Kapitola 15

Za Kamennou krev jsem dokázal ze Sidoroviče vymáčknout sedm stovek rublů. Usmlouval jsem za to potraviny a vodu na následující dva dny, ale Féďa ani Mark se neobjevili. Počkal jsem pak ještě půl den, ale neměl jsem už jídlo a déle jsem čekat nechtěl. Rozhodl jsem se tedy, že zkusím odejít na vlastní pěst, ale nechtělo se mi jít samotnému. Poptal jsem se po vesnici, zda někdo nechce jít do Baru se mnou, ale většinou jsem se setkal s výmluvami nebo jen s prostým odmítnutím bez důvodu. Jediný, kdo měl nějaký opravdu použitelný důvod proč tu zůstat, byl Wolf, a u toho jsem ani nečekal, že by se mnou šel. Proto jsem třetí den ve vesnici zašel do bunkru a zeptal se Sidoroviče, zda by mi mohl zjistit, jestli je někdo na farmě u Samotářů, kdo by se mnou šel dál.

„A co z toho budu mít?“ byla první věc, kterou mi na mou žádost řekl. Pravdou bylo, že jsem neměl, co dát na oplátku, neboť z peněz mi nic nezbylo a nechtěl jsem se vzdát ničeho ze svého majetku, abych zaplatil za jeho informace.

„No, přemýšlel jsem, že bys mě přidal do své sítě kontaktů, na Markovo doporučení, mohl bych pro tebe udělat pár služeb.“

Sidorovič se na mě díval jako na vola.

„Kdyby sem přišel Mark, tak ani nemrknu a zjistím mu vše do poslední věci, co si řekne. Když sem přijde někdo jako ty, třebaže pod Markovou ochranou, kdo sice platí včas, ale ještě se neprokázal, nemůže čekat, že mu dám všechno jen tak zadarmo a s tou sítí, to jsi mě tedy pobavil. Pro tebe tam není místo.“

Protočil jsem očima a nahodil špatný úsměv.

„Musí existovat něco, jak ti pomoci, neumřít u toho a dostat to, co potřebuji. Tady kolem je spousta nemotorných nováčků a Wolf, kterého nelze využít naplno. Určitě se najde nějaká práce pro někoho, kdo už je pár týdnů v Zóně.“

Nyní přicházela ta obchodní část celého rozhovoru. Sidorovič se dlouze usmál a předložil svou nabídku. Měl jsem odejít do blízkého mlýna a tam počkat na jeden kontakt, který večer dorazí. Nechtělo se mi zase čekat, ale zdálo se, že nemám na výběr. Sidorovič mi bohužel neřekl kdy, takže jsem tam musel čekat celou dobu a nemohl jsem se mezitím zdržet pod mostem, kde byla hlídka Samotářů.

Kontakt nedorazil ani po setmění. Pro jistotu jsem se skryl v jednom rohu, nevšímaje si místní drobounké hmyzoidní zvěřiny a pavučin a měl natažený a připravený samopal. Troufnu si říct, že kdokoliv nezvaný přijde, bude hned zastřelen. Jenomže sotva jsem se takhle připravil, došlo mi, že já vlastně ani nevím, jak můj kontakt vypadá nebo jak ho poznám, takže vlastně budu muset vsázet na svůj instinkt a na to jsem byl ještě hodně nezkušený a blbý, aby se z toho nevyvinul nějaký průser.

„Kurva fix,“ zaklel nějaký nově příchozí. Neměl zapnutou baterku a právě zakopl o spadlé prkno. „Můj palec.“

Podle obrysů jsem viděl, že má v ruce pistoli. Skryl jsem se za bednu a řekl:

„Jsi Sidův kontakt?“

Odpovědí mi bylo pár ran, které se, přesně jak jsem tušil, zaryly do mého krytí. Namířil jsem a zmáčkl spoušť, ale zbraň se zasekla. Asi špatná patrona nebo tak něco, ale přišel jsem tak o svou výhodu palebné převahy. Neznámý byl sice u mě docela blízko, ale pořád měl pistoli. Vystřelil ještě několik střel a pak mu v pistoli došla munice. V tu dobu jsem udělal ty dva rychlé kroky k němu a zkusil ho trefit pažbou z AKSU. Nenapadlo mě ji zkusit v té rychlosti zprovoznit, prostě mi něco řeklo, že by to nebylo bezpečné a zcela to negovalo fakt, že nejsem na boj muž proti muži ani vycvičen, ani připraven. Nicméně zasáhnout jsem ho dokázal. Zařval bolestí a vrhl se na mě. Svalil mě na záda a projela mnou vlna bolesti. Udělali jsme několik sudů a nakonec zůstal nahoře a snažil se mě probodnout nožem, který se mu objevil v ruce. Jednou rukou mě ale nestačil držet všude, takže jsem mu stihl dát pěstí do čelisti, což ho trochu zdrželo od jeho úderu. Šlo o okamžiky, když bodal, podařilo se mi chytnout jeho ruku. Napnul svaly. Já napnul svaly. Povalil jsem ho na stranu. Nůž mu padá z ruky. Beru ho do ruky, ale neznámý bere iniciativu. Dostal jsme ránu do tváře a padám na stranu. Neznámý se znovu vrhá na mě, ale já bodám. Teprve nyní poznávám oblečení banditů a všímám si jeho překvapeného výrazu. Shodil jsem ho na stranu a bodl ho ještě jednou do krku. Vyhrál jsem, ale cítil jsem se hrozně, a kdyby tu měl nějakého kolegu, stačilo by akorát zmáčknout spoušť. Ještě chvíli čekám s nožem, připravený ve stínu. Když se nikdo neobjevil, sebral jsem svých pět švestek a prohledal banditu. Měl pouze makarova bez další munice a nůž, který už se oficiálně stal mým majetkem.

„Kowalski, jsi tam ještě?“ ozvalo se mi PDA.

„Jo, jsem tu pořád, kdy dorazí ten kontakt? Měl jsem tu nezvané návštěvníky.“

„S tím jsem počítal, vrať se zpátky do vesnice a hejbni kostrou. Za dvacet minut, ať jsi u mě v bunkru a hlavně nechoď přes pole, nebo skončíš v nějaké anomálii nebo tě něco sežere. Přiběhni po asfaltce.“

Sidorovič se odmlčel a já si připadal jako blb. Zneužívaný a podvedený blb. Žádný kontakt nikdy přijít neměl. Testoval si mě. Nehodlal jsem tu zůstat už ani vteřinu a proto jsem se vydal ihned na cestu přesně podle instrukcí.

Sidorovičova tvář byla celá pozitivní. Já naopak vypadal jako čerstvě zbitý pes a také jsem se tak i cítil.

„Takže?“ byla první věc, kterou jsem řekl.

„Ale no tak, takhle se chová můj nový přírůstek do sítě kontaktů?“

Pozvedl jsem obočí překvapením a máchal rukou.

„Říkal jsi, že … mě do ní nechceš, není tam pro mě místo. To jsi říkal.“

Obchodník se opřel jednou rukou o pult a židle se prohnula pod jeho vahou, jak se naklonil ke mně.

„Říkal jsem, že není místo pro zbabělce a vocasy, co se o sebe nedovedou postarat. Nicméně, tím, že jsi přerušil jeden kontrakt, který jsem nechtěl ve svém rajónu ani vidět, jsi prokázal svou hodnotu a navíc jsi mi tím i udělal nemalou službu.“

Pořád jsem nechápal, třebaže jsem dostal odpovědi na stříbrném podnosu. Teprve s odstupem mi to začalo docházet. Do toho mlýnu měl přijít ještě někdo, kdo měl být patrně lépe vybaven, proto jsem odtamtud musel zmizet ihned. Stejně tak by tomu mohl nahrávat i fakt, že Markovy a Féďovy zvláštní úkoly by mohly být průzkum nebo zastavení podobných kontraktů se stejnými skupinami. Bylo ale fajn slyšet, že mé obavy o nadcházející cesty nebyly tak velké. Konečně jsem se dostal do Sidovy sítě a Mark na mě konečně bude aspoň trochu pyšný.

„Dobře tedyyy...nooo, zjistil jsi teda pro mě něco o nějaké další skupině, co půjde do Baru?“

Sidorovič přikývl.

„Zítra dopoledne vyráží jedna skupina z Farmy do Baru. Zastávka pouze Černý trh, maximálně hodina. Když vyrazíš ráno, budeš v Baru před večeří.“

To by mi dalo víc jak den času než by dorazil Mark a Féďa. Měl jsem neskutečný štěstí.

„To zní dobře. Chtěl bych ještě jednu věc. Ten bandita měl makarova a mně je k ničemu. Dal bys mi za něj něco k snědku?“

„Jasně, bez problému. Mám tu půlku chleba, nikdo ho nechce, ale ještě není dost tvrdej na to, abych ho dal pryč. Ještě se dá jíst.“

Nemohl jsem si vybírat. Nevím, co jsem za starou pistoli vlastně čekal.

„Tak dobře, jen by mě zajímala jedna věc, co děláš se starým chlebem?“

Sidorovič se od srdce zasmál.

„Pálím ho v kamnech, docela to hřeje.“