Stát

Stát

Na motivy Memphisova snu a Froldovy zběsilé fantazie

                Je to tu zas. Ta nervozita. Je to jako u každého divadelního představení, projevu nebo prohlášení a že jsem jich ve svém dosavadním životě zažil. Celou dobu jste sžíráni tím pocitem, kdy si připadáte jak hladový člověk deset minut chůze před domem, zatímco si v tašce nese jídlo, které si chce vychutnat. Pak přijde akce, pár vteřin a konec. Pak přijde ještě horší nervozita z toho, že jste něco zkazili, ale to pak překoná pocit úlevy, že to máte za sebou.

                Někdo říká, že se nervozita s cvikem zmenšuje. Ano, je to pravda, ale pouze za určitých podmínek. Vojákovi se život nasazuje mnohem lépe, pokud se nemá kam vrátit nebo pro koho vrátit. Při každé akci jsou počáteční podmínky jiné. Ten, kdo ji musí podstoupit, začíná získávat víc a víc, čím déle je naživu. Peníze, rodina, ideály, přátele na život a na smrt. Ano, na smrt. To se uplatňuje mnohem častěji než na život.

„Pět vteřin, nasadit termo, sestřelit světla,“ ozvalo se.

                Nasadil jsem si brýle s termovizí. Přepnul režim u Škorpiona verze 5 na dávku a vystartoval. Chlap se Saigou odstřelil panty, dveře spadly, světla zhasla, dovnitř vletělo několik flashbangů, brýle automaticky přidaly stínění, záblesk, zesvětlení brýlí a střelba. Rychle na zem, pokropit pár povstalců, kolegové za mnou dodělají zbytek. Konec. Nikdo nic nečekal. Moment překvapení na naší straně. Rukojmí. Zvedl jsem se a zakřičel:

„Odzbrojit.“

***

„Jdeš první, nebo mám jít já?“ řekl ženský hlas v těžkém neprůstřelném obleku nové generace. Nanovlákna, aktivní kov, kumulativní desky, elektromagnety. Normální člověk se o většině věcí skrytých uvnitř ani nedozví. Jenomže ten, kdo ho nosí, ví o každé nitce, každé molekule, která ho může dělit od potupné smrti tím, že odstíní o několik Newtonů kinetické síly projektilu víc.

„Já jdu první,“ řekl chlap v dlouhém kabátu, zatímco v rukou třímal dva nové modely pistole ČZ.

Ustoupil několik kroků dál do chodby a čekal. Jeho milenka zatím nastavila nálož na pancéřových dveřích a pak šla za ním. Tentokrát si nevzala svou dlouhou oblíbenou pušku, ale dva meče. Lehké, vyvážené, avšak nemilosrdné a vražedné.

                Výbušnina odstranila dveře z cesty. Muž vyrazil. Kulek, které letěly proti němu si nevšímal. Zázračně se před ním odkláněly na stranu. Vlastně to ani nebyl takový zázrak, jako spíš technologie. Pod kabátem měl totiž brnění se silným elektromagnetem, který veškerý letící kov, včetně několika kovových pilin letících ve vzduchu, odhazoval na strany.

Nepřátelský kulometčík tomu nemohl uvěřit. Viděl jen, jak se jeho kulky odrážejí od stěn a jak ten nesestřelitelný chlap v kabátu namířil pistole celou jeho skupinu.

                Myšlenky mu přerušila bolest v břiše. Před ním se odmaskovala dívka. Pravděpodobně to byla dívka, soudě podle tvaru jejího brnění. Bohužel pro něj měla v ruce meč, který mu pocuchal tělo, a on pak jenom padl na záda a naposledy vydechl.

„Říkal jsem, že jdu první já…“ ozvalo se ještě v dálce.

***

Odložil jsem vybavení asistentovi, který vše dal do dodávky. Čerstvý studený vzduch mě ovinul ve zpocené tváři a já si konečně promnul oči. Čekal na mě jiný asistent u černého auta. Pokynul řidičovi, který mi otevřel dveře, a já mohl nastoupit do poměrně prostorného modelu Škoda Primus. Asistent pak usedl naproti a začal hovor.

„Nelíbí se mi, že takhle nasazujete krk v boji se spodinou.“

„Milí GreyTaile, povstalci nejsou spodina,“ skoro jsem odsekl. Pak jsem se uklidnil a trochu to rozvedl:

„Pomáhá mi to připomenout mnoho věcí. Vím, co dělám, proč to dělám a hlavně pro koho to dělám. Nehledě na to, že před několika lety jsme byli stejní jako oni.“

„Ovšem náš boj byl svatý a povedl se.“

„Předchozí Republika si hřála hada na prsou a ten se zakousl přímo do krku. Náš stát nejenže hadem je, ale také se nebojí požírat své konkurenty.“

„Během vaší akce mi volala vaše manželka, chtěla vědět, kde jste. Měla o vás starost.“

„Co jste jí odpověděl?“

„Pravdu. Myslel jsem, že to ví.“

„Vám nedošlo, že kdyby něco takového věděla, nejenže bych měl strach v akci, ale také o ni?“

„Omlouvám se, já…“

„Nechte to být,“ povzdechl jsem si. Auto pořád stálo. Čekalo se na kapitána Věrných, který si přijde pro rozkazy ohledně rukojmí a na další dva agenty, kteří likvidovali buňku z druhé strany. Kapitán tu byl první. Zmáčkl jsem tlačítko a okno u dveří sjelo dolů.

„Vaše rozkazy?“

„Odvést na Golgotu, evidovat, připravit k veřejné popravě.“

„Jak si přejete,“ odpověděl a šel vše vyplnit.

                Za pár minut přišli i dva agenti, na které jsem čekal. Neko a Memphis. Svoje věci si nechávali u sebe a to i včetně zbraní. Ačkoliv s nimi trávím mnoho času, nikdy bych je nenazval svojí rodinou. Přáteli možná, věrnými služebníky, téměř určitě. Jen s tou věrností jsem si nebyl jistý, ale takhle to mám u všech. Jsem od přírody podezíravý, a ačkoliv rád využiju jejich služby, nikdy nikomu nevěřím víc než sobě. Mnohokrát mi to zachránilo život.

                Usedli vedle mého zástupce. Já seděl sám a vyhovovalo mi to tak.

„Detaily?“ zeptal jsem se.

„Mrtví, žádní ranění nebo zajatí.“

„Výborně, můžeme odjet.“

                Asistent GreyTail zaťukal na řidiče, ten nastartoval vodíkový motor a rozjeli jsme se směrem k Pražskému hradu. Celou dobu jsem mlčel a zíral ven. Ti lidé mají všechno. Práci, rodiny, spokojené životy, přátele. Já nemám přátele a rozhodně se nedá říct, že jsem spokojený. Ale dělám to, protože jsem si to sám vybral.

„Vypadáš zasněně,“ řekl Memphis. Neko do něj praštila ramenem.

„Vypadáte.“

„Přemýšlím. Vybudoval jsem všechno a přitom nemám skoro nic. Myslím, nic osobního, na co mohu být hrdý. Když jsem ještě psal povídky, bylo to daleko jednodušší.“

„A my je zase rádi četli. Měl bys být na sebe hrdý. Udělal jsi toho opravdu hodně.“

„Obávám se, drahá Neko, že toho ještě budu muset udělat víc. Stále to nestačí.“

                Dojeli jsme do zahrad Pražského hradu. Je tu spousta turistů, tak ať se pořádně podívají i na něco, co jinde neuvidí. Zločinci, dnes žádní političtí, se shromáždili u připravené betonové zdi. Přišla skupina hradní stráže s puškami H&K SL8 a čekali na prohlášení a pokyn. Dneska to bylo rychlé. Jen jsem si zahrál na mesiáše, který prorokuje posunutí k cíli opět o něco blíž. Byl to strhující projev a konečně se mi udělalo i trochu dobře.

                Všiml jsem si, že mezi zločinci je i jeden koho znám. Chvíli jsem přemýšlel, jestli ho nezachráním, ale pak jsem si vzal jeho složku a přečetl si, za co ho odsoudili.

„Znásilnění.“

                Tohle nebyl omyl. Za svůj zločin zaplatí cenu nejvyšší. Smrt. Přesto mě drobet mrzelo, že jsem byl opět světem okraden o jednoho známého. Z mého rozjímání mě vyrušila až zpráva na PDA.

„Trůnní sál, zpráva od odboje.“

                Doslova jsem doběhl do trůnního sálu. Byl tam kurýr, kterému byla slíbena imunita, můj agent, který měl přes hlavu pytel, dva civilisté sloužící jako rukojmí a dvoučlenná ochranka kurýra. Manželský pár. Poslechl jsem si jejich nabídku. Za své zločiny, jak to oni nazývali, jsem měl vybrat ty, kteří přežijí. Pokynul jsem strážným, ať nestřílí, neboť za tuhle drzost se na to chystali.

„Manželský pár.“

„Vy si nevyberete agenta?!“ skoro vykřikl kurýr.

„Ne. Ten agent je už dva dny mrtvý. Odepsaný.“

                Sám osobně jsem na kurýra namířil pistoli. Byl tak překvapený, že ani nic nedělal. Memphis a Neko odstranili dvěma dobře mířenými ranami kurýrovu stráž. Přišel jsem až k němu, pistoli stále namířenou. Chtěl jsem mu vidět do obličeje. Začal se potit a třásl se.

„Myslel jsem, že ctíte pravidlo o diplomatické imunitě. Myslel jsem, že jste čestný.“

„Proto mi dáváte takovéhle hádanky? Vyber, zabij, ať jsem zvíře. Ne. Já už nejsem čestný. Nejsem ten, za koho mě považujete. Pro mě to znamená jen, že jsem zabil několik povstalců. Ti lidi jsou mi jedno.“

„Tak proč jste je zvolil?“ zeptal se, když mu na mé pokynutí projel meč Neko břichem.

„Já vlastně ani nevím. Už jsem tak omámený tou smrtí kolem mě, že jsem chtěl alespoň někomu zařídit dobrý život.“

„Proč…“ povstalec vydechl naposledy.

„Protože bez smrti, není život. A bez života…není smrt.“