Kapitola 2

Kapitola 2 – Kulička

Klapot mých kopýtek vyvolával velkou a dalekou ozvěnu. Jako podklad k němu občas zazněl můj nářek nebo povzdech, neboť jsem byla celá polámaná a vše mě ukrutně bolelo. Cítila jsem ale podvědomou touhu být co nejdál od schodů a tedy i toho Gryfa. Jedna věc mi ale nebyla pořád jasná. Proč mě nepronásledoval, ačkoliv měl možnost mě najisto zabít? Myšlenka na něj ve mně vyvolávala otřesy a musela jsem na chvíli zastavit a vše rozdýchat.

Točila se mi hlava, začal se ozývat smích Sweetie Belle, který mě zmátl tak dobře, že jsem začala vidět její obrysy ve tmě chodby. Oči se mi protáčely, ucítila jsem vybraný Canterlotský parfém s nádechem jablíček a v uších stále znělo: „Zůstaň se mnou, drahá mylady“. Oči se mi podlily vlhkem, snažila jsem se vše zadržet, ale nešlo to. Hlava mi duněla a bolela a já nemohla udělat nic. Svíčka spadla na zem a zhasla. Podlomila se mi kolena a já dopadla na zem.

„Fňuk…“ ozvalo se chodbou.

Přes kopýtko, kterým jsem si pomalu podložila hlavu, tekly slzy na kamennou podlahu. Ta už takhle byla pokrytá odpornou studenou vlhkostí a k tomu ještě tohle. Tma kolem mě mě začala sžírat. Začala jsem se jí bát víc než své vlastní bolesti. Zkusila jsem se soustředit a opět zapálit svíčku, ale nefungovalo to. Vše mě až příliš bolelo a nedokázala jsem udržet koncentraci, abych ji alespoň zvedla.

Kdybych tak u sebe měla tu lampičku.  

Ležela jsem takhle ještě chvíli, než se mi začalo zdát, že na mě z tmy vzhlížejí nějaká monstra. Původně jsem je považovala jen za nějaký blud, ale když se ke mně začaly blížit a jejich obličeje se vyjasnily, pochopila jsem, že tam opravdu jsou. Stará svraštělá šedá kůže, bělmo kostí vypadající jako nějaký flekovatý vzor večerních šatů, zápach zatuchliny a staré žluté a často i chybějící nebo jinak poškozené zuby. Strach z blízkého nebezpečí mě vykolejil natolik, že mě rázem vše přestalo bolet a zapálila jsem svíčku.

Příšery zmizely. Nikde nikdo. Všude kolem byla jen tma a ponuré světlo z té zapálené svíčky. Začala jsem se uklidňovat. Nikde nic není, to je dobré. Přece jen to byl vše pouhý výmysl mé poblázněné fantazie. Vlilo mi to tolik optimizmu do žil, že jsem byla ochotná se dokonce i postavit. Zůstalo ale jen u plánu, neboť má kopýtka mě neposlouchala a nedokázala jsem se ani pohnout.

Zafoukal vítr a má svíčka zhasla. Odněkud se objevila velká strupovitá ruka a chytla mě za záda. Pod jejím náporem jsem vykřikla, prohnula se a zkusila utéct. Ruka měla ostré nehty, které způsobily, že mi začaly vytékat malé pramínky krve. Tlačila mě k zemi a chtěla mě rozmačkat. Bolest byla silnější a intenzivnější než to pomlácení z pádu ze schodů. Za cenu trochy kůže ze zad jsem se dostala ven a se zhaslou svíčkou v rohu jsem se rozeběhla pryč.

Svítilo mi jen drobné světlo z rohu, tak jako nahoře když jsem utíkala před gryfem. Opět jsem zalitovala, že jsem neměla tu olejovou lampičku, kterou by můj běh neovlivnil a dobře bych viděla i v této hrozné tmě. Po chvíli jsem nabyla dojmu, že mě už nic nepronásleduje, ale palčivá bolest v zádech mě donutila běžet ještě pár desítek sekund.

Po několika chvílích jsem si uvědomila, že na konci té velké dlouhé chodby je nějaké další světlo, a že už mě určitě nikdo nepronásleduje. Rozsvítila jsem svíčku, abych se ujistila a opravdu, nikde nikdo. Oklepala jsem se z té hrozné bolesti a rozeběhla jsem se k tomu druhému světlu. Čím blíže jsem byla, tím jasnější to světlo bylo.

Nemohlo být přírodního charakteru, musela to být magie, protože svítilo velice jasně. Cítila jsem z něj ale jisté plynutí optimizmu, to světlo mě uklidňovalo a těžko říct, jestli mě lákalo do záhuby nebo naopak do bezpečí. Nešlo tomu vábení odolat a musela jsem se k němu blížit. Naprosto odkrytě jsem k němu doklusala a spatřila tak jeho zdroj. Byla to malá svítící kulička. Svíčku jsem sfoukla, počkala, až zatuhne vosk, což jsem podpořila několika malými fouknutími a dala si ji do tašky na zádech. Svítící kulička poslouží jako skvělá náhrada.

S takovým pomocníkem se chodby hned prozkoumávají lépe. Šla jsem dál, dokud jsem neskončila u starých plesnivých dřevěných vrat. Zámek byl zkorodovaný a nešlo s ním nic dělat, ale dveře vypadaly chatrně a možná nejsou zatarasené, takže by šly vykopnout. Hned jsem šla tu myšlenku zrealizovat. Otočila jsem se a vykopla je vší silou stehen. Dveře vyletěly daleko do chodby a udělaly přitom nemalý rámus.

Podívala jsem se, jestli ty zvuky nevyplašily nějaké duchy nebo další potvory v okolí, ale nic jsem neviděla. Ještě jsem pro jistotu vše osvětlila kuličkou, ale když mi bylo odpovědí jen pouhé ticho, rozhodla jsem se, že půjdu dál. Podlaha se změnila ze suchých dlaždic na vlhké kamenné bloky. Byly studené a velice znepříjemňovaly pohyb.

Zjistila jsem, že chodba po několika metrech vede ke schodům. Sešla jsem je během chvilky a ocitla se ve velké a poměrně prázdné místnosti. Vlastně ani nebyla tak úplně prázdná, jakože se spíš soustředila na velkou kulatou desku uprostřed. Ihned jsem se ji vydala blíže prozkoumat, ale vůbec jsem nechápala, proč tu je.

Možná je to salonek a tohle je nějaká hra, kterou tu hradní pán kdysi hrál? byla první věc, co mě napadla. Na desce byly čtyři řady, každá k jedné straně, takže tvořily dohromady kříž. Deska byla seskládaná z osmi kružnic s tím, že ta nejmenší uprostřed neměla žádnou čáru a ta poslední měla mezeru jen jednu drážku, takže jakoby prodlužovala jednu řadu oproti třem ostatním. V každé řadě byly kuličky stejné barvy.

Hned vedle stolu byl lístek z dopisu! Musel spadnout, když jsem vykopla dveře, protože se pak vytvořil malý průvan. Okamžitě jsem ho popadla a těšila se z toho, že je text dobře čitelný. S napětím jsem sledovala řádky, co mi Spirit Angel napsal.

Drahá Rarity,

pokud si čteš tento dopis, znamená to, že jsi dokázala utéct před Gryfem. Měl jsem obavy, jestli to zvládneš. Pokud bys zamířila nahoru, nestihla bys to včas a Gryf by tě rozsápal a pozřel. Tyto katakomby jsou nebezpečné, ale dá-li Celestie, nebudeš je muset procházet celé. Je to jediné místo v celém hradě, kde je světlo tvůj přítel.

V temnotě číhá zlo, jako čaj, který nasypeš na povrch a on ztěžkne a zůstane na dně. Jakmile nebudeš mít po kopytu svíčku, lampu nebo něco dalšího, postupně tě obklopí duchové minulosti, pak přítomnosti a nakonec budoucnosti a budou se na tobě chtít nakrmit.

Ta deska před tebou je starodávný hlavolam. Doufám, že jsi nalezla tu svítící kuličku na podlaze, kde jsem ji nechal svítit. Pokud ne, hned se pro ni vrať. Pokud ano, dej ji doprostřed celého kola. Hlavolam jsem ti už sestavil, jen je třeba udělat tento poslední krok a otevřít tak skrýš. Jakmile si vyzvedneš všechny věci ze skrýše, uteč dveřmi.

A pamatuj, nepřestávej. Čekám na tebe, má lásko.

Spirit Angel

Tak on je do mě zamilovaný? Jak je to jen možné a jak je možné, že si ho ani nepamatuji? Co když bude ošklivý, to s ním nebudu ani vteřinu. Ale určitě to tak nebude, bude to pohledný statný hřebec, který mě zachrání z tohohle utrpení.

Neochotně jsem se vzdala své kuličky a znovu zapálila svíčku. Kuličku jsem umístila doprostřed desky, tak jak mi bylo sděleno a čekala, co se bude dít. Kulička zapadla a rozjela nějaký vnitřní mechanismus, který otevřel skryté dveře ve zdi.

To bude ta skrýš! Ihned jsem tam odklusala a dychtivě se podívala, co mi přichystal. Byla tam lampička, podobná té, kterou jsem měla nahoře! To je krása. A byla plná oleje. Hned jsem očistila prach na poutku a vzala si ji do tlamky. Díky tomu si mohl odpočinout i můj roh, který už mě docela bolel. Svíčka opět našla své místo v batohu a přidala se k němu druhá, kterou mi tu nechal Spirit. K nim se přidalo i mechanické křesadlo, skleněná lahvička s rezervním olejem a čerstvé jablíčko.

Těžko říct, kde ho mohl sehnat, bylo tak krásně červené. Asi ho měl schované odněkud jinud a teď ho tu jen zanechal. Taška na zádech mi drobet ztěžkla, ale byla jsem ráda, že tu nejsem tak nalehko. Také jsem spatřila dveře, kterými jsem měla uniknout. Otevřela jsem je a podívala se vstříc dlouhému visutému mostu přes krápníkovou jeskyni.

„Jak někdo může vystavět hrad na takovém místě,“ ulevila jsem si nahlas.

Nejprve jsem na něj zlehka nakročila a odpovědí mi bylo dlouhé zavrzání. Odhodlala jsem se na něj stoupnout plnou vahou, a ačkoliv most vypadal, že každou chvíli spadne, tak držel docela dobře. Udělala jsem několik dalších kroků a dostala se zhruba do půlky mostu, než se jedno prkénko pode mnou propadlo.

Moje kopýtko propadlo mezerou a narazila jsem si čumák, ale naštěstí mě most udržel. S bolestí jsem se zvedla, přeskočila mezeru a šla dál. Opět ale zafungovaly moje nové zbystřené smysly a něco mě okamžitě začalo varovat. Byla jsem znovu v nebezpečí a nebyl to rozvrzaný visutý most, jak jsem si myslela prve. Pomalu jsem se podívala vzhůru a spatřila několik svítících kuliček.

Teprve s odstupem mi došlo, že to jsou oči. Rozzářila jsem roh a uviděla jsem také několik chlupatých velkých nohou a hlavně velká slizká kusadla. Je to nějaký velký hnusný brouk! Vystřelila jsem rohem malý paprsek energie a most nemost, rozeběhla jsem se rovnou ke druhému konci. Brouk se rychle vzpamatoval a snažil se podat, ale pokaždé jsem buď zastavila, nebo naopak poposkočila a vyhnula se jeho smrtícímu úderu.

Jakmile jsem byla už jen několik kroků od konce, udělala jsem snad ten největší skok v mém životě. Přesně když jsem dopadla, brouk naposledy udeřil do mostu a způsobil jeho odtržení a nakonec i pád do hlubin jeskyní. Chvíli jsem čekala, jestli se mě nakonec ještě nevydá ulovit, ale díra u vchodu byla na něj moc malá a evidentně si toho byl vědom, neboť se o nic nepokusil.

Stála jsem uprostřed jeskynního systému, který vedl někam hluboko, kam světlo mé lampy nedosahovalo. Zafoukal vítr a plamínek lampy mě navedl dál. Evidentně je tam někde průduch, kudy se budu moci dát. Na nic jsem nečekala a odklusala jsem pryč od té hrozné propasti.

Po chvíli klusání mi začala být ukrutná zima. Lampa sice vydávala trochu tepla na dotek a pohyb mě od chladu částečně chránil, ale nestačilo to. Pot mě začínal studit, vlhkost pronikala i do toho posledního kousku těla a především jsem čím dál tím více začala myslet na nějaké krásné a útulné teploučké místečko, místo na nebezpečí, které mohou číhat všude kolem.

Odněkud z dáli jsem zaslechla kapání vody. Bylo pravidelné a hlasité. Nepřekvapilo mě to, ale později se do toho stereotypního pravidelného zvuku přidalo ještě něco neobvyklého, něco co sem nepatřilo. Zaslechla jsem hudbu z gramofonu nebo z orchestru…ne, je to gramofon, je to nahrávka, nikoliv opravdová hudba.

Vydala jsem se rovnou za tou melodií a doufala jsem, že to budě nějaká pěkná vyhřátá místnost. Čím blíž jsem ale byla, tím větší jsem měla pochybnosti. Hudba skoro vůbec nesílila a to mohlo znamenat, že je to nějaká divná past, že se moje smysly zhoršují nebo že je ta hudba něčím tlumená. Po chvíli jsem se dozvěděla odpověď na svou otázku, neboť jsem našla jakou si dřevěnou desku, která blokovala východ z jeskyně.

Přechod byl jasný, takže za deskou se muselo nacházet něco jiného, tuším, že to bude nějaká další místnost z toho hradu. Každopádně ze škvír po stranách svítilo světlo a sálalo příjemné teplo, takže jsem měla o to větší chuť dřevěnou desku vyrazit a projít ven. Úplně jsem v tu chvíli zapomněla na nějaké ticho nebo přežití ve tmě.

Vyrazila jsem desku zadními kopýtky, takže se ozval ohromný rachot a dokonce jsem i vysypala knížky z police. Vykopla jsem nástěnnou knihovnu. Zůstala jsem ještě chvíli skrytá v jeskyni. Dokonce jsem kvůli tomu i sfoukla lampu a čekala, jestli se někdo neobjeví.

Uslyšela jsem kroky a to mě přinutilo se ještě víc skrýt ve stínu. Ustoupila jsem o dva kroky dozadu a skrčila se. Dala jsem si pozor, aby mě neprozradil ani třeskot lampy ani moje klepající se zuby, které reagovaly na studenou podlahu a vlnu chladu a vlhka projíždějící mým tělem. Ty kroky byly poměrně jemné a pravidelné. Skoro jakoby pocházely od…

…poníka.

Z místnosti vedle, která byla spojená s touto průchodem, přišel mladý statný hřebec. Měl bílé tělo, zlatou hřívu a šarmantní pohled. Hned mnou projela vlna horka a mravenčení a já strašně toužila se mu vrhnout do náruče, ale nemohla jsem prozradit svůj úkryt. Poník se podíval na knihovnu na zemi a pak do průchodu. Reagovala jsem na to ještě větším přitisknutím na zem, ale měla jsem poraženecký pocit, že to nevyjde.

„Já vím, že tam jsi,“ řekl příjemným mužným hlasem.

Hlas byl opravdu příjemný, ale co říkal pro mě znamenalo selhání. Fňukla jsem a vyšla ze svého úkrytu. Sklonila jsem hlavu a ukázala se na světlo. Vlastně vůbec nevím, proč jsem se neotočila a nezkusila utéct. Asi protože mi bylo jasné, že nemám šanci utéct a tomuhle hřebci nešlo odolat. Dokonce jsem se i přistihla, jak si hraji s myšlenkou přesvědčit ho svou krásou a dovolit mu i něco trochu víc, než jen něžné ochranářské objetí. Pud sebezáchovy mlčel a odmítal vymyslet náhradní řešení.  

„Neboj, neublížím ti,“ dodal. Věnovala jsem mu za to jeden vřelý úsměv. Něco ve mně mi říkalo, že má pravdu. Přišla jsem k němu blíž. Pohladil mě kopýtkem po tváři a řekl:

„Máš strach viď?“

Skoro jsem z jeho slov začala plakat. Ten jeho klid, ty jeho oči vyřazující pocit bezpečí na míle daleko. Pomalu a něžně jsem se mu omotala kolem krku. Chytl mě za ramena a přitiskl mě k sobě.

„Pojď se mnou někam do tepla. Tady je zima,“ řekl po chvíli.

Neprotestovala jsem. Za pár minut jsme oba dva leželi na polštářích ve velice prohřáté místnosti, zvuk praskajícího dřeva se linul z kamen jako líbezná hudba a vše bylo v takovém krásném útulném tichu, jaké jsem poslední dobou nezažila už několik dní. Dokonce tu bylo i nějaké chutné ovoce, takže jsem se nadlábla.

„Chutná ti? Mohu ještě přinést.“

Měla jsem plnou pusu, takže jsem jen přikývla. Na chvíli odběhl vedle a přinesl další tác s čerstvým nakrájeným ovocem. Teprve u dalších soust jsem našla dostatečně dlouhou pauzu, abych se ho zeptala na otázku, která mi už notnou chvíli hlodala v hlavě.

„Kde ses tu vlastně vzal a odkud bereš to ovoce?“

Hřebec otázku čekal.

„Žiji zde odjakživa a to ovoce? Tady kousek je sad.“

„My nejsme v podzemí?“ zeptala jsem se okamžitě.

„V podzemí?  Co tě to napadá děvče, jsme kousek za Ponyvillem.“

„Opravdu? A mohla bych se podívat? Třeba bych…“

Přišel ke mně, dal mi kopýtko před pusu a řekl:

„ŠŠŠ, už je moc pozdě. Neviděla bys nic než tmu a stíny mé zahrady. Pojď si lehnout do postele a zítra se tam podíváš.“

Nedokázala jsem vstát. Ostatně to ani nebylo potřeba. Hřebec mě vzal na záda a galantně jako ten největší džentlmen mě odnesl do vedlejší místnosti, kde byla připravena nádherná postel s nebesy. Sundal ze mě batoh s věcmi, uložil mě do vyhřáté postele, přikryl velkou peřinou a ještě se mě sladce zeptal:

„Chceš i pusu na dobrou noc?“

Zčervenala jsem ve tvářích, ale kývla jsem a nastavila mu tvář. Dostala jsem pusu nejprve tam, což bylo ještě příjemnější a hřejivější než jsem čekala a hned poté mi sklouzl na rty a polechtal mě jazykem. Plně jsem se mu oddala a dokonce mu i nastavila peřinu, jestli by se nechtěl přidat a zahřát mě i trochu jinak.

Jeho touha ale nebyla tělesná, rozhodně ne sexuální. Vše jsem vnímala už jen zdálky, neboť ta pusa byla opravdu nádherná. Vytvořil se kolem mě opar a příjemno a za každou cenu jsem v něm chtěla zůstat. Nejprve se hřebec přitiskl tělem a jazykem slezl níž až k mému krčku. Dál už ale nepokračoval.  Líbal mě na krčku a drobně mě do něj i kousl.

Cítila jsem se v jeho objetí jako bohyně. Naprosto zničená a rozcuchaná jsem se podívala níž, ale viděla jsem jen, jak je stále na mém krku. Uvědomila jsem si, že mě tam něco bolí a že se hřebec už dlouho nehýbal. Konečně jsem se natáhla tak, že jsem uviděla na zrcadlo na stěně a uvědomila si, co se to vlastně děje. Ten hřebec mě kousl do krku a saje mi krev!  

Chtěla jsem ho nejprve odstrčit, ale držel mě pevně. Napnula jsem svaly, ale stále se mi nedařilo ho dostat na stranu. Musela jsem použít kouzlo, abych ho od sebe dostala. Zvrhla jsem ho na stěnu s dekoračním nádobím, rychle jsem vstala z postele a pokusila se odklusat pryč, ale nepodařilo se mi to. Po několika krocích jsem padla a sledovala, jak krev teče po podlaze, jak se ten hřebec olizuje a jak jsou moje dny nadobro sečtené.

Zavřela jsem oči a doufala, že se z téhle noční můry už nikdy neprobudím.