Úvod

Úvod

Cák…Cák…Cák. Voda pomalu kapala ze stropu na podlahu z kamenných dlaždic. Vše je plné mechu, plísně a hlavně to příšerně studí. Tu a tam bylo pár pavučin. Musí to být hrozně stará místnost. Moje hlava. Příšerně bolí. Ležím na nějakých starých plesnivých hadrech, ale alespoň nejsem na těch dlaždicích. Má krásná bílá kopyta jsou nehorázně špinavá. Tedy, alespoň to tak vypadá. Ta hlava bolí čím dál víc.

Snažím se vybavit si víc ze své minulosti. Jmenuji se. Vždyť já to ani nevím. Já nevím, jak se jmenuji! Já to zapomněla! Podívám se na kaluž vody, je čistá, mohla bych se na sebe podívat. Jsem bílá klisna s modrými vlasy, které mají náznaky mírného zakroucení. Dřív musely vypadat úžasně. Prohlédnu si svoje tělo. Je celé špinavé, místy tu jsou podlitiny a na boku mám znaménko tří modrých drahokamů. Kopyta mám trochu pořezaná, ale nevím od čeho a už to nekrvácí.  

Prohlížím si místnost. Kromě těch hadrů tu není nic. Jsem nejspíš v nějaké cele.  Tu osvětluje malá petrolejová lampa. Vidím velké kovové masivní mříže. To nevěští nic dobrého. Dotknu se mříží a pokusím se s nimi hnout. Jsou otevřené. Posunu je trochu dál, ale objeví se kopyto a chytne mě. Vyjeknu. Vytrhnu se z jeho spárů a rychle se odsunu po zádech k protější zdi. To je hrůza! Po rameni mi začne lézt malý pavouk a já zjišťuju, že jsem vlezla do pavučin. Rychle odhodím pavouka s ječením pryč a vrátím se zpět doprostřed místnosti, kde by mě nemělo nic ohrožovat. Tedy alespoň doufám. Ještě zaslechnu hrozivý smích. Patrně toho venku.

Nechci ven. Nechci, ale musím. Pomalu se doplazím k mřížím. Vrzavě je otevřu. Nikde nikdo. Chodba je tmavá. Vezmu ústy lampu, kterou vyháknu z velkého železného eska. Ten kov chutná strašně odporně. Snažím se ho nedotýkat jazykem, ale nejde to úplně. Hnus. Celá chodba je strašně vlhká a všude je mech a špína. Na podlaze jsou vidět stopy. Ty určitě jsou od toho neznámého. Pomalu jdu dál. Ta lampa trochu hřeje. Teprve teď si uvědomím, jaká je všude zima. Klepu se. Nevím, jestli strachem nebo zimou. Je to jedno.

Vydechnu páru nozdrami a za žádnou cenu si nedovolím povolit stisk zubů. Tu lampu udržím, je to mé jediné světlo ve tmě. Dorazila jsem na konec chodby. Jsou tam staré dřevěné dveře. Vrzavě a váhavě je otevřu. Byl tu sklep. Malý sklep se sudy nějaké tekutiny, pár zapálených svíček, pytle brambor, pytle jablek. Také vidím pár skleniček, některé jsou ještě plné, jiné spadlé a ležící na stole s vylitým obsahem.

Všude se vznášel pach zatuchliny a páleného vosku. Připadala jsem si, jako kdybych tu už někdy byla. Dívám se kolem, ale za žádnou cenu si nemohu vzpomenout, kdy jsem tu byla a co jsem dělala. Šla jsem dál a našla jsem dopis. Ležel na stole vedle svíčky. Rozhodla jsem se ho přečíst.

Drahá Rarity,

Jmenuji se Spirit Angel, černý hřebec se stejně tmavou hřívou a modrýma očima, a před pár dny jsem s tebou seděl v cele. Podařilo se mi utéci a to především díky tvojí pomoci. Řekla jsi, že půjdeš jako první a to mi dalo den navíc, abych utekl. Pokud jsi teď tady, podařilo se mi přemluvit jednu klisnu, ať ti nezavře zámek.

Patrně si nic nepamatuješ. Dali ti lektvar zapomnění. Nejspíš si ani nepamatuješ, že se jmenuješ Rarity. Jsi bílá klisna, máš modrou hřívu a na boku tři diamanty jako znaménko. Kromě toho, že nic nevíš, máš také zbystřené všechny smysly. Je to vedlejší účinek toho lektvaru. Slyšíš lépe, vidíš detaily, kterých si normální poníci nevšimnou a také jsi vůči všemu více zranitelná. Nemyslím tím normální bolest, ale strach. Ten oni vyvolávají rádi.

Možná se ptáš, kdo jsou oni. Oni jsou ti zlí. Ti, kteří tě budou chtít zabít a před kterými já utíkám. Jsou to zrůdy, které nelze zabít. Věř mi, já to zkusil. Před nimi se lze jen schovat. Proto splyň s tmou, ať ti to bude připadat jakkoliv nepříjemné.

Také hledej další takovéhle dopisy. Kdykoliv budu mít možnost nebo nutnost něco ti sdělit, napíšu to a někam schovám. Nesmí to najít, jinak tě zabijí a bude to má vina. Jdi vpřed, Rarity. Spas svojí duši, protože bez tebe já neodcházím. A já tady zemřít nechci.

Tvůj přítel

Spirit Angel

Dočetla jsem dopis. Vedle stolu byla malá taštička, která se nosí na zádech. Ačkoliv byla poměrně špinavá, rozhodla jsem se jí vzít a rovnou jsem do ní dala ten dopis. Vzala jsem si lampičku a šla dál. Další dveře byly o moc jiné, než ty před tím. Tyhle byly s kovovým zdobením a zaručeně mohutnější. Patrně měli něčemu zabránit, aby se odsud dostalo ven. Nebo aby se něco venku nedostalo sem dovnitř.