisna věděla, jak je otevřít, pokud to ještě vůbec šlo. Což, jak se zdá, bylo možné.

Ale proč? Nikdo vlastně ani nevěděl, co je venku, tedy, pokud tam vlastně něco je. Staré historické knihy předpokládaly, že svět venku je zničen, bez života a otrávený. To bylo alespoň logické vysvětlení. Ale jeden strašidelný příběh, který mi někdo vyprávěl na mé první (a jediné) přespávací párty, mi způsobil hrůzné noční můry a stále se schovával v jednom z koutů mé paměti: Příběh o poníkovi, který nějak dokázal otevřít dveře Stájí, vystoupil ven…jen aby zjistil, že venku nebylo vůbec nic! Jen velká prázdnota, která vytáhla poníka pryč, a vytvořila z něj a jeho duše jen další nicotu, jakou byla ona sama.

Vlastně, věděla jsem, že to takhle určitě nebylo, ale ten obraz, které mé vědomí vytvořilo, mě děsil.

Dvě věci, kterým jsem rozuměla, byly, že mě Velvet Remedy použila, abych jí odstranila její  PipBuck, takže ji Vrchní klisna nemohla najít, a že já jsem byla v háji.

Být ten nejmenší poník mého věku a taky ten poslední, co získal svoje Znaménko, moc nepomohlo mým přátelským vztahům s ostatními soukmenovci. Upřímně, moje matka tomu taky moc nepomohla. Stejně tak vzbuzení plné křiku uprostřed noci na mé první přespávací párty. Zvykla jsem si být sama. Ale nikdy před tím jsem neměla nepřátele. Byla jsem ušetřena pozornosti ostatních, ale nikdy mě nenáviděli.

Nemohla jsem je za to vinit, ačkoliv to vůbec nebylo fér. Byli naštvaní a cítili se ublíženi a potřebovali obětního beránka. Noviny mě nezmínili jménem, v titulcích bylo jen: „Jedinečně vyzdobený PipBuck patřící Velvet Remedy byl nalezen ve vlastnictví opraváře PipBucků.“ I když jsme byli dva, nebylo těžké domyslet si, kdo byl ten jeden, i kdyby se před jejím pokojem dnes nic nestalo.

Vrchní klisna mluvila ve vysílání: „Všichni cítíme tuto velkou ztrátu. Chtěla bych vám připomenout, že sama Velvet Remedy si to vybrala. Vybrala si opustit svůj domov, opustit nás, její rodinu. Zradila mou důvěru a zradila taky vás, stejně jako zradila důvěru poníka, kterého přesvědčila, aby jí sundal její PipBuck, čímž si pojistila, že ji nemůžeme najít. Vím, že se všichni cítíte naštvaní nebo ublížení. Žádám po vás, abyste svůj vztek zaměřili na někoho, kdo za to může…“

I přes neskutečný dík, který jsem cítila za její slova, nic to nezměnilo na nenávisti, které nyní budu čelit každý den, i kdyby si to všichni nechali pro sebe. Vznášelo by se to ve vzduchu jako starý dým.

Moje oči spočinuly na jednom záznamu v jejím PipBucku. Viděla jsem ho už včera a považovala jsem ho za novou nedokončenou písničku. Nechtěla jsem to včera otvírat, jak kvůli respektu k Velvet Remedyně soukromí, tak i protože nemám ráda spojlery, ale řekla jsem si, že nyní už na tom nezáleží. Stejně ji nikdy nebudou hrát.

Vybrala jsem nástroj, který mi dovolil odemknout soubor bez sebemenších problémů. Byl to zvukový záznam. Přehrála jsem ho.

„Přístupový kód ke dveřím Stájí Dvě je … CMC3BFF.“

Hrklo ve mně v hloubi duše. Rychle jsem vypnula rádio a přehrála si to znovu.

Ten hlas jsem nepoznávala. Byl to hlas ženský, docela příjemný, ale měl divný akcent, který rozhodně nezněl jako od někoho ze Stáje. Nyní mi došlo, jak mohla Velvet Remedy utéct.

Musela jsem tam sedět několik hodin, hodnotila jsem své šance a přemýšlela, co budu dělat dál. Nakonec, jsem si vybrala svou příští cestu.

Půjdu ven za ní. Přivedu ji zpět.

***                       ***                       ***

Stála jsem tam, zírala jsem na ty velké pancéřové dveře Stájí Dvě, které nás chránily před hrůzami (a nicotou!) tam venku. A na ty dva strážné, kteří mi stáli v cestě. Na zádech jsem měla sedlový batoh napěchovaný jablky a dalšími nezbytnostmi, dokonce i Velkou Knihu Magické Vědy, aby bylo co číst.

Kolem krku jsem měla dvě polní lahve. Byla jsem připravena. Ale Vrchní klisna se postarala, že se stejná chyba už nikdy nezopakuje.

Naléhání a prosebné pohledy mě nikam nedostanou. Můj roh zářil, ale oni jen stáli, nezaujatí. Rozhodně mě nepustí někam blízko k ovládacímu panelu.

„Hej, nejsi ty ta klisna, která nechala naši Velvet utéct ven?“ zeptal se mě jeden ze strážných, udělal krok vpřed a naklonil se ke mně. Druhý strážce se zhnuseně díval jinam. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem ho hnusila já, nebo jestli byl jeden z těch, kteří souhlasili s Vrchní klisnou, a byl ten mírnější. Doufala jsem v tu první možnost, když jsem si uvědomovala, co jim chci udělat.

PRÁSK!

Železný kontejner jim spadl na hlavy. Oba dva spadli na zem v bezvědomí. Zemní poníci – nikdy nepoznají ten levitující-předmět-nad-tvou-hlavou trik.

Byla jsem u řídícího panelu. Rychle jsem zadala kód z PipBucku Velvet Remedy, když se ozval pronikavý hlas Vrchní klisny z blízkých repráků.

„Přestaň! Přikazuji ti, abys s tím okamžitě přestala!“

Jasně, to se teď fakt stane.

„Stráže! Chci všechny stráže u dveří ze Stájí Dvě! Zastavte tu klisničku!“

A kruci!

Moje kopyto vyletělo k hlavnímu spínači patřícímu ke dveřím a modlila jsem se k Celestii, aby ten kód fungoval. Pak, veškerými svými silami, jsem ho spustila.

Ozvalo se hrozné skřípání, následované pískáním páry a ohromným rachotem, které bylo slyšet v celém pokoji. Jak jsem pozorovala, masivní šroub, který držel dveře uzavřené, se zasunul. Velké závěsné rameno se pomalu snížilo, přisálo se k velkým dveřím a se zuby rvoucím skřípáním, odtáhlo ohromné pancéřové dveře pryč.

Náhodou jsem si vzpomněla na jednu větu mé matky: „Dveře Stájí Dvě se nehoupou tím směrem.“ Dveře do Stájí Dvě se vůbec neměly houpat. I když jsem zmáčkla spínač, byla jsem omráčena faktem, že se doopravdy otevřely.

„Nemusíš to dělat…LittlePip, že ano?“ Hlas Vrchní klisny mě dostal pryč z onoho omráčení. Slyšela jsem, jak se přibližuje klapot kopyt stráží.

Udělala jsem krok ke dveřím. „Nebojte se. Přivedu ji zpět.“

„Ne, nepřivedeš! Pokud to tu opustíš, nebudeš vpuštěna už nikdy zpět.

Ta neférovost mě bolela. Vrchní klisna chtěla poslat celou jednotku, aby přivedli Velvet Remedy zpět. Na druhou stranu. Velvet Remedy byla speciální, já …ne.

Jedna moje část se chtěla vrátit, utéct zpět do mého pokoje a žít jednotvárný, ale bezpečný život.

Sebrala jsem veškeré své síly a odešla ven.

***                       ***                       ***

S posledním zapískáním a řachotem se pancéřové dveře Stájí Dvě zavřely.

Nevím, co jsem čekala, že najdu hned za dveřmi, ale rozhodně to nebyla takhle dlouhá, temná chodba, která páchla spáleným dřevem a zatuchlinou. Už jsem nebyla ve Stáji. Ale ještě jsem nebyla venku. Byla jsem mezi nebem a peklem.

Zapnula jsem na mém PipBucku svítilnu a zalapala po dechu, když jsem si všimla koster těch dlouho mrtvých poníků, kteří zaplnili celou chodbu. Venkovní strana dveří byla poškrábaná kopyty poníků, kteří se snažili dostat dovnitř.

Rychle jsem šla dopředu. Zjistila jsem, že chodba vedla do staré místnosti se schody vedoucími ke stropním dveřím s rozbitým zámkem. Vstup do Stájí Dvě byl z venku chytře zamaskován jako pouhý jablečný sklep. Vlastně, byl to pravý jablečný sklep.

Zhluboka jsem se nadechla, vystoupala jsem po schodech, otevřela dveře do sklepa a vylezla ven.

Poznámka: Level Up.

Nová schopnost: Cherchez La Poník -- +10% poškození proti stejnému pohlaví a unikátní možnosti dialogů s určitými poníky.