Kapitola 10

Kapitola 10 – Změna kurzu

 

„Jo, je fajn, že mi neplatí proto, abych s nimi souhlasila. Kurva fix, můj zadek!“

 

Ohňostroj.

 

Pinkie Bell (ne, Silver Bell – měla bych o ní začít přemýšlet jako o Silver Bell) tomu říkala ohňostroj; šetřila si ho, dokud nebude mít Muzeum Pinkie Pie kompletní sbírku. Jasně. Pokud se má udělat „oslava, která zastíní všechny další“, nepůjde to bez ohňostroje.

 

„Je to to, co si myslím, že to je?“ zasténal Revizor, zatímco zíral na divný objekt ležící ve stodole, plný zářících střídajících se barev. Nechtěl jít dovnitř. Za jeho zády jsem viděla, jak Ditzy Doo pomáhá malému hříbátku do nákladního vagónu. („Dodám Absolutně Všecko!“ hlásal nápis na boku vagónu, spolu s několika kroužky, které byly pravděpodobně firemní značkou ghúlí pošťačky.)

 

Pozorovatel se znovu objevil. Sprite-bot uprostřed noci potichu přiletěl na farmu a dával na nás všechny pozor. Můj drobátko strašidelný anděl strážný. Tentokrát už zavolání Ditzy Doo na pomoc nevyžadovalo tolik přesvědčování. Tentokrát jsem ho požádala slušně, včetně slovíčka prosím. Možná to bylo díky tomu, že mi v hlavě pořád čerstvě znělo varování, které mi dala Velvet Remedy. Spíše to ale bylo tím, že Pozorovatel byl totálně zničený z toho, co jeho sprite-bot spatřil ve stodole.

 

Pozorovatelova panická reakce na věci ve stodole byla nečekaná a děsivá. Mnohem více děsivá byla reakce Velvet Remedy, když prvně spatřila Ditzy Doo. Jakmile jsem ji ujistila, že ghúl je naším přítelem, a ne zabijáckou žravou zombie jako to stádo, které nás včera honilo, Velvet se usmála a chovala se naprosto zdvořile. Pořád jí ale občas věnovala nějaký ten vystrašený pohled a udržovala si od ní jistý odstup. Myslím si, že její vnitřní lékař má na přítomnost ghúlů silnou alergii.

 

Čekala jsem, že Ditzy Doo dorazí osobně. Silver Bell potřebovala pomoc, kterou jsme jí nemohli sami poskytnout. Existovalo místo v Manehattanu, které tomu chudáčkovi mohlo pomoci, pokud stále existovalo. Ale jak mi moje tak-strašně-jednotvárná cesta přes Equestrijskou pustinu dokázala, vzít s sebou někoho jako Silver Bell bylo příliš nebezpečné. Potřebovala lásku, komfort, bezpečí a dlouhou terapii. Cestování pustinou by jí to rozhodně nenabídlo a další střet s nepřáteli by ji mohl ještě více pošramotit. Bála jsem se, že její rány a bolesti jsou už nyní až příliš hluboké na to, aby se daly vyléčit. To jsem nemohla riskovat. A s nedostatkem jiných alternativ byla  Nová Appleloosa jediná přijatelná možnost, která se nám naskytla. A s tím, co jsem věděla o Ditzy Doo, by bylo opravdu těžké, ne-li nemožné, najít někoho lepšího, než je ona. Možná kromě profesionálního psychiatra. Věděla jsem, že se Ditzy Doo o ni dobře postará.

 

Nečekala jsem, že dorazí i Revizor. A i když dříve vypadal docela příjemně, nemohla jsem se zbavit předtuchy, že se něco stane.

 

Otočila jsem se a zamířila přímo k tomu zvláštnímu objektu a dala si záležet, abych se dívala spíše trochu vedle, než přímo na jeho vířící povrch.

 

„Ayep.“ Calamity stál uvnitř stodoly a otevřel dveře. Také se k tomu odmítl přiblížit, i když spíše z rozumného důvodu než jen ze strachu. „To je Moržárová bomba.“

 

Pinkie Bell měla ve své stodole nepoužité Megakouzlo.

 

Na ohňostroj.

 

***                    ***                    ***

 

Několik paprsků sluneční záře prošlo skrz malé mezery ve věčné vrstvě mraků. Bylo to jako při mé první noci, když jsem opustila Stáj Dvě, akorát místo několika hvězd procházejících skrz ohromnou propast nicoty se skrz mraky prodíralo modré nebe. Strašně moc bych ho chtěla vidět. Ale mezery se zacelily ještě rychleji, než se objevily. Kolem poledne bude vrstva šedých mraků zase nepropustná.

 

Ditzy Doo zabalila Silver Bell do deky s cvičenou lehkostí a nasoukala se do předku vagónu. Všimla si, že se na ni dívám, a usmála se. Jedno z jejích očí se protočilo nahoru. Snažila jsem se to přejít, a tak jsem jí věnovala ten nejlepší úsměv, který jsem zrovna dokázala udělat. A také jsem věnovala jeden káravý pohled na hromadu sudů, ke které se Velvet Remedy snažila co nejvíce přiblížit, aniž by to vypadalo, jako by se za nimi chtěla schovat.

 

„Co krucinál chcete dělat s tou věcí?“ zeptal se Calamity Revizora, když odklopýtali ze stodoly. „Podla ma by se na to měla složit celá stodola, ale to by to mohlo celý vybouchnout. Hergot, vlastně cokoliv, co bych udělal, by to všecko vyhodilo do luftu!“

 

Revizor přikývl. „Nemám ani ponětí.“ Pozvedl kopýtko, aby Calamityho zastavil. „Móžem prohodit pár slov s Littlepip? Sám?“

 

Calamity pokrčil rameny a odklusal k Ditzy Doo. Revizor přišel ke mně a můj pocit nejistoty se zmnohonásobil.

 

„Heleď, jesli k nám budeš posílat další a další poníky, budem muset postavit větší město,“ začal lhostejně, ale cítila jsem jeho přísný tón.

 

„No, doufám, že jich osvobodím mnohem víc,“ připustila jsem a znovu si vzpomněla na Fillydelphii. „Ale posílám je k vám jen proto, že jste ti nejlaskavější, nejrozumnější poníci, které jsem zatím poznala.“ Ve skutečnosti mi bylo značně nepříjemné, že jsem posílala poníky do města, které po většinu své historie obchodovalo s otrokáři. Doufala jsem, že by je mohl ovlivnit pohled na tu spoustu ubohých tváří.

 

„Nechápaj mě špatně. Líbí se nám, co se snažíš udělat. Jsi tam venku a zachraňuješ životy, nikdo proti tomu nic nemá. Postaráme se o ně, osobně mrknu na to, aby se o tu malou a další ze starej Appleloosy dobře postaralo.“

 

A teď to přijde, pomyslela jsem si.

 

„Ale…“ Revizor se zamračil. „Jsi bezohledná a nebezpečná. Nechala jsi zmasakrovat šest našich nejlepších vlakových poníků, někeré sem znal dýl, než si pamatuju. Zničilas naší jedinou funkční mašinu a stejně tak dopadly i akékoliv mírové vztahy, které jsme dokázali s otrokáři udržet. Musim teďka dávat na zdi mnohem víc stráží a také jich budeme muset mnohem víc posílat s karavanami. Ve skutečnosti, vůbec nevím, jestli máme dost munice, aby město vydrželo, pokud by se nám chtěli podívat na zoubek za to, co ste udělali.“

 

Padla jsem na zadek, ouška mi klesla. Srdce se mi začalo svírat.

 

„Takže je mi to líto… opravdu je… ale už nejsi v Nové Appleloose vítaná.“ Snažil se vše trochu zmírnit. „Aspoň teda na pěkně dlouhou chvíli.“

 

Cítila jsem se strnule.

 

Revizor se otočil a zamířil ke Ditzy Doo a Calamitymu, kteří právě obchodovali. Batohy nám na cestách začaly docela nepříjemně těžknout. Revizor se ke mně ještě otočil. „Ditzy Doo trvala na tom, že s tebou chce obchodovat. Přesvědčil sem ji, že jestli s tebou chce něco mít, budete muset zůstat u brány.“

 

***                    ***                    ***

 

Mračný strop se opět celý zacelil a nechal Equestrijskou pustinu utápět se v ponuré šedé. Velvet Remedy a Calamity klusali kousek přede mnou a byli ponořeni v diskuzi o slovech písničky; Velvet nějak přesvědčila Calamityho, aby s ní zkusil nazpívat duet.

 

Mé srdce bylo jako ze železa, ale překvapilo mě, že mě Revizorovy novinky nezasáhly mnohem víc. Nepřipadalo mi, že by to byla až taková zrada. Vlastně jsem si ani nevyvinula nějaký větší vztah k obyvatelům města, snad až na nezměrný respekt pro autorku Návodu na přežití v pustinách. Nikdy jsem neplánovala se tam usadit, obzvlášť poté, co mi Calamity vysvětlil, proč tam nežije. Takže se vlastně skoro nic zvláštního nestalo.

 

Zkontrolovala jsem PipBuck. Jeho automapa měla nyní několik nových lokací včetně té, kam jsme nyní šli: Manehattan. Calamitymu se jeho obchod opravdu povedl. Získal pro nás lékařské zásoby, jídlo, čutory, dokonce i munici pro Malého Macintoshe. Taky nám sehnal pár dní staré mapy od Ditzy a nechal je nahrát do mého PipBucku. A díky tomu jsem také věděla, kde leží Manehattan (který byl sotva týden pochodu daleko) a Fillydelphia (ta už byla trochu dál). Farma Bellů měla také malý vodní filtr, který nám dovolil naplnit si čutory pro náš dlouhý pochod.

 

Silver Bell opustila Muzeum Pinkie Pie. Zeptala jsem se jí, jestli by mi nemohla svěřit recept na Party Time Mint-alsy. Mám ho uložený v PipBucku. Z nějakého důvodu se mi nechtělo to říct ostatním. Prozatím.

 

Začala na nás doléhat únava. Nespali jsme, protože jsme hlídali Silver Bell, dokud nepřijela Ditzy Doo. Dokonce i když malá klisnička brečela z nočních můr, tak jsme bděli.  

 

V dálce jsem viděla úzkou bílou věž, která svou velikostí protínala mraky. Část mého já se tam chtěla podívat už jen kvůli tomu výhledu, ale věž byla míle daleko a tato zajížďka by nás stála mnoho hodin navíc.

 

Místo toho se moje zvědavost zaměřila na pár menších budov před námi. Rozeběhla jsem se rychleji, abych doběhla Calamityho a Velvet.

 

Klisna přestala se psaním nové písničky, protože ji trápila jedna otázka. „Calamity, co vlastně pegasové jedí, když žijí v mracích?“

 

Calamity odpověděl bez okolků: „Voni si tam pěstujou vlastní jídlo,“ řekl a podíval se na ni. „Nikdy jsi neslyšela o sázení do mraků?“

 

Velvet Remedy na něj zírala. Calamity chvíli držel vážný výraz, pak se hlasitě rozchechtal.

 

Velvet se usmála. „Moc vtipné. Inu, nech si svoje tajemství. Jednoho dne ale budu chtít pravdivou odpověď.“

 

Chtěla jsem vytáhnout dalekohled a podívat se blíž na ty budovy, ale sotva jsem otevřela batoh. Moje levitace se vyčerpala. Ach, můj ty Lunin smutku, potřebuju se vyspat.

 

Calamity se vznesl a namířil si to přímo nad budovy, aby udělal průzkum. Vrátil se s ponurým výrazem. „Nájezdníci.“

 

***                    ***                    ***

 

PRÁSK!

 

Další Nájezdník padl na zem, zatímco většina jeho hlavy vylepšila grafiti na zdi za ním. Skrčila jsem se za vozíkem na jablka (ta už dávno uhnila do nicoty, ale Nájezdníci ho nenechali ladem a drobet ho vylepšili lebkami nebohých obětí). V Malém Macintoshi ještě zbývaly dvě střely. Měla jsem jich v kapsách mnohem víc, ale nebyla jsem si jistá, jak ho nabít bez použití magie. Bylo zvláštní střílet ze zbraně, kterou držím v zubech.

 

Velvet Remedy se skrčila vedle mě a začala se starat o Calamityho šrám na boku. K jejímu dobru je třeba připočíst, že se snažila s nájezdníky nejprve domluvit. Její pozdrav jí vrátili dávkou několika opravdu perverzních návrhů, alespoň jeden z nich zahrnoval nekrofilii. V tu chvíli začal Calamity odstřelovat ty, kteří se připravovali do střeleckých pozic na střeše.

 

„Zahákněte za mě tu káru,“ řekl Calamity.

 

„Prosím?“ podívala se na něj Velvet.

 

Calamity zaťukal na vozík na jablka. „Co se za ní budem schovávat, poďme ji použít! Zahákněte mě a naskočte!”

 

Podívala jsem se na něj. „Počkat… ty chceš vynést tuhle káru do vzduchu, zatímco my budeme střílet po těch zmetcích? To chceš udělat?“

 

„Ayep.“

 

Zamrkla jsem.  To bude rozhodně originální způsob boje. Přikývla jsem Velvet, která začala vázat Calamityho ke káře.

 

O chvíli později jsme byli ve vzduchu. Bylo to osvěžující. Vítr mi foukal do kožichu, země už mě nedržela. Cítila jsem se, jako bych padala, ale bylo to mnohem zábavnější. Možná trochu děsivé, ale zábavné.

 

„Kókaj střílet nazpátky!“ zvolal Calamity, když si uvědomil, že jsem pohlcena tímto novým zážitkem. Kulka jednoho z Nájezdníků se odrazila od spodku káry. Patrně nebyla první. Okamžitě jsem byla duchem zpátky v boji a začala mířit.

 

PRÁSK!

 

Další Nájezdník padl. Zamířila jsem na třetího a zmáčkla jazykem spoušť. Můj cíl padl do tratoliště krve. Začínalo to být moc jednoduché.

 

Jenomže teď jsem musela přebít nebo vyměnit zbraň. Brokovnice by byla naprosto k ničemu na tuhle vzdálenost a útočnou pušku jsem ztratila ve vlaku. Zbývala jedině ostřelovačka, zbraň tak velká, že potřebovala telekinezi nebo popruhy, aby se s ní dalo střílet. Podívala jsem se na káru a napadlo mě, že bych mohla použít nástavec.

 

„Krucipísek!“ zakřičel Calamity, když se nebe zaplavilo patronami. Jedna byla dokonce tak blízko, že mu poškrábala popruh u bojového sedla. „Neřádi jedni! Lil´pip, zkus trefit toho za těma poštovnéma schránkama. Zkusím ti dát lepší mušku.“

 

Namířila jsem s puškou a zapřela se. Podívala jsem se do zaměřovače a počkala si, dokud Calamity neotočil káru. Byla tam jednorožka, ošklivá klisna s fialovými fleky ve hřívě. Byla krásně krytá několika poštovními schránkami a mířila na nás útočnou karabinou s optikou, pěkné vylepšení pro útočnou pušku, kterou jsem kdysi měla. Držela jsem jazyk, dokud mi Calamityho manévrování nedopřálo tu správnou pozici.

 

Nájezdnice na nás teď měla krásný výhled a vystřelil na nás velkou dávku. Aktivovala jsem StaKoZaS a jen sotva jsem si všimla, jak Calamity vydechl, když jsem jazykem zmáčkla spoušť a poslala jsem Nájezdníka k božímu soudu.

 

Kára sebou nepříjemně trhla. „Calamity!“ vykřikla vedle mě Velvet Remedy. Vagón se málem převrhnul ve vzduchu.

 

Zakašlala jsem. Calamity byl postřelen, přímo skrz křídlo! To se rychle zabarvilo krví a Calamity občas zasykl agónií, jak se nás snažil držet ve vzduchu. „Pardon, děcka,“ zařval bolestivě. „Možná pocítíte menší turbulenci…“ Kára se propadla o několik metrů a já i Velvet jsme překvapivě vypadly ven. Calamity nás chytil a snažil se nás dostat na střechu nejbližší nezničené budovy.

 

Zvládl to. Téměř. Můj přítel dopadl na střechu moc tvrdě, sklouzl se po rozbitých taškách. Spolu s ním dopadl i vagón, a to v ne moc příjemném úhlu. Ulomilo se mu kolo a já i Velvet jsme vyletěly ven. Padala jsem, a tentokrát ne tím zábavným způsobem, jednou zasáhla střechu, odrazila jsem se a praštila sebou přímo do hromady beden s municí. V rameni mi vzplanula obrovská bolest.

 

Vzhlédla jsem přesně ve chvíli, kdy kára přeletěla přes Calamityho a spadla přes okraj střechy, s pořád připoutaným Calamitym! Krev z jeho křídla pořádně pokropila celou střechu. Zraněný pegas křičel, kopal kopyty ve vzduchu a chytil se za okraj střechy. Držel se a děsně se třásl, jak ho váha káry tahala dolů. „Pomoc!“

 

Nedaleko zasténala Velvet Remedy. Ta šťastlivka dokázala narazit čumákem přímo na měkkou matraci – postel Nájezdníků (na druhou stranu, možná zase tolik štěstí neměla.) Okamžitě jsem byla na nohou, cukala seebou z té spousty ran, škrábanců a brutální bolesti v ramenou a přiběhla jsem rovnou ke Calamitymu. Velvet byla hned za mnou, s delšími nohami byla rychlejší. Okamžitě se dostala k pegasovi a začala ukusovat popruhy. Rychle jsem se k ní přidala. Calamity zakřičel.

 

Po několika velmi dlouhých sekundách se popruhy přetrhly, kára spadla a roztřískala se na hromady malých kousků na chodníku dole.

 

***                    ***                    ***

 

Velvet si klekla na matraci (kterou chtěla přetočit na méně hrubou stranu, ale mraky kolonií brouků žijící pod ní změnily její názor) a dlouze si prohlédla Kouli paměti z vraku Dodávek Ditzy Doo. Ještě si ji vlastně ani nepřehrála.

 

Velvet se také postarala o vyčištění a napravení Calamityho zraněného křídla, jak nejlépe to šlo. Křídlo poté zabalila do léčivých obvazů a ujistila pegasa, že se do příštího rána opět proletí. Tedy za předpokladu, že se bude řídit její radou a do zítřka zůstane na zemi.

 

Stejně se postarala i o zbytek našich poranění, stačilo jí na to jen pár obkladů a léčivých lektvarů. A tak jako vždy, i nyní se naše zásoby zdravotnického materiálu nacházely na kritickém minimu; doufala jsem, že něco najdu v budovách. Nájezdníci určitě měli nějakou svou skrytou rezervu.

 

Na střeše byl poklop dolů do budovy. Chvíli poté, co jsme odsekli tu káru, jeden Nájezdník vylezl nahoru s železnými hráběmi, jehož jehličky byly ještě více naostřené. Byl uzemněn dvojitým zásahem od Calamityho. Dokonce i na pokraji bezvědomí byl Calamity skvělý střelec.

 

„Proč Moržárová bomba?“ zeptala jsem se, když jsem sbírala svou ostřelovačku, kterou jsem se bez levitase snažila dát zpět do postroje. (Ukázalo se, že jsem stále ještě dokázala přebít Malého Macintoshe, ale pouze pokud jsem ho držela v tlamě.)

 

Mí společníci se na mě překvapeně podívali. Dopověděla jsem: „Totiž, proč bomba? Myslela jsem, že se megakouzla sesílají.“

 

Calamity, který si usedl nedaleko poklopu, odpočívající a hlídající, mi odpověděl: „Jednorožci kouzla sesílají. Zebry ne. Svou magii mixujou do lektvarů, amuletů nebo rituálů. Jejich megakouzla byla zamíchááána buď do naváděných raket, jako ta, kerá vypařila Cloudsdayle, nebo propašována do populačních center a posléze detonovááána, jako ta Moržárová bomba, kerá zničila Manehattan.“

 

Přikývla jsem a soustředila svou pozornost na munici v krabicích od Nájezdníků. Z jedné zamčené krabice jsem získala i pár granátů. Krása.

 

Podívala jsem se na Calamityho. „Jsi připraven projít budovu?“  Doufala jsem, že Nájezdníci už byli vyřízení a my mohli vše bezpečně prohledat. Ale to bylo spíš jen zbožné přání.

 

Calamity přikývl a vstal. Velvet Remedy proběhla kolem mě směrem k poklopu. Natáhla jsem se dopředu, kousla ji do konce ocasu (snažila jsem se nemyslet na to, jak chutná) a zpomalila ji. „Zůstaň zde,“ zašeptala jsem. „Nech nás to nejdřív prozkoumat.“ Velvet na mě nespokojeně zaržála, ale zastavila.

 

Calamity skousl držák u poklopu, zamával křídly (což mu vyneslo velice nepříjemný povzdech od Velvet) a otevřel ho. Uvítalo nás teplo, blikající světlo a čpavý páchnoucí kouř ze spalovaných zbytků v popelnicích. Skrčila jsem se a skočila dolů ke schodům. Calamity byl hned za mnou.

 

Uvnitř byli tři nájezdníci, zabarikádovaní a nervózně čekající, až se objevíme. Zamávala jsem Calamitymu, ať jde zpět, a sama jsem udělala pár kroků dozadu. Dolů jsem jim hodila pár svých nových granátů.

 

„Kurva!“ ozvalo se zespodu těsně před tím, než vybuchly tři granáty a než se vše ustálilo do klidného ticha, přerušovaného jenom padajícími troskami.

 

Dole jsem našla tři zkrvavená těla a obrovský bordel. Zbytek budovy byl čistý, ačkoliv jsme s Calamitym museli odstranit pár nástrah a přestřihnout pár pastí s granáty u hlavního vchodu, než jsem mohla prohlásit, že je budova bezpečná k vyrabování. (Bohužel ani já, ani Calamity jsme neměli dost umu, abychom mohli granáty z pastí demontovat. Vyklizení pastí probíhalo tak, že jsme z bezpečné vzdálenosti hodili na klubko granátů kýbl a běželi jsme pryč.)

 

Otočila jsem se ke schodům a zavolala Velvet dolů.

 

„Ale, já můžu konečně dolů? Jak přívětivé.“ Velvet uraženě prošla dolů kolem mě.

 

Kruci.

 

Zezdola jsem slyšela, jak kucká a popadá dech, když viděla ta jatka. Zavřela jsem oči, otřásla se a sešla dolů.

 

***                    ***                    ***

 

V budovách bývala pošta, smíšené zboží a Náborářské centrum Equestrijské armády. Poslední zmíněná budova schytala přímý zásah a zbyly z ní jen dvě obvodové zdi. Na jedné z nich byl pořád ještě obrovský náborový plakát. („I ty můžeš být Pancéřník!“ prohlašoval s obrázkem statného poníka… tedy alespoň s něčím, co vypadalo jako statný, plně uzavřený bojový oblek, který měl lampu na čele, a byl ve tvaru poníka, pozorující skalnaté údolí plné zkrvavených mrtvých zeber.) Zbytek budovy se propadl do kráteru dole.

 

Havarovali jsme na střeše pošty. Ukázalo se, že je v ní uskladněno nejvíc věcí, od kartonů cigaret po různé věci, které se daly použít na postavení otrávené jehlovky. Ale nebyly tu žádné lékařské zásoby. To bolelo.

 

Obchod byl vyrabován už kdysi dávno a Nájezdníci si z něj udělali svůj tábor; takže všude bylo odporné a pornografické graffiti, ze stropu visely háky s napíchnutými kusy mrtvol a všude byla spousta krve a tlejících zbytků. Velvet trvala na tom, že se tam půjdeme podívat, ale utekla ven a vyzvracela se do jedné z poštovních schránek přes ulici.

 

Přiběhla jsem k tělu jednorožce a přivlastnila si jeho útočnou karabinu, kterou jsem si chtěla nacpat do tašek. Pak jsem to vzdala a radši si ji dala přes popruh na rameno. Calamity zatím obral ostatní mrtvoly o všechny zbraně a věci kromě brnění, rozložil je a následně je začal skládat zpět s použitím jen těch nejlepších dílů. Přiklusala jsem k němu a sledovala ho; dělala jsem to samé už dřív, ale on v tom byl mnohem lepší.

 

Velvet Remedy, která vypadala zle, mě zavolala k sobě. „Je tu sejf v tom kráteru a vypadá nedotknutě. Nechceš se na něj podívat?“ Následovala jsem ji.

 

S vlásenkou a šroubovákem jsem naštěstí stále dokázala divy. Když jsem odemykala zámek, zeptala jsem se Velvet: „Potřebujeme místo na odpočinek. Co říkáš na to, kdybychom tu přespali?“

 

„V městě Nájezdníků?“ zeptala se nedůvěřivě. „Viděla jsi jejich výzdobu? Kromě toho, že je to naprosto nechutné, to je také extrémně nezdravé. Mám velké podezření, že důvod, proč byli tak snadnými terči, nebyl váš um se zbraněmi, ale nějaká nemoc, kterou trpěli. Bez urážky.“

 

Odfrkla jsem si a pokračovala v otvírání sejfu.

 

„A kromě toho, možná jich je pár venku na… nájezdech. Opravdu chceš spát ve chvíli, kdy by by se mohli vrátit?“

 

Měla pravdu. I když jsem byla unavená, tady by se spát nemělo.

 

Sejf se s kliknutím otevřel. Našla jsem další Stealth Buck, výtisk Infiltračních taktik zeber („Poznej svého nepřítele!“), a taky několik časem poznamenaných dokumentů a pár slabě svítících magicko - energetických granátů.  Vzadu se schovávala nahrávka. Stáhla jsem si ji do PipBucku a přehrála ji.

 

„Posílám ti jeden z přístrojů nalezených po bitvě o hřeben Shattered Hoof. Rozvědka říká, že zebry vyvinuly zařízení na neviditelnost, ale tohle vypadá jako něco, co vyvinulo Ministerstvo Magických Věd. Skoro jako PipBuck, a dokonce to je kompatibilní. Nerad to říkám, ale vypadá to, že máme v zádech zrádce. Pokud někdo z M.M.V. předává magickou technologii zebrám, Princezna s tím bude muset něco udělat.“

 

Ten hlas jsem nepoznala, ale to ministerstvo mi bylo povědomé podle jména. Bylo třetí z šesti. Šest hrdinských kamarádek; šest Ministerstev. Věděla jsem jen o dvou, o Ministerstvu Morálky a Ministerstvu Míru… nebo ne? Vlastne, tu bylo ještě jedno, ačkoliv jsem ho neznala jménem. Ta soška oranžové klisny byla určitě z limitované edice magických artefaktů, jak říkala Pinkie… ne, Silver Bell. Znaménko tří jablek bylo stejné jako to na Malém Macintoshovi. Fakt, že jsem našla spojení mezi Pozorovatelovými hrdinkami a továrnou na zbraně střeženou roboty ve tvaru poníků s živými mozky, mě trochu děsil. Měla jsem pocit, že to, co o Ministerstvech zjistím, mi nebude dělat radost.

 

Tedy, alespoň Ministerstvo Míru vypadá přívětivě.

 

***                    ***                    ***

 

Klikatící se kolej protínala kamenné hory a kopírovala náš směr cesty, takže jsme ji začali sledovat. Nevinula se tedy úplně přímo v našem směru, ale byla blízko, takže jsem předpokládala, že se trať bude pomalu stáčet a povede až k Manehattanu. Plus měla ten bonus, že byla docela rovná. Všechno to běhání po kopcích mě oslabovalo.

 

„Už žádný život v pozlacené kleci,“ začala Velvet zpívat,. „a zpívání tak jak mi kdo řekne. Svobodně budu létat. Vždyť venku je vše pěkné.“

 

„Byl jsem slepý, nebo oči své zavřel sem,“ Calamity jí do toho vstoupil. Jeho hlas se s Velvetiným nemohl měřit, ale melodii držel opravdu skvěle. „Viděl sem jen, co řekli mi. Přišel čas otřepat jejich lži; roztrhnout pouta, zamávat křídly a odejít!“

 

Vau. Už podruhé tohle ráno jsem padla na zadek a otevřela tlamu překvapením. Velvet Remedy a Calamity pokračovali ve svém zpěvu a vůbec si nevšimli, že jsem se zastavila a zírala na ně. Vstala jsem a popoběhla jsem k nim.

 

Část mého já zářila nadšením, když se mí přátelé měli takhle rádi. Kousek mé mysli zase neustále jančil z toho, že Velvet napsala novou písničku. A jedna moje menší, otravnější část mě neustále upozorňovala na to, že ti dva svým zpěvem upozorňují na naši přítomnost všechny živé tvory na kilometry daleko. Předpokládala jsem, že si toho Velvet Remedy není vědoma – ačkoliv byla v pustině o pár hodin déle než já, měla mnohem méně zkušeností s cestováním po ní, a navíc se její myšlenky patrně ubíraly mnohem odlišnými cestami. Calamitymu to, na druhou stranu, bylo nejspíš prostě jedno. Nebylo tu moc nebezpečí, od kterého prostě nemohl jen tak odletět, a předpokládala jsem, že zapomněl, že cestuje se dvěma poníky, kteří se od země neodlepí.

 

Svědomitě jsem ignorovala tu část mého já. Momentálně mi ta písnička pomáhala v klusu.

 

Když jsme obešli strmou skálu, duo Velvet-Calamity skončilo. „Nemám ani ponětí, jak se dostat z tohohle mrtvého bodu,“ připustila trochu rozpačitě. „Ale ta melodie je úžasná.“

 

Calamity souhlasil a hrdě pozvedl hrudník, když dostal od Velvet pochvalu. Roztáhl křídla a vyletěl nahoru na skalku, aby mohl prozkoumat okolí. Jakmile na ní přistál, přikrčil se. „Něco je před náma.“ Seskočil zpátky dolů. „Je tam pár poníků kolem starejch mašin, skoro ako tábor.“ Calamity si prohlédl zásobníky na sedle. „Možná to jsó Nájezdníci…“

 

„Možná?“ zeptala jsem se varovně.

 

Calamity se zastavil a zčervenal. „No, šak víš … rači půjdu opatrně. Dvakrát miř jednou řež a tak. Možná nás eště neviděli…“

 

„Jsi si tím jistý, poníku?“ řekl hrubý hlas nad námi. Obrněná grifka skočila před nás v bojovém postoji – pařáty ostré jako břitvy, zoubková jizva se mu táhla přes celý zobák a také přes místo, kde kdysi bývalo levé oko – a vytáhla a odjistila trojhlavňovou magickou energetickou brokovnici z pouzdra pod hrudí.

***                    ***                    ***

 

Bojovně naladěná grifka se jmenovala Gawd, a my byli jejími „hosty“. Musím přiznat, že byla … impozantní.

 

Šli jsme s ní dál po kolejích směrem k něčemu, co můj PipBuck označil jako Křižovatka R-7. Calamityho „mašiny“ byly staré vlaky s několika vagony, které byly přes trať postaveny jako barikády. Některé vagony byly zvláštní – nikdy před tím jsem neviděla dobytčáky. Kola na lokomotivě chyběla. Podle kaktusů, které rostly přes většinu vagonů, neviděla Křižovatka Sedm nějaký pohyb víc jak deset let.

 

Z uvězněného vlaku si udělali poníci něco jako strážnici. Pomocí pár zrezivělých plátů železa si udělali u stěn vagónů chatky. A podle zápachu tlející mrvy jsem odhadla, že starou budku s přepínači používali jako záchod. Velvet Remedy si zacpala nos a mlžily se jí oči.

 

Calamity si všiml, jak pozoruji takzvané dobytčáky. „Slyšel sem, že někeří otrokáři v těch vozech převážejí na dlouhých cestách otroky,“ zamumlal a po chvilce ještě dodal, „nikdy sem to ale neviděl na vlastní voči.“ Soudě podle velikosti těch vozů a počtu vagonů to muselo být sakra hodně otroků!

 

Na druhou stranu, tihle poníci je určitě nepoužívali na kupování a prodávání dalších poníků. Byli sice oblečení do podomácky vyrobených brnění, stejně jako Nájezdníci, ale při bližším zkoumání se ukázalo, že všichni měli magické energetické zbraně různých druhů. A čím blíž jsme byli, tím více zbraní bylo namířeno na nás.

 

Svěsila jsem uši, když jsem si vzpomněla na jednoho vlakového poníka, jak se vypařil a zanechal za sebou jen svítící růžový prach. Teprve nyní jsem si vzpomněla, že jsem něco takového viděla už první den, co jsem byla venku – Pozorovatelem kontrolovaný sprite-bot měl podobnou zbraň a zastřelil s tím bloatsprita. (Takže sprite-boti nebyli nejspíš vyrobení jen čistě zemními poníky.) A i přes naši situaci jsem si vzpomněla na něco dalšího z dávné doby. Co to vlastně Pozorovatel říkal o vzniku bloatspritů? Když smícháš parasprity s Taintem, což je magická radiace, že… nebo to bylo něco jiného.

 

„Hoj!“ zavolala Gawd. „Nechte je projít. Já a ti malí poníci si eště musíme promluvit.“

 

Kopýtka se začala zvedat v sériích pozdravů, několik poníků zamumlalo svoje „hoj“ před tím, než se vrátili ke svým předchozím činnostem. Jedna hnědá klisna bez nohy používala svou protézu, k zasunutí jiskrové baterie do zásobníku pro svůj nasazený několikahlavňový energokanón. Jeden růžový jednorožec z toho kanónu odmontoval několik hlavní a čistil je svou magií. Pohyboval se pomalu, jako kdyby se teprve učil chodit, ale jeho telekinetické schopnosti s rohem byly plynulé a precizní. Viděla jsem staré jizvy – nejmíň desítky, možná až stovky – všechny na jeho zádech a nohách. Byl zbičován až na pokraj smrti. Mnohokrát.

 

Podívala jsem se na své druhy. Calamity zpomalil a zvědavě si prohlížel onu nasazenou zbraň. Velvet Remedy byla znepokojená, snad i přímo zděšená, když viděla, v jakém stavu někteří místní jsou.

 

Napůl vyhladovělé hříbátko vyklusalo z malého přístěnku z rezavého železa a začalo nabízet svou čutoru, kterou mělo kolem krku, více jak půl tuctu poníků, které jsem viděla.

 

Velvet se ke mně naklonila a nervózně zamumlala: „Do čeho jsme se to dostali?“

 

Gawd nás nasměrovala do jediného pasažérského vozu z celého vlaku posazeného u zničené lokomotivy. A jak se zdálo, byl to určitě její příbytek, nebo alespoň kancelář.

 

„Zavři dveře,“ přikázala modrému zemnímu poníkovi, když za námi vstoupila do vozu. Dveře se zavřely a podle železného zvuku jsme tu byli zamčeni sami s grifem.

 

Řekla jsem si, že za lepších okolností by to paradoxně byla od grifky velká chyba – tři na jednoho, a alespoň dva z nás se o sebe umí postarat v boji. (Bylo to zvláštní a poněkud nepříjemné, přemýšlet o sobě jako o někom, kdo umí bojovat. Již poněkolikáté se stalo, že jsem uvažovala, zda mě pustina zoceluje v lepšího poníka, nebo mě jen mění.) Nyní bychom bohužel, s mou značně ochablou levitací dopadli velmi špatně, kdyby na to přišlo. To byl jediný důvod, proč jsem předtím vůbec přijala Gawdinu „pozvánku“. Situace se nezměnila.

 

Pokoj byl spartánsky zařízený. Byl tu jen stůl se svítícím terminálem a za stolem byla vyvěšena černá vlajka s několika bílými pařáty vystupujícími z temnoty. Gawd se posadila na židli, položila své pařáty na stůl a podívala se na nás. Zatřásla jsem hlavou, abych přestala usínat, když jsem se načapala, jak přemýšlím o tom, že Gawd vypadá opravdu atraktivně, tedy, pokud by byla trochu mladší a také, však víte, poník.

 

„Než začneme,“ Gawd se na nás zamračila. „Kdo jste a pro koho děláte?“

 

Calamity se naježil: „Moch bych se zeptat na to samý!“

 

„Chovej se slušně, pegasi! Jsi na našem teritoriu, v mém domově. Já se ptám, ty odpovídáš.“

 

Položila jsem kopýtko na Calamityho bok, abych ho uklidnila. Udělala jsem krok vpřed: „Jsem Littlepip. Tohle je Calamity a Velvet Remedy. Jenom tudy procházíme.“ A taky jsme potřebovali někde najít místo, kde bychom se mohli v klidu vyspat, ale to jsem teď nehodlala prozrazovat, natož abych nadhodila, jestli bychom mohli přenocovat někde tady.

 

„Dal vám Pan Topaz povolení pro průchod jeho teritoria?“

 

Něco mi napovědělo, že ta otázka je trik, ale než jsem stihla cokoliv říct, tak se Velvet Remedy zeptala: „Kdo je Pan Topaz?“

 

Prošedivělá grifka se natáhla přes stůl a uzemnila Velvet pohledem ze svého zdravého oka. „Zopakuješ to?“  řekla a dál ji pozorovala.

 

Velvet Remedy se napřímila. „Zeptala jste se nás na Pana Topaze, to jméno jsem nikdy před tím neslyšela. Zeptala jsem se vás, kdo to je. Co je na tom těžkého?“

 

Musela jsem se držet, abych se nepraštila kopytem do čela.

 

Nicméně, Gawd ve Velvet viděla něco, co ji přesvědčilo o tom, že mluví pravdu. Grifka si zase sedla: „Vy opravdu netušíte, kdo to je, že?“ Trochu se usmála, ačkoliv to její jizva změnila v něco nepříjemného. „No, to je ale zajímavé!“ Spřáhla své pařáty, zatímco nás znovu hodnotila.

 

„Takže?“ vyzvala ji Velvet.

 

Gawd se nyní zeširoka usmála. „Pan Topaz je vládce Shattered Hoof a všech přilehlých teritorií.“

 

Calamity zaržál. „To je ale blbost. Hřeben Shattered Hoof je pěkně daleko.“

 

Gawd protočila očima. „Ne. Ale jste míň jak hodinu a půl letu od Shattered Hoofu, kamenolomu, který byl pojmenován podle Shattered Hoofu, té bitvy.“

 

„Kamenolom.“

 

Gawd se praštila do obličeje křídlem. „Vážně? Určitě víš, co je lámání kamene.“  Chvíli zírala na naše nechápavé pohledy, pak si povzdechla. „Kameny v sobě občas mají drahokamy. Pokud nemáš jednorožce, který ti řekne, v kterých jsou a v kterých ne, musíš všechny kameny rozlámat, abys viděla, co v nich je. Ksakru, vždyť jste museli projít alespoň kolem jedné kamenné farmy, abyste se sem dostali.“

 

Velvet Remedy zmateně pozvedla obočí. „Jak sklízíte kameny?“

 

„Ach, snadno. Najdeš nějaké území, kde je ve skalách velká koncentrace drahokamů, a sklízíš je!“ Naše ignorance asi nedělala na grifku zrovna dobrý dojem. Zamávala pařátem: „Někteří poníci dokonce přesouvali kameny z jednoho pole na druhý, aby pomáhali zvýšit šanci na výskyt drahokamů…“

 

„To nedává smysl,“ vyrušila jsem ji. Vždyť drahokamy nevyrůstají v kamenech jako semínka. Byla jsem z toho zmatená.

 

Calamity to jen zhoršil, když prohlásil: „Myslim, že to je tradice.“

 

„To je teda blbá tradice,“ řekla jsem. „Jsou to přece šutry. Drahokamy nejsou kouzelné; kámen v sobě nebude mít víc drahokamů, když ho budeš lépe zalévat, když bude mít lepší sluníčko nebo když bude zasazený v lepší půdě.“

 

„No, drahokamy mohou být magické. Totiž, spousta artefaktů v sobě má drahokamy. Abys měla magické energetické zbraně, potřebuješ drahokamy. Pomáhaj usměrňovat a zesilovat energii.“

 

Zírala jsem. Za prvé, tolik detailních znalostí o magických vědách bych od Calamityho nikdy nečekala. Za druhé, nikdy mě vlastně nenapadlo, že by drahokamy mohly být kouzelné.

 

Gawd před námi seděla a byla velmi netrpělivá. Po tiché pauze jsem se na ni otočila: „Myslím, že to prozatím stačí. Pokračujte prosím.“

 

***                    ***                    ***

 

Gawd pro nás měla práci. Na oplátku nabídla zátky a bezpečný průchod.

 

Pochopitelně jsme měli pár dotazů. Začalo to s: „Proč my?“

 

„Protože nejste odsud. Nemáte tu žádné příbuzné, ani tu nikomu nic nedlužíte. Takže vlastně můžete udělat, co budete chtít, a to i tam, kde já jakožto zaměstnanec Pana Topaze nic udělat nemohu.“ Podívala se nás blíže. „Rozumíte mi?“

 

Pomalu jsem přikývla. „Chcete po nás, abychom udělali to, co byste Vy nemohla udělat bez toho, abyste byla neloajální k Panu Topazovi.“

 

„Ale není neloajální najmout někoho jiného, aby za vás udělal tu špinavou práci?“ zeptala se Velvet.

 

Gawd se zamračila. „Poslouchej. Mám jen dvě věci, ke kterým jsem loajální. Ke smlouvě a k zátkám a to v tomhle pořadí.“ Otočila se a podívala se přes rameno na vlajku na zdi. „Má stará parta se to naučila, když se rozhodla vzít Red Eyeovu nabídku a předat karavanu, kterou jsme měli chránit, Red Eyeovým otrokářům.“ Pak se opět otočila na nás. „Pařáty neporušují smlouvy. Dokonce ani za sudy plné zátek. Naučila jsem je to tou horší cestou, když jsem je střelila do zad.“

 

Její úsměv se změnil v ponuré pokrčení rtů. „Byla to otázka cti.“

 

Zastřelit své přátele do zad mi moc čestné nepřipadalo. Po jejím proslovu jsme měli celou záplavu nových otázek a Gawd byla natolik ochotná, aby nám chvíli odpovídala.

 

„Red Eye, ten chlápek ze sprite-botů, vede otrokáře?“

 

„Ano. Ironické, že. Pořád kydá to své svinstvo o míru, jednotě a budování lepších zítřků, a přitom ty lepší zítřky buduje na zádech stovek otroků. Nechápu, proč mu to vy poníci tak žerete.“

 

„Grifové ne?“

 

„Ksakru ne. Nemá dost zátek na to, aby mě přesvědčil kousnout do toho jeho otráveného jablka,“ zašklebila se a dodala: „Ne, že by je nabízel. Jednota není pro grify. Pro něj jsme jen nájemná křídla.“

 

„A grifové jsou ochotni pro něj pracovat?“

 

„Ano,“ Gawd to vzala jako urážlivé nebo jako hloupé. Možná hloupě uráželivé. „Pařáty budou pracovat pro kohokoliv, kdo zaplatí. Otrokáře, Nájezdníky, mírumilovné měšťáky, karavany. Kdokoliv má zátky. Nezajímá nás politika a nejsme na žádné straně. Pokud to pochopitelně není ve smlouvě. Takhle to grifové dělají víc jak dvě stě let. A Red Eye to ví. A na rozdíl od jiných nemá nic proti doplnění svých sil někým našeho druhu.“

 

„Pařáty?“

 

„Pařáty,“ chlubila se a znovu se podívala na vlajku. „Jsme těmi nejlepšími žoldáky v Equestrijské pustině od doby, kdy Equestria ještě ani pustinou nebyla.“ Poklepala se hrdě na brnění. „Nenajmete si lepší.“

 

„A proč…?“

 

Ale Gawd už konverzace unavovala a další otázky už nepřipustila. „Dost! Nejsem vaše zkurvená učitelka. Jsem někdo, kdo si vás najal, abyste pro něj vykonali určité služby. Udělejte je a udělejte je dobře. Pak se mě můžete zeptat, na co budete chtít, až vás odsud bezpečně vyvedu.“

 

Podívala jsem se na své druhy. Ta práce by neměla být tak těžká. Přesně seděla na mé schopnosti. Možná nebudu ani potřebovat svou magii, kterou jsem už skoro pozbyla.

 

Gawd znovu semknula pařáty. „Ach, ještě jedna věc.“

 

Proč jsem si byla jistá, že to nebude dobrá zpráva. „Copak?“

 

„Pojistka,“ usmála se studeným a nepříjemným úsměvem. „Ne, že bych vám nevěřila, ale chci mít pojistku, že teď nepláchnete a nepůjdete všechno vyžvanit Smrťákovi. Takže tu jeden z vás zůstane se mnou.“

 

„Zapomeň,“ zavrčel Calamity.

 

„Nebo bys místo toho mohla usednout na můj roh a protočit se,“ navrhla jsem.

 

Gawd se místo odpovědi ušklíbla. Roztáhla pařáty a řekla: „Pokud se rozhodnete, že tu práci nechcete, můžete jít. Jen těm poníkům tam venku řeknu, že už nejste pod mojí ochranou.“ Pozvedla obočí a předstírala, že nám dává čas na výběr. „Uděláte tu práci a to tímhle způsobem.“

 

Dobře, tak atraktivní není. Zírala jsem na tu grifku. „Dobře. Můžeš mít mě.“ Cukla jsem sebou a dodala: „Jako vězně.“

 

Gawd si to chvíli promýšlela. „Ne.“ Ukázala svým ostrým pařátem na Velvet Remedy. „Ona zůstane.“

 

V hlavě mi prolétla Calamityho slova: Zapomeň! Otevřela jsem ústa v očekávání, že nával urážek, který jsem se chystala vypustit, bude šokovatl i toho nejhoršího Nájezdníka, ale Velvet mě předběhla.

 

„Ujednáno.“

 

„Co?“ Otočila jsem se na ni.

 

Velvet pouze přikývla. „Jsou tu poníci, o které bych se mohla postarat. A tvoje dovednosti jsou pro tuto misi potřeba…“

 

„Počkat,“ přerušila ji Gawd. „Postarat se?  Neříkej mi, že jsi další Kazatel.“

 

Velvet Remedy dala grifce ochutnat její vlastní medicínu. „Možná sis o mně měla zjistit víc předtím, než jsi trvala na tom, abych tu zůstala s tebou.“

 

***                    ***                    ***

 

Calamity mi podal dalekohled a skryl se za několika kameny na vrcholku kopce. Podívala jsem se dolů na umělé údolí obklopené hřebeny.

 

Několik kolejišť protínalo celé údolí, ale všechna vedla do železné brány, která byla zároveň vstupem do celé pevnosti. Betonové zdi a zamřížovaná okna obklopovaly malé nádvoří, ale většina byla vidět jen slabě kvůli horám ostnatého drátu (třebaže v drátu byla díra, skrz kterou by nějaký poník za lepších časů mohl shodit nákladní vagón). Zbytky zničené cesty, přehrazené velkým množstvím betonových bariér, končily u druhé železné brány za strážní věží. Zahlédla jsem pár stráží mezi věží a druhou bránou.

 

Rekvalifikační tábor Shattered Hoof

 

„Napravíme poblázněnou morálku tvrdou prací a láskyplnou péčí.“

 

Dostali jsme varování, že údolí obklopující to zařízení bylo zaminováno. Jít po přístupové cestě by bylo sebevraždou. A i kdybych to zkusila projít sama s pomocí Stealth Bucku, pochybovala jsem, že se dostanu skrz dveře. Vypadalo to, že se daly otevřít jen zevnitř. Pokud se tam chceme proplížit, zbývá nám jen jedna možnost. A Calamity smýšlel stejně, soudě podle jeho výrazu.

 

„Myslim, že počkáme, až bude trochu temnějc, pak tam s tebou poletim.“

 

Přikývla jsem. „Jsi si jistý, že to tvoje křídla zvládnou?“

 

Calamity si sundal obvaz z křídla a párkrát s ním promáchnul. „Ayep. Dobrý. Na to, aby mě sundali z nebe by museli mít mnohem větší koule.“ A rychle dodal: „Aspoň nemusim táhnout káru na jabka.“

 

Když se podíval na své křídlo, jeho výraz potemněl. Letět se mnou bylo velmi riskantní. Tmavá poníkovská skvrna proti nebi – někdo by si toho mohl všimnout, obzvlášť když vyhlížející grify. Nechtěla jsem riskovat, že by Calamityho znovu postřelili, a Stealth Buck by nás oba neukryl. Přemýšlela jsem, co dál, dokud mě zčista jasna nenapadlo řešení. Pomohlo by to, ale vadilo mi žádat Calamityho, aby se proletěl se svým zraněným křídlem. (A to i když to zrovna navrhl.)

 

„Calamity, pamatuješ na ty matrace tam v tom obchodě?“ zeptala jsem se.

 

O hodinu později, když už se zatáhlo a bylo šero, Calamity jemně přistál v obrovské díře v ostnatém drátu u kamenné farmy. Chytl mě svými předními a já na oplátku držela svou telekinezí naše krytí vyrobené z matrace z Nájezdnického úkrytu. Strakatá, většinou šedá matrace nás skvěle skryla proti nebi.

 

Shattered Hoof se stal domovem pro mnoho uprchlých otroků, spousta z nich byla z toho vlaku, který byl přepaden na Křižovatce R-7. A aby získali obživu, přepadali místní farmy. Už samotná podstata té myšlenky mi svírala žaludek. Bojovala jsem, abych zachránila pár zajatých poníků, riskovala jsem život jak svůj tak i mých přátel (a mimo nich také životy nevinných vlakových poníků), abych jim dala svobodu, a myšlenka, že se bývalí otroci obrátí k těm nejbarbarštějším metodám na světě, ze mě stahovala kůži.

 

Jejich vůdce byl poník, který se jmenoval Smrťák. Byl to někdo, kdo mluvil za výše postaveného poníka, kterého nikdo kromě Smrťáka neviděl: Pana Topaze. To pro něj udržoval Smrťák Shattered Hoof v chodu a organizoval nájezdy na okolní usedlosti.

 

Uvnitř pevnosti, jak nám Gawd řekla, byla Smrťákova kancelář, a v ní sejf. A v sejfu kniha se záznamy a tu Gawd chtěla. Neřekla nám proč.

 

Upřímně, měla jsem vlastní důvody, proč se na tu knihu kouknout.

 

Calamity nás obratně dostal přes trny na ostnatém drátu a přistál s námi v jednom rohu dvora. „Kókáš? Nic to nebylo!“ řekl.

 

Ani ne o jedno bouchnutí srdce později na dvorek přiklusali dva Shattered Hoofští Nájezdníci. Schovali jsme se do stínu, překlopili na sebe tu matraci a zadrželi dech.

 

„Neslyšels něco?“ zeptal se jeden druhého.

 

„Jo, to byl můj prázdný žaludek.“

 

Zdálo se, že se na několik dlouhých vteřin zastavili. Puch z matrace mi zamlžil oči, protočil žaludek a bála jsem se, že každou chvíli kýchnu nebo začnu zvracet.

 

Naštěstí jsem během chvilky uslyšela klapot jejich kopyt. Rychle jsem odhodila matraci a nabrala do plic čerstvý vzduch. Pak jsme se s Calamitym proplížili k prvním dveřím, které jsme našli. Byly zamčené, ale to netrvalo dlouho.

 

***                    ***                    ***

 

„To není ten sejf, kterej máš otevřít,“ komentoval mou činnost Calamity, když hlídal u dveří.

 

Dostali jsme se do Návštěvnického Centra toho nápravného… no, prostě vězení. Plakáty na zdech vyobrazovaly smějící se šťastné poníky, jak mlátí do kamenů a odhalují tak nádherné drahokamy, nebo jak je přivážejí k předákům, kteří doslova spokojeně zářili. („Zde učíme ty chudáky poníky, kteří ztratili svou cestu, jak se znovu vrátit a být prospěšnými členy společnosti!“ prohlašoval jeden plakát. Druhý: „Netrvá dlouho, než si naši hosté uvědomí, jaká pýcha se skrývá v dobré tvrdé práci, která podporuje naše válečné snažení!“)

 

Ani všechny rány hlavou do stolu by nedokázaly vyjádřit mé pocity.

 

Vedle Calamityho stály dva automaty na pití, které slabě zářily. Oba byly už dávno otevřené a obrané o všechnu Sparkle~Colu a Sunrise Sarsaparillu (na mašině byl obrázek Bohyně Celestie, jak vynáší slunce nad hlavy šťastných spotřebitelů Sarsaparilly). Přesto jsme dokázali z obou automatů dostat několik předválečných mincí.

 

„Zabere to jenom chvilku,“ odpověděla jsem a vyndala sponku a šroubovák. Sejf, na kterém jsem začala pracovat, nepatřil Smrťákovi; byl to sejf pro cennosti ze Ztrát a Nálezů. Tahle část vůbec nebyla s vězením propojená. Budeme se muset znovu osmělit, přejít dvorek a najít jiné dveře.

 

Calamity zatřásl hlavou. „Upřímně. Necítím se moc dobře. Nevím, proč to vlastně všecko děláme. Nepomáháme náhodou Nájezdníkům?“

 

Zastavila jsem se. Také jsem měla ten pocit. „Děláme to, protože nemáme síly na to, abychom se těmhle poníkům postavili. Bylo by to těžké, i kdybychom byli odpočatí a plně vybavení.“ Dlouze jsem se nadechla. „Šance, jak zjistit, o co tady vlastně jde.“

 

„Mě nezajímá, vo co jde v Nájezdnickém táboru. Krom toho jak to zastavit.“

 

Otočila jsem se na něj a zatřásla hlavou. „Ne, ne jen tady. Všude.“ Začala jsem si spojovat věci dohromady a vyšlo něco, co se mi ani za mák nelíbilo. „Začala jsem si všímat věcí, které nejsou normální ani pro Equestrijskou pustinu. Mou první noc venku jsem strávila v zajetí otrokářů. Nakráčeli až k mostu ovládaném Nájezdníky a očekávali, že zaplatí mýto, ale Nájezdníci na ně rovnou začali střílet. Tehdy jsem myslela, že mám štěstí, ale teď už to tak vůbec nevypadá.“

 

Calamity mi věnoval jeden zvědavý pohled a teprve zachytával mou myšlenku, kterou jsem se mu snažila předat.

 

„Ta pseudo-bohyně ze Staré Appleloosy, ta tu byla krátce. Otrokáři nikdy neviděli někoho jako ona. Ale někdo jménem Stern sem tu svini poslal až z Fillydelphie, aby tu na všechno dohlédla. A to se stalo kdy, týden nebo dva zpátky?“

 

Opět jsem se soustředila na sejf. „Něco se tu venku děje a může za to ten poník Red Eye. Cokoliv to je, připravuje se to už velmi dlouho…“ Hledala jsem správná slova, která mi zčistajasna padla na jazyk. „Jako řeka při velké bouři, která je těsně u hranice koryta a hrozí, že všechno zaplaví.“

 

Calamity si sedl, narovnal klobouk a přebíral si, co jsem mu řekla.

 

„Dává to smysl,“ zamumlal. „A  krom toho, jak často možu říct, že sem na misi…“

 

„Neříkej.“

 

Calamity zaržál. „Nejspíš ani jednou.“

 

Zlomila jsem sponku. Vytáhla jsem další a zkusila to znovu. Měla jsem naléhavé nutkání získat ty věci ze sejfu, protože podle posledního předválečného záznamu z terminálu v Návštěvnickém Centru tam bude něco velkého. Terminál byl zakódovaný tak důkladně, že by ho místní nikdy nedokázali prolomit.

 

Záznam 42:

Bylo nám řečeno, že Shattered Hoof zavře Návštěvnické Centrum. Ministerstvo Morálky rozhodlo, že přátelé a rodina těch, kteří byli odsouzeni za zradu, už nebudou mít právo je vidět, dokud nebude náprava kompletní. Ze strachu, že by se ta jejich otrava mohla šířit přes jejich milované. A to znamená, že tohle bude můj poslední záznam.

 

Odstupné bude naštěstí velmi štědré. Plánuju se s rodinou přestěhovat do Cloudsdaylu. Dole už není bezpečno a nehodlám zde vychovávat své děti.

 

Udělali jsme vše, co bylo v našich silách, abychom kontaktovali poníky, kteří stále něco mají ve Ztrátech a Nálezech. Neměli jsme ale to štěstí, abychom kontaktovali hostující účinkující z našeho posledního vystoupení. Sweetie Belle byla patrně smyta z povrchu Equestrijského. Veškeré její cennosti jsem uložil zde do sejfu.

 

Pobavilo mě, že zavíráme tuhle kancelář chvíli poté, co jsme vymalovali. Kdyby to řekli dřív, ušetřili bychom si spoustu starostí. (Netřeba zmiňovat Tiařiny nové šaty, ačkoliv to nás ostatní velmi rozčílilo. Ta ženská je nesnesitelná.)

 

Stálo mě to jednu sponku, ale sejf se konečně otevřel. (Jak jsem později k mé frustraci zjistila, kdybych byla trpělivější, otevřela bych ho přes terminál.)

 

Uvnitř byl jeden balík. Opatrně jsem ho skousla a vyložila ven na zem. Překousla jsem provázek a jednoduše ho otevřela. Byla jsem překvapena, když jsem spatřila úžasného stojícího bílého jednorožce s jemnou, elegantní fialovou hřívou a ocasem a s třemi drahokamy jako Znaménkem. (Uvnitř balíku byly ještě další věci, ale úplně jsem na ně zapomněla.)

 

„Přestaneš už konečně slintat nad tou soškou, holka?“ Calamityho slova mě vyrušila z mého tranzu. Vypadal netrpělivě. Zčervenala jsem.

 

„Jo, je pěkná, to máš pravdu, ale asi by se jí nelíbilo, jak tu na ni takhle zíráš.“

 

„Jen… jsem… si ji… prohlížela…“ koktala jsem a pak jsem soustředila svou magii, abych ji dala do svého batohu. Věděla jsem, že riskuju vyčerpání své poslední magie, ale musela jsem ji mít! A nehodlala jsem riskovat, že bych ji mohla zničit svými zuby. Soška ale odolala a nechtěla se nechat zvednout. Pak jsem cítila, jak z ní vytekl proud magické energie, a nakonec se soška bez problémů zvedla. Cokoliv to v sobě mělo, osvěžilo to můj roh. Jenom trošku, ale dost na to, abych uzvedla sošku i Malého Macintoshe. Otočila jsem tu úžasnou štědrou klisnu ve vzduchu a přečetla si její popisek.

 

„Buď Neochvějný!“

 

Poznámka: Level up.

 

Nová schopnost: Klidná Střela – Tvé útoky jsou ladné, elegantní a přesné. Máš větší šanci, že způsobíš kritické poškození svému oponentovi, odpovídající pěti bodům Štěstí navíc.