Kapitola 4

Kapitola 4 – Perspektiva

 

„Nevím, proč se to zajímá zrovna o tebe, ale byla bych opatrná. Nikdy před tím to nikomu nepomohlo.“

 

Hloupost!

 

Minula mě korona elektrické energie a zničila staré nástěnné hodiny na zadní stěně ředitelovy kanceláře, kde jsem se kryla. Příručka pro přežití v pustinách byl plný různých užitečných rad. Jak prozkoumávat a hledat. Celá kapitola byla věnovaná minám. A mnohem víc! A pak tady byly ty ne moc užitečné kapitoly. Poté, co jsme si přečetla: „Jak zprovoznit předválečnou technologii zemních poníků“, první co mě napadlo, když jsem narazila na ruiny zbrojovky Ironshod, bylo, podívat se dovnitř, jestli tam najdu nějakou starou technologii, která by se mi mohla hodit.  

 

Místo toho, jsem se tady krásně uvěznila s bandou paranoidních robotů a automatických věží, prchajíc dokud jsem se nedostala sem do velké kanceláře vysoko nad výrobnou továrny. Skoro bez munice. Kdybych nenašla tu lékárnu v koupelně pro zaměstnance, určitě bych zemřela, jak jsem se snažila dostat se sem na druhé poschodí.

 

Jak jsem mohla vůbec být tak hloupá?

 

Tři z těch robotů se mě snažili dole najít. Byly to zvláštní věci, postavené tak, aby připomínaly poníky, s průhledným krytem hlavy, který ukrýval opravdové organické mozky. Odmítala jsem myslet na fakt, že poníci, kteří ty stroje sestrojili, pracovali s mozky jiných poníků. Ta myšlenka byla prostě příliš děsivá. Dokonce i se zvířecím mozkem to je odporné. A kromě toho, dvě stě let nepřetržité služby se vůbec nepodepsalo na jejich myšlení.

 

„Vylez ven. Chceme tě jen zastřelit za procházení!“

 

Uhodl.

 

Mluvil jako malé hříbátko, což nehledě na umělost hlasu, je dělalo mnohem strašidelnějšími.

Naštěstí chodba vedoucí sem nahoru byla příliš úzká, aby se sem tihle brain-boti dostali.

 

Mnohem hlubší, autoritativní hlas zazněl přes celý pokoj. „Vzdej se ve jménu Ministerstva

Technologie, ty kurevská zebro!“

 

Skrčila jsem se za srovnanými plechovými skřínkami, když se do místnosti nahrnula záplava ohně.

 

Naneštěstí, to samé se nedalo říct o robotovi druhého typu, který se do chodby vešel a mířil rovnou ke mně. Mnohoramenná věc vypadala jako obrovský pavouk, spousta rukou byla zakončena různými zbraněmi, včetně motorové pily nebo plamenometu, a co víc, ta zatracená věc mohla létat!

 

Vytáhla jsem oba granáty z batohu a čekala, dokud plameny neutichnou. Plechové skřínky začaly být nepříjemně vařicí a horko ve vzduchu mi drásalo plíce. Jakmile plamenomet utichl, vystrčila jsem hlavu a zalevitovala s nimi rovnou směrem k plechové příšeře, pojistku vytahujíc za letu. V okamžiku, kdy mě robot spatřil, natáhl ruku s pulzující zelenou zbraní vypadající jako roh jednorožce. Ze špičky vylétl podivný paprsek, letící tak blízko mě, že mi spálil tvář. Paprsek zasáhl starý větrák, který chvíli zeleně svítil, a roztavil ho na kaluž zeleného slizu. Když dopadly granáty, přitiskla jsem se ke stěně, jak nejvíc jsem dovedla.

 

Exploze zarachotila celou kanceláří. Slyšela jsem děsivé nárazy. Podívala jsem se do chodby. Z robota se stala jen nefunkční hromádka šrotu. Schody ven byly stále téměř netknuté, ale neseděly podpěrách. Nebyla jsem si jistá, že mě udrží.

 

Vzala jsem ze spider-bota vše, co jsem mohla, a zvažovala své možnosti. Tady nahoře jsem nemohla zůstat navěky. Pokud budu rychlá, mohla bych proběhnout přes můstek, aniž by mě brain-boti dole sestřelili. Jejich arzenál se nezdál být moc přesný. Ale prvních pár yardů můstku bylo odstřelených nebo vratkých. Čím víc jsem se na to dívala, tím méně se mi na něj chtělo položit kopýtko.

 

Nikdy jsem nezkusila levitovat sama sebe. Na papíře by to mohlo fungovat, ale nikdy jsem neviděla někoho, kdo by to udělal v praxi. Soustředila jsem se a zkusila to. Cítila jsem, jak záře z mého rohu obklopila celé mé tělo. Zářila jasněji, jakmile jsem se zkusila zvednout. Svítila jsem jako deset lamp, když jsem cítila, jak se lehce zvedám od podlahy. Potila jsem se. Tohle bylo moje maximum, má hranice, kam jsem mohla dojít. Nyní, jeden krůček vpřed … a další … a další ...

 

Byla jsem v půlce cesty, když mě brain-boti zpozorovali a začali po mě střílet. Jeden z paprsků trefil přímo můstek pode mnou. Byla jsem ráda, že jsem se ho nedotýkala, ale také jsem už byla skoro vyčerpaná. Můstek se po chvíli zastavoval u ohromných oken, které dovnitř vpouštěly dvakrát stíněné světlo (jednou od mraků a jednou od špinavého skla) na podlahu továrny, doplňujíc tak světlo z ohromných reflektorů na stropě. Můstek se pak rozděloval na dva směry, souběžně se zdí. Jedna zatáčka vedla ke dveřím, odkud jsem přiběhla a druhá vedla ke dveřím, které byly zamčené. Jenomže nebyly zamčené na zámek, ale na příkaz. Mohly být otevřené pouze přes terminál.

 

Další paprsek střelil úplně mimo. Proletěl skrz okna pozorovací kanceláře a usmažil terminál, který jsem použila sotva před pěti minutami k odemknutí zmíněných dveří.

Ten můstek byl celý plechový. A ti zatracení boti pode mnou stříleli paprsky. Cítila jsem, jak mi došly všechny poslední síly a před očima se mi dělalo temno. Musela jsem zastavit, nebo to špatně skončí.

 

Ukončila jsem svou levitaci a dopadla na můstek. Houpal se, ale držel. Hluboce jsem se nadechla, neboť jsem si ani neuvědomovala, že jsem zadržovala dech a začala jsem kuckat.

 

„Neutíkej! Chceme být tvoji přátelé!“

 

Další paprsky a výbuchy. Byla jsem nervózní, čekala jsem, jak se paralyzující elektřina prožene mým tělem, začínajíc od kopyt. Místo toho, jsem slyšela výbuch a náraz od něčeho nahoře. Mrkla jsem se, zatímco jsem běžela a spatřila jsem, jak jeden z paprsků trefil lampu visící ze stropu, takže její lehce bzučící světlo bouchlo. A potom, jak s děsivě skřípajícími zvuky spadlo dolů, poněvadž už bylo hodně staré. Odtrhlo se od stropu a narazilo přímo na můstek za mnou. Ten se celý otřásl a sekce za mnou se odtrhla a se zvukem skřípajícího šrotovaného kovu spadla dolů.

 

Ach udělej mi to jazykem Celestie!

 

Přiznám se, že můj repertoár barevných popisů se rozšířil a stal se trochu hrubším, po mých zkušenostech s nájezdníky, ale jak jsem běžela jako o život infarktním tempem, snažíc se zůstat vpředu před sekcemi můstku padajícími dolů na podlahu továrny jako smrtelná hra s dominem, troufnu si říct, že ta poznámka byla naprosto vhodná.

 

Byla jsem už skoro u dveří, když se kovový můstek pode mnou propadl. Vrhla jsem se kupředu a zachytila se o poslední sekci můstku jen svými předními kopyty. Visela jsem tam, zadními kývajícími několik pater nad zbytky staré linky na výrobu pušek, která byla zdevastovaná spadaným kovovým můstkem. Zápasila jsem s gravitací a snažila se dostat se nahoru. Magií jsem si nadlehčila batoh a sunula se dopředu. Srdce mi bušilo jako o závod. Válčila jsem s myšlenkami dominujícími mé představivosti – snažila jsem se nemyslet na to, jak se mi lámou všechny kosti, až spadnu na pásový dopravník tam dole. Aspoň už na mě nestříleli ti pitomí brain-boti, neboť se kryli před padajícími troskami.

 

 

Zdálo se to být jako věčnost, ale centimetr po centimetru, píď po pídi, jsem se začala vytahovat na poslední sekci můstku. Kolísala nade mnou, začala se trhat ze zdi, držící se pouze na kovových tyčích, které začali ve zdi nechávat větší a větší díry a odlupovaly zdivo. Opatrně jsem se konečně vyhoupla nahoru a nakročila jsem směrem ke dveřím.

 

Paprsek energie zasáhl můstek a střelil mě do nohou, což mě poslalo do bolestných křečí.

 

Podlomila jsem se a třásla se na podlaze můstku. Můstek odpověděl kovovým vřískáním a propadl se o několik decimetrů níže, čímž mi naznačoval, že každou chvíli skončí dole a já možná s ním.

 

Podařilo se mi opět se dostat na nohy. Další paprsek prolétl těsně za mnou, minul můstek a skončil na stropě. Kousky odstřeleného zdiva padaly dolů. Zatlačila jsem na dveře a byla jsem nesmírně ráda, že se opravdu otevřely. Můstek to začal vzdávat. Prosmýkla jsem se kolem dveří a držela se za jejich rám, abych nesjela dolů po můstku jako po skluzavce, neboť celý poslední díl byl šikmo dolů. Třetí elektrický paprsek prosvištěl vzduchem a trefil další osvětlení, kterému následně opět praskla žárovka, a rám lampy se začal kývat.

 

S chrochtavými zvuky jsem se konečně dostala celá dovnitř. Otočila jsem se, sedla si do chodby a pozorovala boty dole pode mnou, jak krouží a snaží se vykoumat, jak se ke mně dostat. Poté jsem silným úderem mých předních praštila do posledního dílu můstku. Spadl, skřípal po zdi vedle, dokud neroztřískal nádobku s mozkem jednoho robota, rozsekl celou schránku a pokračoval dolů, kde rozdělil celého robota vejpůl. Musím říct, že mě zvuk toho nárazu uspokojoval.

 

***                       ***                       ***

 

Uvědomila jsem si, že kdyby místnost, do které jsem se s vypětím všech sil konečně dostala, neměla další cestu ven, byla bych teď v pěkně hlubokém průšvihu.

 

Jakmile jsem zavřela dveře, cítila jsem se mnohem bezpečněji. Pokoj byl vymalován něčím, co kdysi bývalo jasnou oranžovou, a ta barva stále ještě neztratila svůj příjemný teplý nádech. Dřevěné obložení pravděpodobně navozovalo domácí atmosféru, takže si myslím, že tohle byla kancelář Vrchní klisny továrny. Nyní bylo dřevo už vysušené a loupalo se. Na zadní zdi nad stolem viselo velké logo z velmi špinavého bronzu:

 

ZBROJOVKA IRONSHOD

Jak je máte rádi jabka?

 

Nepochopila jsem to.

 

Aniž bych si ho všímala dál, podívala jsem se kolem. Velký, zdobený stůl. Židle. Skřínky. Plakát v podsvíceném rámu – ten samý, který jsem viděla několikrát vylepený kolem továrny, ale tenhle byl v mnohem lepším stavu. Ukazoval majestátní pegase jak stoupají skrz nebe, zatímco za nimi vybuchuje duha, a míří dolů do temnoty na démonicky pruhované postavy se zlými svítícími oky. (Radši duhu než tělo z pruhu! Přidejte se k Equestrijským silám už dnes!). Šatník.

 

Má pozornost se upřela jen na to nejdůležitější. Kancelář měla terminál, který jsem mohla hacknout, zeď skrývala sejf, který jsem mohla otevřít sponkou, a také tu byl osobní výtah, který, pokud tedy funguje, mě dostane pryč z téhle pasti rovnou na první poschodí. Pod stolem byla také krabička s náboji. Pak se mé oči zaměřily na druhou stranu kanceláře. Na zdi byla skleněná vitrínka, s krásným a perfektně zachovalým revolverem. Podobným modelem, jako byl ten můj, ale tenhle musel být vyráběn s láskou a něhou. Měl optiku, slonovinovou rukověť dělanou přesně, aby se hodil do tlamky a s lehkým chodem spouště. Na rukověti byl ještě emblém, tři jablka.

 

Nejprve jsem zkusila otevřít sejf. Zámek byl složitý a trvalo mi několik pokusů a jednu sponku (naučila jsem se, jak je pro příště šetřit) než jsem ho otevřela s odměňujícím cvaknutím. Uvnitř byla taková spousta věcí, že jsem si dokonce začala myslet, jestli má exkurze do zbrojovky Ironshod nebyla přece jen k něčemu dobrá. Začala jsem se prohrabovat tou spoustou bordelu. Uvnitř byl pytlíček plný předválečných mincí, kopie Equestrijské Armády Dneška, celé štosy finančních výkazů, které už dnes vůbec nic neznamenaly, krabička s něčím, co vypadalo jako žvýkačky (nemohla jsem vyluštit ten nápis), Jiskřička - magická baterie, a nakonec zvláštní zařízení magické vědy na přední kopýtko, které vypadalo skoro jako můj PipBuck. Byla jsem zvědavá a nechala jím to zařízení analyzovat.

 

StealthBuck. Kouzlo neviditelnosti. Jedno použití.

 

Ježkovy voči!

 

Další na řadě byl terminál. Vyndala jsem si nářadí a dala se do práce. Terminál byl daleko těžší než ty před tím. Dokonce i s mým nářadím jsem musela přestat, aby se mi neuzamkl. Vyndala jsem si jablíčko a kousla do něj a dívala se stále na obrazovku, dokud jsem nezkousla něco bolestivě tvrdého. Zalevitovala jsem jablko před obličej a spatřila kulku. Prohledala jsem svůj batoh a doopravdy jsem našla malou díru, ačkoliv mi chvíli trvalo, než jsem si vzpomněla, kdy se to stalo.

 

Poté, co jsem ochranu terminálu úspěšně prolomila, jsem se začala prohrabávat spoustou starých poznámek a zpráv. Kromě toho, terminál měl i příkaz k vypnutí veškeré robotí ochranky. A taky mohl odemknout sejf. Protočila jsem oči a poděkovala náhodě, že mi dala takovou krásnou spásnou možnost přesně ve chvíli, kdy jsem ji vůbec nepotřebovala. A taky mi došlo, že jsem si mohla ušetřit jednu vlásenku, kdybych sejf nechala být.

 

Zadala jsem, aby terminál ukázal historii příkazů. Objevila se mi jedna zpráva.

 

„Bratránku Braeburne, už je to ňáká doba, co sme naposled mluvili, ale válečná situace se brzy změní a už tě možná nikdy neuvidim. Nechtěla sem tě urazit. Teďka to nebudu vyřizovat slovy, oba víme, jak to minule dopadlo. Místo toho ti pošlu Malého Macintoshe, jako dárek a jako omluvu. Je mi to fakt líto. Opatruj ho pro mě, jasan?“

 

Ten přízvuk zněl stejně jako ten hlas na PipBucku Velvet Remedy, ačkoliv bylo jasné, že to není od toho samého poníka. Byl to ten vážný tón nahrávky, který mě donutil zastavit. Dvě stě let zpátky, nějaký poník dal jinému tuhle zbraň jako znak omluvy a snahy znovu sjednotit rodinu. A ten poníkův bratránek udělal přesně to, co mu bylo řečeno, uchránil ho pro další generace.

 

Nehodlala jsem ji tu nechat nedotknutou, dokud se na ni tyhle ruiny nezřítí. Ale když jsem ji vyjmula, dělala jsem to s respektem.

 

Nakonec už jsem posbírala jen pár zbytků. Nábojová schránka měla náboje pro Malého

Macintoshe, a nebyl jich slabý počet. V šatníku byl starý údržbářský oblek, který jsem použila na opravu děr v mém vlastním obleku, a další nepotřebné věci, které jsem tam nechala.

 

Zmáčkla jsem tlačítko na výtahu. Nic.

 

Jasně, že to nefunguje. Pustiny mi prostě nemohou dát ani chvilku pokoj. Vyndala jsem své nářadí a otevřela postranní řídící panel a snažila se přijít s nějakým nápadem, jak celý výtah odsud opravit.

 

K mému velkému překvapení, jsem mohla. Výtah se ukázal být ve skvělém stavui, v porovnání se zbytkem budovy. Ale baterie u spínače byla vybitá. Díky Celestiině slitování jsem náhradní našla v sejfu. O jedno vyměnění baterek později jsem byla opět na cestě. Když se dveře zavřely, prolétla mi hlavou jedna myšlenka: „Macintosh? Nebyl to ten…“

 

***                       ***                       ***

 

Poskakovala jsem mezi troskami zřícenin, které obklopovali celou oblast kolem zbrojovky, aniž bych měla nějaký směr, kam jít. Bez cíle. Nenašla jsem žádné známky civilizace … civilizované civilizace, chtěla jsem říct. Vzdala jsem se i myšlenky, že někdy najdu Velvet Remedy. V tuhle chvíli mi stačil jen náhodný průzkum, ačkoliv, jak se ukázalo, je docela nebezpečný.

 

Ve Stájích Dvě, jsem přesně věděla, jaká bude moje budoucnost (ta nejnudnější a nejtupější jaká mohla být). Tady venku, v tak obrovském prostoru, jsem bojovala přesně s opakem. Nikdy mě nenapadlo, že mít tak obrovský prostor a tolik možností nebude taková zábava, jako spíš břemeno.

 

Mé uši ožily, jakmile jsem zaslechla přetaženou triumfální muziku. Viděla jsem, jak sprite-bot letěl po ulici. Rychle jsem k němu přiběhla a skočila rovnou do jeho cesty. „Pozorovateli?“

 

Jen proletěl kolem.

 

Znovu jsem přiběhla před něj. „Haló?“ Muzika stále hrála, zamávala jsem kopýtkem přímo před jeho „obličejem“. Chvíli kolem mě tancoval a pak letěl dál.

 

No, tak to teda bylo užitečné.

 

Vybrala jsem si náhodný směr a začala jsem klusat dál. Myslela jsem na Pozorovatelovy rady. Brnění, hotovo. Zbraně, dvojnásob hotovo. Výuka? Podívala jsem se zpátky na budovu Ironshod. Trochu ošemetná, ale hotovo. Přátelé?

 

„Je docela těžké najít si tu přátele, když tu nikdo kolem není!“ zazněl můj podrážděný hlas a odrážel se od betonových zdí. Pokud tohle byl úkol, tak je docela chabý. Musela jsem najít něco, co bych mohla dělat. Pokud možno, tak něco jiného než skrývání se za barikádou a uhýbání kulkám. Ve Stájích dvě bylo všechno obyčejné. Toužila jsem být něčím speciálním, teď jsem toužila být aspoň něčím.

 

Během chůze jsem spatřila starý skůtr Červený jezdec mezi ruinami. Vrátila jsem ho zpět na všechny čtyři kola a zkusila s ním popojet dopředu a dozadu. Tři kola byla zablokovaná nějakým bordelem, ale jedno, k mému velkému překvapení se stále ještě točilo.

 

Rozhlédla jsem se kolem a zjistila jsem, že jsem na okraji starého hřiště. Skluzavka a prolejzačky  vyčnívaly do zvláštně zabarveného vzduchu, zčernalé starými kouzly, jako kosti kdysi ohromné mrtvé bestie. Kolotoč byl nakloněný a pokroucený. Na jednom konci byla stále kostra malého hříbátka.

 

Doslova mě zaplavil smutek a obrovský stud. Cítila jsem lítost kvůli svému živůtku uprostřed tohohle? Další malá kostřička ležela u spáleného kmenu stromu, tři kolečkové brusle v hlíně nedaleko sebe. A ta čtvrtá? Pochybuji, že už ji někdo někdy uvidí.

 

Pohla jsem se kupředu a dostala se tak pryč z tohohle tichého hřbitova.

 

Na vzdáleném konci hřiště, kolem mnoha betonových zdí stál téměř nedotčený automat. „Sparkle-Cola“ automat stále ukazoval všem kolemjdoucím po celé roky. Měl na sobě i podsvícený emblém stylizovaných mrkví. Překvapivě, automat stále vypadal funkčně. Vytáhla jsem pár předválečných mincí a vložila jsem je do automatu. Ve skutečnosti jsem nečekala, že z automatu něco vypadne po tolika letech. Proto jsem byla překvapená a unešená, když se jedna láhev skutečně vykutálela ven. Najednou jsem si uvědomila, jak velká žízeň mě celou dobu trápí!

 

Sparkle-Cola byla trošičku teplá, ale s chutným krásně mrkvovým dojezdem. Tikání PipBucku mě varovalo, že při každém polknutí se do mě dostala trocha radiace, ale nebylo jí moc. Daleko víc radiace jsem schytala kolem Sladkojablečných sadů. A mimo to, pokud bych se dostala do bodu, kdy by mi z přemíry radiace bylo špatně, měla jsem s sebou několik RadAway lektvarů – jediné věci z lékárničky z Ironshodu, kterou jsem nepotřebovala k přežití té hrozné budovy.

 

Hned vedle automatu byla malá lavička, na kterou jsem si sedla a dala tak odpočinout svým nožkám a doufala, že si přečtu něco z Equestrijské Armády Dnes, kterou jsem před tím našla. Když jsem se otočila za roh, spatřila jsem starý potrhaný plakát na zdi. Na obrázku byl obličej poníka sytě růžové barvy. Její hříva byla šedá. (Na některých ponících je šedá skvělá barva, ale většině jen přidává léta. Její hříva vypadala jako cukrkandlové lízátko.) Její oči byly ohromné, zírající. Přísahala bych, plakát neplakát, že zírá na mě. Někdo ten plakát utrhl do půlky, takže jsem nemohla říct, jaký byl její výraz, ale nemohla jsem si pomoct a cítila jsem se, jako kdybych dělala něco špatně. Slogan na vrcholku a spodku plakátu prohlašoval: PINKIE PIE TĚ SLEDUJE NAVŽDY! Byla tam ještě nějaká doplňková slova, ale byla strašně malá, takže jsem se musela podívat blíž, abych je dokázala přečíst.

 

„…šťastné připomenutí od Ministerstva Morálky.“ Udělala jsem krok zpátky, zatřásla hlavou a podívala se znovu. „Co je Ministerstvo Morálky?“

 

Pozorovatelův hlas se objevil těsně u mého ramena, takže jsem strachy vyskočila, až jsem rohem zavadila o strop. „Další skvělá myšlenka, kterou bys měla radši přehlídnout.“

 

Kuckala jsem, snažila se uklidnit tlukot svého srdce opět na normální úroveň a dala za pravdu Upilovanému. Sprite-bot se vznášel hned vedle mě. Celestie, ty věci byly tak tiché, když nehrály muziku! „Snažíš se mi způsobit infarkt?!“

 

„Ou, promiň.“ Věnovala jsem mu jeden odpouštějící pohled.

 

Zapomněla jsem na to leknutí a šla jsem dál, užívajíc si poslední zbytky mé Sparkle-Coly. Sprite-bot mě následoval.

 

„Vidím, že už sis opatřila brnění…“ Mechanický hlas zněl váhavě. Nezeptala jsem se proč. Pozorovatelovi to bylo jedno a nestálo mu to za vysvětlení. Možná fakt, že procházím Equestrijskými pustinami v obleku z kterého prosakovala schnoucí krev, ho trochu překvapila.

 

Mohla bych přijít k jakémukoliv Stájnímu poníkovi a říct „Jsem zlý a špatný poník z nočních můůr. UÁÁÁÁÁ!“ a i přes mou velikost by se dal na útěk.

 

Napila jsem se Coly a přála si najít něco, kde bych se mohla umýt. Problém byl, že jakákoliv čistá neradioaktivní voda by byla příliš cenná na znečištění. Jedna láhev byla prázdná a druhá skoro taky.

 

„Možná, že důvod, proč máš tolik potíží najít si své místo je, že jsi ještě nenašla svou ctnost,“ řekl.

 

Zastavila jsem se. „Co? Jak jsi jen… ah, to je jedno… co myslíš tou ctností?“

 

„No, totiž,“ začala létající koule, „Největší hrdinové Equestrie, poníci s celoživotním závazkem nezničitelného přátelství a síly, byli známí každý pro svou jednu specifickou ctnost. Laskavost, čest, smích…“

 

„Smích je taky ctnost?“ zeptala jsem se pochybně.

 

„Nepřerušuj mě prosím,“ řekl sprite-bot a pokračoval ve svém monologu. „Štědrost, loajalita a magie. Neznali se, dokud nepřišel jeden poník, který je spojil a ukázal, že všichni mají svou jednu unikátní ctnost. Neříkám, že je to jejich jediná ctnost, jen jsou prostě…“ bot se zastavil, jako kdyby hledal slova. „…docela důležitě vybrané. Jen chci říct, že pokud poznáš svou nejdominantnější ctnost v tvém srdci, možná pak konečně najdeš sama sebe. A možná pak nebudeš potřebovat někoho jiného, kdo by ti řekl tvé místo v“ Pozorovatelův hlas byl přerušen zapraskáním a začala zase hrát muzika.

 

„Výborně.“ Sledovala jsem, jak se sprite-bot pomalu přesouvá pryč.

 

Jako kdyby to všechno nestačilo, vůbec jsem nevěděla, co tím myslel. Dopila jsem nápoj a vyhodila flašku k ostatním lahvím na zemi. Prázdné flašky byly po celé Equestrijské pustině jako plevel.

 

Napadla mě nová myšlenka ohledně Pozorovatele. Příručka na přežití v pustině musela být napsaná, až když spadla všechna megakouzla. Dlouho poté, kvůli návodu na prohledávání. Takže ta knížka nebyla v Ponyvillské knihovně jako součást předválečné sbírky. Našla si svou cestu tam až později, podle toho, jak málo byla spálená a pokrytá krví, bych řekla, že teprve nedávno. Což mě nutí k zamyšlení: Věděl Pozorovatel o těch zajatcích tam? A pokud ano, proto mě donutil tam jít? Byla jsem obelstěna, abych vešla tam dovnitř a čelila tomu hororu, jen protože doufal, že je osvobodím? Nebyla jsem si jistá. Zvážím-li i to, že mě Pozorovatel Zachránil, asi bych měla těm pochybám dát jistou váhu. Nemohla jsem si ale pomoci od malicherného pocitu, že si se mnou Pozorovatel hrál, a já nemám ráda, když si se mnou někdo hraje.

 

Mé uši opět zpozorněly, když muzika znovu zastavila a byla nahrazena hlasem. Tohle ale nebyl ten Pozorovatelův, tenhle byl někoho jiného. Hlas nebyl kovový, ale byl to jemný mužský hlas poníka s obrovským charismatem.

 

„Přátelé, poníci, radujte se! Ačkoliv je svět kolem vás zkažený, otrávený, odporný a znečištěný válkou bez cti od poníků z minulosti, nemusíme žít ve stínu jejich chamtivosti a zlosti. Společně, můžeme navrátit Equestrii její slávu a krásu, jakou měla dřív! Společně dokážeme vybudovat nové království, kde budou všichni žít pohromadě v dokonalé rovnosti! Sen se už stává skutečností, poníci. Už dávno jsme začali budovat nový svět a mílovými kroky se posouváme do nové lepší éry. Ano, práce to je těžká, ale copak si to nezasloužíme? Nezaslouží si budoucí generace žít lépe? Ne! Zaslouží si žít, jak nejlíp mohou! Říkám vám, jako váš přítel, jako váš vůdce, že to dokážeme. Musíme a my to UDĚLÁME!“

 

Co to u všech nočních můr bylo??

 

Muzika se opět vrátila – ne jako před tím, kde se vrátila od půlky, když Pozorovatel ztratil nad sprite-botem kontrolu, ale začala hrát nová písnička, jako kdyby to takhle mělo fungovat odjakživa.

 

Počkat, poníci mají vůdce? Tohle pro mě byly cenné zprávy. Všude kam jsem dohlédla, neviděla jsem nic než pustiny. Krucinál, já bych se tak ráda usadila v nějakém městě! Dokonce i pár chatrčí, kde poníci žili v relativním míru, by bylo fajn. Tedy v míru, který dovolují Pustiny.

 

A pokud máme vůdce, měli bychom mít aspoň jedno město, ne?

 

Běžela jsem rychle do něčeho, co kdysi bylo prvním poschodím. Vyndala jsem dalekohled a rozhlédla se kolem. V dálce jsem uviděla kouř. Z několika zdrojů, dost blízko k sobě, aby se to dalo považovat za osadu. Modlila jsem se k Celestii, aby to byly ohně z kuchyně a ne od nájezdníků, kteří vesnici vypalují do základu.

 

Byla tu cesta vedoucí k osadě. To by mě mělo ochránit od ztracení směru. A na té cestě se něco pohybovalo. Můj roh zazářil, jak jsem se soustředila na dalekohled, aby mi ukázal malou skupinku poníků. Dva tlačili těžce naložený vagón. Jeden mladší poník se vezl v jeho zadní části a mluvil s ostatníma dvěma, kteří vedli dvě dvouhlavá zvířata. Skupina mířila směrem ke mně, pryč od toho teoretického města. Nevypadali, jako kdyby prchali a ani jeden nebyl zraněný, to bylo dobré znamení, vlastně velmi dobré.

 

Podívala jsem se do tenkých mraků, tam kde slunce svítilo jasněji i přes mračnou vrstvu a poslala jednu děkovnou modlitbu Celestii.

 

***                       ***                       ***

 

Ta stezka nebyla vlastně ani tak cestou. Byl to spíš můstek, mířící skrz celé Pustiny. Dvě souběžné kovové linie spojené starými dřevěnými plaňkami. Půl hodinky zpátky, most překročil velkou rokli. Poté, co jsem si užila spoustu legrace s můstky a podobnou havětí, které jsou tak vratké, že by mohly spadnout a vzít mě kdykoliv s sebou, rozhodla jsem se, že tu rokli projdu i bez pomoci mostu a stojím si za tím, že to bylo dobré rozhodnutí i přes ta zranění.

 

Rokle byla domovem pro několik zmutovaných prasečích věcí s velmi ostrými předními tesáky. Jeden se mi zakousl do zadní nožky a prořízl tak celé moje brnění. Malý Macintosh není ani tichý ani jemný. Jedna rána z toho skvělého revolveru utrhla té prasečí věci polovinu hlavy! A také střílí dost rychle, takže jsem odstranila další tři mutanty před tím, než se mi spotřebovalo zaměřovací kouzlo.

 

Pod mostem byl něčí tábor. Ačkoliv vypadal jako dlouhodobě opuštěný, byly tu nahromaděné zásoby, včetně několika bedýnek s patronami do brokovnice, plná plechovka s jídlem schovaná mezi starými prázdnými konzervami („Magické Ovoce“ říkal nápis, ale byly to jen fazole) a zamčená lékárnička. Snadno jsem ji otevřela a našla jsem léčivý lektvar, který jsem okamžitě rychle vypila a několikrát se mohla uvolněně nadechnout, neboť veškerá bolest rázem zmizela. Také tu byly magické obvazy, které sice nebyly tak silné jako ten lektvar, ale byly dobré na povrchové zranění, krabička … bonbónků? („Mint-als! Vyčistěte si mysl i dech!“ Byla jsem překvapená, že na obalu byla smějící se zebra. Také to byl první obrázek zebry, který je nezobrazoval jako příšery z knížek.)

 

Nyní jsem už byla skoro v polovině cesty k osadě, možná ve dvou třetinách. Přemýšlela jsem o tom, co tam najdu. (Plné město civilizovaných smějících se poníků, možná.) Nechtěla jsem si dělat plané naděje. „Tak aspoň pár chatrčí,“ řekla jsem si. Zrychlila jsem svůj pohyb.

 

Uslyšela jsem výstřely ve stejné chvíli, kdy mě jedna kulka zasáhla do zadní pravé nožky a druhá zasáhla do kovového těla odstřelovačky. Zakřičela jsem v agónii a propadla se na kamenitou zemi, zírajíc na mou nohu. Krvácela jsem z docela velké díry. Kulka minula kost a mohla jsem to říct s jistotou, protože jsem tu kost viděla! Odvrátila jsem pohled a křičela znovu.

 

Odhodlaně jsem se doplazila k většímu uskupení kamenů a snažila se tak krýt před střelcem, kterého jsem nikde neviděla. Strašně jsem se soustředila i přes veškerou bolest na vybalení obvazů. Zkoušela jsem obalit svou zadní nohu, ale obvazy byly navrhnuté pro škrábance a řezy, ne pro díry v končetinách. Než jsem byla hotová, byly celé prosáklé krví. Sundala jsem ho a zkusila ho uvázat znovu, tentokrát mnohem těsněji. Sice byl stejně prosáklý krví, ale aspoň držel.

 

Třásla jsem se strachem a bolestí, věděla jsem, že ty náhlé třesy a zima znamenaly, že se mé tělo dostává do šoku. Rozhlédla jsem se a snažila najít toho poníka, který na mě zaútočil. Dívala jsem se okolo, ale nikde jsem ho neviděla! A nebylo tu moc krytí, kde bych se mohla schovat, tyhle kopce hlíny a kamenů byly skoro holé. Cítila jsem se, jako kdybych spolkla ledovou kostku, když jsem si uvědomila, že ten poník má možná StealthBuck! Mohl stát přímo u mě, mířit mi na hlavu zbraní a já bych to nemusela ani vědět!

 

Ale potom jsem se podívala nahoru, kde se mezi mraky skrýval pegas rezavé barvy s oranžovou hřívou a černým desperado kloboukem, a na zádech měl něco, co připomínalo dvě pušky, každé pod jedním křídlem. Pegas právě dokončil krouživé nálety a mířil rovnou na mě.

 

Se spoustou paniky jsem instinktivně zvedla velký kámen přímo před obličej jako štít. Kámen praskl ve vzduchu, ty dvě pušky střílí najednou! První kulka zničila kámen a poslala jeho úlomky rovnou na mou čutoru. Poslední voda mi začala téct na kopýtka. Druhá kulka prosekla moje brnění a uhnízdila se v mém levém rameni, kde pekelně pálila. Znovu jsem padla na zem, třesoucí se z šoku a bolesti a také z toho, jak jsem ztrácela víc a víc krve, což rozhodně nebylo dobré znamení. Tentokrát, už jsem se nedokázala dostat zpátky na nohy.

 

Takže takhle nakonec umřu? Jak přeceněné.

 

Oči mi těžkly. Zavřela jsem je, ale ne na dlouho. Když jsem je otevřela, uviděla jsem poníky tlačící vagón, jak vycházejí za kopcem. Za nimi byli další, ti vedoucí ty dvě … dvouhlavé dobytčí věci. Vzpomněla jsem si na toho mlaďounkého na konci vagonu.

 

Pochybovala jsem, že by se podívali vzhůru.

 

Soustředila jsem se na svá kopýtka a začala jsem se plazit přímo na tu cestu. Jestli mám umřít, nebude to vleže, zatímco budu koukat na masakr té rodinky! Mé tělo křičelo v agónii, ale šla jsem dál, dokud jsem nestála přímo na cestě mezi tou skupinkou a poníkem nahoře. Levitovala jsem Malým Macintoshem a zamířila jím rovnou nahoru na toho rezatého poníka, který se otočil a letěl rovnou na mě.

 

Můj rozhled byl rozmazaný od slz a traumatu. Nebyla jsem si jistá, jestli ho dokážu strefit a to ani se StaKoZaSem. A neměla jsem žádnou šanci proti jeho mušce. Byl skvělý střelec, vlastně ještě ani jednou neminul.

 

Všechnu poslední sílu jsem vložila do té největší výhružky, kterou jsem ve svém těle našla a doufala jsem, že poník který sotva přežil čtyři zásahy, bude zaměněn za poníka, se kterým se počítá. „Střílej si do mě, jak chceš, ale tu rodinku necháš na pokoji, JINAK! TĚ! UKONČÍM!“  

 

K mému překvapení, pegasovy oči se rozšířily, a místo aby mě dorazil, tak přistál hned u mě.

„Hou, Nelly!“ (V americkém slangu se Whoa, Nelly používá jako naše Ježkovy voči, Himlhergot,

Co to kruci atd.)

 

Levitování Malého Macintoshe bylo opravdu těžké. Ztratila jsem cit i sílu v mé postřelené noze a padla jsem na zadek, aniž bych si to uvědomila.

 

„Já nejsu ten, co útočí na tu karavanu. To ty seš!“

 

Co!? Můj výhled začal černat. Hlava mi plavala v řece bolesti a rozhovor přestával dávat smysl. Ale radši budu mluvit, než se nechávat zabíjet. Slabě: „…neútočila. Ty jsi střelil mě.“

 

„Tož, to si kurňa piš, že jo. Vidim, jak si to ňákej nájezdník kráčí k naší karavaně, tak radši máknu a posichruju si, že už se nikdy nebude hejbat!“ Rezatý poník na mě zíral. Pak se strašně pyšným pohledem řekl: „Toť má filozofie!“

 

Cítila jsem, jak se mi třesou přední nožky. Byla jsem kousek od kolapsu. Ale ta jeho slova mi začali zapalovat hranici v hlavě. Malý Macintosh začal pomalu klesat k zemi, ale pak se opět zvedl a namířil to rovnou k jeho hlavě mezi oči. „Já nejsem nájezdník!“

 

Poník na mě přesvědčeně namířil. „Ale natuty tak zejráš!“

 

Najednou se tu odněkud objevil ten hřebec od vagónu. Chtěla jsem říct nějaké varování, ale nedokázala jsem vydat ani hlásku. Temnota před očima konečně vyhrála a já spadla na zem, upadajíc do něčeho, co vypadalo jako hluboký spánek.

 

Poslední věc, kterou jsem slyšela, byl ten hřebec řehtající, „Calamity, co jsi to jen provedl?!“

 

Poznámka: Level up

Nová schopnost: Šprt – Při každém novém levelu získáš o dva skill pointy navíc.