Kapitola 17

Mark ani Féďa se už neobjevili. Abych zabil čas, navštívil jsem Sváťu. Tedy, spíš jsem přišel k strážným u základny Povinnosti a nechal si dovést zprávu, že je pořád v limbu a nemůžu za ním. Měl jsem takové podezření, že bych za nimi nemohl ani, kdyby byl vzhůru. Poněvadž jsem neměl co dělat a nechtěl jsem se jen tak flákat, odešel jsem za Barmanem pro nějakou práci. Barman se na mě chvíli díval, ale pak se se mnou domluvil. Měl jsem se stavit na základně Svobody v Temném údolí. Samozřejmě inkognito a zjistit, jestli se tam ještě stále nachází stalker jménem Fajnovka. Dluží mu prý nějaké služby, ale dál jsem po tom nepátral a Barman mě ani nenechal. Znělo to jednoduše, na jejich základně už jsem byl, ale i tak to mohlo být nebezpečné. Navíc Temné údolí není moc příjemné místo. Ještě jsem si u něj koupil dva antirady z peněz ze skrýše a zmizel jsem známou cestou přes Smetiště.  Než jsem se nějak stačil rozkoukat, tak mě na začátku Temného údolí zastavila hlídka Svobody.

„Stůj a ruce vzhůru.“

Splnil jsem, co po mně žádali. Vysvětlil jsem jim, kdo jsem a co přesně chci. Chvíli na sebe koukali a pak jeden řekl.

„No tak jo, běž, ale žádný blbosti. Jo a až ho najdeš. Nasyp mu za mě do hlavy zásobník. Dluží mi prachy, hajzl.“

„Takže na základně není?“

„Na základně ho už nikdo týdny neviděl. Nejspíš se někam zdejchnul a skrývá se v ňáký díře.“

Strážní nevěděli, kde se skrývá, ale informace, že na základně není, mi ušetřila hodně nepříjemností. Proto jsem zamířil jinam. Nedaleko od základny byl takový ostrůvek, a vypadalo to, že ještě nedávno tu někdo byl. Zamířil jsem tam a říkal si, že bych odtamtud mohl mít lepší výhled po okolí a mohl bych tak určit, kam přesně poté půjdu. Cestu mi jen drobně znepříjemnila místní bažinná havěť, jako byli komáři. Naštěstí je to brzy přestalo bavit, zvlášť když jsem prošel kolem několika anomálií. Na ostrově žádní komáři nebyli a domněnku o bývalé obydlenosti mi potvrdilo několik pár dní starých mrtvol žoldáků. Asi se tu hodně střílelo. Všichni byli už dávno jen kost a kůže, neměli rozhodně nic cenného. Nevadí. Aspoň jsem na ně nemusel střílet a ušetřilo mi to spoustu problémů. Podíval jsem se ještě po okolí a našel něco jako posed. Vylezl jsem nahoru a rozhlédl se. Nějaká továrna, farma, kde už jsem byl a základna Povinnosti. Rozhodl jsem se začít u farmy a rovnou jsem přešel z AKSU na brokovnici. Pokud tam ještě budou další flaksy, jakože jsem si byl téměř jistý, bude lepší po nich střílet tímhle. A taky do ní byla levnější munice.

Na farmě flaksy nebyly. Místo nich se tam potulovalo pár stalkerů. Evidentně nepatřili k sobě, ale tuto myšlenku i dojem mi vyvrátil jeden z nich, který říkal, že se zde chce založit nový tábor pro svobodné, něco jako taková oáza pro svobodné stalkery, protože je tu spousta prostoru, Svoboda o něj nemá zájem a někoho na pomoc se žoldáky, bandity a mutanty rádi uvítají. Zeptal jsem se, kdo to tady vede. Odkázal mě na jednoho bývalého svoboďáka uvnitř jednoho z prasečáků.

„Je tam vzadu. Vypadá na fakt dobrýho chlapa, já mám na lidi čuch.“

Přišel jsem tam k němu a začal se s ním bavit. Stalker venku nekecal, opravdu se s ním povídalo dobře a vyprávěl fakt skvělé věci o budoucnosti tohohle opevnění. Nakonec než jsem se s ním rozloučil jsem se ho zeptal, jak se vlastně jmenuje.

„No, ostatní mi říkají Dobroděj. Jinak, pokud se budeš chtít vrátit a pomoct, přijď kdykoliv, jsi vítán.“

Přikývl jsem hlavou a odešel. Bylo to navýsost jasné. To jméno si teď musel vymyslet. I kdyby to nebyla pravda, jakož mi to nepřišlo pravděpodobné, svůj úkol jsem splnil a šel ho napráskat Barmanovi. Pro jistotu jsem si trochu pospíšil. Cestu jsem znal a stejně jsem chtěl být co nejdřív u výplaty. Barman ale z toho moc nadšený nebyl.

„Dobře, takže předpokládejme tedy, že se opravdu jedná o Fajnovku. Mám tu pro tebe připravenou odměnu, dvě masové konzervy. Protože jsi ale svůj úkol nesplnil a lajdáky nemám rád, dostaneš je, až uděláš ještě jednu věc. Postaráš se, aby Fajnovka už nikdy s nikým nevyjebal.“

Opatrně jsem se zeptal: „A co ty služby, co ti dluží?“

„Jeho PDA mi jako satisfakce bohatě postačí, spoléhám na tebe.“

Zakýval jsem hlavou.
„Není to za dvě konzervy trochu málo?“

Barman se poškrábal na bradě.

„No tak dobře, přihodím ti něco navíc.“

To už znělo lépe. Rozloučil jsem se a vyrazil zpět do údolí, i když mě nekonečně štvalo, že jsem pořád pajdal sem a tam. Barman mi dokonce dal další dva antirady jako dárek. Evidentně čekal něco pořádného. V Temném údolí jsem rovnou běžel k farmě, ale místo stavby nového sídla jsem našel jen pár ožebračených stalkerů. Všichni seděli svázaní u stromu a mohli hovořit o štěstí, že je nepotkal nějaký mutant. Evidentně tu byli krátce. Rozvázal jsem je.

„Ten parchant Dobroděj, málem nás všechny postřílel a sebral nám všechny věci.“

„A kterým směrem běžel?“

Stalker ukázal směrem ke Kordonu. Dobroděj to asi chce vzít oklikou. Rozeběhl jsem se rovnou za ním. Měl na zádech mnoho věcí, rozhodně nebyl moc rychlý a jestliže utekl teprve před chvílí, měl jsem slušnou šanci ho dohonit. Jenomže stejně tak si mohl někde počkat, problesklo mi hlavou. Rozhodl jsem se tedy pokračovat indiánským během, deset metrů běžet, dalších deset jít. Toho prašivého Fajnovku jsem našel během několika desítek minut.

Lehl jsem si do škarpy vedle a namířil na něj. Dokonce jsem si zkušeně posunul mířidla, tak jak mě to naučil Mark. Přepnul jsem na jednotlivé výstřely a zkusil ho trefit. Kulka ho minula o celé dva metry odhadem. Vypálil jsem další a k mému štěstí se Fajnovka zastavil a otočil, místo aby běžel co nejrychleji pryč. Druhá rána už ho trefila a složila k zemi. Přepnul jsem na automat a pomalu mířil k němu. Bál jsem se, aby nevstal a nestřílel zpět, ale zvětšující se kaluž krve mě přesvědčila o opaku.

Posbíral jsem všechny věci a odešel zpět na Farmu. Stalkeři si rozebrali zpět své vybavení. Mně připadla Fajnovkova výstroj. V batohu měl nějaké konzervované ovoce, dvě housky v igeliťáku a Kamennou krev. Ke kořisti patřil taky poměrně udržovaný Kalašnikov 74. Rozhodl jsem se, že dám Kalašnikov i s municí stalkerům, na podporu Farmy.

„Bratře, zachránil jsi nám život a ještě jsi nás obdaroval. Pokud budeš cokoliv potřebovat, přijď sem a my ti pomůžeme. Jsi tu kdykoliv vítán.“

Pro mě tu práce skončila, nebo alespoň pro dnešek. Odešel jsem směr Bar, kde jsem si znovu popovídal s Barmanem a předal mu PDA. Neslídil jsem po tom, co v něm bylo, prostě jsem jen sebral odměnu (přihodil k tomu celý jeden plný zásobník do AKSU) a zamířil jsem do skrýše, kde jsem pojedl.

A přesně jakmile jsem dojedl poslední sousto, tak se vrátil Mark a Féďa.