Do třetice všeho dobrého

 

Do třetice všeho dobrého

 

  Vepřové mi padá do žaludku tak rychle, že skoro nevnímám jeho chuť. Téměř okamžitě za ním padá i vodnaté pivo, které přebíjí stereotyp vařeného vepřového. Již podruhé se přede mnou leskla prázdná kameninová miska. Obsluha naštěstí nelenila. Nechal jsem si od nich přinést další porci.

,,Teda pane, vy jste jedlík,“ okomentoval hostinský můj neutišitelný hlad, když mi přinesl džbán piva a další misku s jídlem.

Taky by se to na tobě podepsalo tlusťochu, kdybys strávil týden bez jídla ve vymletém břehu řeky a pronásledovala tě parta nájemných vrahů s loveckými psy. Krčma byla docela útulná, jako kdyby ji někdo vyjmul z malebného městečka dlouho netknutého žádnou válkou. A když říkám válku myslím ji doslova. V několika jsem již byl a i v tomhle desetitisícovém obchodním městě ji lze potkat na každém kroku. Nejedná se přímo o globální válku, ale o válku mezi dvěma gangy. Holohlavá legie a Sedmero měsíců. Gruzovik je těžce ziskové obchodní město, které si zachovalo svoji samostatnost, a tudíž není divu, že se tu zločinci snaží chopit šance. Pro místní obyvatele to znamenalo platbu výpalného a občas i nějakou tu mrtvolu na schodech. Ti podnikavější samozřejmě zásobují oba gangy různým zbožím od pár demižónů vína až po těžká plátová brnění. Tahle hospoda viditelně prosperuje, proto je jedinou v celé půlce města. Tedy, v rajónu Sedmera měsíců.

  Dojedl jsem třetí misku. Konečně jsem zahnal ten hrozný pocit hladu, který se za mnou táhl jako mor za potkanem. Nyní jsem měl čas, prohlédnout si hospodu trochu blíže. Vitrážovaná okna, kameno-dřevěné obložení, masivní barový pult z dubového dřeva, kameninové džbány. Scházeli se tu nejen členové gangu, ale i místní občané. Ti první právě přišli dveřmi. Tři muži v kožených vestách. Dva velcí muži, jeden středně velký, ten byl uprostřed. Zřejmě to byl jejich šéf. Předchozí domněnku potvrdila i skutečnost, že neměl zbraň. Měl nakrátko zastřižené černohnědé vlasy a byl hladce oholen. Ti dva byli černovlasí svalovci vyzbrojení dřevěnými palcáty s kovovými hřeby. Na sobě měli plátěné kalhoty a kroužkové brnění. Nikdo neměl helmu. Nechtěl jsem se s nimi míchat. Ne, že bych nehledal problémy, vždyť jsem Řešitel a v mém povolání je problémy řešit. Trochu mě uklidnilo, když jsem si všiml tetování na rameni jednoho rabijáta. Sedm modrých měsíců spojených do sebe jako náhrdelník. Tady problémy nebudou, přinejmenším ne od nich.

  Velitel skupiny přišel ke mně a okoukával mě. Nebylo na mě nic k vidění. Obyčejná bavlněná bílá košile, černé kalhoty, pevné boty, dlouhý černý kabát. Pravda, nezapadal jsem do stereotypu kolem sebe, ale určitě jsem nebyl jediný žoldák v okolí. I když, žoldák je trochu jiný pojem, na mě moc nesedí.

,,Hledáte někoho?“ zeptal jsem se.

,,Možná, hledám někoho, kdo mi pomůže.“

,,Záleží na tom, co vás tíží.“

,,Jde o dost složitý problém,“ nadhodil.

„Také jeden mám, jmenuje se prázdná kapsa.“

„Poslechnete si mě, pokud za vás srovnám dnešní útratu a dám i nějaké drobné navrch?“

,,Posaďte se,“ řekl jsem klidným hlasem.

  Nejprve mě seznámil se situací. Šéf druhého gangu dělá problémy a já ho mám odstranit a zařídit, aby se jeho rajón dostal pod správného člověka. Frontální útok si velitel Sedmera měsíců nemohl dovolit, protože pak by neměl dost mužů na udržení obou rajonů. Síly byly vyrovnány. Pěkný problém. Přesně od toho tu jsem. Zakončil to tím, jakou výši odměny bych si představoval.

,,Pět tisíc zlatých. Může to být i v naturáliích.“

,,O jakých naturáliích tu mluvíme?“ hrál podezřívavého chlapíka.

,,Zlaté a stříbrné pruty, deset zlatých, dvacet stříbrných.“

  Souhlasil bez jakéhokoliv smlouvání. Uvidíme, kolik jsem šel pod cenou. Potřásli jsme si rukou a než odešel, dal mi informaci, komu mám podat zprávu a kde si pak mohu vyzvednout odměnu. V jednom nevěstinci mám vyhledat jakéhosi Přišpendlila. Jeho přezdívka patrně souvisí s jeho profesí. Nebo s úchylkou, dodal jsem si po chvíli. Dopil jsem pivo, chvíli se procházel městem a pak našel malý hostinec, kterého jsem si prvně nevšiml. Výpalné musí být buď neskutečně nízké, nebo není v ceně likvidace konkurence. Pronajal jsem si pokoj na celý jeden týden. Déle se snad nezdržím. Swald čeká na zprávy.  

  Pokoj vypadal docela útulně. Byla tu pěkná dřevěná postel s peřinou vycpanou slámou a velkým slaměným polštářem. Dále zde byl malý stoleček s židlí a velké okno do ulice. Nyní přišel čas připravit si věci.

  Nejprve jsem vyndal svoji hlavní zbraň a zároveň moji pýchu. Velký dvouobloukový luk ze slonoviny, klížené lípy a šlach jelena. Pěkně drahá záležitost, ale poměr ceny k užitku byl velkorysý. Trvalo mi měsíce, než jsem na něj našetřil. Sada šípů. Obyčejné s ocelovým hrotem, mírně vlnité, které krásně pocuchají vnitřnosti, další byli s lanem na snadné cestování z domu na dům, pak nějaké s olověným hrotem nebo měděné zubaté na pomalé bolestivé a nevyléčitelné zranění. Dále moje dýka. Plánuju ji vyměnit rukojeť. Přidat nějaké vykládání nebo tak něco. Je poměrně opotřebovaná, ale svému účelu poslouží. Chvíli jsem váhal, jestli ji nemám vyhodit celou, ale bylo mi líto té kvalitně ukované oceli. Nyní byla na řadě výstroj. Kámen ze sopky Chaldöme, který v zimě zabrání umrznutí. Prázdný měšec, jež hodlám v nejbližších dnech naplnit. Červený polodrahokam velký asi jako holubí vejce, který při aktivaci zabrání zběsilému krvácení a vyléčí malá zranění.

  Když jsem viděl svůj skromný majetek, bylo mi blbě. Musím ho rozšířit co nejvíc. Podíval jsem se z okna na modrou oblohu a zatřásl hlavou. Moc jsem si zvykl na zbytečný luxus. Chvíli jsem si lehl a ztrávil oběd. Jakmile se slunce přehouplo přes vrchol a začalo utíkat na západ, začal jsem pracovat.

  Nejprve jsem se vydal na procházku městem, zjistit kde co je a tak dále. Pak jsem zamířil do archivu města. 

  Archiv byla malá místnost v radnici. Vstup byl dostupný všem zdarma, což bylo štěstí, neboť u sebe nemám ani zlámanou grešli. Místnost byla poměrně dobře osvětlena, neboť na stropě byly umístěny kousky Jantaru, které ve dne, v noci svítily. V rozích, hezky schované byly kusy sádrovce, který pohlcoval přebytečnou vlhkost, takže knihy zde mohly ležet klidně sto let a kromě drobného zežloutnutí papírových stránek by se jim nic nestalo. Materiály byly srovnané podle místní latinkové abecedy, která mi byla dobře známá, tudíž jsem městskou kroniku našel poměrně brzy.

  Gruzovik byl postaven převážně z kamene a mramoru. Obojího bylo v okolí plno, takže o materiály nebyla nouze. Všude byly dvoupatrové domy se střechou z kamenných tašek a dřevěných prken. Nikde jsem neviděl došky slámy. Za městem jsou malé sady s ovocnými stromy, zahrádky se zeleninou a malá pole s obilím. Vše jen pro místní potřebu obyvatel a pro občerstvení obchodníků.

  Město leží poblíž jezera v průsečíku tří obchodních stezek. Zlaté, drahokamové a kožešinové. Zlatá vede ze západu, drahokamová z jihovýchodu a kožešinová ze severu. V Gruzoviku je přestupní stanice se spoustou stájí, hostinců a nevěstinců. Nebylo vůbec překvapivé, že se o tohle všechno perou gangy.

  Budu potřebovat spoustu dalších informací, takže jsem se rozhodl, že vyhledám Přišpendlila. Vrátil jsem kroniku na své místo a pokračoval k nevěstinci U Ukojených choutek. Jen doufám, že to nebude žádný sado-maso salon pro zbohatlíky.

  Když jsem míjel tržiště, ocitl jsem se uprostřed střetnutí obou gangů. Jedni byli zcela holohlaví, měli převážně kožená brnění a drátěné košile, vyzbrojeni byli meči, palcáty, ale nikde jsem neviděl střelnou zbraň. Druzí měli modrou stuhu kolem ramena, výhradně kovové brnění potažené lehkou vydělanou kůží, většina měla meče, ale byl mezi nimi i jeden lučištník. Nikde jsem necítil ani stopu po kamenech, či jiné magické aktivitě. Přitiskl jsem se ke zdi a sledoval, co se budě dít. Nejprve promluvil vůdce holohlavců.

,,Vtrhli jste na naše území.“

,,Zatím jsme pořád na hranicích. Nepřej si porušit dohodu,“ prohlásil četař Měsíčňanů.  

,,Klidně přejděte, ale pak nepočítejte s mírem.“

,,Však se to brzo, roz…“

  Větu přerušila malá olověná šipka, která mu prostřelila krk. Někdo odnaproti prostřelil četař Měsíčňanů kovový krční chránič. Zachrčel a padl k zemi.

,,Bacháá, měli tam zálohu, kryjte se za stánky!“ vykřikl jiný Měsíčňan, patrně jeho zástupce.

Obě strany se rozprchly. Měsíčňané se kryli za stánky, bednami s ovocem a dalšími různými zásobami, někteří utekli do úzkých křivých uliček, kterých zde bylo plno. Lučištník byl jedním z těch v uličce. Založil dlouhý šíp s ocelovým hrotem a modrým opeřením do svého nástroje smrti. Všiml si, jak na něj civím z druhé strany ulice. Namířil na mě. Instinktivně jsem vztyčil ruce před sebe. Lučištník pochopil, že k holohlavcům nepatřím a vystřelil do okna, kde tušil samostříl. Nepřátelská střelba ustala, trefil se. Pomyslel jsem si, že je potřeba přiložit ruku k dílu. Sundal jsem svůj luk a založil zápalný šíp. Lučištník mi hodil červený krystal. Chytil jsem ho, přiložil k šípu a tím ho zapálil. Hodil jsem drahokam zpět lučištníkovi a ručním gestem mu poděkoval. Vystřelil jsem rovnou do stánku s lihovinami, za kterým se trčil šéf holohlavců. Jeho spečenou schránku druhý den seškrabávali ze stěny domu naproti. Když jeho kamarádi viděli vybuchnout svého šéfa, utekli zpátky na své území. Shromáždil jsem se s Měsíčňany v jedné z uliček. Kromě velitele, který zemřel na následky střelného zranění, nebyl nikdo vážně raněn ani zabit. Zato holohlavci ztratili čtyři lidi, jednoho jsem zabil já, další dva padli díky lučištníkovi, který jak jsem zjistil, se jmenuje Marco a pak ještě jednoho, kterého zabil nabouchaný palcátník Houdy. Cítil jsem, že mě chtějí vyzpovídat.  

,,Jak se jmenuješ?“ vybalil na mě Marco.

,,Jsem Řešitel a mám odstranit vůdce holohlavců.“

Ti, kteří znali moji pověst, strnuli v jakémsi transu, bylo tu ale i pár neznalých.

,,Kdo že jsi?“

,,Jsem Řešitel, jediný lék na neřešitelné problémy.“

,,Kolik ti za to nabídli?“ zeptal se mě Houdy.

,,Pět tisíc zlatých.“

,,Slušná suma, ale pěkně se na ni nadřeš,“ vyhrkl jeden z nováčků.

  Hlouček se postupně rozpadal. Někteří pokračovali v hlídce. Teď když započala válka, je potřeba střežit hranice. Houdy se se mnou vydal do Ukojených choutek. Šli jsme mlčky po dlážděné ulici a postupně jsme se proplétávali uličkami až k našemu cíli.

  Nevěstinec U Ukojených choutek byla třípatrová cihlová budova s šedivou omítkou. Okna z tabulového skla, nikoliv vitrážovaná. Musela být pěkně drahá a stavitel zjevně nepočítal s válkou gangů. Přede dveřmi stála dvoučlenná stráž ozbrojená samostříly. Když viděli, že jdu s Houdym, nechali mě projít dovnitř.

  Dav uvnitř se teprve rozjížděl. Všiml jsem si dalších stráží, stojících na správných pozicích. V případě střelby pokryjí celou místnost. Hlavní místnosti kraloval obrovský bar, jenž byl velmi dobře zásoben. Za barem stál masivní chlap, který monotónně čistil sklenice a čepoval pivo. Dále zde bylo několik stolů, u kterých popíjeli hosté, holdovalo se hazardu, nebo na nich tancovaly polonahé zaměstnankyně. Zašel jsem za barmanem.

,,Třetí patro, pokoj úplně vzadu,“ odpověděl mi, aniž bych se stihl zeptat. Byl jsem očekáván.

  Počítal jsem schody a zapamatovával jsem si prostředí. Zvyk je železná košile a informace, že jste tři schody nad podlahou, mají mnohdy cenu zlata. Obzvlášť když se za vámi žene parta hrdlořezů, nebo lítají hořící šípy.

  První patro bylo vyloženě jen na rychlé odskočení a vrácení se zpět dolů. Nahrubo omítnuté stěny, dveře z břízy. Některé byly otevřené dokořán, to značilo, že místnost je volná. Jiné byly zavřené. Ozývaly se z nich hýkavé vzdechy, které mi začali být po chvilce protivné. Hnusily se mi. Ne, že bych pohrdal dámskou společností, ale nejsem dekadentní prase, které se řítí za svou tělesnou potřebou. Zakládám si na cti. Pomáhá to profesi.

  Prostřední poschodí bylo pro majetnější hosty, kteří zde chtějí zůstat přes noc. Výzdoba byla samozřejmě lepší, i když to nemělo sebemenší význam.

  Třetí patro byla jiná šarže. Na konci chodby jsem viděl dveře, o kterých mluvil barman. Pomalu jsem šel k nim a prohlížel si dekorace. Červené stěny, dřevěné obložení, koberec na podlaze. Někdo si tu libuje v luxusu. Nebo si zajišťuje loajalitu svých vojáků. Kolikrát má takováhle drobnost větší vliv, než kdejaké vymoženosti. Mírně jsem zaklepal.

,,Vstupte,“ ozvalo se zpoza dveří.

Vešel jsem do dobře vybavené místnosti, se spoustou skříní na bocích a mohutným stolem uprostřed. Z obou stran byly dvě židle. Na jedné seděl můj kontakt alias velitel – Přišpendlil a na druhou jsem se posadil já.

,,Vedete si víc než dobře,“ oznámil mi.

,,Jste v akci sotva pár hodin a už jste zabil velitele hlídky nepřátelského gangu,“ pokračoval.

Ve skutečnosti jsem jen střelil hořící šíp do stánku s lihovinami, ale to ho nemuselo zajímat.

,,Rád bych vám za tyto nadstandardní služby poděkoval. Vezměte si těchto deset stříbrných, přijdou vám vhod,“ podal mi zlatou minci. Celý známý svět má jednoduchý kurs. Deset měděných mincí je jeden stříbrný. Deset stříbrných je zase jeden zlaťák. Osvědčený systém, který přetrval věky.

,,Za jak dlouho si myslíte, že to zvládnete?

„Do dvou, možná do tří dní. Kdyby se lhůta prodloužila, včas vám řeknu.“

,,Budu na vás čekat,“ zakončil náš rozhovor.

  Necítil jsem potřebu zde zůstat. Šel jsem utratit svoji odměnu za něco k snědku. Chvíli jsem přemýšlel i o horké koupeli, ale po chvíli jsem si vzpomněl na ta týdenní muka, kdy jsem strávil týden ve vymletém korytu řeky zpola zatopen, bez jídla, hledán tlupou vojáků, chtějících mě zabít. Ne, vody jsem měl opravdu po krk.

  V hostinci jsem si koupil pečená žebra čerstvě zapíchnutého býka. Cena jídla byla vyšší, ale vyrovnal jsem to pivem, které sice bylo ředěné vodou, ale stálo jen pár měďáků.

  Jídlo mi zabralo hodinu, protože jsem se s ním loudal. Začalo se stmívat. Pomalu, ale jistě. Bezva doba pro průzkum nepřátelského velitelství. Za dva stříbrné mě jeden vozka propašoval ve stohu slámy na území holohlavců.

  Když už jsme byli na místě, byla celkem slušná tma. Velitelství holohlavců nebyl nevěstinec, jako to bylo u Měsíčňanů, ale bývalá luxusní vila. Nic překvapivého. Okna byla vitrážovaná, takže jestli se chci podívat dovnitř, budu tam muset projít. Všiml jsem si tří žoldáků s luky a dalších asi deseti ozbrojenců s různými sečnými nebo bodnými zbraněmi. Tak tohle nepůjde. Dovnitř se nedostanu, a kdyby ano, nevyjdu zdravý ven. Pak mě napadla spásná myšlenka, že to ale mému mozku trvalo. Budova by měla být podle číslování ve starém městě, tuším, že jsem v archivu viděl seznam všech starých budov. Mohli by v ní být i půdorysy, nebo nákresy vnitřku. Za zkoušku to každopádně stálo.

  Cesta zpět na vlídnější území mě stála skoro dvě hodiny. Do té doby se úplně setmělo a já skoro neviděl. Kdyby tu jediná hlídka měla citrín nebo křemen, byl bych v pěkném průšvihu, neboť oba dva kameny silně posilují zrak a člověk pak vidí jako kočka. Mnozí se jako kočka dokážou i pohybovat. Stačí jim jen cvik a talent pro obratnost.

  Začalo pršet. První kapky začali vyhánět lidi z ulic do tepla domovů. Před deštěm se městem prodrala vlna horka. Na vysušenou dlažbu začali padat kapky deště a uvolňovali odér mokrého prachu. Miluji tu vůni. Můj plášť mi po několika sekundách zvlhl a ztěžkl. Nevadilo mi to. Byl jsem již téměř u svého cíle, když mě zastavila hlídka Měsíčňanů. Poznal jsem mezi nimi Marca, takže jsem mohl klidně dál.

  V archivu jsem se už vyznal. Koneckonců, dnes jsem zde již byl. Najít knihu netrvalo moc dlouho. Pamatoval jsem si číslo a částečně i umístění. Najít dům na mapě mi trvalo sotva pár minut. Začal jsem si plánek překreslovat kouskem uhlu na papír. Celý dům měl čtyři patra plus jedno v podzemí. V podzemí byl vinný sklípek a pod kuchyní malá místnůstka na led. V prvním patře byla společenská místnost a kuchyň. V druhém patře byla obrovská knihovna spojená s pracovnou. Ve třetím byly hlavní obytné prostory pro majitele domu a pro jeho rodinu. V posledním patře byly komory pro malá zařízení a pokoje pro služebnictvo. Musel ho postavit majetný měšťan nebo obchodník.  

  Kontrolovaně jsem zívnul, přestože jsem věděl, že jsem v místnosti sám. Byl čas jít spát. Všechny informace, které jsem potřeboval, jsem měl. Vrátil jsem se klikatě do svého pokoje v hostinci. Nikdo na mě nečekal, přesto jsem dal pod polštář svoji dýku a židli za dveře. Oknem se naštěstí projít nedalo. Usnul jsem s hlavou plnou myšlenek na další dny, jak to u mě bývá zvykem.

  Probudil jsem se poměrně pozdě. Byla to první noc po týdnu strádání a problémů. Můj mozek pracuje i v noci, i když o tom občas nevím, nebo se to nedozvím hned.    

  Dnes se nestala ani jedna z možností. Přehrával jsem si situaci, co by, kdyby. Co kdyby na mě někdo čekal? Nepřátel ve městě je dost. Ulehl jsem zpátky na slamník a znovu a znovu si přemítal nápady. Když jsem se probudil, napadlo mě, že vlastně ležím na řešení, doslova. Vytáhl jsem kousek slámy z polštáře a dal ho před dveře. Prozkoumal jsem okno. Bylo zabarikádované několika prkny, takže z venku sem nikdo neprojde. Ne bez pořádného hluku. Uprostřed boje by však představovalo skvělý prostor k útěku. Nacházel jsem se v prvním patře, takže když bych se rukama chytl spodního rámu, v pořádku bych seskočil dolu. Pak už stačilo jen přelézt pár zídek a ocitl bych se na zapadlé ulici.

  Vyšel jsem do spletitých uliček novější části města.

Našel jsem si jednu takovou zapadlou vývařovnu, která vypadala, jako kdyby ji postavili už dávno a od té doby zapomněli na slovo úklid. Opotřebovaná, špinavá kamenodřevěná budova bez oken. Zaplatil jsem si vydatnou snídani a zchudl o 4 měděné. Když jsem zapíjel poslední sousta, přišla ke mně jedna žena. Vyloženě mi připadala, že má na víc, než chodit do téhle špinavé zapadlé díry. Jenomže, zdání často klame.

,,Pan Řešitel?“ přišla ke mně a začala svůdným hlasem.

,,Kdo se ptá?“ nadhodil jsem.

,,Pardon, zapomněla jsem se představit. Jmenuji se Celine a tento podnik vlastním.“

,,Pak tedy, jsem Řešitelem.“

,,Jste jím pouze pro vybrané?“

,,Ne, ale nerad bych tu troubil svoje jméno cizím lidem. Nyní, když se známe, už nejsme cizí.“

,,Co když vám teď vrazím kudlu do krku. Řešitel bude mrtev a stovky lidí na to doplatí.“

,,Nevadilo by mi to, ještě jsem totiž nezaplatil. Připravila byste se o výdělek,“ řekl jsem ironicky.

,,Vy teda umíte smlouvat,“ zasmála se. ,,Půjdete se mnou do mé pracovny? Nerada bych vše řešila tady.“

  Následoval jsem ji do útrob vývařovny. Uvnitř bylo vše útulnější, než zvenku vypadalo. Dokonce zde byly i vybílené stěny. Pracovna byla velká místnost v jakési polozemljance uvnitř budovy. Napůl sklep, napůl přízemí. Místnosti kraloval dubový stůl. Po stranách místnosti byly vyvěšené zbraně. Halapartny, meče a další.

,,Muselo stát poměrně velké úsilí nashromáždit tuhle sbírku. Tenhle meč je z Maachtského knížectví a tyhle zbraně dokonce ani neznám.“

,,Neshromáždila jsem ji já, ale můj předchůdce. Víte, kdysi zde nebyly dva gangy ale tři.“

,,Mám snad vydobýt moc třetího klanu zpět?“

,,Ne, i když se to zdá divné, chci po vás jen jedno.

Oba šéfové gangu mají klíč od jedné pro mě dost důležité skřínky. Získejte ho za každou cenu.“

,,Zlato jde ruku v ruce s rizikem. Potřebuju znát výši odměny.“

,,500 zlatých.“

  Nemělo by to být extra náročné. K Měsíčňanům mám volný přístup a k holohlavcům jsem chtěl jít stejně.

,,Souhlasím, ale chci půlku předem.“

Hodlal jsem se trochu připravit.

,,Bez problému.“

  S necelými třemi sty zlatými v měšci jsem vyrazil rovnou do speciálního obchodu. Prodej kamenů není trestný, ale ty nejlepší nenajdete všude. Jeden specializovaný rodinný podnik nedávno expandoval a nyní je téměř v každém městě. Lucio Gioltano je můj dobrý přítel a obchod, který vedl jeden z jeho početných příbuzných, byl i v tomto městě.

  Sotva jsem vešel do prázdného obchodu, objevil se Mario. Luciův příbuzný z nějakého vzdáleného kolena byl vzhledově úplně odlišný, ale povahově byli oba stejní. Byl plešatý s krátkými šedými vousy, nebyl nejhubenější, ale vsadil bych si na něj, že by mi jednou ranou zlomil pár žeber.

,,Tebe bych tady opravdu nečekal,“ skoro vykřikl.

,,Mám dvě stě padesát zlatých a potřebuju něco, co by zabránilo ostatním mě zpozorovat nebo ucítit.“

,,Pořád jdeš přímo k věci co? Dvě stě padesát zlatých není moc, ale něco s tím spíchnem,“ šel hlouběji do obchodu a přinesl mi šedivý ametyst.

,,Čím je používanější, tím je tmavší. Tenhle by ti měl hodinu vydržet. Víš jak ho aktivovat?“

,,Vím.“

,,Fajn, nenech se zabít.“

,,Ty nezbankrotuj,“ oba dva jsme se zasmáli společnému vtipu. Kdyby tady byl kdokoliv jiný ťukal by si na čelo. Pouze rodina Gioltanových a já víme, že se to párkrát málem stalo a od té doby se takhle zdravíme.

  S kamenem v kapse jsem šel rovnou do svého pokoje v hostinci. Do setmění to bude ještě nějakou dobu trvat a já potřeboval tmu. Vyšlapal jsem dřevěné schody, které pod každým mým krokem vrzly. Otevřel jsem dveře. Na prahu jsem viděl odštěpek dřeva. Někdo tady byl. Sehnul jsem se, abych vše blíže prozkoumal a to mě zachránilo před useknutím hlavy.

Vrah sekl vodorovně mečem, takže jsem na zádech ucítil závan vzduchu od meče. Ten se potom zasekl do dveří a nešel ven. Z podřepu jsem vyskočil rovnou na ozbrojence. Ruce jsem dal dopředu a povalil ho na zem. Pral se celkem dobře. Rozhodně lépe než s mečem. Z kožené rukavice vytáhl malý nožík a máchnul mi jím před obličejem. Chňapl jsem rukou po čepeli a snažil se dostat nožík pryč od obličeje. Prudce jim řízl a na dlani se mi objevil velký krvavý šrám. Podepsal si tím rozsudek smrti. Nůž teď měl od těla, jak neuměl zadržet svou ruku a napřáhnout ji k dalšímu výpadu. Všechnu bolest z ruky jsem přetransformoval v naprostou zuřivost. Vrhl jsem se na jeho krk a prudce ho kousl. Oslepil mě proud krve z jeho krkavice a místností se ozvalo pronikavé chrčení. Svalil jsem se z něj a lehl si vedle. Dozníval vodotrysk jeho krve a i jeho zvuky. Byl mrtvý. Někdo si představuje Řešitele jako pohodového chlapíčka, který vyřeší pár hádanek, zmlátí padouchy, políbí polonahou krasavici a shrábne zlato. Nikdo neví, co jsem to za zrůdu. A to se snažím chovat čestně.

  Probral jsem se až brzy ráno. Hrudník mi omývala tak dvacetiletá blonďatá holka. Pevné boky, průměrný hrudník, usměvavý obličej, modré oči a obyčejné oblečení. Pracovala nejspíše tady v hostinci. Škoda, že jsem se s ní nepotkal za jiných okolností.

,,Kde jste se tu vzala?“ vychrchlal jsem ze sebe.

,,Tak to vám teda pěkně děkuju,“ odfrkla si.

,,Celou noc vám drhnu pokoj a teď se budete ptát, kde jsem se tu vzala. Jestli jste si toho ještě nevšiml, já tu pracuju.“

,,Myslím, že sebe omýt zvládnu,“ zkoušel jsem se postavit. Zavrávoral jsem a málem jsem se natáhl na podlahu jak široký tak dlouhý. Chytila mě ona. Měla docela páru.

,,Tak tohle teda ne. Udělám vám lázeň, protože takhle nám zašpiníte celý pokoj.“

  Za půl hodiny jsem byl v dřevěné kádi plné vody. Nebyla studená, ale do teplé vody měla ještě hodně daleko. Trval jsem na tom, že se umyju sám, ale Linda (tak se totiž jmenovala) trvala na svém. Prosadil jsem si, že si ponechám spodní prádlo. Záda mi drhla kartáčem a snažila se ze mě dostat zaschlou krev.

,,Proč jste toho muže zabil?“

,,Nechal bych ho být, jenomže on chtěl zabít mě.“

,,Vy jste upír, vlkodlak nebo tak něco?“

,,Ne, jen využiji vše, co mi dá nějakou výhodu, ale to je na dlouhé vyprávění. Jak jste vůbec přišla na to, že upíři existují?“

  Existují, ale přes půlku světa na ně nevěří.

,,Jen mě to tak napadlo, měl jste pusu plnou od krve a na vaší to nevypadalo.“

,,Nejsem upír, nemusíte mít strach.“

,,A vlkodlak?“

,,Ne tím také nejsem.“

,,Víte, jeden náš soused, Milan, nám o vlkodlacích vyprávěl. Prý se s nimi i setkal. Dokonce tady kousek.“

,,Mám návrh. Já se převléknu do něčeho lepšího a zodpovím vám všechny otázky o nadpřirozených bytostech, když vy mi uděláte něco dobrého k snědku a povíte mi o těch vlkodlacích, souhlas?“

,,To bude zábavné?“ řekla a usmála se.

,,Mimochodem, kam jste dala tu mrtvolu?“

,,Je zakopaná na zahradě. Pročpak?“

,,Chtěl bych ji prozkoumat. Zjistit kdo mě chtěl zabít.“

,,To nebude třeba, nic kromě zbraní a oblečení u sebe neměl. Akorát, byl úplně plešatý.“

  Nebylo třeba vykopávat nebožtíka. Věděl jsem, kdo na mě poslal svého zabijáka. Holohlavci. Za pár minut jsme seděli v mém pokoji. Já u stolu jedl misku kuřecího vývaru a přikusoval starší tvrdý chléb. Ona seděla na posteli a se zálibou mě pozorovala. Jakmile jsem dojedl, zeptala se.

,,Takže kdo začne?“

,,Tak třeba já. Co přesně byste chtěla slyšet?“

,,No, moc o vás nevím. Tak mi řekněte odkud třeba jste?“

,,Sám to nevím. Už si to nepamatuji. Máte se ptát na magické bytosti ne na mne.“

,,To není fér, řekl jste, že odpovíte na všechny otázky.“

,,O magických bytostech, ne o mě.“

,,Tak třeba, na co je dobré uhlí?“

,,Leda na svícení, uhlí nemá žádné zvláštní magické schopnosti.“

,,A co třeba pyrit? Ten přece v uhlí je? Jednou jsem ho tam našla. Myslela jsem si, že je to zlato, ale ve městě mi řekli, že je to pyrit.“

,,Pyrit je celkem jednoduchý na používání. Je symbolem pro štěstí. Navíc když ho použijete, tak lépe smlouváte o ceně. Proto ho používá hodně obchodníků. Na druhou stranu, efekt je jen dočasný. Po použití jste pár minut mimo a nemůžete mluvit. Takže odkýváte třeba i prodej vlastní matky.“

,,A to se proti tomu nejde nějak bránit?“

,,Jde, musíte použít Chalkopyrit. Jenomže musíte vědět jak ho použít a kdy. Navíc vám to bude ubíjet mozek, a když ho bude používat moc často, zešílíte.“

,,Takže jsme ovládáni kupci?“

,,Takhle bych to nenazval, ale máte v podstatě pravdu. Jsme ovládáni i obyčejnými penězi a to nemusí mít žádnou zvláštní magickou moc.“

,,To mě ani nenapadlo,“ užasla.

,,Máte ještě nějaké otázky?“

,,Žádná mě zatím nenapadá.“

,,Jste tedy na řadě s těmi vlkodlaky.“

,,Dobrá. Ten sedlák se jmenoval Milan. Neměl to moc lehké, živnost nevydělávala. Pak při přepravě brambor, což bylo to poslední, co ho drželo nad vodou, ho přepadli. Naštěstí měl u sebe dýku, kterou mu kdysi koupil jeho otec. Dva z nich zabil, ale třetí ho ošklivě poranil. Pak měl chvíli temno a prý ho zachránil nějaký přízrak, který se podobal právě těm vlkodlakům.“

,,Takovouhle historku si poslechnete na každém rohu.“

,,Ale to není všechno. Oni ho pak vzali k sobě. Uzdravili ho. Dokonce u nich nějakou dobu zůstal a hodně se toho naučil. I číst a psát jejich jazykem. Napsal o tom knížku, ale bohužel jejich písmem. Mohu vám ji sehnat, ale asi ji nepřečtete.“

,,Kdybyste byla tak hodná…“

,,Pro vás to bude maličkost. Stačí, když mi zase tak hezky o něčem povyprávíte.“

,,To není špatný nápad. Zítra odpoledne mi ji zde nechte na posteli. Jo a dávejte pozor. Možná se tu ještě někdo objeví.“

  Na chvilku jsem se odmlčel.

,,Mohla byste mi povyprávět o sobě? Rád bych se o vás dozvěděl něco víc.“

  Povídali jsme si až do odpoledne. Dozvěděl jsem se, že je svobodná, je jí devatenáct a má tři bratry. Hostinec vede jejich strýc, neboť otec byl zabit v jedné z válek před mnoha lety. Matka si pak vzala život, takže všechny vychovala teta. Jeden bratr je kovář, který má malou kovárnu v dvorku u hostince a okovává koně hostů, kteří se tu ubytují. Druhý syn je obchodník se senem a obilím. Jezdí na obchodních cestách po celém okolí. Třetí syn je mladší než ona. Uklízí v hostinci. Ona s tetou pracují v kuchyni. Tuhle práci nenávidí a nejradši by se přidala k některému z gangů. Je poměrně horkokrevná.

  Odešla dolů. Dnes byl hostinec poloprázdný, proto odešla až teď. Na chvíli jsem se natáhl a zkontroloval své vybavení. Hlavně luk a dýku. Také jsem se nazpaměť naučil plán vily. Dnes večer bude vše potřeba.    

  Vyrazil jsem až za tmy. Temná noc mi poskytovala dokonalou výhodu. Měsíc nesvítil a já jsem byl v noci dokonalý predátor. Uměl jsem s ní spolupracovat velice efektivně. Na území holohlavců jsem dorazil za pár minut. Vyskočil jsem na okno nějakého domu, vylezl na střechu a začal lézt směrem k vile. Měl jsem na to celou noc. Tašky na střechách byly z pálené hlíny, takže se po nich dobře lezlo. Proti mně se plazila nějaká kočka. Viděl jsem její zářící oči. Jestli zamňouká, můžu to rovnou zabalit.

,,Mňáááu.“

  Protože jsem Řešitel, neznamená, že mám vždycky štěstí. Skrčil jsem se za komín. Zezdola někdo hodil kus kamene a kočka přestala mňoukat, protože utekla. Zůstal jsem skryt. Teprve po několika minutách jsem pokračoval dál. Trvalo celou hodinu, než jsem konečně dorazil až k vile. Hlídka byla dvoučlenná. První stál u zdi a obhlížel okolí. Druhý ležela na stole a spal. Ten u zdi by mohl dělat potíže. Potřebuju něco, co ho zabije potichu. Vzal jsem si na to lehký železný šíp. Měl by na to stačit. Olízl jsem si palec a zjišťoval, odkud vane vítr. Podle toho namířil a strefil ho rovnou do krku. Padl na zeď a sklouzl po ní dolu. Vzal jsem šedý ametyst, který jsem před tím koupil u Gioltanových. Zamumlal tichou kletbu a použil ho. Stal jsem se neviditelným. Vzal jsem si šíp, který měl hrot a zadní díl spojený lanem. Vystřelil jsem nad okno do pracovny. Pokud si správně pamatuji plán. Šíp padl přesně. Okno bylo otevřené. Jako kdyby na mě čekalo. Patrně šéfik nesnáší teplo, protože dnes je opravdu parno a vítr z venku krásně ochladí místnost. Zacvakl jsem druhý konec za komín a pomocí luku se svezl až do pracovny. Prolétl jsem nohama napřed a přistál v podřepu. Místnost byla poloprázdná. Až na mě, šéfa nepřátelského gangu a nějaké nájemné kurtizány tu opravdu nikdo nebyl.

  Šéf byl zrovna u vyvrcholení. Neměl jsem meč a dýka byla moc krátká. Když zabiju jednoho, druhý zakřičí. Vzal jsem těžký ocelový šíp a vší silou bodnul přes krk šéfa do hrudi té holky. Pak jí zavřel pusu rukou. Dalo by se říct, že zemřela šťastná. Pocity šéfa mě nezajímali. Usedl jsem za stůl uprostřed pracovny. Šáhl do šuplíku a našel klíč, který jsem měl hledat. Dal se dost dobře poznat, protože měl podobné zdobení jako na krabičce, kterou mi ukázala Celine. Strčil jsem si ho do tajné kapsy na opasku. Otevřeným oknem jsem měl skvělý výhled přes půlku města. V dálce jsem viděl i základnu Měsíčňanů. Na malý papyrusový svitek jsem napsal zprávu, že šéf holohlavců je zneškodněn a základnu můžou obsadit. Vystřelil jsem. Vítr vanul příznivě pro mě, tudíž by měl dorazit na místo určení. Můj luk má garantovaný dostřel dvě stě metrů, s takovýmhle větrem o půlku víc. Snad ho zachytí alespoň hlídka. Prohledal jsem kancelář. Našel jsem malou pokladničku, kterou jsem doslova vysál. Třicet zlatých v drobných se do mého měšce dobře vešly. Asi za dvě hodiny jsem uslyšel řev na dvorku. Opatrně jsem se podíval a viděl jsem měsíčňany, jak obsahují území holohlavců. Vydělal jsem si pět tisíc. Sedl jsem si za stůl a položil jsem na něj své kožené boty. Za pár desítek minut přiběhl do místnosti Houdy s krvavým palcátem. Když viděl mě, tak si trochu oddychl, ale jakmile viděl kurtizánu a šéfa propíchnutý šípem a v dost necudné pozici, tak se mu obličej zašklebil znechucením.

  Pak už se nestalo nic zajímavého. Rabovalo se, plenilo a veselilo. Marco, ten lučištník z tržnice, zabral kancelář bývalého šéfa. Nechal ji uklidit a začal probírat dokumenty. Vydírání, prostituce a další nechutné praktiky. Já jsem šel za Přišpendlilem. Kancelář se téměř nezměnila. Jen přibylo pár prázdných lahví a alkoholový opar. Někdo zřejmě slavil. Ačkoliv tu byla spousta lahví, zdálo se, že je nevypil on.

,,Omluvte ten nepořádek, hoši trochu slavili.“

,,Také bych slavil, máte celé město jen pro sebe. To mi připomíná, že jste mi ještě nezaplatil za mé služby.“

,,Ach samozřejmě. Je tu taková maličkost.“

,,Vy ty peníze nemáte?“

,,Ne v hotovosti. Můžeme vám ale nabídnout určité protislužby dokud peníze nevyberu z banky.“

,,Jaké protislužby?“

,,No přece zdejšího podniku.“

,,Omlouvám se, ale tuto nabídku nepřijmu.“

,,Nu, co se dá dělat. Zdržíte se ještě nějakou chvíli zde ve městě?“

,,Ano, mám tu ještě pár záležitostí.“

  Všiml jsem si klíče, který hledala Celine. Měl ho za sebou na zdi. Příliš snadná kořist, jenomže jak ho odlákat?

,,Nebude tedy problém, když se stavíte za hodinu?“

,,Nebude.“

  Něco mě napadlo. Vedle sebe měl jednu láhev plnou.

,,Nicméně. Zdržení platby vídám nerad. Dal byste mi jako zálohu, tuto láhev vína?“

  Zvedl jsem ji a zamával mu jí před nosem.

,,Ale samozřejmě. Pro vás všechno,“ řekl trochu zklamaně. Na to víno měl nejspíš velkou chuť.

  Uklonil jsem se. Nevšiml si, že jsem druhou rukou sebral klíč. Divím se, že mi to jde tak snadno. Odešel jsem rovnou za Celine. Splnit další práci.

  Na ulici dnes bylo plno lidí. Když je město opět pod jedním gangem, tak se začíná znovu žít. Rád bych se tu zdržel, ale kromě kontraktů mě tu nic víc nedrží. Poté co vyzvednu odměnu, musím zase pryč. Chudák Linda. Neví nic o tom jaké to je být Řešitelem.

  Celinina vývařovna se vůbec nezměnila. Lidé si pořád cpali břicha levným jídlem a popíjeli levnou rezavou vodu. Došel jsem za hostinským, když mi řekl.

,,Čeká na vás.“

  Přijal jsem tuto pozvánku do místnosti, která slouží Celine jako hlavní stan. Byla nevyspalá, neupravená a přesto tak atraktivní. Když mě uviděla, připadala si trochu trapně.

,,Nečekala jsem vás tak brzy,“ vydechla.

,,To nevadí, jenom doufám, že mi nebudete tvrdit, jak nemáte hotovost a zaplatíte mi až za hodinu.“

,,Myslela jsem si, že za smrtí vůdce Holých hlav stojíte vy, jen mi je divné proč pracujete pro toho blbce Champagneta.“

,,Najal si mne jako první a zaplatil mi slušnou částku. Tvrdil mi, že se jmenuje Přišpendlil, ne Champagnet.“

,,Přišpendlil byl první vůdce Měsíčního gangu, Champagnet mu nesahá ani po kotníky.“

,,Mimochodem, vzpomněl jsem si i na vás.“

  Dal jsem jí oba klíče.

,,Děkuji vám mnohokrát. Odměnu mám pro vás připravenou.“

  Otočila se, naklonila se k nějaké skříni a dávala si extra záležet, aby mě vábila svými pěknými oblinami.

Používala velice silné feromony. Neví, že díky vedlejším účinkům jednoho lektvaru to na mě neplatí a je to spíše tak, že já vábím ji. Přišla až ke mně a dala mi měšec s penězi. Připnul jsem si ho na opasek.

,,Nepřepočítáte si to?“

,,Není třeba, mě se nepokusíte okrást.“

,,Teda, musím říct, že jste mnohem chytřejší, než jsem si myslela.“

  Dělala ze sebe hloupoučké neviňátko, přesně nad tímhle se rozplyne sebetvrdší muž. Nikdo nebude ubližovat nevinné holčičce.

,,Jste zvyklý na bonusy?“ zeptala se vábně.

,,Záleží, jaké máte na mysli.“

  Přitiskla se ke mně a začala mi jemně lízat krk.

,,Musíte mít hotový harém.“

  Neodhadla mě. Nesnáším vztahy na jednu noc včetně prostituce a jednou jsem za to i zabíjel.

,,Ne takový jaký byste si myslela.“

  Vzala mi ruku a chtěla ji strčit mezi své vnady. Odstrčil jsem ji.

,,Nezlobte se, ale váš bonus nevyužiji.“

  Z vývařovny jsem málem utekl. Neslzel jsem. Nebylo proč. Mnoho žen se mě snaží uplatit tělem, ale já nemůžu. Nemůžu jim zkazit život. Pak jsem si uvědomil, že jsem tam nechal tu láhev vína, co jsem si vzal u měsíčňanů. Zašel jsem radši za Přišpendlilem/Champagnetem. Měl spokojený výraz.

,,Výborně, jsem rád, že jste tu,“ řekl.

,,Jsem tu trochu napřed, ale myslím, že vám nebude vadit, když tu počkám.“

,,Naopak, vše jsem už zařídil. Nebudu vás zdržovat od vaší práce. Mám tu pro vás deset zlatých prutů a dvacet stříbrných. Máme tu Celokontinentální banku.“

,,Báječné, punc na těch prutech je?“

,,Ano, samozřejmě.“

  Podal mi zhruba pět kilo zlata a stříbra. Bylo to dost těžké, ale dal mi je v kožené kabelce, takže mi to zas tolik nevadilo. Zkontroloval jsem punc. Pravý.

,,Jsme vyrovnáni,“ řekl jsem a odešel rovnou do hostince.

  Na posteli jsem měl tu knížku. Byla psaná neznámým jazykem a latinkou, jenomže byly tam napsány taková slova, která jsem neznal. Text byl celkově nějaký divný, byl to strojopis, protože byla všechna písmena stejná, ale nikdy jsem se nestkal se strojem, který by zvládl něco podobného. Ne bez magie a z tohohle jsem žádnou magii necítil. Nebylo to psané na pergamenu, ale na papíru. Ten byl typický pro východní národy. Zřejmě mají s těmi vlkodlaky nějaké spojení. Budu to louskat pěkně dlouho, protože jsem žádné slovo neznal. Naštěstí u toho byl přiložen krátký seznam slov přeložených do místního jazyka. Jazyka, který všude roznesli obchodníci a se kterým mluví půlka kontinentu. Tak třeba rozkaz byl order, meč byl sword a kopí pike. Někde jsem to už slyšel, ale nemohl jsem si vzpomenout kde.

  ,,Takže vy už luštíte tu knihu?“ zeptala se Linda, která právě přišla. Byl jsem tak ponořený do knihy, že jsem si jí ani nevšiml.

,,Ano, ten jazyk už jsem někde slyšel, ale nemůžu si vzpomenout kde. Někde v knize, ne, netuším, lhal bych.“

,,Jestli chcete tak si tu knihu nechte.“

,,To nemohu přijmout.“

,,Ale ano, přijměte ji. Díky vám tu opět bude klid a navíc, tohle je kopie. On má totiž ty knihy dvě.“

,,Dobrá, ale ne zadarmo. Dám vám jeden stříbrný prut, dnes jsem dostal zaplaceno.“

  Vzala si ho. Obličej jí zesmutněl.

,,Takže pojedete dál?“

,,Nic jiného mi nezbývá, musím.“

,,Nemusíte, jste Řešitel. Vždyť vy zvládnete vyřešit jakýkoliv problém.“

,,Jakýkoliv, který není můj. Tohle je čistě moje osobní záležitost.“

  Sedla si ke mně a dala mi ruku na rameno.

,,Bolí vás ta osobní záležitost?“

,,Hodně, ale pomáhá mi žít a díky tomu má můj život alespoň nějaký smysl.“

,,Pamatujete si, co jste dělal, než jste se stal Řešitelem?“

,,Ne. Řešitel je celý můj život a už se mě prosím na to neptejte.“

  Začala slzet.

,,Ale no tak, přece kvůli mně nebudete plakat,“ přitiskl jsem si ji k sobě a začal ji konejšivě hladit ve vlasech.

,,Přišla jsem vás ještě o něco požádat.“

,,Mluvte.“

,,Víte, jeden kluk od nás v sousedství,…, víte, těžko se o tom mluví.“

,,Dělal vám návrhy?“

,,Kdyby jen to,…, on mě,…, ale to je neslušné vám to říkat.“

,,No tak, zapomeňte na to, že jsem Řešitel a řekněte mi, co vás trápí, myslete si, že jsem třeba váš nejlepší přítel nebo jáma, do které se můžete vyzpovídat.“

,,Připravil mě o panenství.“

  Tohle mi vyrazilo dech. V duchu samozřejmě.

,,Co s ním mám udělat?“

,,Já nevím, nevím, jak se s tímhle běžně vypořádává.“

,,Chcete, aby trpěl, Lindo?“

,,Ano, chci, aby trpěl, bolelo mě to a bude mě to bolet. Navěky.“

,,Zařídím to.“

,,Ach děkuju, děkuju vám mnohokrát.“

  Položila mi hlavu na rameno a začala brečet. Hodně, intenzivně a dlouho.

,,Jak se jmenuje?“ zeptal jsem se po chvíli.

,,Francis. Bydlí v tom cihlovém domě, který nemá zasklená okna.“

,,Postarám se o něj ještě dnes.“

  Utekla, ve dveřích se na mě pokoušela usmát, ale už to nebyla ona. Za tohle ten parchant zaplatí. Nesměl jsem ale nic uspěchat.

  Šel jsem do nájemných stájí, koupit si nějakého dobrého koně se sedlem a zásobou ovsa. Veškeré vybavení mě stálo dva stříbrné pruty. Také jsem zašel do místního Zbrojířství. Koupil jsem si zásobu šípů s hadím zakřivením, další dvojitý šíp s lankem a náhradní tětivu. Dále koženou výstuž na mé lehké kovovokožené brnění a dále dva nárameníky a výstuže na předloktí. Kdyby náhodou došlo na boj zblízka. Dále jsem si nechal vylepšit svoji dýku, nechal jsem předělat rukojeť doslova na míru. Teď se mi s ní bude lépe házet i bodat. Když jsem vycházel, byl jsem chudší o jeden zlatý prut. Chvíli jsem se procházel po městě a zkoušel vymyslet co dál. Nakonec jsem vyrazil do místní banky. Chvíli mi trvalo, než jsem ji našel, ale po pár minutách jsem stál v mramorovém sále a díval se na tři přepážky. Finančnické budovy jsou v Gruzoviku ty nejmohutnější a nejzdobenější. Takhle už to na obchodních uzlech bývá, kdykoliv jde o peníze, jde každá námaha stranou. Přišel jsem k jedné z přepážek a zeptal se:

,,Máte napojení na centrální sklad vaší banky?“

  Úřednice, tedy pokud se tak dá nazývat, protože do skutečné úřednice, jaké jsem viděl v hlavním podniku banky, měla opravdu daleko, se líně otočila mým směrem a pak řekla:

,,Ano, máme. Jaké je vaše jméno?“

,,Chtěl bych mluvit s vaším šéfem.“

,,Neřekl jste mi jméno.“

,,Řekněte mu, že se po něm ptá velmi blízký přítel Mathiase Fagaluse.“

  Přesně jako u všech zaměstnanců Celokontinentální banky, kde řeknu tohle jméno, i u ní se změnil lhostejný výraz v téměř posvátný pohled.

,,Ano, okamžik.“

  Mathias Fagalus patří k mé klientele. Je ředitelem Celokontinentální banky. Přestože zaměstnává několik set lidí jako ochranku banky v hlavním městě a své osoby, častokrát se stane, že mu někdo jde po krku. To s sebou přináší spoustu problémů, a proto mě Mathias často najímá. Je to mou celoživotní náplní, řešit problémy. Ředitel téhle banky byl malý, tlustý, plešatý chlapík s malými brejličkami na nose. Jako vystřižený z nějakého průměrného románu.

,,Čímpak pánovi posloužíme?“

,,Chtěl bych si u vás uložit cennosti, které bych chtěl poslat do centrálního skladu vaší banky. S expresním příplatkem samozřejmě.“

,,Ale jistě, to zařídíme.“

,,Dejte to na jméno Řešitel. Kde to mám podepsat?“

  Podal mi malý pergamen. Za tři sekundy bylo vše vyřízené a já šel splnit další práci. Lehčí o necelých pět kilo drahých kovů, těžší o jeden malý papír, který jsem si dal do tajné kapsy v opasku. Slíbil jsem Lindě, že Francis bude trpět. Nikdy jsem svůj slib neporušil a jsem na to patřičně hrdý. Vzal jsem to širokou oklikou. Obvykle se jen tak neprocházím, ale já se chtěl v něčem ujistit.  Cestou k domu, kde Francis bydlí, jsem zjistil dvě věci. Pěkně dlouho jsem nejedl a někdo mě sledoval. Nehodlal jsem být při své další práci rušen, a proto jsem zmizel do jedné postraní uličky. Byl to profík. Kdybych se jen tak neprocházel a měl nějaký cíl, nevšiml bych si ho. Šance, že se někde dvě hodiny touláte a někdo má úplně čirou náhodou stejnou trasu je menší, než že snob dá tisíc zlatých žebrákovi. Začal jsem schválně zpomalovat a zašel jsem za roh jedné z budov. Napočítal jsem do třiceti. Akorát. Ulice byla prázdná, což mi nahrávalo do karet. Doslova jsem z rohu vyskočil a běžel přímo k němu. Byl naprosto paralyzovaný a než stihl cokoliv udělat, z dvacetimetrového náskoku byl jen pětimetrový. Pak začal utíkat i on, ale to už jsem mu dýchal za krk. Byl dobrý běžec, ale překvapení je mocná věc, když ho umíte dobře využít. Mně se to podařilo přímo excelentně. Skočil jsem mu na záda a strhl mu bundu, kterou si stihl sundat. Zpomalilo mě to. Neměl jsem šanci ho dohnat. Štěstí v neštěstí. Jenomže na konci druhé ulice se objevil Marco, lučištník, se kterým jsem bojoval proti holohlavcům.

,,Chyť ho!“ křičím.

  Marco mu nadběhl a povalil ho na zem. Doběhl jsem je a chvíli oddechoval.

,,Kdo tě poslal?“

,,Horty…“ lekl se. Marco se zamračil. Já Hortyho neznal.

,,Běž, a jestli tě ještě jednou přistihnu, jak mě sleduješ, zabiju tě.“

  Když utíkal po ulici, hodil jsem po něm svou dýku. Ostří mu probodlo záda a on spadl na zem. Došel jsem až k němu a sebral si svoji dýku, kterou jsem očistil o jeho vestu. Marco přišel za mnou.

,,Už jsem si myslel, jak jseš velkorysej. Zřejmě ty pověsti o tom, že jsi zrůda, mají něco do sebe.“

,,To si piš. Velkorysost škodí podnikání. Kdo to je vůbec ten Horty.“

,,Patřil k nám. Teď má trochu složitější postavení. Převzal holohlavce, takže se vše začíná vracet do starých kolejí. Začali zabírat zpět svoje území, protože sehnal někde nějakou zásilku kamenů…“

,,Které pak používá proti vám,“ dokončil jsem za něj větu.

,,Přesně.“

,,Patrně za mnou Champagnet někoho pošle, abych to opět zařídil.“

,,Šel jsem právě za tebou.“

,,Věci se trošičku urychlily. Budeš muset počkat, než vyřeším ještě jeden kšeft.“

,,Bude ti to trvat dlouho?“

,,Až bude, tak bude. Víc ti k tomu nemohu říct.“

,,Dobrá, víš, co máš potom dělat.“

,,Mrknu se Hortymu na zoubek.“

,,Stav se pak u nás pro odměnu.“

,,To se spolehni.“

  Když jsem šel za Francisem, zastavil jsem se v obchodu s kořením. Za drobné, které jsem měl ještě od bývalého šéfa holohlavců, jsem si koupil drcenou sůl a čili. Potom jsem si koupil šašlik, který zahnal ten hrozný hlad a zapil jsem ho vodou. Teprve nyní mi nic nebránilo splnit můj další úkol. Dům, kde bydlí Francis, nebyl honosný a byl přesně podle informací bez oken. Linda mi řekla, kde má pokoj, takže nebyl problém tam vylézt. Skla nebyla zasklená, což mi doslova nabízelo snadné vyřízení této pomsty. Nebyl doma. Malá nepříjemnost. Stoupl jsem si do skříně. Čekal jsem na svou oběť jako nějaký predátor. Našel jsem si pár hadrů, na které jsem si mohl sednout. Tuhle návštěvu si za rámeček nedá.

,,No tak kotě, nahoře v pokoji mám pro tebe krásné překvapení. Pojď se na něj kouknout.“

,,Nebude to něco ošklivého, že ne Francisi.“

,,Neboj, bude se ti to líbit.“

  Slyšel jsem zavrzání dveří. Po několika sekundách se zabouchly a slyšel jsem dva páry bot, jak pochodovali po místnosti a pak si sedli na postel. Vyskočil jsem ze skříně. Koukali na mě jako sůvy z nudlí. Dal jsem si prst před pusu. Dívka začala křičet tak jsem k ní přiběhl a omráčil ji dobře mířenou pěstí. Nerad mlátím dívky, ale někdy není zbytí. Francis, jak jsem předpokládal, neudělal nic. Drsňáka jenom hrál. Vzal jsem jedinou židli, kterou jsem v místnosti našel a dal ji za kliku tak, že dveře nešli otevřít.

,,Co proti mně máte?“ zeptal se mě nejistým ustrašeným hlasem.

,,Proti tobě? Nic.“

,,Tak proč jste tedy tady.“

,,Říká ti něco jméno Linda?“

,,Ta nedobytná nafoukaná kráva z hostince, ta mi je jedno.“

,,Tvému péru zřejmě jedno nebyla.“

  Vzal jsem bavlněné spodky z jeho skříně a zkušenými pohyby je narval do jeho huby. Mohl dýchat, ale ne křičet. Pak jsem vzal malé ocelové lanko, které používám na tiché vraždy (Málem jsem na něj zapomněl!) a svázal mu tím ruce.

,,Když se hneš, zadře se ti do rukou a můžeš o ně přijít.“

  Pak jsem vzal jednu z jeho košil a přetrhl ji. Svázal jsem mu s ní nohy. Sundal jsem mu kalhoty a spodky.

Pomalu jsem mu dýkou nařezával třísla, které si důkladně holil. Řezal jsem hluboko do masa, ale dával jsem si pozor, abych mu nepřeřízl nějakou důležitou tepnu. Do ran jsem mu nasypával sůl. Pak jsem mu do očí nasypal čili. Snažil se ji oklepat víčky a potoky slz, ale dohlédl jsem na to, aby se dostala pěkně hluboko. Pak jsem jedním sekem oddělil jeho žalud od šourku. Když omdlel bolestí, vzal jsem si svůj drát zpět a přeřízl mu tepnu na obou rukách. Tohle nemůže přežít. Na hruď jsem mu pak dýkou vyškrábal nápis VRAH a očistil její ostří jeho košilí. Pak jsem sešplhal z okna do zahrady a utekl do obchodu Lucia Gioltana.

,,Vypadáš, jako kdyby tě honili sami čerti.“

,,To nebude tak daleko od pravdy. Musím si chvilku odpočinout a pak u tebe nakoupím.“

,,Zatím si tu vyřídím nějaké papíry, pak si řekni.“

  Sednul jsem si do jednoho křesla v jeho obchodě. Čekal jsem, až se mi moje srdce uklidní. Zhruba po deseti minutách jsem se Luciova bratra zeptal:

,,Máš tu něco na ornamenty?“

,,Koukám, že jdeš proti něčemu, co má spoustu magických kamenů.“

,,Jo a bude to dost těžké.“

,,Horty?“

,,Jo, je to Horty.“

,,A chceš radši něco na východní, severní a nebo západní ornamenty?“

,,Ty severní, ty jsou univerzálnější.“

,,Mám tu mastek, čerstvě vyhloubený, stačí?“

,,Rozhodně ne, budu to muset namíchat, takže potřebuju ještě galenit a dvoudekový měděný ingot.“

,,Dám ti k tomu ještě svíčku, moc dobře vím, co chceš dělat.“

  Zasmál jsem se. Nechal jsem mu tam celý měšec se všemi mými penězi. Jsem si jist, že to bylo málo, ale jak Lucio, tak jeho příbuzný, který obchod založil, vědí, že jim to dám příště.

  Vzal jsem si své zboží a šel do mého pokoje v hostinci. Naštěstí v něm nebyl žádný cizí návštěvník, takže jsem se mohl dát v klidu do práce. Nejprve jsem se svlékl úplně do naha. Pak jsem začal mastkem kreslit ornamenty na svou kůži. Trvalo to téměř hodinu, neboť je potřeba mít absolutní soustředění a odchylka o pouhý milimetr by mohla znamenat smrt. V tom lepším případě. Pak jsem zapálil svíčku a vzal si svoji dýku. Naškrábal jsem z měděného ingotu malé piliny. Dal jsem je na čepel dýky a tu pak nad svíčku. Měď se začala pomalu tavit. Do různých částí ornamentu jsem zatavil tyto kousky. Ukrutně to pálilo, ale vydávám se do jámy lvové proti mnohonásobné přesile vybavenými spoustou kamenů. Pak jsem stejným způsobem natavil i olovo z galenitu a doplnil jím ornament na své kůži. Teprve, když jsem dodělal poslední část ornamentu, vyprchalo ze mě vyčerpání a cítil jsem, jak nabývám na síle. Teprve pak jsem si všiml Lindy, která stála ve dveřích se slzami v očích a posvátným pohledem na mne. Stál jsem před ní nahý, pomalovaný a pokovovaný. Jednou rukou jsem si zakryl genitálie a druhou jsem si dal prst před pusu.

,,Zůstaň doma a nevycházej na ulici,“ řekl jsem ji.

  Vzal jsem si zbytek své výstroje. Hlavně části s pancířem a výztužemi a také svoje zbraně. Byl jsem připraven.

  Běžel jsem ulicemi rovnou k vile. Již podruhé jdu do té prokleté budovy zabít vůdce klanu holohlavců. Hned na začátku jsem se setkal s úderným komandem holohlavců, které se připravovalo na další ofenzivní výpravu. Měli tam jednoho kušiníka, dva palcátníky a dva šermíře v pancéřovém brnění a velkým kovovým štítem. Nejenže neví, že kovový šít je na nic, protože je těžký a dřevěný lépe chytá rány, ale měl navíc krátký meč. Svou chybu už nic nenapraví. Poté co jsem střelil kušiníka připraveným šípem v luku jsem si dal luk na záda a tasil dýku, kterou jsem šermíři prosekl krk přesně v místě, kde měl mezeru v pancíři. Druhý šermíř měl meč delší, ale dokázal jím švihnout akorát do místa, kde jsem před chvílí stál. Už dvě sekundy jsem mu stál za zády. Pevně jsem ho chytil za helmu a zlomil mu vaz. Ti dva palcátníci byli mnohem obratnější a zdálo se, že měli i lepší zbraně. Patrně měl palcát jádro z krevelu nebo magnetovce, které zvyšují sílu a ničivost úderu, takže není problém prorazit touto zbraní i zeď kamenného domu. Podržel jsem mrtvého šermíře a dal ho do dráhy rány. Byl to tvrdý úder, který rozdrtil mrtvého chlapa a mě odrazil asi pět metrů dozadu. Hodil jsem po jednom palcátníkovi dýku. Schytal ránu do obličeje, tam helmu neměl. Padl mrtvý k zemi. Jenomže bez dýky si těžko poradím s tím posledním palcátníkem, který je i samotný, těžkým soupeřem. Naštěstí, pro mě pracuje rychlost a to je i má hlavní zbraň. Sundal jsem luk ze zad a uskočil před dalším máchnutím palcátu. Protočil jsem se kolem něho a stihl založit šíp s hadím zakřivením. Vypustil jsem ho přesně ve chvíli, kdy se palcátník otočil. Schytal ji do hrudi, ale šíp s hadím zakřivením má tu výhodu, že jeho zranění nelze vyléčit. Ne bez silných magických kamenů a na ty je pro takového pěšáka škoda. Velitel je rozhodně má pouze pro vlastní potřebu. Sebral jsem svoji dýku a jeden palcát. Pokračoval jsem ve své cestě. Na konci ulice jsem se setkal se slabou dvoučlennou hlídkou holohlavců. Neměli štít, ale pouze helmu, kopí a drátěnou košili. Palcát z nich nadělal pouze dvě hromady mletého masa. Vylezl jsem po římse jednoho domu až na střechu. Nebyla to stejná střecha jako prvně, byla jen o ulici vedle. Ani ne za čtvrt hodiny jsem byl na konci své cesty. Vzal jsem svůj luk a začal střílet. Hlídek tu bylo více než dost a štíty jsem viděl pouze u několika z nich. Zaměřil jsem se hlavně na žoldáky venku. Než jsem skončil, leželo jich na zemi zhruba dvacet. Dal jsem si luk přes rameno a seskočil z domu. Náraz ztlumila síla ornamentů. Stále jasně hřáli. Hřála mě síla magie. Běžel jsem přes volné nádvoří a vyrazil vstupní dveře haly. Nikdo tam nebyl. Podezřelé. Běžel jsem nahoru do kanceláře velitele holohlavců. Tenhle druhý byl chytřejší než ten první. Netěšil se s žádnou nájemnou děvkou, ale seděl za stolem kanceláře a brousil si nůž. Okno za ním bylo zabarikádované.

,,Čekal jsem na vás.“

,,Vy budete Horty,“ řekl jsem. Ornamenty mi trochu změnily hlas, přidali mu hloubku a vážnost.

,,Jsem překvapen, že pracujete pro Champagneta.“

,,Již jste druhý, kdo mi to říká.“

,,Prvním byla jistě Celine, coura jedna. Předpokládám, že se s vámi již seznámila a zkoušela na vás feromony.“

,,Jste až podezřele všímavý.“

,,Věřím, že každý má svůj osud. Nebudu s vámi bojovat, jen mě prosím nechte, abych vám vše vysvětlil.“

,,Mluvte.“

,,Existuje proroctví, které tvrdí, že do tohohle města přijde tajemný muž, který má zvláštní nadání pro řešení problémů. Třikrát se pokusí zachránit celé město, ale není v jeho silách zachránit víc než jen jeden život, poněvadž ten jeho, je už dávno ztracený a nelze ho zachránit.“

,,Dost kostrbaté proroctví,“ řekl jsem.

,,Mým úkolem je zemřít. Moje rodina to proroctví střeží již několik generací. Již jsem se rozhodl. Zemřu radši hned a rychle.“

,,Nenapadlo vás, že byste mohl utéct?“

,,Nemohu, pamatujte, že zachráníte pouze jeden život a sebe. Vy musíte rozhodnout koho. Mě už zachránit nelze.“

  Než jsem stihl cokoliv udělat, tak si prořízl hrdlo. Nevím, jestli to bylo vyčerpáním, nebo sílou okamžiku, ale kouzlo ornamentů přestávalo působit. Stále jsem byl dost silný, ale kouzlo už si začínalo brát, místo aby dávalo. Musel jsem zmizet. Nejlépe zpět do hostince. Nechal jsem Hortyho svému osudu a zmizel jsem do hostince. S nikým jsem se již nestřetl a také jsem nikoho nepotkal. Jako bych se procházel městem duchů. Do pokoje jsem se dostal již naprosto vysílen. Popadl jsem kousek hadru, který jsem našel ve svém pokoji a začal ze sebe stírat mastkový ornament. Pak jsem začal dýkou odřezávat měděné a olověné ornamenty. Nakonec jsem spolkl červený polodrahokam, který jsem si s sebou přinesl již z minulé výpravy. Nedokázal jsem dolézt ani do postele a padl vysílením rovnou na podlahu.

  Pomalu jsem otvíral oči, které byly těžké jako kdyby byly ze železa. Do úst mi proudilo něco teplého s měkkými kousky. Nemělo to chuť, ale aspoň to příjemně hřálo. Proudilo to tam nepravidelně a v různých intervalech. Konečně se mi podařilo otevřít oči. Byla tam blonďatá dívka, která mě krmila vývarem. Ta dívka se jmenovala Linda. Pokusil jsem se pohnout, ale ona mě začala držet.

,,Měl jste hrozné noční můry, musíte se uklidnit.“

,,Musím ještě splnit … úkol.“

,,To teda ani náhodou, nejdřív to pěkně dojíte, pořádně si odpočinete a pak se hlavně vykoupete, vypadáte hrozně.“

,,Proč to děláte?“

,,Musím se vám odvděčit. Za Francise,“ mluvila se smutným pohledem v očích. Nejspíš mu ho bylo líto i přes to, co ji udělal. Nebo ji bylo líto mě? Nevím, můj mozek je vyčerpán.

,,Už jste mi dala knihu.“

,,Ale ta nestojí za řeč. To byla přátelská výpomoc, ne vaše odměna.“ 

  Na chvíli se odmlčela.

,,Jste zvyklí na bonusy?“

,,Jestli budou stejné, jako mi tu nabízela půlka vašeho města…“

,,Ty moje spočívají v dobrém jídle, chutném pití a teplé posteli.“

,,Nabídla jste lepší bonusy než celý Gruzovik.“

  Zasmála se.

,,Ale nejdřív dojíte tuhle polévku.“

  Ukolébán monotónním polykáním polévky jsem usnul. Probudil jsem se v teplé posteli, která měla peřiny plněné pravým husím peřím, ne slámou jako u hostů. Nejspíš to byla její vlastní. Po chvilce přišla ke mně.

,,Jste strašně studený, budu vás muset zahřát vlastním tělem, nebo umřete.“

  Cítil jsem se trapně, ale byl jsem tak vysílený, že jsem nemohl nic udělat. Nejdřív se ke mně přitiskla a pak začala masírovat rukama. Svýma ručkama prošmejdila téměř každý kout na mém těle. Pak jsem zase usnul. Následující dny se vrhli do nudného stereotypu, jídlo, koupání, zahřívání, postel a zase jídlo. Ani ne za dva dny jsem byl zdravý a silnější než dřív. Zašel jsem za do nevěstince za Champagnetem. Linda mi neřekla téměř nic o posledních událostech, nebo jsem si to vůbec nepamatoval. Všichni na mě zírali jako na něco nepředstavitelného. Raději jsem mlčel a zašel rovnou za ním.

,,Nečekal jsem vás. Myslel jsem, že jste…“

,,Mrtvý?“

,,Ne, že jste zmizel,“ lhal, jako když tiskne.

,,Nestihli jsme se domluvit na platbě.“

,,Nic vám nezaplatím, pořád je vůdcem holohlavců cizí člověk a tudíž jste nesplnil podmínky.“

,,Horty je přece mrtvý.“

,,Nemluvím o Hortym, ale o Celine.“

,,Ona je vůdcem holohlavců?“

,,Již skoro dva dny, takže dokud ji nezabijete, nemohu vám nic zaplatit.“

,,Něco vám řeknu, až zabiju Celine, vrátím se pro vás. Bude to pořádně drahé.“

  Utekl jsem do obchodu Luciova bratra. Byl zavřený a na dveřích byla velká cedule, Přestavba. Byl jsem si jistý, že o tohle tady nešlo.

,,Promiňte, vy jste Řešitel?“

  Otočil jsem se. Uviděl jsem před sebou malého tak desetiletého kloučka.

,,Pan Mario Gioltano mi řekl, ať vám předám tento balíček.“

  Otevřel jsem ho. Byl tam jeden stříbrňák a ještě menší balíček s papírem. Dal jsem stříbrňák klukovi jako spropitné. Otevřel jsem balíček a našel jsem tam dva prsteny, ve kterých byl modrý lazurit jako ozdoba. Mají pouze jeden účel. Majitel nikdy neuhoří. Na papíře bylo pouze jediné slovo – Proroctví. Usmál jsem se. Kluk už dávno zmizel. Pravděpodobně jde utratit ten stříbrňák za nějaké sladkosti. Jen ať si je užije, již brzy to skončí, řekl jsem si pro sebe.

  V hostinci jsem si vzal své věci včetně palcátu, který se mi začínal docela zamlouvat. Tohle bude na dlouho. Již potřetí za poslední půlměsíc jsem šel do vily někoho zabít. Jak se říká do třetice všeho dobrého. V hlavě se mi pořád odvíjela slova Hortyho, který mluvil o proroctví. Prý se z města zachrání pouze tři lidi. Jenomže proroctví jsou často skoupá a neřeknou všechno. Víc mi ale dělalo starosti, koho mám zachránit?

  Zastavila mě hlídka holohlavců.

,,Celine tě očekává, prý víš co a jak.“

  Přikývl jsem. Běžel jsem rovnou do vily. Všichni mi jako zázrakem ustupovali. Tady něco nehraje. Potřetí jsem se objevil v kanceláři velitelů holohlavců. Interiér se poněkud změnil. Připadal jsem si, jako kdyby se kancelář z vývařovny teleportovala přímo sem. Jednou už jsem teleportaci zažil. Dokázal to pouze velice silný kouzelník a ke všemu se silně vyčerpal. Celine musela být velice mocná.

,,Tak jsi konečně přišel. Doufala jsem, že bychom se mohli dohodnout.“

,,Zase na mě budeš používat feromony?“

,,Ne, chci se s tebou domluvit, jako dva přátelé.“

,,To slovo pro tebe ztratilo smysl. Je to, jako kdybys chtěla praštit mouchu.“

,,Takže se dohodnout nehodláš, dobrá, tak to půjde po zlém.“

  Přišli dva vojáci a na zem vrhli Lindu, nebyla spoutaná. Nebylo by to třeba, protože Celine by ji zabila jediným rozkazem.

,,Strašně rád hájíš panenství a čest mladých slečen že? Řešitel je takový čestný, dobře vychovaný gentleman. Co kdybych ji tady na místě podřízla? Co bys udělal?“ provokovala.

,,Nech ji, nemá s tím co dělat.“

,,Víš, co bylo v té skřínce? Rubín, velký jako půlka pštrosího vejce, moc dobře víš jakou má takový rubín moc. Vypálí celé město. Horty ti jistě řekl vše o tom proroctví a ty sám moc dobře víš, že proroctví nikdy nejsou úplná. Co si vybereš? Zachráníš celý Gruzovik nebo jenom ji? Bude šlechetný Řešitel myslet na celé město, jako to bylo dosud? Či snad prvně bude myslet sobecky?“

  Začal jsem mumlat zaklínadlo. Celine není tak silná, aby ho přerušila.

,,Počkej, ne, ne!“ křičela.

  Rubín se spustil. Celé město shoří. Veškeré svíce nebo louče začnou hořet tak intenzivně, že spálí celé město na popel. Prsten s lazuritem jsem měl nasazený. Běžel jsem k Lindě. Celine se zkoušela uchránit před ohněm chladivými kouzli, ale v místnosti nebyla žádná vlhkost a neměla po ruce ani jeden kámen. Začala se svíjet v bolestech a její dva vojáci začínali hořet. Nasadil jsem Lindě prsten na poslední chvíli. Dřevěné parkety začal trávit ohromný požár. Seskákal jsem ze schodů a utekl jsem pryč. Pryč odsud, pryč z města. Držel jsem Lindu v náručí. Na ulici jsem potkal jednoho muže. Zdálo se, že jako jediný kromě nás dvou nehořel.

,,Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se ho.

,,Jsem Milan, ukaž, pomůžu ti.“

,,To zvládnu, přežil ještě někdo?“

,,Tady nemohu mluvit. Nepochopil byste souvislosti. Pojďte za mnou.“

  Slyšel jsem výkřiky, ale to mi v tuhle chvíli bylo jedno. Nejdůležitější bylo, následovat Milana. Vyvedl mě z města k blízkému jezeru. Na druhém břehu jsem zahlédl malé strážní ohně. Milan odněkud vytáhl vor a bidlo. Sedl jsem si a pořád držel Lindu, dýchala, ale byla v bezvědomí.

  Trvalo skoro hodinu, než jsme dorazili až k táboru. Jezero bylo větší než se původně zdálo. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, u strážního ohně byl Marco.

,,Ahoj Milane, ahoj Řešiteli. Houdy je ve velitelském stanu, běžte tam.“

  Stan byl osvětlen pouze jednou malou svíčkou. Byl v něm dřevěný stolek a dvě lavičky na dvou protichůdných stranách. Na jedné seděl Houdy. Položil jsem Lindu na jednu lavičku a sedl si vedle ní.

,,Horty ani Celine ti nedokázali říct, že město nešlo zachránit. Udělal jsi správně.“

,,Kde jste se tu vzali?“

,,Věděli jsme, co se stane. Milan to věděl, to on všechno zařídil. Přežila skoro polovina města.“

,,Koho jste vybírali?“

,,Ty o kterých jsme věděli, že nejsou zkažení. Mario nám na to dal jeden kámen.“

,,Chalkopyrit.“

,,Přesně.“

,,Chalko…pyrit je proti … obchodníkům,“ ozvala se Linda.

,,Musíš si odpočinout Lindo, pak ti řeknu všechno, co vím.“

,,Všechno?“

,,Všechno.“

,,Je někde nějaké místo, kam ji mohu dát?“

,,Nafurt nebo jen na vyspání?“

,,Vyspání.“

,,Já se o to postarám,“ navrhl Milan.

  Když Milan odešel, řekl jsem:

,,Houdy, ještě máš u sebe ten palcát?“

,,Jo mám.“

,,Tak ho můžeš zahodit, mám daleko lepší, oblíbíš si ho,“ řekl jsem mu o krevelech v hlavici.

  V táboře jsem zůstal pouze pár dní. Linda se pomalu zotavovala a já se tak nějak smířil, že ji vezmu s sebou. Aspoň na nějakou dobu, než si zvykne, že její rodina už nežije. Houdy mi sehnal dokonce i koně. Trochu mě mrzelo, že jsem od Champagneta nedostal zaplaceno, ale aspoň jsem posloužil pro dobrou věc.

Když jsem s plně naloženým koněm, který se pod námi dvěma málem prohnul až k zemi, odjížděl, přijela do tábora spojka Celokontinentální banky.

,,Promiňte, nevíte, kde je Řešitel? Gruzovik je vypálen a já jen můžu doufat, že ho ještě zastihnu.“

,,To jsem já.“

,,Ach díky bohům. Mám tu pro vás vzkaz o tom, že vaše zásilka dorazila do skladu.“

  Začal jsem se smát.

,,Člověče, nebudete tomu věřit, ale zprávě jste zachránil jeden život od chudoby.“

,,Opravdu? Konečně jsem někomu přinesl dobré zprávy, minule jsem předal zprávu o zvýšení daní a málem mě za to zabili. Nejedete náhodou do Maachtského knížectví? Mám tam jednu zastávku.“

,,Jedu, můžete se přidat.“

  Radostně přikývl. Linda se ke mně otočila a zeptala se: ,,Čí život?“

,,To brzy poznáš. Věř mi.“

  Byl jsem zase na cestě. Přesně jak to mám rád. Nečekám, až přijdou problémy ke mně, ale vyjíždím jim naproti. Jsem totiž Řešitel.