Kapitola 1

Kapitola 1 – Hlídka

     Hrady bývají studené. Některé víc, některé méně. Už od začátku tak i působí. Neexistuje hrad, kde by bylo teplo bez pořádné porce dřeva, uhlí nebo jiných podobných paliv. White Wind se opřel o dřevěnou výztuž pozorovací věže jednoho takového hradu. Hrad patřil vyhnancům, jmenujícím se Nová Lunární republika. Této republice vládne jedna ze dvou sester, Princezna Luna, ta mladší. White Wind je její nejoddanější stoupenec. Asi proto je na hlídce, i když má mít volno. Kýchl, do nosu se mu dostal prach. Prach? Nedávno pršelo, není možné, aby se uprostřed lesa objevilo tolik prachu.

     Oprášil svůj bílý pancíř, který mu dokonale ladil se stejně barevnou srstí, to samé udělal i s červenými vlasy, ocasem a křídly a promnul si ospalé oči. Začal v okolí vyhledávat to, co vzneslo do vzduchu tolik prachu. Klidně by to mohla být obrovská armáda a skoro nikdo by si jí nevšiml. Pak to uviděl. V dálce bylo těžce viditelné mlžení. White Wind se podíval na svého kolegu vedle, Sparkse Wooda, pegas, starý veterán s černou srstí, pancířem a dlouhým lukem. Hříva už mu začala šednout. I na něj přicházela neodmyslitelná léta.   

„Sparksi, vidíte to taky?“ zeptal se ho.

     Sparks se zvedl ze své pozice, vyklonil se před hradby a podíval se svýma stále věrně sloužícíma očima na mlžení, které mu White Wind ukázal. Byl docela netrpělivý a celou dobu, co se starý veterán zvedal, mnul hrušku své katany.  

„Mrak,“ konstatoval.

„Kdyby to bylo tak deset kiláků ve vzduchu byl by to mrak, tohle je armáda na pochodu.“

„Mám to říct princezně?“ zeptal se Sparks.

„Ne, poletíš se mnou zjistit, co to je. Nebudu plašit Princeznu neověřenými domněnkami.“

     Oba si vzali své zbraně a vyletěli směrem k mraku prachu. Byl poměrně daleko, není divu, že ho viděli tak špatně. Teprve po chvíli přistáli v lese jako správní průzkumníci. Vydali se klusem ke svému cíli. Po chvíli White Wind prohlásil.

„Mám takový nepříjemný pocit.“

     Věta zůstala bez odpovědi. White Wind je stále ještě nováčkem ve válce. Přesto má vyšší hodnost, neboť dříve létal i u Wonderboltů. Patří mezi nejrychlejší letce v celé Equestrii.

„Co myslíš, že tam bude?“ zeptal se.

     Sparks opět mlčel. Navíc zbystřil a dokonce i zpomalil.

„Bacha…“ zašeptal a skočil pod obrovský vykotlaný strom, takže případní vetřelci nevěděli jeho pozici.

     White Wind zaklepal na jeho rameno a udělal grimasu typu Co se děje? Sparks si přejel kopytem přes pusu, což znamenalo mlčet za každou cenu. Pak ukázal tam, kde byl nepřítel. White Wind se pomalu vyklonil. Viděl tam dva vojáky Solárního impéria. Pak se opět skryl. Opatrně začal vytahovat katanu a připravoval se k útoku. Sparks se k němu naklonil a negativně kýval hlavou, pak mu vrátil katanu do pouzdra. Naneštěstí katana cvakla a bylo to docela dost slyšet.

„Kdo je tam?“ řekl jeden z imperiálů.

    Sparks rezignovaně pokýval hlavou. Sundal luk, natáhl tětivu na lučiště a založil šíp. Kývl na White Winda, který už měl katanu v ruce. Vykoukl zpoza vykotlaného stromu a zamířil na prvního vojáka, ten nebyl připraven a měl meč stále v pouzdře. Zemní poník, mohl spoléhat pouze na svou zbroj a sílu. Ta mu v tomhle případě nepomohla, šíp vyletěl a dostal se mu mezi pancíř. Spadl pod náporem rány a těžce sténal. Druhý voják, jednorožec, odhadl situaci, přiskočil k raněnému spolubojovníkovi a než k němu přiletěl rychlý White Wind, tak se teleportoval pryč. White Wind naštvaně kopl do kamene vedle a zavelel.

„Musíme okamžitě varovat princeznu. Přišla armáda Solárního Impéria.“

     Oba dva okamžitě odletěli do hradu, White Wind byl rychlejší. Nečekal na svého kolegu a okamžitě doletěl do hlavní místnosti, kde seděla princezna Luna a dávala dohromady plány.

„Princezno!“ zvolal White Wind, když prošel dveřmi. Přišel až před ní a klekl si.

„Nepřátelé se blíží,“ řekl a unaveně oddychoval. Pak dodal: „Jsou poměrně blízko, připravují se k boji.“

Luna reagovala rychle, ale rozumně: „Mají tábor?“

„Ne, narazil jsem jen na jejich hlídku, ale armáda je veliká, to mohu zaručit.“

„Věřím ti, svolej vojsko a připrav hrad k obraně.“

„My, …, nepůjdeme do útoku, dokud jsou nepřipravení?“ zeptal se trochu nervózně.

Luna sešla až k němu. „Vstaň, chci s tebou mluvit z očí do očí.“

White Wind to bral jako poctu, okamžitě a energicky doslova vyskočil. Luna pak začala mluvit.

„Jsem ráda, že jsi tak aktivní, ale útok není vždy řešení. Viděla jsem, jak jsi statečně bojoval s hlídkou…“

White Wind se začervenal. Moc se v potyčce neukázal a skutečnost, že ho Luna celou dobu sledovala, ho trochu ztrapnila v jejích očích.

„Jejich armáda je velká a celá horlivá k boji. Neměli bychom šanci, ale když je vylákáme až k hradu, kde máme spoustu výhod, způsobíme jim daleko více ztrát,“ řekla hlasem moudré a rozumné učitelky.

„Jak je tedy nalákáme?“ zeptal se skoro rezignovaně.

„Oni přijdou sami a s tvou pomocí věřím, že nás najdou připravené,“ řekla.

„Jak si přejete,“ řekl White Wind a okamžitě vyletěl ven svolat všechny do zbraně.

     Dragon Rose, jedna z nejvěrnějších Princezny Luny, byla na nádvoří jako první. Její křídla ovívala dlaždice pod sebou a ona celá netrpělivá vyhlížela další. Většina byla ještě vevnitř a ostatní teprve pomalu přibíhali dovnitř. Dragon Rose protočila očima a pak řekla, spíše jen pro sebe:

„Tohle se mi nelíbí, … , chmpf, ta naše armáda… Musíme si pohnout! Co jim tak dlouho trvá?! Proč tu nikdo není?!

     Doletěla za White Windem, který uděloval první rozkazy.

„Všichni pegasové budou ve vzduchu, nejlepší jednorožci ve věžích, ostatní na hradbách. Za žádnou cenu nesmí nepřátelští pegasové obrátit tuhle pálku, jinak je celý hrad ztracen, rozumíte?“

„Ano pane.“

Přihlásila se Dragon Rose: „Hele, nepřátelské jednorožce jsi v úvahu vzal? Někteří jsou opravdu mocní, mohli by se dostat k bráně a tu páku otočit.“

„Pravda,“ řekl. Pak se obrátil na Sparkse: „Sežeň nějaké jednorožce, ať tu páku brání, rozuměls?“

„Rozuměl.“

„Dobře, tak pohyb, za chvíli jsou tady!“

    Během pár minut se objevily první šípy a paprsky magie, které však byly velmi slabé. Hrad byl chráněn magií, takže tyto energetické výboje nemohly udělat téměř nic. Dokonale však zaútočily na morálku všech přítomných, kromě zkušených veteránů.

***

     Warfighter byl jako vždy v předvoji celé armády. Vždycky se hrnul do bitev jako první a poslední z nich vycházel, alespoň zatím se mu to vždy podařilo. Svou sekeru měl jako vždy čerstvě nabroušenou, lehké brnění připravené ke svému účelu a krev doslova vroucí. Byl neklidný, nejradši by na hrad vyrazil okamžitě a naplno. Ale nebyl blázen, dokázal zhodnotit své šance, alespoň někdy.

Přiběhl k němu jeden z vojáků.

„Co uděláme?“

     Otočil se na něj. Vzal svojí sekeru a stéblo trávy ze země. Vyzkoušel, jestli jeho nástroj smrti ostrý. Byl.

„Nemají šanci. Vystřelte šípy, magické paprsky a následujte mě k bráně. Otevřeme jí, aby mohly posily rychle do hradu.“

     Podíval se, zda jsou všichni připravení. Když se na jeho tváři objevil spokojený úsměv, zamával křídly, objevil se pět metrů nad zemí a řekl: „Vpřed!“

     Sám vyběhl jako první. Spolu s předvojem doběhli až k hradbám. Teprve teď se na ně sesypali nepřátelé. Pegasové vylétli z hradeb, zemní poníci tajnými vchody a jednorožci sesílali kouzla z věží. Warfighterovi se šípy a kouzla skoro zázračně vyhýbaly. Měl prostě štěstí. Vyletěl za nějakým pegasem, který si na něj troufl a jedním tvrdým sekem mu oddělil dva krční obratle od sebe. Dalšímu odsekl křídlo a když padal dolů tak ho mocným úderem zarazil až do země, takže povalil nepřátelského zemního poníka, který právě bojoval s jiným. Jeho protivník okamžitě přešel k jinému, když je poblíž Warfighter, navíc uprostřed boje, je lepší se mu vyhnout. I když je to váš spolubojovník.

Warfighter se pilně věnoval zemnímu poníkovi. Nejprve mu usekl kopyto a pak mu přelomil pár kostí svojí sekerou. Vzápětí si všiml bílého pegase, s rudou hřívou a krvavou katanou.

„Ty jsi můj,“ řekl si.

     Přiletěl až k němu, White Wind nečekal útok zespoda a následné převalení a úder na zem pro něj také byla velká novinka. Warfighter viděl, že brzy dorazí posily a Solární Impérium vyhrává, proto se rozhodl, že si tohohle důstojníčka vychutná. Doletěl k němu, připravil sekeru k úderu a řekl:

„Měl jsi zůstat u maminky, hříbátko.“

     Svoji příležitost ale promarnil, někdo do něj praštil zezadu svým tělem. Toho využil White Wind a snažil se nepřítele odehnat svým mečem, pak nesportovně hodil trochu hlíny do jeho očí a podrazil mu nohy. Warfighter se dostal do varu, ohnal se naslepo sekerou a na chvíli dostal White Winda od těla. Promnul si oči a snažil se vymrkat prach pryč z očí. Viděl alespoň trochu. White Wind ale nehodlal bojovat proti takovému tanku. Odletěl pryč a našel si jiného nepřítele. Warfighter chtěl zprvu letět za ním, ale pak viděl, jak pár vojáků se začalo probíjet k bráně. Rozhodl se podpořit útok a naběhl směrem k bráně.

     Během pár minut byli u ní. Warfighter do ní zabořil svojí mocnou sekeru a snažil se jí rozmlátit na kusy. Po chvíli mu došlo, že bez pořádného beranidla, nebo nějakého fíglu se dovnitř nedostanou. Vrátil se zpět do bitevního pole a masakroval nepřátele, trhal údy a špinil svůj nástroj smrti krví.

     Dragon Rose se nezúčastnila bitvy. Byla uvnitř hradeb a snažila se alespoň trochu obnovit morálku svých druhů. Za rohem si všimla nějakého stínu. Okamžitě tam doletěla a uviděla skupinu schovávajících se a velice vyděšených jednorožců.

„Smrt si přišla pro nás,“ řekl jeden.

     Dragon Rose se na sebe podívala, opravdu vypadala jako předzvěst apokalypsy, těžké kovové brnění, velká naostřená kosa a takový zlomyslný pohled v očích.

„Nejsem smrt, ale jestli okamžitě nevyrazíte do boje, tak mě poznáte z té horší stránky.“

     Jednorožci se na sebe podívali. Pak jeden promluvil.

„Dobře, ale nevíme, co máme dělat, nejsme válečníci.“

„Potřebujeme hlídat bránu, před magickými útoky. Jděte tam a hlavně nevystrkujte hlavy, já letím na pomoc ven.“

     Tou dobou právě White Wind opět našel Warfightera. Teď měl výhodu on, zaměřil si ho a svým rychlým letem byl rázem u něho. Sekl ho, ale čepel se jenom svezla po brnění a trochu ho poškrábala. Žádné zranění. Warfighter byl trochu vychýlen z rovnováhy, ale než stihl White Wind cokoliv udělat, dostal zásah naplocho velkou válečnou sekerou. Brnění vše vykrylo, žádné krvácení nenastalo, ale byl odražen tři metry do zadu a ztratil dech. Chvíli se ho snažil chytit, ale nemohl nic dělat. „Teď přijde, jednou sekne a je po mně,“ řekl si v duchu.

     Warfighter s úsměvem na tváři přišel k nemohoucímu White Windovi a připravil svoji sekeru na finální úder. Do cesty se mu postavila Dragon Rose. Warfighter se nejprve zastavil a pak pohrdavě řekl: „Kobylko, mazej odsud, nebo si ještě ublížíš.“

„Pche, tak mě zkus trefit,“ odpověděla a demonstrativně na něj vyplázla jazyk. Zapůsobilo to přesně tak jako rudý šátek na rozzuřeného býka, tedy přesně jak chtěla. Proletěla kolem něj a způsobila promáchnutí jeho sekery, pak se otočila, vrátila se a sekla ho kosou. Usekla mu řemínek držící pohromadě jeho brnění na pravém boku. To se líně svezlo na zem a přidalo se k mrtvolám, podupaným stéblům trávy a řekám krve.

     Dragon Rose proletěla podruhé a chtěla ho stejným způsobem ranit do boku. Tohle už ale čekal, takže se jen postavil na to správné místo a máchl sekerou. Pegaska sice ránu vykryla kosou, ale odrazilo jí to zpátky. Za chvíli ležela vedle White Winda, který už zčásti popadl dech. Nemohla dělat nic jiného, než že ho kopla zadními do břicha. Vykašlal krvavý chuchvalec nějaké sraženiny a konečně se zhluboka nadechl. Dragon Rose okamžitě vyletěla na Warfightera, který už běžel za nimi.

„Pomoz mi,“ křikla na něj. Snažila se vykrývat Warfighterovy rány, ale byl na ní prostě příliš silný. White Wind se oklepal, vzal svojí katanu a vystartoval na Warfightera. Ačkoliv na něj byli dva, dalo jim dost práce s ním jenom remizovat. Dragon Rose ale přišla na nápad jak z toho pryč. Trefila Warfightera do nohy, nic vážného mu to neudělalo, ale musel popojít dozadu. Pak vzala White Winda a odletěla s ním k hradu. Přistáli u brány.

„Díky, ale měli jsme s ním bojovat dál.“

„Nemáme proti němu šanci, je na nás moc silný,“ řekla naštvaně.

      Warfighter přiletěl k bráně, ze stejně strany jako oni dva.

„Doufám, že neruším děvčata,“ řekl s ironickým úsměvem a dopadl mezi ně. Svou sekyru měl na zádech, v kopytech měl dva velké meče, zaručeně ostré a dostatečně těžké k prorážení dost velkého brnění. White Wind odskočil ještě trochu dál a s připravenou katanou se snažil nezůstat s nadávkami pozadu.

„Kromě tebe tu žádná slečinka není,“ odsekl.

„Až s tebou skončím, budeš mluvit jinak, hříbátko. Vlastně nebudeš mluvit vůbec. Co ty kobylko, také chceš říct poslední větu před smrtí?“

„Já raději činy,“ odsekla tentokrát Dragon Rose a vyletěla na Warfightera s kosou připravenou.    

     Warfighter jedním mečem vykryl úder a druhým jí plácl přes zadek. Tohle jí ponížilo víc než nějaké zranění nebo urážky. Natočila se k White Windovi a řekla mu:

„Hraje si s námi jako kočka s myší.“

„Teď jsem na řadě já,“ odpověděl jí.

     Vyletěl přímo proti němu, Warfighter si připravil nástroje na svou činnost, ale jeho protivník těsně před nárazem změnil trasu a zaútočil shora. Jenom těžce se mu povedlo útok vykrýt. Byl trochu říznut špičkou katany do ramene, ale co nezachránilo brnění, zachránila tvrdá kůže. Drobnému krvácení se ale nevyhnul.

„Za chvíli nemá šanci,“ řekla Dragon Rose.

     Warfighter uviděl svojí spásu. Před hradem začíná být bitva vyhraná, poslední skupiny jednotek Nové Lunární republiky ustupovaly do hradu. Kolem proletěl jeden pegas a i když byl White Wind zaměstnán bojem s Warfighterem, tak na něj zakřičel.

„Hlavní voj je tady, pryč!“

     White Wind odletěl za ním a křičel: „Zpátky do boje zbabělci.“ A další podobné věty.

Warfighter se podíval kolem, všude se objevovali první útočníci a jeho spolubojovníci. Otočil se na Dragon Rose.

„Tak co, kobylko? Rozdáme si to naplno?“

„Tebe bych nenechala se dotknout ani mé staré ponožky, ty zvíře!“  

„Kobylka vytahuje drápky. Tak uvidíme.“

     Přiletěl až k ní a začal do ní mlátit. Nejprve jí meči odzbrojil, respektive, rozřezal jí kosu na kusy, takže byla nepoužitelná, pak se jí přestal věnovat a doběhl k páce, která ovládala bránu. Byla zaseklá, magicky. Přesto se snažil dostat jí dolů. Dragon Rose doběhla až k němu a snažila se ho odtrhnout od páky.

„Ta ti stejně nepovolí, je chráněná magií,“ snažila se mu domluvit.

     Warfighter se zapřel, páka zapraskala a povolila. Dragon Rose pustila Warfightera a nevěřícně zírala střídavě na bránu a na páku.

„To není možné.“

     O kus dál za houfy armád Solárního impéria stál tajemný unicorn s hnědou srstí, červeným pláštěm, zlatým brněním a svítícím rohem.