Kapitola 2

Kapitola 2: Equestrijská pustina

„V jakém světě žiješ? Tady venku je ten opravdový svět a krev teče, malý poníku. Krev teče…“

 

Prázdnota!

 

Mé první chvilky tady venku byly jen srdceryvnou věčností klopýtajícího teroru. Ten příběh měl pravdu! Všude kolem mě byla jen velká černá nicota. Obklopovala mě, dusila mě. Kdybych byla schopna popadnout dech, křičela bych.

 

Moje oči si začaly zvykat na temnotu kolem. Začala jsem se uklidňovat, kašlala jsem, cítila se slabá (a ne jen drobet pošetilá). Na druhou stranu, nikdy jsem nezažila pořádnou noc. Ne tu pravou. Samozřejmě, když jsem chodívala spát, vypnula jsem světlo, ale ta tma byla malá, upoutaná jen v mém malém pokoji. A také tu byla ta drobná záře zpod dveří. Světla na chodbách Stájí Dvě svítily pořád.

 

Tohle bylo jiné. Studený vzduch, vůbec se nepodobající čemukoliv známému ze Stájí, lechtal moji srst a chladil kůži pod ní. Páchl po zatuchlině a hnilobě a byl plný prachu a neznáma. Slyšela jsem zvuky nočního hmyzu, vrzání stromů a daleké žbluňkání… ale daleko víc mě znepokojovalo, co už jsem neslyšela – věčné hučení Stájových generátorů a zářivek bylo pryč – což mě natolik vykolejilo, že jsem si na zpočátku myslela, že je tu všude ticho. Cítila jsem pod kopýtky hlínu a křupající kámen. Bylo to naprosto odlišné od uklizených chodeb, po kterých jsem chodila celý život. A přestože jsem neviděla moc do dálky, viděla jsem toho mnohem víc než kdykoliv před tím, a nikde nebyly zdi označující konec pokoje.  Zírala jsem do velké horizontální propasti, která mě obklopovala ve všech směrech.

 

Začala se ve mě tvořit zcela nová panika. Mé zadní končetiny se rázem podlomily a já si sedla kompletně paralyzovaná. Sklopila jsem pohled na zem, začala těžce oddychovat a byla ráda, že jsem okamžitě neomdlela. Pak jsem udělala velkou chybu a podívala se vzhůru. Ta absolutní prázdnota mi roztočila hlavu a pořádně pošimrala žaludek. Nekonečné řady mraků se vznášely na nebi; tu a tam jsem viděla malé průrvy, kterými se sem dolů dostávalo světlo, a já tak mohla vidět, že ta prázdnota pokračuje do nekonečna. Ježkovy voči, vždyť pokud by mě ty masy mraků nezastavily, mohla bych spadnout; byla bych neustále nadnášena a už nikdy bych nestála kopýtky na pevné zemi!

 

Zavřela jsem oči a snažila se vydržet a nezvracet.

 

Strach a obavy byly velice silné, ale pomalu odeznívaly. Jakmile jsem se pomalu vzpamatovala, začala jsem si všímat těch věcí, které se začaly odkrývat během mého krátkého záchvatu. Začalo se pomalu rozjasňovat. Svět okolo mě se nenatahoval a nesplaskal; země byla pevná, kolem byly kopce a hory. Země byla propichována černými prsty dávno mrtvých stromů. V dálce jsem mohla vidět malé shluky zdravých listnatých stromů, ale těch pár roztroušených stromů kolem Stájí Dva moc zdravě nevypadalo.

 

Také jsem si všimla, že můj PipBuck blikal a ukazoval několik upozornění. Mapovač konečně začal dělat co měl, a odhalil mi tak dopodrobna nepříjemné okolí a k mému velkému překvapení odněkud vylovil i jméno z dávných věků: Sladkojablečné sady.

 

Otočila jsem se, oči se mi rozšířily, a uviděla jsem rozpadlý patvar něčeho, co kdysi muselo být nádherným domem. Dnes se kroutil pod návany větru a byl jen pomyslný krůček od zřícení.

 

Znovu jsem se podívala na svůj PipBuck. Všimla jsem si, že přijímá několik rádiových přenosů. Vysílání ze Stájí Dvě bylo mrtvé, ale nahradily ho nové stanice. Srdce mi poposkočilo nadšením, je možné že tu je přece jen nějaký poníkovský život. Ťukla jsem do PipBucku a nechala si přehrát první stanici ze seznamu.

 

„…zapečetěné. Není jak se dostat dovnitř. Můj syn snědl jedno jablko z těch proklatých jablečných stromů nedaleko stájí, a není na tom moc dobře. Je nemocný. Příliš nemocný, aby se hýbal. Ukryli jsme se v nádrži nedaleko starého památníku. Dochází nám jídlo i zdravotnický materiál. Prosím, pokud nás někdo slyší, pomozte nám… Zpráva se opakuje. Haló? Je tam venku někdo? Prosím, potřebujeme pomoc! Vedl jsem svou rodinu do Stájí nedaleko Sladkojablečných sadů, když na nás zaútočili nájezdníci. Jen já a můj syn jsme nakonec přežili. Dokázali jsme se dostat ke Stájím, ale dveře jsou stále zapečetěné. Není jak se dostat dovnitř. Můj syn, snědl jedno jablko z těch proklatých jablečných stromů nedaleko stájí, a není na tom moc dobře. Je nemocný. Příliš nemocný, aby se hýbal. Ukryli jsme se v cisterně nedaleko starého památníku. Dochází nám jídlo i zdravotnický materiál. Prosím, pokud nás někdo slyší, pomozte nám… Zpráva se opakuje. Haló?...“

 

Hlas byl podložen beznadějí, jakoby se ten poník vzdal jakékoliv šance, že by se něco mohlo zlepšit. Otřásla jsem se a otočila se. Nemyslím, že se obrním a dokážu si to poslechnout znovu. Vzápětí jsem uslyšela drobný tikot z PipBucku. Podívala jsem se a zjistila, že se jedná o detektor radiace – schopnost, kterou jsem vůbec neznala, se sama aktivovala. Malá roztomilá duhová stupnice byla vždy v čisté zelené. Byla tam pořád, ale začala se drobně posouvat směrem ke žluté.

 

Nemohla jsem stát vedle něčeho, co dávno pradávno bylo dveřmi do obyčejného jablečného sklípku, po celý zbytek mého života. Tedy, mohla jsem, ale byl by to relativně krátký a strastiplný život. Pomalu jsem si začala vše uvědomovat: s tolika směry, kam jsem mohla jít, jaká byla šance, že půjdu stejnou cestou, kterou šla i Velvet Remedy? I když měla jen pár hodin náskok, šance to byla věru malá.

 

Ale někde jsem začít musela. Největší šanci budu mít, pokud se dostanu někam, kde budu mít dobrý výhled. Ruina za mnou byly větší než kterýkoliv z okolních stromů a odkrytá střecha malé vížky byla pro mě asi tou nejlepší variantou. Zavřela jsem oči, uklidnila se a vešla dovnitř.

 

***                    ***                    ***

 

To co zbylo ze Sladkojablečných sadů se ukázalo být daleko pevnějším, než jak to vypadalo. Také to tu všude bylo téměř prázdné, cokoliv mělo nějakou cenu, bylo už dávno ukradeno, takže zbylo tu a tam jen pár střepů nebo nějaké jiné nepoužitelné harampádí, které nedokázal zničit ani sám čas. Opelichané boty, krabice s pracím práškem na šaty, které už dávno neexistovaly, vidle se zlomenou násadou a hrábě.

 

Stoupala jsem po schodech. Mé oči zpozorněly, když jsem si všimla jedovaté jablečně zelené barvy koupající pokoj výše. Záře přicházela z obrazovky starého terminálu, přístroje Magické vědy, skoro identického jako ty, které se používaly ve Stájích Dvě. Byl skoro až zázrak, že po tolika stoletích tady venku ještě fungoval. Když Stáj-tech něco vyrobil, fungovalo to až do konce.

 

Zvědavost mě zavedla přímo k němu a můj údiv se rázem vystřídal s pochopením. Nebyla náhoda, že ta věc stále ještě funguje, když na obrazovce byla stále čerstvá zpráva:

 

Komukoliv ze Stájí Dvě, kdo mě šel hledat:

 

Prosím, vrať se domů. Dělám, co musím. Vrchní klisna to chápe, ale nikdy nebude souhlasit, a já doufám, že ty jednoho dne budeš. Nevrátím se. Nehledej mě. Nevystavuj se nebezpečí jen kvůli mně. Prosím odpusť mi.

 

Velvet Remedy

 

Prohledala jsem terminál kvůli dalším stopám, ale všechny zprávy byly buď staré, nebo zničené. Jedna měla dokonce velice jedinečnou šifru, něco, co jsem nikdy před tím neviděla – binární šifru, kterou pokud bych chtěla rozluštit, musela bych si nejprve stáhnout zprávu do PipBucku z obou terminálů, tedy jak z odesílacího tak i z přijímacího.

 

Nenapadl mě lepší způsob, jak vyplýtvat trochu volného místa, kterého jsem měla tuny, takže jsem si zprávu stáhla. Ve skutečnosti jsem věděla, že šance, že najdu druhý terminál, navíc funkční, byla velmi malá, ale zvědavost mi nedala. Nehledě na to, že po tolika staletích bude mít pro mě takováhle zpráva těžko nějakou hodnotu.

 

A co víc, musela jsem se vyrovnat s tím, že to vše venku je teď můj nový domov. I kdybych našla Velvet Remedy, bylo velice nepravděpodobné, že by mě doprovodila zpět. Přiznávám, že jsem se obrnila nesmyslným scénářem, kde by Vrchní klisna byla tak potěšená mým a Velvetiným návratem, že by nás okamžitě přijala zpět do stáda. Možná by dokonce udělala oslavu na mou počest. Ta vidina se teď zdá tak dětská a blbá.

 

Čím víc jsem na to myslela, v tím větší beznaději jsem byla. Když jsem se vyšplhala na vrchol věže a podívala se do dálky pustin, spatřila jsem malé jasné světlo mihotající se v dálce, skoro jako kdyby bylo z nějakého ohniště. Nebylo dál než na půlhodinky klusu.

 

***                    ***                    ***

 

Když jsem přicházela k ohništi, něco se mi nezdálo. Byly to nějaké náznaky v řeči jeho těla. Napětí? Možná. Ten pískově béžový jednorožec ležel nějak divně, nohy srolované pod sebou, schoulený do klubíčka. Ale dokud jsem nepřistoupila skoro až k němu a nevyloudila vřelý pozdrav „Zdravím“, nevšimla jsem si, že je svázaný řetězy a s roubíkem v tlamě.

 

„Helemese, kdopak to k nám přišel na návštěvu! Skoro jak na krásné příjemné večerní procházce, no né?“ s těmito slovy se ze tmy za nedalekým kamenem vyřítil velký zemní poník. Jeho kopyta kovově klapala na kamenné zemi. Měl totiž velké podkovy s bodci. Další dva poníci se postupně vynořili ze svých úkrytů, každý z jiné strany. Jeden zemní poník měl naostřenou lopatu a druhý, jednorožec, levitoval svým rohem kousek vedle malý předmět ze dřeva, kovu a dvou rour. Všichni tři měli na sobě oblečení z tenké kůže. Stejně jako noc, nikdy před tím jsem neviděla střelnou zbraň, tedy kromě obrázků z knih. Ty knížky jsem ale neznala natolik podobně, abych mohla rozeznat, co je to za zbraň.

 

Ten svázaný jednorožec drobně zatřásl hlavou a se smutným, avšak posměšným pohledem, se snažil vytrhnout roubík z tlamy svým předním kopytem, aniž by se staral o to, jestli má stále zakryté řetězy. Ti tři mu věnovali jen malý občasný pohled.

 

„Možná by se mohla nechat svázat dobrovolně,“ řekl jednorožec se zbraní. Pak se na mě podíval: „Nebude ti to vadit, že ne?“ Smích. „A další jednorožec. Za tuhle dostaneme moc dobrou cenu.“

 

Dostat cenu za co? A od koho?

 

Ten s lopatou v tlamě zamumlal něco nerozpoznatelného. Pak, když si řekl, že střelná zbraň je na udržení pořádku akorát, vyplivl lopatu pryč a zopakoval to: „To snad…Totiž, podívejte na ni. Vždyť ona je umytá!“

 

Najednou a velice znechuceně jsem si všimla, jak jsou všichni čtyři poníci neuvěřitelně špinaví a jak hrozně páchnou, až se mi z toho chtělo zvracet.

 

„Co se děje?“ zeptala jsem se. Ze všech emocí, které se snažily v mé hlavě zvítězit, nakonec zabodoval zmatek.

 

Jednorožec vězeň konečně dokázal dostat svůj špinavý roubík pryč z tlamy. „Jsou to otrokáři, krávo.“

 

***                    ***                    ***

 

Monterey Jack, špinavý béžový jendorožec se zarputilým výrazem a znaménkem vypadajícím jako sýr, šel přesně za mnou vedle svých věznitelů, po zničené mýtince, která kdysi byla cestou. Na kopýtkách jsem měla řetězy, což mi znemožnilo jakýkoliv rychlý pohyb vyjma kroku a ten byl navíc ještě hrozně obtížný. Můj PipBuck zmařil snahu otrokářů svázat mi i přední končetiny a donutil je dát řetězy těsně pod kolena. Nebýt toho, že mi ten s lopatou mířil na krk, by ti další dva za svou snahu schytali pěkných pár kopanců do citlivých míst.

 

Neměla jsem v tlamě roubík, ale Monterey mě už před tím upozornil, že jakýkoliv nechtěný dialog od budoucích otroků povede ke ztrátě jazyka. Ne, že bych měla co říct těm hrubiánům, tedy kromě mého repertoáru barvitých metafor. Neočekávala jsem, že by mi odpověděli na mé otázky, i kdyby mohl můj jazyk přežít, a také si povídali mezi sebou, takže mě ani nebylo potřeba.

 

„Nefnáším tuhle festu,“ zamumlal zemní poník přes kopí držené v tlamě.

 

„Hele, kdybys uměl plavat, mohli jsme jít tou delší cestou, nu což?“ navrhl jednorožec s otravným úsměvem.

 

„Nefnáším plafání.“ Podle toho smradu, který byl mnohem silnější než ostatní, si myslím, že nesnáší vodu celkově.

 

„Co kdybys konečně přestal skuhrat a já tě nechal si trochu užít s jedním z otroků, než dorazíme do lesa.“ Jejich vůdce, zemní poník, který se jmenoval Trhač, s bodcovými podkovami a Znaménkem podezřele vypadajícím jako bič (nebo to byl had?), se otočil na mě a Montereyho s chlípným úsměvem.

 

Já odvrátila pohled. Oni se smáli.

 

I přes jejich nechutný dialog jsem uslyšela zvuk tekoucí vody někde před námi. Ne jako tekoucí fontána, ale spíše jako plazící se bahno. A … ještě něco jiného. Vzdálený zvuk, který se přibližoval. Muzika? Ano, muzika. Zatím docela slabá… triumfální? Vznešená?  Nedokázala jsem si ujasnit, jaký pocit má ta muzika vyvolat, ale nějak tady k tomu všemu neseděla.

 

Trhač si všiml mého výrazu a ušklíbl se. „Vypadáš, jako kdybys to nikdy neslyšela. Žila sis poklidně ve Stáji a najednou je konec co? Jestli doufáš, že tě přiběhne zachránit nějaká kavalérie, tak na to rovnou zapomeň hříbátko. Je to jen jeden z těch Sprite-botů.“

Muzika byla přerušena rychlým brnknutím.

 

Jednorožčí otrokář, Upilovanej, trochu poposkočil dopředu a sledoval cestu před sebou. Otočil se zpátky k ostatním a ušklíbl se: „Myslíte, že ho dostal jeden z radigátorů?“

 

Trhač si myslel, že Sprite-bot vletěl do něčí pasti. Druhý zemní poník si myslel jen pár násadových mumlavých nesmyslů.  Jednorožec se obrátil zpět na cestu a záře z jeho rohu osvítila malou železnou kouli o velikosti dětské hlavičky létající na čtyřech malých křidélkách. Vznášela se přímo před jeho obličejem. Tohle nebyla Magická věda. Vypadalo to jako čistá technika zemních poníků.

 

„KURVA!“ Upilovanej uskočil v překvapení dozadu o celou jednu délku dospělého poníka. Pak otočil svou brokovnici na Sprite-bota a vystřelil. Znělo to, jako když železný talíř spadne na podlahu, a zvuk se rozšířil po okolních kopcích opředených noční tmou. Broky vykřesaly na kouli několik jisker. Ta vydala mechanické zavytí a zmizela do pryč do tmy.

 

Jednorožec se za tím přístrojkem málem vydal, ale hlas velitele ho zastavil. „Stačilo Upilovanej. Šetři munici.“

 

„Do háje, nesnáším, když se ty svině takhle připlížej. Je to létající zkurvený rádio; má to hrát a ne nás sledovat.“

 

Moje uši mě pálily z té masivní porce čistého klení, ale bylo mi to jedno. Znovu jsem si přehrávala to, co jsem viděla.

 

„Vole,“ zamumlal Monterey Jack. „Slyšeli nás až v Ponyville…“

 

Na rozdíl od mého spoluotroka, já byla docela ráda, že ten jednorožec vystřelil ze své zbraně. Protože nyní vím, jak funguje.

 

„…Co ty jseš to jen za blba,“ Monterey reptal, „odhalit svou přítomnost tak blízko u teritoria nájezdníků.“

 

***                    ***                    ***

 

Pomalu jako líný slepýš se pod námi linula malá skoro stojící řeka. Voda omývala a podemílala mostní pilíř, dělající ten mokrý zvuk, který jsem slyšela. Pod mostem přebývalo a skrývalo se pár zvířat, žijících zde ještě před válkou.

 

Na mostě byla velká hradba sestavená z několika barikád. Za ní se mihotaly tmavé stíny přesouvajících se poníků. Krátce jsem udělala tu chybu, že jsem přemýšlela o útěku a mohla tak doufat v nějakou záchranu, ale mé oči byly upoutány linií bodců, na kterých stále ještě byly hlavy popravených poníků.

 

Na jazyk se mi dostala žluč až z hloubi mého těla. Ten pohled byl hrozný.

 

„Klícko, počkej tady,“ řekl Trhač poslednímu dosud nejmenovanému poníkovi. „Upilovanej, půjdeme si poslechnout jaké je dnes clo.“

 

Monterey Jack sklopil hlavu a naštvaně se díval směrem k mostu. Přišla jsem blíž k němu a udělala to samé. Doufala jsem, že jsem se postavila tak, aby Klícka nemohl vidět drobnou záři mého rohu, jak jsem vytáhla šroubovák a špendlík z kapsy svého stájního obleku. Stejně jako všechno vybavení otrokářů, okovy na mých nohách byly hrubé a nízké kvality. Když Trhač a Upilovanej smlouvali s poníky z mostu, soustředila jsem se na první zámek. Byla jsem odměněna s jemným cvaknutím, jak se otevřel, čímž se mi uvolnila noha s PipBuckem. Okov naneštěstí spadl na zem a vydal malý ťukavý zvuk.

 

„Ha!“ Klíckovo ucho zpozornělo a otočil se na mě. Rychle jsem utnula magii a nechala šroubovák a špendlík spadnout do hlíny, a doufala jsem, že si otrokář nevšimne změny na mých řetězech.

 

„Co fi to pvofedla?“ zavrčel Klícka nebezpečně. Nepříjemně ostrá čepel lopaty byla jen kousek od mých očí.

 

PRÁSK!

 

Klícka se prudce otočil, pohybujíc tak svou čepelí těsně u mého obličeje, až jsem z toho drobně vyjekla. Výstřel byl z mostu a vůbec nezněl jako Upilovaného brokovnice. Ale ten druhý výstřel už tak zněl.

 

Teprve po jednom nádechu si Klícka uvědomil, že z vyjednávání na mostu se stala jedna krvavá událost. Otočil se na nás s výhružným postojem a chtěl říct…něco. Říkala jsem si, že nám chtěl říct, abychom zůstali u sebe, ale to se nikdy nedozvím. Jeho hlava explodovala a ocákla mě jeho krví.

 

Stála jsem tam, oči doširoka a třásla se šokem. Krev, teplá a lepkavá, mi stékala po čele do levého oka a vpíjela se do srsti a hřívy.

 

Ve stále se zvětšujícím seznamu věcí, které jsem před nocí ještě neviděla, se dostala smrt poníka na první místo. Zamrkala jsem a pocítila tak krev na obočí. Klícka byl mrtvý! A já měla Klícku po celém těle!!

 

Potřeba skočit přímo do řeky byla velmi nutkavá. Ale to jsem nemohla udělat. Byla jsem vedena něčím jiným než jen potřebami. Můj roh znovu zasvítil a začala jsem si odemykat zbylé okovy.

 

Mezitím jsem se podívala směrem k mostu. Upilovanej se kryl za jednou z barikád a magicky otevřel brokovnici, aby do ní dal další patrony. Dvě střely, uvědomila jsem si. Jedna na Sprite-bota, druhá teď. Dvě střely a přebít. Zaklapl zbraň, nechal ji levitovat nad barikádou a střelil naslepo, čímž rozstřelil už zraněného nájezdníka. Poník zavrávoral a spadl.

 

Naneštěstí pro Upilovaného, nájezdník za ním měl trochu jiný druh brokovnice, rychlejší, s větší kapacitou než dva výstřely, která střílela broky,které udělaly velké díry v těle jednorožce otrokáře a to přesně ve chvíli, kdy se podíval, aby uviděl výsledky své snahy.

 

Otočila jsem se a ušetřila se tak doživotní noční můry. Soustředila jsem se na zámky.

 

***                    ***                    ***

 

Vysvobodila jsem se z okovů a začala jsem je sundávat i z Montereyeho, když dva poníci vyskočili zpoza barikády, a překročili mrtvá těla Trhače, Upilovaného a svých zabitých druhů. Jeden z přicházejících byl jednorožec s tou devastující opakovací brokovnicí. Ten druhý byl zemní poník s válečným kladivem v zubech. Jednorožec se smál. Nebyl to smích jako měl Trhač, ale byl to ten druh šíleného smíchu, který mi způsobil mrazivý pocit v zádech.

 

„Zdá se, že jsme vyhráli jackpot!“

 

Poník zavýskl přes válečné kladivo v tlamě, když si nás jednorožec prohlížel. Ti dva byli ještě špinavější než otrokáři. Jednorožec měl po svém těle rozeseto mnoho jizev, některé na obličeji, jiné na bocích a jeden dokonce přes své znaménko. Pár jich dokonce čerstvě krvácelo. Zemní poník byl plešatý a měl spálenou většinu levé půlky obličeje. Oba měli na sobě oblečení, které vypadalo jako sešité ze všech možných hadrů.

 

„Pomůžete nám?“ navrhla jsem slabým hlasem.

 

„No jasně, že si k tobě pomůžu, to si piš!“ Jednorožkyně se vzepřela a kopla mě do boku. Bolest vystřelila až do mozku, spadla jsem a těžce kašlala. Vzepřela se znovu a skočila na mě, až jsem z toho zaskučela.

 

Hned vedle mě vydal Monterey bolestivý povzdech, když otestoval tvrdost válečného kladiva. Zatímco mě nechali ležet v plačící agonii, zaměřili se na stále svázaného Montereyho. Bylo jasné, že ho chtějí bít a řezat, dokud se z něj nestane jen hromada mrtvého masa. A pak se nejspíš nezastaví.

 

„Drž mu kopyto, ustřelím mu ho!“ řekla jednorožkyně, vzala si brokovnici a namířila na Montereyho levou zadní, tu jedinou, kterou jsem stihla osvobodit.

 

Nevšímala jsem si bolesti, vstala jsem, přiskočila k nim a zadními jsem co nejsilněji kopla do brokovnice. Poslala jsem ji dlouhým obloukem do vzduchu, dokud nespadla přes most do řeky.  Hned poté jsem magií vzala lopatové kopí a postavila se proti nim. Dva proti jednomu. Oni oba byli velice zkušení bojovníci a já jen zelenáč. Ten s kladivem přistoupil blíže a byl velice dychtivý zjistit, jestli kladivo porazí nůž.

 

Monterey okamžitě vyskočil a přetáhl své řetězy přes hlavu jednoho z nich, čímž ho začal poměrně silně škrtit. Válečné kladivo vypadlo z úst, jakmile poník začal sípat.

 

Jednorožkyně se otočila, překvapená náhlou změnou okolností. Mohla jsem na ni zaútočit už teď, ale někomu vyhrožovat je něco úplně jiného, než na někoho doopravdy zabít. Nebyla jsem si jistá, jestli bylo opravdu ve mně někoho zmlátit, až z něj teče krev, nebo ho dokonce ubít k smrti.

 

Jednorožkyně zachytila padající kladivo a otočila se na mě s vražedným pohledem. Najednou mi nepřipadalo tak těžké zaútočit svým lopatovým kopím. Už jsem neřešila to, jestli je to správné nebo špatné. Tohle byl boj o přežití. Pud sebezáchovy je vrozený a staví veškeré morální zábrany na vedlejší kolej a i když jsem neměla žádné bojové zkušenosti, na rozdíl od mého nepřítele, měla jsem jiné eso v rukávu. StaKoZaS.

 

Posílená zaměřovacím kouzlem mého PipBucku, jsem svého protivníka praštila kopím do kolen, čímž jsem ji dostala na zem. Druhá rána mířila na tlamu, čímž jsem zabránila v použití její zbraně a třetí ranou bych ji zabila…

 

…tedy kromě toho, že jsem na to nebyla připravena. Zatím. Místo toho jsem kopí otočila, praštila jednorožkyni násadou do hlavy a poslala ji v bezvědomí k zemi.

 

Podívala jsem se jinam. Monterey stál, těžce dýchajíc, u těla zemního poníka, vykašlávajícího ze sebe poslední zbytky života. Ten se na mě tiše díval. Pak naposledy vztáhl svoje přední kopýtko, jen aby drobně zatřásl řetězem kolem krku a pak vydechl naposledy.

 

„Ach!“ křikla jsem a upustila lopatové kopí. Zapla jsem svítilnu na PipBucku a začala hledat šroubovák. Nenašla jsem sponku; nebyla šance, že bych ji v té hlíně v noci našla. Naštěstí jsem jich měla víc.

 

Když jsme byli oba volní, Monterey se naklonil z mostu a za chvíli se vrátil se svítícím rohem. Hned za ním se objevila upilovaná brokovnice. Než jsem stihla cokoliv udělat nebo říct, Monterey namířil na bezvědomou jednorožkyni a vystřelil.

 

Její krev se roztékala po zemi a zamířila k mým kopytům. V paralyzujícím tichu jsem Montereyho pozorovala, jak se otočil a začal prohledávat mrtvoly, kvůli kořisti.

 

Konečně jsem promluvila: „Co to děláš?“

 

Podíval se na mě, jako kdyby mluvil s blbcem: „Zjišťuji, jestli u sebe nemají něco užitečného. Jídlo, když budeme mít štěstí.“ Kývla jsem a sledovala, jak prohledává těla na této straně mostu. Obírání těl bylo divné a necítila jsem se při tom dobře. Na druhou stranu, má rozumná část mě neustále podněcovala, abych se přes to přenesla a uvědomila si, jak trapné by bylo, kdybych umřela hlady jen, protože jsem byla příliš stydlivá podívat se do báglu mrtvého poníka, jestli tam nemá trochu ovsa nebo plechovku staré jablečné šťávy. Pomalu jsem se přesunula trochu níž pod most.

 

Mrkla jsem se na tělo mrtvého nájezdníka, který měl obličej potrhaný od Trhačových ostnatých podkov. Začala jsem mu prohledávat kapsy, ale můj žaludek silně protestoval. Trhla jsem sebou na stranu a vyvrhla obsah svého žaludku do řeky pode mnou. Velká trhlina v mracích všechno krásně osvítila jasným světlem a najednou jsem uviděla v řece odraz svého obličeje, stále pokrytého Klíckovou krví.

 

Také jsem uviděla upilovanou brokovnici, jak se vznáší za mou hlavou.

 

„Vezmu si i to, co máš ty,“ řekl Monterey apatickým tvrdým hlasem.

 

„Co-co?“ pomalu jsem se otočila a uviděla ho, jak je osvícen měsíčním světlem a roh mu září v matném béžovém světle. Létající brokovnice mířila svými černými rourami přímo na mě.

 

„A...a…ale, já tě zachránila!“

 

„Jo, a taky tě za to nezabiju,“ jeho oči se zamračily, „tedy, pokud samozřejmě teď neuděláš nějakou hloupost.“

 

„Ale já tě zachránila!“

 

„Tobě to pořád ještě nedošlo?“ zeptal se posměšně.

 

„Měli bychom pracovat spolu, cestovat spolu!“

 

Montery si odfrkl. „Dělit si naše omezené zásoby? Chodit spát s jedním okem otevřeným každou noc a doufat, že tě chytím, až se mě budeš snažit podřezat? Ne díky.“

 

Má opodstatněná nechápavost se rozplynula. Nezbylo mi, než se podřídit. Kývla jsem, sklonila hlavu a odcvakla od sebe své dvě klipsny, které mi držely batohy. Otočila jsem svou hlavu, abych ze sebe začala sundavat své věci.

 

Viděla jsem ji přímo za ocasem.

 

Otočila jsem se zpět na Motereyho se zářícím rohem. V mžiku se ve vzduchu objevila automatická brokovnice. Nějakou dobu jsme stáli a dívali se na sebe, kolem nás byla mrtvá těla, létající brokovnice namířené na toho druhého. Měsíční světlo nás dole ozařovalo mezerou v mracích.

 

Monterey Jack byl první, kdo prolomil to ticho. „Ty ji nepoužiješ. Viděl jsem, jak jsi ušetřila toho nájezdníka. Když nedokážeš zabít někoho, jako jsou oni, tak nemáš odvahu zabít někoho, jako jsem já.“

 

Zamračila jsem se: „Učím se rychle.“

 

Rozlobil se, ale neuhnul. „Víš vůbec, jak ji použít?“

 

Donutila jsem se vykouzlit na svém obličeji úsměv. „Víš, že už ti zbývá jen jedna střela? A podle toho, co udělala, tedy spíš neudělala Sprite-botovi, ta zbraň je v tak mizerné kondici, že tu střelu přežiji. A co ty? Dokážeš přežít tolik střel, kolikrát dokážu zmáčknout spoušť, zatímco se budeš snažit přebít?“

 

Monterey Jack udělal krok zpět. A po tomhle zaváhání už můj úsměv nebyl hraný. „A vezmu si zpět svoje batohy.“

 

***                    ***                    ***

 

Ponyville. Divila jsem se, jak můj PipBuck znal názvy míst dřív než já. Také pojmenoval trosky budovy, do které jsem teď vstoupila. Ponyville bylo území nájezdníků. Doufala jsem, že tento Kolotočový butik se jimi nehemží.

 

Monterey Jack a já jsme se rozdělili velice rychle, když zábradlí vedle nás bouchlo. Ostřelovač! Ten samý, který pravděpodobně ustřelil Klíckovi hlavu na kaši. Uprchla jsem do města, kryla se za čímkoliv, kde se skrývat dalo. Bylo tu několik budov, ve kterých jsem se mohla skrýt a tahle byla nejblíž.

 

Naštěstí jsem byla sama. Čekala jsem skoro hodinu, schovaná ve stínu nedaleko dveří, ale ten ostřelovač se o mě nezajímal. Jasně, že ne. Mohl si jen počkat, dokud nevylezu ven.

 

Zasáhla mě únava. Byla jsem vzhůru celou noc před tím, a události této noci vysály jak moje síly, tak i sílu mého ducha. Mé svaly byly slabé a třásly se. Mé tělo bolelo z ran a kopanců, které jsem utržila. Byla jsem vyšťavená. Musela jsem se vyspat. Usnout tady je hrozný nápad. Až bych se vzbudila, byla bych pravděpodobně v kopytech otrokářů, nájezdníků nebo možná i někoho mnohem horšího. Ale jít tam ven, hledat něco lepšího, bylo taky dobře nemožné. Rozhodně jsem nechtěla znovu poměřovat své síly s tím ostřelovačem.

 

Carouselský butik byl velmi podobný té budově u Sladkojablečných sadů, jen byl daleko víc vyrabovaný. Na zdech byly nakreslené kruté a násilné obrázky doplněné vulgárními nápisy. Kupka hadrů v rohu neskutečně páchla, jako kdyby na ni poníci často močili. Byly tu dvě postele, jedna byla pokrytá krví a patrně i dalšími tělními tekutinami. Ta druhá, menší, pravděpodobně dětská postýlka, byla bez vnitřku a zbývala už jen dřevěná kostra.

 

Carouselský butik mi nabídl ještě dva poklady, zamknutou truhlu a další terminál, stejný jako ten ve Sladkojablečných sadech. Tenhle druhý byl, stejně překvapivě jako ten první, stále funkční. Byl zamknutý, takže jsem si vzala své nářadí a dala se do práce. Tyhle terminály byly dělané stejnými tvůrci jako PipBucky, takže i zámky a systém byly podobné, což znamenalo, že jsem postupovala poměrně rychle. Zbývalo už jen uhodnout heslo. Jediná věc, se kterou si mé pomůcky neporadily. S mou unavenou myslí byl vlastně i zázrak, že jsem dokázala rozluštit strojový kód a nalézt heslo.

 

Tedy, vlastně ani ne. Heslo bylo „jablko“.

 

Nahlas jsem se zasmála, pak se rychle uklidnila, protože jsem slyšela svůj smích rezonovat v prázdných místnostech butiku, a neustále se bavila faktem, že oproti všem předpokladům zrovna tenhle terminál bude ten, který pasuje pro ten první. Se silným pocitem uspokojení jsem si zprávu stáhla a nechala na PipBucku, ať zařídí zbytek.

 

Nahrávka už byla poškozená stářím, ale byla dostatečně kvalitní na to, abych rozeznala ženský hlas, docela sladký a s trochu divným akcentem, který mi několik hodin před tím odhalil kód, který mi naprosto změnil můj starý život v tento hrozný nový.

 

„Zvláštní instrukce pro Stáj dva … … tam dole se ukrejvá moje rodina! Dokud se jed tady nahoře nerozptýlí, tak se dveře neotevřou. A to pro nikoho!

 

Hlas přeskakoval a nebylo mu moc rozumět.

 

„…vím, že se ti to nelíbí, Sweetie Belle, ale teď seš Vrchní klisna. Vrchní klisna těch nejdůležitějších Stájí v celé Equestrii. Potřebuju, abys to pro mě udělala … udržela je v bezpečí … nejlepší přátelé navždy, pamatuješ?...“

 

S malým zabzučením se nahrávka vypla. Měla jsem pravdu. Dvě stě let stará zpráva neměla pro mě žádnou hodnotu. Truhlu jsem si nechala na ráno, zavrtala jsem se do rohu místnosti a šla spát.

 

Poznámka: Level Up.

 

Nová schopnost: Koňský cit - Jsi dobrý a rychlý žák. Získáváš o deset procent zkušeností navíc oproti ostatním.